Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Tvůrce, který nikdy nepřijal žádné mantinely
Mike Westbrook slaví devadesátiny — a pořád zůstává jedním z nejodvážnějších britských jazzových skladatelů. Od monumentálních orchestrálních děl až po intimní sólové nahrávky dokazuje, že hudba nemusí být soutěž, ale způsob, jak zůstat pravdivý. Tři ukázky, tři tváře jednoho neúnavného vypravěče.
Pokračování textu Mike Westbrook devadesátiletý: hudba, která se neomlouvá
Amerika garáží, singlů a elektrického neklidu let 1965–1968
Lenny Kaye patří k těm osobnostem americké hudby, které nestojí jen na jedné straně jeviště. Je kytaristou, autorem, producentem i pozorným posluchačem rock’n’rollu jako kulturního jevu. Od počátku sedmdesátých let je spojen především s Patti Smith Group, jejíž první veřejné vystoupení se odehrálo v roce 1971 v kostele St. Mark’s v newyorském East Village.
Vedle vlastní hudební dráhy spolupracoval s řadou výrazných osobností americké scény – od Suzanne Vega přes Jima Carrolla až po Allena Ginsberga – a zároveň se věnoval psaní a editorským projektům, které mapují méně zjevné kapitoly populární hudby.
Pokračování textu Dřív než měl punk jméno | Nuggets – zapomenuté klenoty garage rocku (1965–1968)
Massive Attack proměnili ulici v hudební obraz doby
Jeden záběr, jedna ulice, jeden hlas. Videoklip Massive Attack k písni „Unfinished Sympathy“ z roku 1991 je víc než doprovod k hudbě. Je to krátká městská bohoslužba, v níž se Los Angeles na chvíli srovná do rytmu jedné melodie.
Vokál Willyho DeVillea, paměť města a písně, které nikdy nepotřebovaly být moderní
Mink DeVille nikdy nebyli kapelou okamžiku. Jejich písně nevznikaly proto, aby reagovaly na to, co právě letí v hitparádách. Chtěly zůstat součástí jedinečné hudební scény, i když se svět kolem rychle mění. Hlas Willyho DeVillea v sobě nesl paměť města, které se nikdy netvářilo mile – blues bez pózy, latinskou melancholii, pouliční romantiku a vyprávění, jež se neptá, jestli je ještě módní. Nevracíme se k „zapomenuté“ kapele, ale pokusíme se znovu objevit hudbu, která nikdy neodešla, jen se stáhla do pozadí.
Lou Reed psal o světě bez iluzí. A právě proto jeho hudba nezestárla ani o den.
Lou Reed se mi dostal pod kůži dávno předtím, než jsem o něm věděl víc než jen to, že jeho jméno stojí na obalu desky. Reedice jeho raných alb jsou spíš připomínkou než oslavou: Reed byl člověk, který se nebál říkat věci nahlas, i když zněly nepříjemně.
Pokračování textu Lou Reed a svět, který nezmizí ani po vypnutí zesilovače
Poznámka na okraj ke zvuku, který měl jen jeden směr
Mono není nostalgie ani „audiofilská disciplína“. U raných Rolling Stones je to návrat k tomu, jak měla hudba fungovat: jako jeden proud, jeden kurz. Krátká poznámka o zvuku, který se nenechá rozkrojit mezi levou a pravou reprobednu.
Debut, který nebyl programem ani stylem, ale prvním výpadem proti přebujelému rocku sedmdesátých let.
Eponymní debut Ramones z roku 1976 není památka punku, ale jeho nejkratší úder. Čtrnáct písní, žádné čekání, žádná výplň. Jen tah, který funguje dodnes.
Pokračování textu Ramones (1976): Punk jako odmítnutí nadbytečného
Pub rock, prázdné kapsy a první singlové výboje. Proč byl rok 1976 tišším, ale klíčovým momentem britského punku.
#UKPunk1976
„Nové kapely nechtějí být hvězdy. Chtějí být slyšet.“
– britský hudební tisk, 1976
Rok 1977 se stal symbolem britského punku. Ikonické obaly, křiklavá grafika, manifesty. Jenže ještě před tím existoval rok 1976 – méně nápadný, ale rozhodující. Právě tehdy se mezi ekonomickou únavou města, pubrockovými kluby a novými impulzy z druhé strany Atlantiku začal rodit zvuk, který už nešlo vrátit zpět.