Naposledy aktualizováno: 9.8.2017
Intimní mapa ztrát i nového nadechnutí
Album Gone Again vzniklo ze ztrát, které nelze obejít, ale také z potřeby zůstat naživu. Patti Smith se na něm vrací ne jako legenda, ale jako člověk, který ví, že bolest není poslední slovo. Je to deska tichá, silná a nečekaně svěží — gesto, které nepřehlušuje, ale přesto navždy uhrane.
Návrat, který nikdo nečekal
Když Patti Smith poslouchala finální mix alba Gone Again, z ničeho nic zvolala: „Zesil to! Můžeme si to poslechnout ještě jednou?“ Právě zněla halucinogenní „Fireflies“. A pak s úžasem dodala: „To je Tom Verlaine, jak hraje na kytaru šroubovákem!“ Tenhle okamžik nepůsobí jako banální historka ze studia. Je to drobný výbuch radosti — spontánní, živý, neuhlazený. Přesně takový, jakým byl i návrat Patti Smith.
Na dlouhá léta se stáhla z hudebního světa a věnovala se rodině. Mezitím se její život proměnil v tichou mapu ztrát. Tou nejtěžší byl odchod jejího manžela Freda „Sonic“ Smithe, kytaristy MC5. K němu se přidala další jména, která prosvítají strukturou alba: její bratr Todd, Jerry Garcia, Kurt Cobain, s nímž cítila vnitřní spříznění, i fotograf Robert Mapplethorpe, jeden z nejdůležitějších lidí jejího osobního i uměleckého světa. Gone Again je ohlédnutím, ale zároveň pokračováním. Smrt je tu všudypřítomná, avšak nepanovačná. Hudba Patti obklopuje, pojmenovává — a pak se jí pomalu vzpírá.
Stará garda, nový dech
Do studia se Smith nevrátila sama. Po jejím boku znovu stáli členové původní Patti Smith Group: kytarista Lenny Kaye a bubeník Jay Dee Daugherty. Výraznou stopu zanechal Tom Verlaine, jehož kytara se několika skladbami vine jako citlivý nerv celé desky — drsný i křehký zároveň. Na albu se objevuje i Jeff Buckley a Gone Again se tak zároveň stává jeho poslední studiovou spoluprací před tragickou smrtí. Přítomnost těchto muzikantů nepůsobí jako sentimentální dekorace. Je přirozenou součástí návratu, který nevzniká z potřeby být znovu viděna, ale z touhy nebýt umlčena. Výsledkem není efektní comeback. Spíš tichý, soustředěný návrat k podstatě.
Písně mezi ztrátou a vůlí žít
Smith se při výběru pilotního singlu rozhodovala mezi skladbami „Gone Again“ a „Summer Cannibals“. Obě napsal její manžel Fred. Jsou to jeho poslední kompozice — a zároveň kus jejich společného příběhu. „Samozřejmě tohle není deska, kterou jsme s Fredem chtěli natočit po Dream of Life,“ říká Patti. „Ale splnila jsem, o co mě požádal — obě jsou to vlastně jediné rockové skladby na albu.“ A právě zde se příběh LP Gone Again láme v jednu z jejích nejintimnějších rovin.
Ztracená páska a píseň, která našla své místo
Zvláštní osud potkal titulní skladbu „Gone Again“. Do finální podoby alba se dostala doslova na poslední chvíli. „Fred a Patti na ní pracovali v létě před jeho smrtí,“ vzpomínal Lenny Kaye, který desku spoluprodukoval s Malcolmem Burnem. „Jenže pak jsme tu nahrávku ztratili — a album jsme sestavili bez ní.“ Zdálo se, že píseň zmizela nenávratně. Až jednoho dne se Patti začala cítit divně, chodila po domě sem a tam, jako by něco hledala, aniž by věděla co. Otevřela zásuvku — a tam, jako mávnutím kouzelného proutku, ležela zapomenutá páska s „Gone Again“.
„Rychle jsme ji nahráli,“ pokračoval ve vyprávění Kaye, „a najednou bylo jasné, že právě tahle skladba je pojivo, kolem něhož se všechno ostatní může usadit.“ Do výsledné verze navíc namixoval hrubý záznam hlasu Freda Smithe, jak si pobrukuje melodii. V pozadí skladby je dodnes slyšitelný jako neurčitý, prazvláštní, zpívající dron — tichý stín přítomnosti, který jí dodává bolestnou intimitu.
Summer Cannibals: vzdor, ironie a přežití
Kořeny hravé, ale zároveň neklidné skladby „Summer Cannibals“ sahají až do sedmdesátých let, do období, kdy Fred Smith vedl kapelu Sonic’s Rendezvous Band. „Napsal hlavní motiv, ale nikdy ji nenahrál,“ vzpomínala Patti. Stejně jako u „Gone Again“ měl hotový název, hudbu i představu co a jak. Když Patti dnes píseň zpívá, má pocit, jako by skrze ni promlouval on. „Je to jeho pohled na hudební průmysl — i když já jsem ten životní styl poznala také.“
Fred totiž vnímal hudební byznys jako kruh lidí, kteří muzikantům vědomě podsouvali drogy, šampaňské. Naslibovali jim, jak je proslaví jen proto, aby je udrželi ve studiích a na turné v chodu, a mohli na nich vydělávat. Cestu ke slávě, kterou zažil v mládí, považoval za nebezpečnou a destruktivní. Sláva a bohatství se podle něj dřív nebo později obrátí proti vám.
„Pokud je na albu něco negativního, je to právě tahle píseň,“ vysvětlila Smith. „Ale má v sobě i humor — v tom, jak ji zpívám. Protože jsem to všechno přežila. Pro mě to neskončilo tragicky. Je to píseň o přežití.“ A právě tím se „Summer Cannibals“ stává znepokojivou i osvobozující zároveň: je kritikou systému, který ničí, ale i připomínkou, že z jeho sevření lze vyjít živý — a se zpěvem.
Hlasy, barvy, vrstvy
Síla alba nespočívá jen ve slovech. Smith zde pracuje s celou škálou hlasů — od plného, zvučného zpěvu až po chraplavé, napjaté vrčení, někdy v jediné skladbě. Nejde o efekt, ale o vnitřní pnutí, které se nedá ztišit. Zvuková paleta je překvapivě bohatá: hudební pila v „Summer Cannibals“, éterický hlas Jeffa Buckleyho v „Beneath The Southern Cross“, mandolína její sestry Kimberly ve skladbě „Ravens“, experimentální doteky Verlainovy kytary, v nichž se odráží zvláštní, téměř halucinogenní krása. Každá vrstva má své místo. Každá něco odkrývá. Přežití tu nezní jedním hlasem — ale mnoha.
Patti Smith po šestnácti letech v ústraní
Patti Smith se po letech odmlky v roce 1996 vrátila jiná. Neklidná básnířka a anarchistka ze sedmdesátých let se vytratila. Místo ní tu byla vyzrálá umělkyně – mírnější, dospělejší, klidnější. A přesto stále stejně pronikavá. Vlasy jí prošedivěly, její komentáře ale zůstaly vášnivé. Nesou v sobě novou uměřenost. A zároveň působila jako někdo, kdo v sobě nese zvláštní mateřskou energii. V každém novinovém rozhovoru dokázala přirozeně zmínit své děti, Jesseho a Jacksona, jako by rodina byla neoddělitelnou součástí jejího světa.
Přesto z ní stále vyzařovala ta stejná štíhlá, úchvatná silueta Thin White Duchess, která se dívala z obalu alba Horses (1975, spotify link). Jako by v její přítomnosti žily dvě časové vrstvy: mladistvá radikálnost a tichá vyzrálost. A občas má člověk pocit, že i ona sama je trochu překvapená, že je stále tady — po všech těch ztrátách, traumatech a letech mimo svět reflektorů. Jako by samotná existence byla pro Patti Smith malým, každodenním zázrakem.
„Jsem naživu“
„Myslím, že klíčem ke všemu je prostě se každé ráno probudit a pomyslet si: ‚Jsem naživu, cítím krev v mém těle.‘ Prostě začít od toho,“ prohlásila Patti Smith v roce, kdy Gone Again vyšlo. A právě tím se při jeho přípravě a natáčení řídila. Není to deska, která se utápí v bolesti. Ani taková, která ji popírá. Je to prostor, kde je smutek přiznán — a přesto nepřevládne.
Gone Again není návratem ke slávě. Je návratem k životu, který bolí, ale přetrvává. K hlasu, který se po dlouhém dobrovolném odmlčení znovu ozval — ne proto, aby byl slyšen, ale proto, že se odmítá vytratit. A právě v tom je její síla. Ne v patosu či nostalgii. Ale v klidné, neústupné proklamaci, jež tiše zaznívá mezi řádky: „Jsem tady. ještě dýchám. ještě zpívám.“
Patti Smith: Gone Again
Label: Arista – 07822-18747-2
Format: CD, Album, Slipcase
Country: US
Released: 1996
Genre: Rock
Style: Alternative Rock
Tracklist
1/ Gone Again (3:16)
Electric Guitar – Oliver Ray
Fiddle – Eileen Ivers
(Written-By – F. Smith, P. Smith)
2/ Beneath The Southern Cross (4:35)
Electric Guitar – Tom Verlaine
Organ – John Cale
Voice – Jeff Buckley
(Written-By – L. Kaye, P. Smith)
3/ About A Boy (8:15)
Performer [Feedback] – Oliver Ray
(Written-By – P. Smith)
4/ My Madrigal (5:09)
Cello – Jane Scarpantoni
(Written-By – L. Resto, P. Smith)
5/ Summer Cannibals (4:10)
Electric Guitar – Tom Verlaine
Guitar – Sperbs
Saw [Musical] – Rick Kiernan
(Written-By – F. Smith, P. Smith)
6/ Dead To The World (4:47)
Guitar, Dulcimer – Malcolm Burn
Lead Guitar – Whit Smith
Whistle – Oliver Ray
(Written-By – P. Smith)
7/ Wing (4:53)
Electric Guitar – Tom Verlaine
(Written-By – P. Smith)
8/ Ravens (3:56)
Mandolin – Kimberly Smith
(Written-By – P. Smith)
9/ Wicked Messenger (3:49)
Electric Guitar – César Diaz
(Written-By – B. Dylan)
10/ Fireflies (9:33)
Acoustic Guitar – Oliver Ray
Lead Guitar – Tom Verlaine
Percussion – Hearn Gadbois
Performer [Essrage] – Jeff Buckley
(Written-By – O. Ray, P. Smith)
11/ Farewell Reel (3:54)
(Written-By – P. Smith)
Credits
Acoustic Guitar, Electric Guitar – Lenny Kaye
Bass – Tony Shanahan
Drums – Jay Dee Daugherty
Keyboards – Luis Resto
Vocals, Acoustic Guitar – Patti Smith
Producer – Lenny Kaye, Malcolm Burn
Engineer – Malcolm Burn
House Engineer – Brian Sperber
Crew – Yik Wong
Design – Angela Skouras
Business Management – Nancy Henderson
Representation Management – Rosemary Carroll
Mastered By – Greg Calbi
Mixed By – John Agnello (tracks: 1, 3, 5), Pat McCarthy (tracks: 2, 4, 6, 8, 9, 10), Roy Cicala (tracks: 7, 11)
A.T.P. – Patti Hudson
H.O.C. – Mark Edwards
Booklet Photography By – Oliver Ray
Picture Of Fred Sonic Smith Photography By – Cayanne F. G., Dr. Lam
Slip Cover Photography By – Annie Leibovitz
Notes
Recorded at Electric Lady, NYC.
Tracks: 2, 4, 6, 8, 9, 10 mixed at RPM, NYC.
Tracks: 1, 3, 5, 7, 11 mixed at Electric Lady.
