Naposledy aktualizováno: 6.12.2021
Pankáči, příslušníci mladé proletářské generace, svým vzhledem a postoji vyjadřovali vzpouru vůči anglické formě kapitalismu. Tamní politici marginalizovali sociální dopady zavírání velkých továren a k dělnické třídě se chovali pohrdavě. Cílem punkové kultury bylo vyjádření skutečnosti, že vláda a systém nemá pro ostrovní mládež žádnou perspektivu.
Měli jste někdy pocit, že vás podváděj?
Britský Punk-rock se stal skutečností a nic jiného už nebylo jako dřív…
Poslyšte příběh Sex Pistols… V listopadu 1976 na britských ostrovech intenzivně zavanul patriotický odér hrdosti na monarchii, protože se blížily oslavy „stříbrného jubilea Alžběty II.“, jinými slovy – 25. výročí nástupu Alžběty II. na trůn.
A jak asi víte nebo tušíte, Britové berou takové věci vážně. Nepočítali ale s partou londýnských výrostků, nevhodně oblečených, hrubých a provokativních už svým názvem Sex Pistols. Britský Punk-rock se stal skutečností a nic jiného už nebylo jako dřív…
kontroverzní a polemiky vyvolávající ideologie
Punkové hnutí se zrodilo uprostřed vážné celospolečenské krize a střetů vyvolaných soubojem kapitálu s dělnickou třídou, v kontextu nejistoty a prohlubující se nezaměstnanosti ve Velké Británii, kolébce průmyslového světa.
V kultuře, zejména v hudbě a módě, se punk více než coby módní výstřelek zabydlel jakožto politický výraz se silným ideologickým nábojem, který zachraňuje anarchistické ideály z počátku 20. století. Bylo to především prostřednictvím hesel „udělej si sám“ (Do-It-Yourself) a „z chaosu přichází řád“ (From Chaos Comes Order).
Zpěvák a textař Pistols Johnny Rotten (narozen 31. 1. 1956 jako John Joseph Lydon) navíc zcela vykolejil hudební tisk, když se po smrti Elvise Presleyho nekompromisně vymezil: „Je to neuvěřitelné… Ale na druhé straně mám vlastně pocit, jako by se mě to ani netýkalo. Začal vlastně reprezentovat všechno, proti čemu se stavíme.“ To jsou silná slova – bohužel asi ne příliš přehnaná. (Jiří Černý, Melodie 1977; 15(12); 370-371)
Ano, šlo o kontroverzní a polemiky vyvolávající ideologii, která ale do centra debaty stavěla sociální situaci, jež se zásadním způsobem týkala mládeže a jejích perspektiv.
Anarchie ve spojeném království
Kapela spolu vydržela jen krátce a v roce 1978 se Sex Pistols rozpadli. Pistole však mají dodnes zásadní vliv na hudbu a chování zejména dělnické mládeže i v dalších generacích.
Anarchy In The UK, jejich největší hit, se stal hymnou punkerů a definoval za pomoci Rottenových textů ideály tohoto hnutí. Rozkladem akordů a harmonických postupů tradičních hudebních stylů vyjádřili ideu zkázy.
Ale čeho se týkalo ona touha po destrukci? Odkazovali na tradicionalismus anglické společnosti s její přežitou monarchií a sociálně vykořeněným kapitalismem.
šokovali společnost, ale také rostoucí konzervatismus ve světě hudebního průmyslu
A&R manager EMI, Nick Mobbs, se při podpisu nahrávací smlouvy vyjádřil pro magazín Sounds: „Konečně je tu skupina, se kterou se mladí lidé mohou ztotožnit; skupina, kterou rodiče nebudou tolerovat. A nejsou to jen rodiče, kdo potřebuje pořádně vyburcovat; je to samotný hudební byznys.“
Mobbs myšlenku dále rozvinul: „Sex Pistols jsou pro mě reakcí na syndrom ‚milé malé kapely‘ a celkovou stagnaci hudebního průmyslu. Museli vzniknout pro dobro nás všech.“
Anarchy In The UK vyšla 26. listopadu 1976 v černém papírovém přebalu bez jakýchkoliv nápisů nebo fotografií. Skladba okamžitě vyvolala skandál kvůli jasnému poselství v názvu písně “Anarchie ve Spojeném království”.
Jen několik britských rozhlasových stanic se odvážilo takovou desku hrát. Mladí lidé se již přesto dozvěděli o této revoluční novince, kterou Sex Pistols nazvali punk, a singl se dostal na 38. místo ostrovní singlové hitparády.
„Ve Státech s námi zacházejí, jako bychom byli nějaký cirkus.“
(John Rotten)
Vyhazov od EMI
V lednu 1977 však EMI s partou „grázlů s nevymáchanou hubou“ ukončila spolupráci. Přes všechna prohlášení jejich manažerů při podpisu nahrávací smlouvy o podpoře mladých rockerů label raději oželeli £40.000.
Nechtěli mít nic společného s kluky, kteří záměrně šokovali společnost, ale také nemilosrdně útočili na rostoucí konzervatismus ve světě hudebního průmyslu (Lydonovo “… jen další várka chlapů v oblecích…”) a zavedených autorů/interpretů.
Manažeři velkých vydavatelství (další na řadě byli A&M Records, kteří odepsali £75.000 po zrušení kontraktu se Sex Pistols) – a s nimi i podstatná část tištěných a televizních médií – se zalekli extrémně rebelského chování muzikantů na pódiu, apelujícího na anarchistickou revoltu v publiku.
Mladíčci k tomu použili jednoduché skladby o třech „riffech“, ale s provokativními texty, vykřičenými způsobem, který před Johnnym Rottenem nikdo prozatím nezkusil. Pomáhali mu kytarista Steve Jones (Stephen Philip Jones, 3. 9. 1955), bubeník Paul Cook (Paul Thomas Cook, 20. 7. 1956) a Glen Matlock (27. 8. 1956) na basu.
písničky podané s náležitou naštvaností, s téměř podvratnými texty, fungovaly
Matlocka v roce 1977 nahradil Rottenův přítel z dětství na londýnském sídlišti Sid Vicious (10. 5. 1957 – 2. 2. 1979, narozen jako Simon John Ritchie), který se začal učit hrát na baskytaru čtyři týdny před tím, než se ke kapele připojil.
Rychlé písně jako God Save The Queen, Pretty Vacant, Bodies, Liar nebo Holidays In The Sun, založené na rytmu jedna, dva, tři a power beat, ale podané s náležitou naštvaností, s téměř podvratnými texty, fungovaly. U neuvěřitelně rychle rostoucí armády příznivců bodovaly.
Stoprocentní inspirace richardem hellem
V pozadí skupiny – s rozhodujícím vlivem na šíření tohoto fenoménu – stál obchodník, manažer a skandalista Malcolm McLaren (22. 1. 1946 – 8. 4. 2010, narozen jako Malcolm Robert Andrew McLaren), který dokázal manipulovat, podporovat a naplno využít kontroverze kolem skupiny. Zahrnovaly i zatčení členů skupiny po pirátském koncertu na palubě lodi na Temži.
Malcolm se nakonec otevřeně přiznal v rozhovoru pro knihu Please Kill Me (česky Zab mě, prosím, překlad Alexander Neuman, autoři Legs McNeil, Gillian McCain; Groove Press, 1996), kdo ho inspiroval: „Richard Hell byl definitivní, stoprocentní inspirací. A popravdě řečeno, pamatuju si, jak jsem říkal Sex Pistols: Napište písničku jako je Prázdná generace (pozn. Blank Generation), ale napište svoji vlastní opravdovou verzi A ta jejich vlastní verze byla Pretty Vacant.“
Když newyorský baskytarista, zpěvák a skladatel Richard Hell (aka Richard Meyers), člen Television, Heartbreakers a Richard Hell & The Voidoids, uviděl první fotografie Pistolí, byl trochu překvapený a vlastně i dost naštvaný. Johnny Rotten kompletně okopíroval jeho orvaný tričko a špinavý zjev, včetně znuděného výrazu. K tomu zjistil, že ho tihle Angláni vykradli i hudebně: „Děsně mě naštvalo, když jsem poprvé slyšel Pretty Vacant od Sex Pistols. Malcolm celou tu věc vykradl z Blank Generation. Ale myšlenky nepodléhají soukromýmu vlastnictví, nakrad jsem jich taky požehnaně.“
proměnili zvuk rockové hudby a vytvořili nové cesty a zvukové postupy
Přestože Sex Pistols vydali pouze jedno původní album – pozoruhodné Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols – zapsali se do hudební historie jako průkopníci hnutí Punk.
Album – ve žlutě-růžovém obalu a grafickým designem, připomínajícím anonymní výhružné dopisy – vyšlo 28. října 1977 u vydavatelství Virgin Records (podle Rottena to byla typická firma „hochů z veřejných škol“). Pistole dostali nabídku na kontrakt od lidí okolo Richarda Bransona poté, co byli postupně vyhozeni z EMI a po jediném březnovém týdnu roku 1977 z A&M Records.
Sex Pistols zcela změnili pravidla hudebního průmyslu a vytvořili nové cesty a zvukové postupy, které zůstaly v platnosti i v dalších dekádách.
Slavný britský rozhlasový DJ John Peel o nich mj. řekl: „Musím přiznat, že bych si přál, aby dělali něco jiného. Víte, mají ohromnou rytmiku. A do smrti budu hájit jejich právo nahrát si, co chtějí. Ale zároveň musím trvat na svém právu říct, když mě něco uráží. A jejich Biggest Blow mě uráží. Proto ho nehraju; ne proto , že by to BBC zakázala.“ (Jiří Černý, Kruh 1979; 1(2): 10-12)
