Naposledy aktualizováno: 6.12.2021
Skandály byly slyšet nejvíc. Na desce ale Sex Pistols drželi pohromadě s přesností, kterou jejich vlastní legenda často přehlušila.
#UKPunk1976
Sex Pistols si pamatujeme podle Grundyho, Temže, Sida Viciouse a poslední otázky v San Franciscu. Při návratu k nahrávkám ale vystoupí jiná kapela: Paul Cook se Stevem Jonesem hrají soustředěně, kytary drží tvar a veřejný chaos se ve studiu mění v překvapivě disciplinovaný výkon. Před 50. výročím 100 Club Punk Special jsme proto kompletně přestavěli náš starší profil.
Nejdřív klub, potom skandál
Dne 6. listopadu 1975 se na St Martin’s School of Art postavila na pódium kapela s provokativním názvem Sex Pistols, která ještě netušila, jak málo času bude potřebovat. První večer přitom nevypadal jako hudební rok nula. Vedle vlastních skladeb hráli Sex Pistols i „Substitute“ od The Who, „Whatcha Gonna Do About It“ od Small Faces nebo „No Lip“ Davea Berryho.
Nová kapela začínala s kusem starého rock’n’rollu v kapse. U bicích Paul Cook (Paul Thomas Cook, 20. 7. 1956), s kytarou Steve Jones (Stephen Philip Jones, 3. 9. 1955), na basu Glen Matlock (27. 8. 1956). Před nimi u mikrofonu John Lydon (John Joseph Lydon, 31. 1. 1956), čerstvě přejmenovaný na Johnnyho Rottena.
Cook s Jonesem spolu hráli už dřív, Matlock se k nim přidal později. Lydon do sestavy přinesl něco, co se učit nemuselo: zelené vlasy, vlastnoručně upravené tričko proti Pink Floyd a výraz člověka, který neměl v úmyslu být někomu sympatický.
Během několika měsíců už Sex Pistols hráli pravidelně po Londýně. Do 100 Clubu přišli poprvé v březnu 1976, dávno před zářijovým Punk Special. Když tedy 20. září vystoupili na Oxford Street, nepřicházeli jako čerstvě objevená revoluce. Už tam měli své odpracováno.
Británie poloviny sedmdesátých let jim nabízela slušné podhoubí. Za sebou měla třídenní pracovní týden z roku 1974, v roce 1976 přišla měnová krize a vláda požádala o pomoc Mezinárodní měnový fond. Rostla i nezaměstnanost mladých a ubývalo důvodů věřit starému slibu, že stačí držet krok a člověk někam dojde. UK Punk z toho nevytvořil jednotnou politickou nauku. Vymyslel praktičtější odpověď: udělej si sám. Fanzin, plakát, oblečení, malý label, kapelu. Nečekat, až někdo otevře dveře. Zkusit kliku, a když ne, najít jiné dveře.
Rotten si vztah s publikem také nepředstavoval jako službu zákazníkovi. Z jednoho vystoupení zůstala věta: „Bet you don’t hate us as much as we hate you!“ Titulek tohoto článku je její volnou českou ozvěnou, nikoli doslovným překladem. Pověst předbíhala nahrávky. Hudební průmysl zatím přemýšlel, jestli se před ním rodí obchod, nebo malér. EMI si koupila obojí. V říjnu 1976 s kapelou podepsala smlouvu. Manažer A&R Nick Mobbs tehdy tisku vysvětloval, proč EMI o Sex Pistols vůbec stojí:
„Konečně je tu skupina, se kterou se mladí lidé mohou ztotožnit; skupina, kterou rodiče nebudou tolerovat. A nejsou to jen rodiče, kdo potřebuje pořádně vyburcovat; je to samotný hudební byznys.“
A pokračoval:
„Sex Pistols jsou pro mě reakcí na syndrom ‚milé malé kapely‘ a celkovou stagnaci hudebního průmyslu. Museli vzniknout pro dobro nás všech.“
Dobový Record Mirror zachycuje oba motivy Mobbsova vyjádření. O několik týdnů později EMI poznala, co si přivedla domů.
Anarchie, která drží tempo
„Anarchy in the U.K.“ vyšla 26. listopadu 1976. Černý papírový obal byl bez fotografie a rozhlas ji příliš nevítal, přesto se singl vyšplhal na 38. místo britské hitparády. Při dnešním poslechu ale zaujme něco jiného. Nahrávka vůbec nezní jako nekontrolovatelný výbuch. Je těžká, rozmáchlá a na pozdější punkové klišé skoro loudavá.
Rotten se snaží poštvat proti sobě všechny, co jsou na blízku, zatímco kapela pod ním stojí pevně. Steve Jones skládá kytaru do širokých bloků, Paul Cook drží jednoduchý puls a Glen Matlock na basu nepřidává další zmatek. Dává riffu podlahu. Tady začíná jeden z paradoxů Sex Pistols: čím větší chaos vyráběli kolem sebe, tím méně chaoticky často zněli na desce.
Pak přišel 1. prosinec 1976. Několik minut v televizním pořadu Today stačilo k tomu, aby se změnilo měřítko celého příběhu. Bill Grundy začal hosty popichovat, Steve Jones mu odpověděl po svém a sprostá slova se odvysílala živě. Druhý den už nebylo potřeba chodit do klubu ani číst hudební tisk. Sex Pistols leželi na snídaňových stolech v novinách lidí, kteří o ně vůbec nestáli.
Mediální obraz Sex Pistols se brzy dostal i přes železnou oponu. Československý tisk přebíral zprávy britského bulváru o výtržnostech kapely na letišti Heathrow a v paměti zůstala i mnohem absurdnější historka, že členové Sex Pistols spořádají každé ráno k snídani jedno nemluvně. Kde přesně jsme ji tehdy četli, už paměť neudrží – snad v Mladém světě nebo Signálu, člověk by skoro řekl „někde vlevo dole“.
Že právě Signál podobný způsob psaní používal, připomíná i jiný pamětník: při vojenské ideově-politické výchově v něm četl článek o punku, kde byl jako odstrašující příklad uveden „Eaggie Pop“, který si na koncertech drásá prsa skleněnými střepy. K československému čtenáři se tak punk nedostával jen prostřednictvím hudby, ale také jako předem hotový obraz západního úpadku a veřejného nebezpečí.
Následovala Anarchy Tour. Přesnější by skoro bylo říct její torzo. Koncerty se rušily jeden za druhým. Kapela měla smlouvu s velkou firmou, singl v hitparádě a publicitu, za kterou by jiné skupiny platily. Současně ubývalo sálů ochotných pustit ji dovnitř. V lednu 1977 EMI smlouvu ukončila. Čtyřicet tisíc liber Sex Pistols zůstalo. Kapela, která měla hudební průmysl osvěžit, u první velké firmy vydržela několik měsíců. Lydon v něm viděl „… jen další várku chlapů v oblecích…“.
Richard Hell v londýnském zrcadle
Jejich manažer Malcolm McLaren rád přiživoval dojem, že za vším stojí jeho plán. Jenže nápady tehdy cestovaly rychleji než jejich majitelé: přes Atlantik, šatníky, plakáty, kluby a desky. Z Big Apple si McLaren přivezl nejenom zkušenosti z několikaměsíčního manažování New York Dolls, ale také jako předobraz image Richarda Hella. Roztrhané oblečení, úmyslně zanedbaný vzhled a především název Blank Generation. Glen Matlock později vzpomínal, že právě plakát Television s Hellem patřil k podnětům, z nichž se vynořila „Pretty Vacant“.
McLaren to formuloval ještě otevřeněji:
„Richard Hell byl definitivní, stoprocentní inspirací. A popravdě řečeno, pamatuju si, jak jsem říkal Sex Pistols: Napište písničku jako je Prázdná generace, ale napište svoji vlastní opravdovou verzi. A ta jejich vlastní verze byla Pretty Vacant.“
— Malcolm McLaren, Please Kill Me
Richard Hell později na londýnskou verzi svého nápadu reagoval:
„Děsně mě naštvalo, když jsem poprvé slyšel Pretty Vacant od Sex Pistols. Malcolm celou tu věc vykradl z Blank Generation. Ale myšlenky nepodléhají soukromýmu vlastnictví, nakrad jsem jich taky požehnaně.“
— Richard Hell, Please Kill Me
Sex Pistols nebyli britskou kopírkou New Yorku. Ale také nevyskočili z londýnského chodníku bez předků. New York je v jejich příběhu slyšet i vidět. To jejich vlastní výpad neumenšuje, jen mu vrací domovskou adresu.
Sid Vicious vstupuje. Na desce ho neuslyšíte
V únoru 1977 odešel Glen Matlock. Vztah s Rottenem byl dlouhodobě napjatý; oficiálně se rozešli „po vzájemné dohodě“. McLarenova historka, že Matlock doplatil na slabost pro Beatles, se pro titulky hodila lépe než vleklé osobní tření. Na jeho místo přišel Sid Vicious (Simon John Ritchie, 10. 5. 1957 – 2. 2. 1979).
A tady je podstatnější jiná věc než personální historka: na jediném studiovém LP, které Sex Pistols v sedmdesátých letech dokončili, Sid Vicious nehraje. Na „Anarchy in the U.K.“ ještě drží basu Glen Matlock, na zbytku Never Mind the Bollocks Here’s the Sex Pistols (spotify link) ji převzal Steve Jones vedle svých kytarových povinností a oficiální album credits jsou v tomhle nezvykle přímočaré. Ikonický baskytarista Sex Pistols je tedy zároveň mužem, jehož baskytaru na jejich ikonické desce prakticky neuslyšíme.
Právě tady se začíná rozpadat pohodlná pohádka o několika akordech, které zvládne každý. Paul Cook a Steve Jones byli sehraní roky a ve studiu stavěli základ skladeb často sami: Cook držel puls, Jones k němu skládal rytmickou kytaru, basu a další kytarové vrstvy. Výsledkem nebyla amatérská demolice rocku, ale mohutná, účelně postavená rock’n’rollová deska. Chaos byl výborný pro noviny; ve Wessex Studios se pracovalo.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Tři firmy, jedna královna
Po EMI přišlo A&M. Smlouva se v březnu 1977 podepisovala před Buckinghamským palácem, o několik dní později už neplatila. Připravená A&M verze „God Save the Queen“ se do běžného prodeje nedostala. Krátká známost skončila vypořádáním spojeným s částkou 75 000 liber: druhá velká firma, další peníze, další kus pověsti.
V květnu přišla Virgin a s ní okolnost, která z dalšího singlu pomohla udělat jeden ze symbolů roku 1977. „God Save the Queen“ vyšla 27. května, jen několik dní před vyvrcholením oslav stříbrného jubilea Alžběty II. Nebyla napsána na objednávku jubilea a její původní vydání nebylo plánováno jako přesně načasovaná provokace proti monarchii. Dějiny jí jen přihrály dokonale nevhodný okamžik.
Ani představa úplného rozhlasového ticha kolem singlu není tak čistá, jak ji později podával McLaren. DJ John Peel hrál „God Save the Queen“ na Radio 1 už 13., 16. a 17. května, tedy ještě před vydáním. Když McLaren po letech znovu tvrdil, že skladbu rádio vůbec nepouštělo, Peel mu připomněl, že jen v jeho pořadech zazněla nejméně dvanáctkrát.
Hudebně je skladba zase zajímavější než pověst, která ji léty obklopila. Jones s Cookem drtí pevný hudební základ. Rotten nad ním může natahovat slabiky, štěkat a měnit hymnu v cosi mezi urážkou a pouličním pošklebkem, zatímco hudba se nerozsype ani na chvíli.
Dne 7. června pak Sex Pistols hráli na lodi plující po Temži. Policie večer ukončila a zatkla několik lidí včetně Malcolma McLarena. Členové kapely zatčení unikli. Brzy následovala „Pretty Vacant“. Z písní, které nejlépe ukazují studiové Pistols, je možná nejpřesvědčivějším důkazem, že tahle kapela dokázala napsat popovou skladbu. Úvodní figura se zakousne okamžitě, melodie se neztrácí a refrén se místo rozbití ještě zvětší. Není to hudební neschopnost povýšená na program, ale program oblečený do velmi dobrého rock’n’rollu.
Elvis patří do minulosti
V srpnu 1977 zemřel Elvis Presley. Jiří Černý tehdy v Melodii zaznamenal Rottenovu reakci:
„Je to neuvěřitelné… Ale na druhé straně mám vlastně pocit, jako by se mě to ani netýkalo. Začal vlastně reprezentovat všechno, proti čemu se stavíme.“
— Jiří Černý, *Melodie* 1977; 15(12): 370–371
Ta věta prozradí o generačním rozpolcení víc než půl stránky o „ideologii punku“. Lydon nepotřeboval rozepisovat dějiny kapitalismu; stačilo mu odmítnout rockovou hvězdu, která kdysi něco rozbila a nakonec se sama změnila v monument. Sex Pistols chtěli být přesný opak, jenže monument z nich začal vznikat skoro okamžitě.
Jedna deska. A žádný studiový bordel
Dne 14. října 1977 vyšla „Holidays in the Sun“. Skladba vznikla po berlínské cestě z jara téhož roku a od první sekundy pochoduje. Jonesova kytara není výbuch, ale motor, do něhož Rotten nacpe zeď, paranoiu a pocit uzavřeného prostoru.
O dva týdny později, 28. října, přišla Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols: studiové LP, na kterém se celý ten povyk konečně proměnil v hotovou desku. Dvanáct skladeb, obal Jamieho Reida, Chris Thomas u produkce, Bill Price za mixážním stolem a Steve Jones s Paulem Cookem přesně v místě, kde se představa neschopných muzikantů začíná drolit.
„Anarchy in the U.K.“ nestojí na rychlosti. „Pretty Vacant“ stojí na chytlavém vzorci, „God Save the Queen“ na opakování a tlaku, „Holidays in the Sun“ mašíruje. „Bodies“ je nepříjemná ne proto, že by se kapela neuměla ovládat, ale protože se ovládá dost dlouho na to, aby Rottenův text neměl kam utéct.
A na konci přijde „EMI“. Firma, která kapelu nejprve podepsala a potom vyhodila, se promění v název poslední skladby na desce: žádná velká teorie průmyslu, stačí vyrovnání si účtů. Virgin mezitím Lydon shodil jako typickou firmu „hochů z veřejných škol“.
Sex Pistols nevynalezli nový způsob hraní na kytaru ani nový rytmus. Nemuseli. Vzali prostředky, které rock’n’roll dávno znal, stáhli z nich přebytečné ozdoby a pustili je pod tlak. Na pódiu a v novinách chaos, na desce pořádek.
Na Vánoce 1977 odehráli Sex Pistols v Huddersfieldu dva koncerty pro rodiny stávkujících hasičů: odpolední pro děti a večerní pro dospělé. V celé chronologii kapely je to zvláštní krátká odbočka mezi britskými zákazy a americkým turné.
Spratci na obalu
Kolem „Pretty Vacant“ vznikl ještě jeden malý dokument kulturního střetu. Na zadní straně amerického vydání singlu nechala firma Warner Bros. otisknout dopis rozhořčeného posluchače.
Kapela je v něm označena za spratky. Autor vzpomíná na Binga Crosbyho, Deana Martina a Andyho Williamse, tedy na svět, v němž měl profesionální zpěvák vypadat a znít určitým způsobem. Jenže Sex Pistols nebyli jediným cílem. Do stejného úpadku pisatel zahrnul Dylana, Hendrixe, Janis Joplin, Jaggera nebo Eltona Johna.
Právě tím je dopis zajímavější než obyčejné hudrování na punk. Pro svého autora nejsou Pistols začátkem katastrofy, jen jejím nejnovějším patrem. Spor se proto netýká několika akordů nebo roztrhaných kalhot; jde o to, kdo vůbec smí stát na pódiu a co ještě může být považováno za populární kulturu.
Ve Státech z nich chtěli cirkus
O několik dní později odletěli do Spojených států. Atlanta, Memphis, San Antonio, Baton Rouge, Dallas, Tulsa: trasa sama napovídá, že nešlo o pohodlné turné po místech, kde už publikum vědělo, jak se na punk tvářit. McLaren poslal Sex Pistols do prostředí, kde se jejich vzhled, pověst i chování stávaly součástí večera ještě dřív, než zazněla první nota.
Rotten pak v reportáži časopisu CREEMnašel přesnější slovo než všechny řeči o dobývání Ameriky:
„Ve Státech s námi zacházejí, jako bychom byli nějaký cirkus.“
Kapela se mezitím rozpadala zevnitř: Sidovy drogy, napětí mezi Lydonem a McLarenem, únava, vzájemná averze. Dne 14. ledna 1978 dorazili do Winterland Ballroom v San Franciscu. Na konci hráli „No Fun“ a pak Rotten položil otázku, kterou musíme správně historicky zařadit a dát ji význam.
Měli jste někdy pocit, že vás podváděj?
Winterland nebyl triumfální závěr, spíš chvíle, kdy už nebylo co předstírat. Johnny Rotten po koncertě od kapely odešel a Sex Pistols v podobě, která vytvořila „Anarchy in the U.K.“, „God Save the Queen“ a Never Mind the Bollocks, skončili.
Jméno ale žilo dál. John Peel přitom na původní kapelu nezanevřel. Když v srpnu 1978 pustil „Anarchy in the U.K.“, utrousil: „A život už nikdy nebyl úplně stejný. To byla skvělá kapela.“ Právě proto má větší váhu, že pokračování pod stejným jménem neposvětil automaticky.
Jones, Cook, Vicious a McLaren pod ním pokračovali a v roce 1978 se objevil také singl „No One Is Innocent“, respektive jeho dvanáctipalcová verze „The Biggest Blow“, s uprchlým lupičem Ronaldem Biggsem. Právě na ni reagoval John Peel ve vzpomínce, kterou později zachytil Jiří Černý:
„Musím přiznat, že bych si přál, aby dělali něco jiného. Víte, mají ohromnou rytmiku. A do smrti budu hájit jejich právo nahrát si, co chtějí. Ale zároveň musím trvat na svém právu říct, když mě něco uráží. A jejich Biggest Blow mě uráží. Proto ho nehraju; ne proto, že by to BBC zakázala.“
— Jiří Černý, Kruh 1979; 1(2): 10–12
Je to lepší konec než další cedule s floskulí, že Sex Pistols změnili dějiny hudby. Tu nepotřebují; stačí pustit desku. Pod hlasem, který měl znít jako konec pořádku, hrají Jones s Cookem s téměř tvrdošíjnou přesností. McLaren mohl chaos prodávat, noviny jej mohly nafukovat a Sid jej dokázal žít. Nahrávky ale přežily z jiného důvodu: drží pohromadě.
