Stray Cats: Zatoulané rockabilly s punkovou šlehou

Naposledy aktualizováno: 14.9.2026

Stray Cats, revivalisté s tvářemi z plakátů a šlapajícím groovem, přivedli rockabilly zpátky do hry – i do hitparád.

Stray Cats se dají na první pohled přečíst jako návrat k rockabilly padesátých let. Jenže Brian Setzer, Lee Rocker a Slim Jim Phantom od začátku skládali starší hudební jazyky po svém- Jejich společný zvuk nevznikl z kostýmu, ale z toho, jak tři hráči nechávali jeden druhému místo.

V létě 1980 koupili Stray Cats tři letenky do Londýna a zvláštní sedadlo pro kontrabas Lee Rockera. Neměli smlouvu s vydavatelstvím a plán, se kterým přiletěli, začal rychle praskat. Domluvené koncerty a bydlení se rozpadly, nějaký čas spali, kde se dalo. O několik měsíců později už měli britský hit v Top 10.

Ten příběh se dá snadno vyprávět jako pohádka o třech Američanech, kteří přivezli do Anglie rockabilly a udělali z něj znovu módu. Jenže u Stray Cats skoro nic podstatného nebylo tak jednoduché.

Než byli Stray Cats

Brian Setzer nevyrůstal zavřený mezi deskami Sun Records. Kytaru mu ukázali Beatles, pak se přes starší rock’n’roll dostal k Eddiemu Cochranovi, Carlu Perkinsovi, Scottymu Mooreovi nebo Cliffu Gallupovi. Koncem sedmdesátých let hrál s Bloodless Pharaohs v CBGB a Max’s Kansas City. Když se k jejich hudbě po letech vracel, zmiňoval Roxy Music jako jeden z orientačních bodů vedle staršího rock’n’rollu. Právě v Max’s mu jednou z jukeboxu zahrála „Be-Bop-A-Lula“.

Rockabilly spojovalo všechny tři ještě před vznikem Stray Cats. U Slim Jim Phantoma ale pod společným základem ležela také jazzová průprava. Doma slýchal Bennyho Goodmana a Genea Krupu, učil se bubnovat a vedle rocku poslouchal hráče, kteří uměli swing udržet i pod tvrdým úderem. Na rockabilly ho přitáhlo i to, že v něm poznával jazzový pohyb přenesený do tvrdšího rockového úderu.

Lee Rocker k tomu přinesl kontrabas. U starých Elvisových nahrávek ho fascinoval Bill Black, za zásadního basistu ale považoval také Willieho Dixona. Slap pro něj nebyl historická rekvizita. Mohl zároveň držet spodek skladby a dělat část práce, kterou u jiné kapely obstarávají bicí.

V roce 1979 už se kolem Setzera, Rockera a Phantoma ustalovala sestava, z níž vznikli Stray Cats. Na Long Islandu a v New Yorku hráli ještě jako Tom Cats a publikum jim rostlo už před cestou do Británie. Rocker vzpomínal, že od konce roku 1979 do odjezdu následujícího léta se z koncertů pro pár lidí staly večery s frontami před kluby.

Londýn tedy nebyl útěkem kapely, o kterou doma nikdo nestál. Některé z jejich nejdůležitějších skladeb – „Rock This Town“, „Stray Cat Strut“ i „Rumble in Brighton“ – navíc existovaly ještě před cestou přes Atlantik.

Tři lidé, málo nástrojů

Na fotografii se Stray Cats dají přečíst rychle. Setzer s velkým lubovým Gretschem, Rocker s kontrabasem, Phantom stojící za malou soupravou. Z fotografie se ale snadno udělá vysvětlení hudby a právě tam začíná problém.
Setzer si kombinaci Gretsch–Fender Bassman našel jako vlastní zvuk. Echo, duté tělo nástroje a basový aparát mu dávaly dost prostoru pro fráze odvozené od Cliffa Gallupa nebo Scottyho Moorea, ale stejně dobře do nich mohl pustit blues nebo jazz. Nešlo jen o to mít správnou starou kytaru. Potřeboval, aby byla po několika taktech jeho.

„Jsme rocková kapela, ale svým způsobem fungujeme jako jazzová kapela. Všechno je mezi námi rozhovor.“
— Lee Rocker, Bass Magazine, 2019

Rocker řešil praktičtější problém. Kontrabas určený pro akustickou hudbu měl přežít hlasitost rockové kapely. Na začátku neexistovalo hotové řešení, a tak na hmatník připevnil magnetický snímač elektrické baskytary a postupně hledal další způsoby, jak dostat do aparatury i samotný slap. Výsledkem nebyl uhlazený dobový tón. Basa byla silná, tvrdá a dost hlasitá na to, aby se mohla přetahovat se Setzerovou kytarou.

Phantom pracoval opačně: ubíral. Dobové fotografie a články ukazují malou sestavu s virblem, basovým bubnem a činelem. Hrál vestoje a bicí postavil na pódiu dopředu. Později vyprávěl, že nápad souvisel s fotografií bubeníka Dickieho Harrella z Gene Vincent and the Blue Caps. Harrell mu až po letech řekl, že na snímku stál jen kvůli focení. Stray Cats mezitím udělali z omylu poznávací znamení.

Hudebně bylo důležitější něco jiného. Phantom za sebou neměl stěnu bubnů, Rocker neměl vedle kontrabasu další nástroj držící nízké frekvence a Setzer neměl druhou kytaru, za kterou by se mohl schovat. Každý úder a každá mezera byly slyšet.

Rocker později vysvětloval jejich souhru přes jazzovou logiku: provedení není zafixované a jeden akcent může změnit reakci zbylých dvou. Neznamená to, že Stray Cats hráli jazz. Znamená to, že Rocker s Phantomem nebyli jen podvozek pod Setzerem.

Brian Setzer přesto zůstával frontmanem, hlavním zpěvákem a dominantním autorem. Nemá cenu z tria vyrábět družstvo s přesně rozdělenými třetinami zásluh. Jeho písně ale ve Stray Cats dostávaly podobu, kterou v sólové práci neměly.

Proč Londýn

Cesta do Británie v roce 1980 se časem změnila v zakladatelský mýtus. Rocker později mluvil o červnu, oficiální historie kapely obecně o létě. Především však neodjížděli do země, která by na rockabilly čekala s prázdnými kluby. Britský revival už existoval. Hráli Matchbox, The Polecats a další kapely, mezi teddy boys měla stará hudba vlastní publikum.

Teprve v tomhle prostředí dává smysl Phantomova pozdější vzpomínka na punkery, teddy boys, rude boys i další skupiny lidí, které spojovalo hlavně to, že nechtěly vypadat a žít jako jejich rodiče. Stray Cats přitahovalo právě tohle sousedství různých subkultur a hudebních proudů, ne historicky čistá přihrádka.

Po příletu část původního plánu přestala fungovat. Rocker vzpomínal na spaní v parku a nočních kinech, Setzer zase na lidi z londýnské scény, kteří jim pomáhali. Přiletěli bez smlouvy a během několika měsíců se dostali do hitparády.

Několik měsíců

Dobový Record Mirror zachytil Stray Cats už 30. srpna 1980 jako kapelu bez smlouvy, o kterou se začínají zajímat vydavatelství. Kolem tria se zároveň začali objevovat lidé z londýnské punkové a new-wave scény, mimo jiné Chrissie Hynde a Joe Strummer. Dne 29. září 1980 už Stray Cats předskakovali Elvisu Costellovi v Rainbow Theatre.

„Nejsme striktně rockabilly kapela. Říkám nám rock’n’rollová kapela.“
— Slim Jim Phantom, Record Mirror, 30. 8. 1980

Dave Edmunds je podle Setzera zastihl v londýnském klubu Venue a chtěl je produkovat dřív, než to udělá někdo jiný. Znal původní rock’n’roll i rockabilly do detailu, ale současně měl za sebou roky s Rockpile. Věděl tedy, jak starší postupy dostat do úderného, hlasitého zvuku a nasazení soudobé kapely.

Na podzim už měli Stray Cats smlouvu s Aristou a první singl „Runaway Boys“. Do britské hitparády vstoupil na konci listopadu 1980 a dostal se na deváté místo. „Rock This Town“ zopakoval stejnou pozici začátkem následujícího roku, „Stray Cat Strut“ dosáhl jedenáctého místa. Debutové album vystoupalo na šesté místo britského albového žebříčku. Ten vzestup byl šíleně rychlý. V létě řešili, kde budou spát. Na konci roku už byl „Runaway Boys“ hit.

Jedenáct dní

Debut Stray Cats (spotify link) vznikal rychle. Lee Rocker si po desetiletích pamatoval jedenáct dní, většinu materiálu hranou téměř živě a jen několik dodatečných vokálních nebo kytarových vrstev. Edmunds podle něj nechtěl přestavovat něco, co už fungovalo na koncertech. Potřeboval to dostat na pás.

To opravuje pohodlnou představu o zkušeném producentovi, který mladým revivalistům vysvětlil, jak mají znít. Stray Cats už měli základní skladby i způsob hraní. Edmunds produkoval „Runaway Boys“, „Rock This Town“, „Stray Cat Strut“ a další části desky, zatímco u jiných skladeb jsou producenty Setzer a samotná kapela. Už debut tedy nemá jeden jediný producentský rukopis.

Ve studiu se navíc pořád učili. Při hledání zvuku Rockerova kontrabasu někdo navrhl střevové struny. Nasadili je, zapojili basu a nic. Chvíli trvalo, než jim došlo, že magnetický snímač bez kovových strun nemá co snímat. Vrátili ocel.

Rocker z toho po letech nedělal legendu: v prvních sessions jednoduše zkoušeli věci metodou pokus–omyl. Právě podobné omyly pomáhají vysvětlit zvuk první desky lépe než seznam správných historických aparatur. Část vznikla z jednoduchého problému: jak dostat kontrabas přes hlučnou kapelu a přitom nezadusit to, co už fungovalo na pódiu.

Deska

„Runaway Boys“ je dobrý začátek i proto, že skoro okamžitě rozbije jednoduchou představu o revivalu. Rocker na ní později ukazoval, že tradiční rockabilly prvky ještě nedělají dobovou rekonstrukci: v „Runaway Boys“ jsou poskládané jinak. Rockerova basa v ní není schovaná pod kopákem. Sama vyrábí část rytmu. Phantom ji nepřekrývá a Setzer může v riffu nechávat mezery.

„Rock This Town“ jde k původní rockabilly gramatice blíž. Boogie, walking, slap, countryové kytarové fráze – nic z toho není samo o sobě nové. Jiná je velikost výsledku. Setzerova kytara má větší objem, kontrabas tvrdší atak a Phantom nemusí zvyšovat počet úderů, aby kapela zněla hlasitě.

Pak přijde „Stray Cat Strut“ a ukáže, že Stray Cats nepotřebují ani vysoké tempo. Skladba se plouží, Rocker kolem ní chodí místo toho, aby ji tlačil vpřed, Phantom hraje sotva tolik, kolik potřebuje, a Setzer má čas rozbalit fráze blízké blues i jazzu. Setzer ji napsal ještě na Long Islandu a podle vlastní vzpomínky chtěl něco pomalejšího než zbytek repertoáru.

Debut ale nebyl jen trojicí singlů. „Rumble in Brighton“ vznikla ještě předtím, než kapela Brighton znala. Inspirovaly ji příběhy o střetech mods a rockers na britském pobřeží. Není to reportáž z pouličních bojů. Spíš americká představa britského subkulturního příběhu. „Storm the Embassy“ reaguje na krizi v Íránu a americká rukojmí po obsazení velvyslanectví USA v Teheránu; do textu se vedle šáha a rukojmích dostala i sovětská invaze do Afghánistánu.

Na albu jsou také starší skladby Warrena Smithe, Eddieho Cochrana, Johnnyho Burnetta a dalších. Stray Cats nijak neskrývali, odkud berou. Důležitější bylo, jak s materiálem zacházeli. „Double Talkin’ Baby“ v jejich podání uhání rychleji než předloha. Rocker po letech s pobavením vzpomínal, že ve studiu museli některé věci proti koncertům spíš brzdit. Na pódiu prý hrávali skoro všechno nesmyslně rychle.

Gary Barnacle na saxofonu pak není důkaz nějakého velkého sbratření punku s rockabilly. Je prostě saxofonistou na desce, která si saxofon vezme, když ho potřebuje.

Druhá LP deska už nemusí dokazovat totéž

Ještě v roce 1981 vyšlo Gonna Ball (spotify link). V britském žebříčku skončilo podstatně níž než debut, ale pro pochopení kapely je zajímavější, než by napovídala jeho pozice. Produkci tentokrát nesli Stray Cats společně s Heinem Hovenem. Jednoduchá rovnice „Edmunds = zvuk Stray Cats“ přestává fungovat hned na druhé desce. Hudebně se album rozhlíží dál po rhythm’n’blues, jump blues a boogie. „What’s Goin’ Down (Cross That Bridge)“ stojí na Bo Diddleyovském pulzu, jinde přicházejí klávesy nebo saxofon.

V Americe se mezitím odehrál zvláštní obrat. EMI tam v roce 1982 vydala Built for Speed, sestavené převážně z materiálu prvních dvou britských desek. Nebylo to nové třetí album, ale americký vstup kapely poskládaný z věcí, které už měly vlastní britský život.

Teprve teď přišel velký domácí průlom. MTV pomáhala klipům k „Rock This Town“ a „Stray Cat Strut“ a obě skladby se ve Spojených státech dostaly do Top 10. Stray Cats se tak do Ameriky vrátili jako novinka s hudbou, kterou z Ameriky odvezli o dva roky dřív. K tomu se přidala vizuální stránka, již nejde odbýt slovem image. Pomády, tetování, stará auta, kontrabas a Phantom stojící za bicími byly pro televizi okamžitě čitelné.

Na MTV se zvuk a obraz potkaly v pravou chvíli.

Když vlastní zvuk přestane překvapovat

Na Rant n’ Rave with the Stray Cats (spotify link) z roku 1983 se vrátil Dave Edmunds a kapela už nemusela nikoho přesvědčovat, že její způsob hraní funguje. V Americe měla další velký hit s „(She’s) Sexy + 17“ a ze Stray Cats byla známá značka.

Právě tady ale začíná jiný problém. To, co na začátku působilo nezvykle, už publikum čekalo. „Rebels Rule“, „(She’s) Sexy + 17″ nebo *“ Won’t Stand in Your Way“ ukazují různé možnosti kapely, ale samotný základ už nikoho nezaskočí.

Z toho ale není možné udělat jedinou příčinu rozpadu. Po několika letech téměř nepřetržitého růstu se Stray Cats v roce 1984 rozešli. Setzer zahájil vlastní dráhu, Rocker s Phantomem hráli s Earlem Slickem jako Phantom, Rocker & Slick. Obě strany si s sebou odnesly něco z původní kapely, ale výsledky zněly jinak. Na první album Phantom, Rocker & Slick (spotify link) je Rocker dodnes pyšný.

Návraty nejsou všechny stejné

Rock Therapy z roku 1986 bývá snadné označit za první reunionovou desku. Lee Rocker ji popisoval méně slavnostně. Kapela měla smluvní závazek vůči vydavatelství, každý už pracoval jinde a album vzniklo rychle. Dokonce i „I Wanna Cry“ byla původně nahrávka Phantom, Rocker & Slick. Přesto právě tahle podivná deska pomohla trojici znovu přivést dohromady.

Plnohodnotnější návrat následoval později. Na Blast Off! (spotify link) z roku 1989 je znovu produkoval Edmunds. Členové už měli za sebou jiné kapely a jiné způsoby práce, známý základ ale naskočil rychle.

Následující Let’s Go Faster produkoval Nile Rodgers. Pro člověka spojeného s Chic a precizně organizovaným studiovým zvukem nebyli Stray Cats samozřejmou zakázkou. Deska také nepatří k jejich nejúspěšnějším a nemá cenu z ní dělat přehlížené mistrovské dílo. Je užitečná právě tím, že ukazuje trio v jiném produkčním rámci.

Setzerův attack, Rockerova basa ani Phantomův úder nezmizely, ale kolem nich je víc produkce. Některé věci, které na raných deskách nechávaly mezi třemi hráči vzduch, jsou pevněji sevřené. A právě tady je zpětně lépe slyšet, proč Edmunds Stray Cats seděl. Uměl poznat, kdy nic dalšího nepotřebují.

Na Choo Choo Hot Fish z roku 1992 se Edmunds vrátil. Ani tentokrát nešlo o kopii debutu; po cestě přes osmdesátá léta už měla kapela za sebou jiné produkční zkušenosti. Následující Original Cool obrátil pozornost fanoušků přímo k repertoáru, z něhož kdysi vyrůstali, a potom společná studiová dráha na dlouho skončila.

Po šestadvaceti letech

V roce 2003 se původní trojice sešla na jednorázovém koncertě v Kalifornii. O rok později následovalo evropské turné a koncertní Rumble in Brixton (Live) (spotify link). V dalších letech se Stray Cats znovu vraceli na pódia, v letech 2008–09 se dokonce na turné oficiálně loučili. Cestu do nahrávacích studií ale stále obcházeli zdaleka.

Po tak dlouhé době už nemuseli vést běžný kapelní život. Mohli několik let hrát jinde a potom se znovu sejít. Z reunionů se však ještě nestala nová studiová existence. Ta přišla až po dalším návratu. V roce 2018 odehráli první severoamerické koncerty po deseti letech a koncem roku šli v Nashvillu do Blackbird Studios s producentem Peterem Collinsem a zvukařem Vancem Powellem.

Výsledkem bylo 40 (spotify link), vydané v květnu 2019 – první album nových skladeb Stray Cats po šestadvaceti letech. V „Devil Train“ Setzer od začátku počítal s tím, že hlavní tah skladby ponese basa. Gallopující figura běží téměř celou nahrávkou a kytara se musí usadit kolem ní.

„Cry Danger“ se zase neopírá jen o rockabilly. Rocker připomínal Setzerův riff s harrisonovským a beatlesovským nádechem. Je to větev, která v Setzerově posluchačské minulosti byla dávno před Stray Cats a teď se jednoduše vrací do hry.

Deska navíc vznikala tak, že trio stálo společně v jedné místnosti a hrálo. Po desetiletích velkých pódií, jiných projektů a různých studiových zkušeností jim pořád vyhovovalo slyšet se navzájem bez dlouhého technického zprostředkování.

Bo Diddley, swing a trochu punku

V říjnu 2025 vydali Stray Cats dvě nové nahrávky: vlastní „Stampede“ a Cochranovu „Teenage Heaven“. Byla to jejich první nová hudba po šesti letech. Když Phantom part ke „Stampede“ později rozebíral, jmenoval tři rytmické vrstvy: Bo Diddleyho odkaz, swingový přechod a punkový náraz.

V létě 2026 původní sestava znovu projela Spojené státy a 18. srpna zahrála „Rock This Town“ v The Tonight Show. Od 9. listopadu má následovat další americká série koncertů. Na pódiu jsou pořád stejné tři základní tvary: lubová kytara, kontrabas a malá souprava postavená dopředu. Na první pohled se od začátku změnilo překvapivě málo.

Kontrabas, který v roce 1980 potřeboval vlastní sedadlo v letadle, je pořád na pódiu.