Bo Diddley, dárce základní rock’n’rollové božské částice

Naposledy aktualizováno: 27.4.2019

V únoru 1979 přiletěli angličtí punkáči z The Clash do Spojených států amerických na první koncertní šňůru. Na úvodní tiskovce padla mezi mnoha otázkami obligátní: „Kdo je vaším největším hudebním vzorem?“ Joe Strummer odpověděl stručně: „Bo Diddley.“ Následovala doplňující otázka: „A kdo další?“ Strummer byl opět lakonický: „Bo Diddley!“

Kdo je vaším největším hudebním vzorem?

Strummer přesně věděl o čem mluví. Kytarista, zpěvák, skladatel a producent Bo Diddley byl hlavní postavou na straně elektrifikovaného blues, která přispěla nemalou měrou k utváření stylového kánonu rock’n’rollu.

Bo jim měl navíc předskakovat na dvou koncertech. První se uskutečnil 9. února 1979 v kalifornské Santa Monice. Druhý o šest dní později ve Washingtonu D.C.

Diddley se ukázal coby zkušený a mazaný obchodník. Požadoval, aby mu anglický manager zaplatil za vystoupení dopředu. Zřejmě si o mladých Anglánech nedělal velké iluze. Přesto se Joe Strummer o společných vystoupeních vyjádřil s velkým obdivem: „Když jsem Diddleyho viděl hrát a zpívat, pusu jsem měl doslova dokořán.“

Členové The Clash nebyli jediní z anglických rockových hudebníků, kteří byli fascinováni legendárním, inovativním kytaristou, skladatelem a zpěvákem, který se narodil 30. prosince 1928 jako Otha Ellas Bates. V osmi letech byl adoptován a přijal příjmení McDaniel. Tím také podepisoval své skladby.

nositel božské částice

První vlna britských kapel, The Rolling Stones, The Who, The Beatles, The Yardbirds, The Animals a mnoho dalších, o nichž se na začátku šedesátých let 20. století v USA mluvilo jako o britské invazi, na tom byly podobně, jako punkoví The Clash.

Ostatně, Bo Diddley netrpěl přehnanou skromností. Rád dával najevo, že ON je tím, kdo vynalezl Rock’n’Roll a dal mu do vínku onu v titulku zmíněnou tajemnou božskou částici.

Sám sebe, a svoji úlohu v hudební historii, popsal slovy: „Byl jsem ten kámoš, co šel a otevřel dveře, kterými prošli všichni ostatní. Jenže, pak jsem si říkal – sakra, co si myslíš, jak to dopadne? Zůstal jsem u dveří a držel jsem je za kliku, aby se dalším příchozím nepřivřely.“

Svým Bo Diddley Beatem inspiroval generace kytaristů, kteří přišli po něm a i ty, co se teprve narodí. Tajemství spočívalo ve využití rytmického vzorce, pro který má hudební nauka pojmenování clave.

Citujme definici ze serveru muzicírování.cz: „Clave je jeden z nejrozšířenějších a nejdůležitějších rytmických konceptů. Původně pochází zřejmě ze subsaharské Afriky, používá se ovšem téměř ve všech rytmických tradicích (kubánská, brazilská, africká hudba, jazz, pop, hiphop). Clave obsahuje pět not (úderů), které jsou vůči sobě postavené specifickým způsobem, atraktivním pro lidské ucho.“

Podařilo se mi najít i pěknou názornou ukázku na YouTube.

Obdelníková kytara? A proč ne!

Další revoluční prvkem Diddleyho hry bylo používání kytarového zvukového efektu tremolo vlastní výroby v kombinaci s dalším, tzv. echem. Z kytary tak vyloudil notně zkreslený, těžce praskavý zvuk, navíc často připomínající dýchavičnou lokomotivu.

Možná to bude pro mnohé překvapením. Metaloví kytaristé se inspirovali Diddleyho divokým hraním na hmatníku. K tomu všemu přidal ztřeštěnou koncertní show, v níž nechybělo hraní na kytaru zuby nebo za hlavou. Reprobednu ke kytarovému zesilovači měl osazenou reproduktorem i na zadní straně, „aby si své užil i bubeník,“ jak říkával.

Na střední škole se učil stavět housle a kytary. Zručnost využil při výrobě vlastních nástrojů a zvukových efektů, které si sám navrhoval. V roce 1958 si postavil kytaru s tělem ve tvaru lichoběžníka. Později přišel s nástrojem, připomínající levné černošské kytary, vyráběné ve slamech z krabic na doutníky. Do nástroje zabudoval i ovládání zvukových efektů.

A proč právě takový tvar? Bo to vysvětlil typickým chvástavým způsobem: „Byla to možnost, jak se odlišit. Takovou kytaru neměl žádný jiný kytarista.“ Při stavbě využíval komponenty známé firmy Gretsch. Ta má i dnes v nabídce obdelníkovou kytaru G6138 Bo Diddley.

první nahrávky aneb rodí se legenda

První studiové nahrávky Bo Diddley pořídil v roce 1955 v chicagském studiu Chess Records. Byl smluvně vázán s jejich pobočným labelem Checker.

Jak k tomu došlo? Náhodou. Diddley si do nahrávacího studia Vee-Jay Records přinesl domácí nahrávku písně I’m A Man v naději, že s ním podepíší smlouvu. Sekretářka si ji poslechla a řekla, že se jí nelíbí, a tak Bo přešel přes ulici do náruče vždy připraveného Leonarda Chesse. A zrodil se „Bo Diddley Beat.“

Svoji zásluhu na něm má i hudebník jménem Jerome Green. Už na začátku padesátých let Diddley chtěl rozšířit svůj zvuk na koncertech o další bicí nástroje, ale nechtěl se tahat s bicí soupravou z místa na místo, a tak si najal Greena, jenž hrál na maracas. Jerome si vyrobil maracas ze záchodových plováků naplněných hráškem.

Ale vraťme se do sekretariátu Chess Records. Zatímco tam Diddleyho demo nahrávka hrála, do kanceláře přišli Muddy Waters, Howlin‘ Wolf a Little Walter.. Když Muddy I’m A Man uslyšel, řekl: „Chci tu MuthaFucker. Já ji prostě chci!“ S nahráváním originální verze vypomohla studiová kapela okolo Willieho Dixona, ve které hráli pianista Otis Spann nebo hráč na foukací harmoniku Little Walter.

Současně s I’m A Man pracovali i na skladbě s názvem Uncle John. Producent Leonard Chess ji ale odmítl a doporučil ji přepracovat. Zdála se mu textově zcela nevhodná pro bělošské publikum. Upravená verze Uncle John, přejmenovaná na Bo Diddley, se objevila na debutovém singlu, společně s druhou A-stranou I’m A Man. Na hitparádě svorně došly až na první místo, kde pobyly dva týdny a v Top Ten dalších osmnáct.

Byly to první Boovy hity z řady pozdějších veleúspěšných singlů I’m Sorry, Crackin’ Up, Road Runner, Before You Accuse Me nebo Who Do You Love, které úspěšně překročily hranice mezi tehdy oblíbenými styly Rhythm’n’Blues a Rock’n’Rollem.

úspěšnější kopírovači

Diddleyho novátorské rytmické pojetí a osobitá kytarová hra měly obrovský vliv na další vývoj rockové hudby. Záhy ho napodobili Elvis Presley s His Latest Flame a Buddy Holly v Not Fade Away, jejíž cover později vydali The Rolling Stones. Ti ještě převzali písně I Need You Baby (Mona) a I’m Alright.

A kdo další by mu měl vyplatit autorské tantiemy? Například The Who za jejich Magic Bus, David Bowie s Panic in Detroit, Bruce Springsteen v She’s The One nebo U2 v Desire. Hezky zamaskovaný je Booův beat v How Soon Is Now od The Smiths, a to díky Marrově roztěkané kytaře, ale i tak…

V pionýrských dobách rock’n’rollu byly LP desky sice koncipovány jako kompilace již vydaných singlových nahrávek, přesto je dobré mít Diddleyho první dlouhohrající desky ve sbírce.

Zájemcům lze doporučit k poslechu prvních pět řadových alb – Bo Diddley (1958), Go Bo Diddley (1959), Have Guitar Will Travel (1960), In The Spotlight (1960) a Bo Diddley Is A Gunslinger (1960).

Na posledním z nich hrál Daddy G na saxofon. Na obalu je Bo oblečený v kovbojském obleku. Písně pro toto LP byly nahrány od října 1959 do února 1960. Obsahuje skladbu Sixteen Tons, kterou měl Diddley zakázáno hrát v televizním show Eda Sullivana.

Po roce 1963 jeho hudební aktivita ochabuje. Nahrával podstatně méně hudebního materiálu. Dokonce prodal autorská práva ke svým raným nahrávkám, aby pomohl financovat studia svých dětí.

Pozdější autorská tvorba již nikdy nedosáhla kvalit prvních věcí, přesto Bo zůstal v povědomí hudebních fanoušků.

V roce 1973 se Chess Records pokusili zorganizovat jeho nahrávací session v Londýně za účasti několika britských rockových hvězd. Výsledkem bylo ne příliš zdařilé album The London Bo Diddley Sessions. Nepovedlo se producentsky a obchodně navázat na úspěch podobně koncipovaného počinu The London Howlin‘ Wolf Sessions z roku 1971.

Bo vystupoval před třemi americkými prezidenty. Nejdříve hrál manželům Kennedyovým, poté na inauguraci George Bushe a naposledy na Národním konventu Demokratů zahrál Billu Clintonovi. Diddleyho věrný fanoušek, kytarista Ron Wood, pro něj zorganizoval v roce 1989 společné turné po Japonsku.

A jaká další prvenství se Bo Diddleymu přiznávají?

V roce 1959 vychází singl s písní Say Man, o které se mluví jako o první rapové nahrávce. V rozhovoru pro časopis Uncut vysvětlil, že on takovému stylu říkal signifyin. Diddley na něm za hudebního doprovodu vzrušeně debatuje se svým letitým spoluhráčem, hráčem na maracas, Jerome Greenem.

Je jedním z prvních, kteří si zařídili vlastní domácí hudební studio. Jako elév a poslíček v něm pracoval mladičký Marvin Gaye. Pravděpodobně anonymně nazpíval sbory na řadě Diddleyho nahrávek.

V Boově kapele, jako v jedné z prvních rockových, hrály i ženy. Nejdříve to byla kytaristka Peggy “Lady Bo” Jones a po ní Norma-Jean Wofford, známá pod přezdívkou The Duchess.

V roce 1963 nahrál koncertní album Bo Diddley’s Beach Party. Bylo to první live vystoupení, zaznamenané mobilním nahrávacím studiem.

Bo Diddley umírá 2. června 2008 na infarkt. Jeho přínos nejvýstižněji zrekapituloval George R. White v autobiografii Bo Diddley: Living Legend: „Diddley svými kořeny zůstal pevně svázán s černošským ghettem. Jeho hudba a image byly příliš drsné, vyzývavé a etnické, aby mu dovolily přejít na druhou stranu.“

Ukázky:

Bo Diddley – https://youtu.be/lJj22Z006ec
I’m a Man – https://youtu.be/SaC5ZKRjLUM
I’m Sorry – https://youtu.be/daldl73OhEI
Before You Accuse Me – https://youtu.be/iXn_wQlsq-Q
Who Do You Love – https://youtu.be/MAGoqMZRLB4
I’m Alright – https://youtu.be/PRRBXhVNwfU

a „kopírovači“:

Buddy Holy – Not Fade Away – https://youtu.be/NN2L84dvoag
The Who – Magic Bus – https://youtu.be/bl9bvuAV-Ao
U2 – Desire – https://youtu.be/z8rQ575DWD8
The Smiths – How Soon Is Now – https://youtu.be/hnpILIIo9ek