Naposledy aktualizováno: 8.9.2026
Johnny Rotten mu otevřel dveře, ale na celý život nestačil. John Lydon od Sex Pistols přes radikální Public Image Limited došel až k nové desce, na které PiL pracují téměř půl století po svém vzniku.
#UKPunk1976
Johnny Rotten se stal jednou z nejznámějších postav punku. John Lydon ale většinu další kariéry strávil tím, že odmítal zůstat uvnitř jedné role. Od rozchodu Sex Pistols přes Metal Box, proměnlivé Public Image Limited a boční spolupráce až k obnoveným PiL vede příběh člověka, který si vlastní legendu zároveň vytvářel, používal i komplikoval.
Sedm let a prázdná místa
John Lydon se do dějin rocku zapsal nejprve jako Johnny Rotten, frontman Sex Pistols. Jenže ve chvíli, kdy tahle role začala být příliš těsná, udělal jednu z nejdůležitějších věcí své kariéry: přestal se chovat tak, jak se od Johnnyho Rottena čekalo. Public Image Limited vznikli z potřeby uniknout nejen Sex Pistols a Malcolmu McLarenovi, ale také vlastnímu obrazu. Z útěku se nakonec stal příběh téměř padesáti let.
John Joseph Lydon se narodil 31. ledna 1956 v Londýně. Nejstarší ze čtyř synů irských přistěhovalců vyrůstal mezi Holloway a Finsbury Parkem. Londýnské dětství mělo k pohodlí daleko: peněz doma mnoho nebylo a toaleta byla venku, společná s dalšími lidmi.
Ani vlastní začátek neměl Lydon ve vzpomínkách úplně pevně ukotvený. Tvrdil, že nikdy neměl v ruce svůj rodný list a od rodičů nedostal jasné odpovědi na všechno, co se týkalo prvních let života. V jeho pozdějších vyprávěních se tahle nejistota vrací, ale proti tomu, co přišlo v sedmi letech, je to jen drobná mlha.
Těžká meningitida ho na dlouhé měsíce zavřela do nemocnice. Část té doby strávil v bezvědomí. Z nemocnice se vrátil s poškozeným zrakem a s velkými paměťovými výpadky tam, kde měly být vzpomínky na rané dětství.
Ze školních let pak nevyšel právě vzorný katolický žák. S učiteli se přel, zpochybňoval jejich autoritu a nakonec ho z katolické školy vyhodili. Vzdělání dokončoval jinde.
Vyhazovy, kam se podíváš
Konflikty pokračovaly i doma. Po jednom ze střetů s otcem se Lydon ocitl mimo domov a nějakou dobu bydlel ve squatu. Se svým kamarádem Johnem Simonem Ritchiem hrávali po ulicích a v metru. Lydon mučil housle a Ritchie k tomu týral kytaru.
Ritchie později vešel do historie jako Sid Vicious. V okruhu kolem Lydona se pohybovali také John Wardle, budoucí Jah Wobble, John Gray a John „Rambo“ Stevens, který s ním zůstal spojený po velkou část života. Ještě to nebyly postavy z punkových dějin. Byla to parta kluků, kteří se potkávali dřív, než jim někdo přidělil kapely, přezdívky a místo v encyklopediích.
Nenávidím Pink Floyd
Do obchodu SEX na King’s Road přišel Lydon s krátce ostříhanými nazeleno obarvenými vlasy a tričkem Pink Floyd, na něž dopsal I HATE. Bernie Rhodes si ho všiml a zanedlouho následoval improvizovaný konkurz na zpěváka kapely, kterou řídil Malcolm McLaren. Lydon měl u jukeboxu předvést „Eighteen“ Alice Coopera. Moc muzikantských zkušeností nepřinášel a nikomu to zjevně nevadilo.
Přezdívka Johnny Rotten se odvozovala od jeho špatných zubů a během několika měsíců přestávala být přezdívkou. Stávala se postavou. Sex Pistols mezi roky 1975 a 1978 udělali dost hluku i mediálního rozruchu na to, aby se z jejich krátké historie později dala postavit celá knihovna.
Jejich americké turné skončilo v lednu 1978 v San Francisku. Pro Lydona tam skončila i kapela. Vztahy mezi členy byly rozložené a spor s McLarenem o řízení skupiny, peníze a práva se táhl ještě roky. Lydonovi bylo dvaadvacet.
Public Image Limited: ven z vlastní značky
Ještě téhož roku vznikli Public Image Limited. Vedle Lydona stáli bývalý kytarista Clash Keith Levene, jeho starý kamarád John Wardle alias Jah Wobble na baskytaru a kanadský bubeník Jim Walker.
PiL neměli být Sex Pistols s jinou rytmikou. Nechtěli ani klasický model kapely s manažerem, který rozhoduje, co se bude hrát, kde se bude hrát a jak má být skupina prodávána. V počáteční představě měl být Public Image Limited skutečně podnik, volné společenství lidí, které si bude co největší část vlastních záležitostí řídit samo.
Po letech Lydon PiL popsal jako „konsorcium podobně smýšlejících cvoků, připravených skočit do dalšího vesmíru bez jakýchkoli nástrojů“. První singl „Public Image“ vyšel v říjnu 1978. „Nikdy jsi neposlouchal ani slovo z toho, co jsem říkal,“ zpívá Lydon. V jediné větě je větší kus příběhu než v dlouhém vysvětlování: člověka okolí sleduje, ale neposlouchá.
O dva měsíce později následovalo album First Issue (spotify link). Dvacátého prosince 1978 hráli PiL poprvé veřejně v bruselském Théâtre 140, první britské koncerty přišly až potom. Dub, reggae, disco rytmika, funk, elektronika nebo krautrock tu nebyly seznamem vlivů k odškrtání. Umožnily přehodit váhu kapely jinam. Baskytara mohla obsadit téměř celou skladbu, kytara se nemusela chovat jako rocková kytara a Lydonův hlas neměl nikoho uklidňovat.
V roce 1977 už bylo slyšet víc
Kdo v PiL viděl náhlé procitnutí bývalého punkera, mohl si pustit rozhlasový pořad odvysílaný ještě v době Sex Pistols. Dne 16. července 1977 dostal Johnny Rotten prostor v pořadu Tommyho Vance na Capital Radio. Žádná přehlídka punkových singlů se nekonala. Z Lydonovy vlastní sbírky zazněli Tim Buckley, CAN, Peter Hammill, Captain Beefheart, Nico, John Cale, Neil Young a hlavně reggae a dub.
Byla mezi nimi i „Born For A Purpose“ od Dr. Alimantada & The Rebels, ke které měl Lydon osobní vztah. Do novinového obrázku Johnnyho Rottena se taková sbírka desek pohodlně nevešla.
Metal Box, postpunkový Seržant Pepper
Druhé album Metal Box (spotify link) vyšlo v listopadu 1979. Dvanáct skladeb bylo rozděleno na tři dvanáctipalcové desky přehrávané rychlostí 45 otáček a vložené do kovového pouzdra. Už samotný předmět vypadal, jako by měl doma překážet.
Vedle Lydona, Levena a Wobbla se při nahrávání střídali bubeníci David Humphrey, Richard Dudanski a Martin Atkins. Lydonovi bylo třiadvacet, Levenovi dvaadvacet a Wobblovi jednadvacet. Ten věk je pořád trochu absurdní ve chvíli, kdy se deska rozjede.
Jako by v londýnském podnájmu vstřebali telepatii Holgera Czukaye a Michaela Karoliho a pak ji použili na hudbu, ve které mohly Wobblovy basové figury zabrat většinu hudebního prostoru, Levenova kytara se ozývat ze stropu a Lydonův hlas fungovat spíš jako další nepříjemná zvuková plocha než jako pohodlný průvodce skladbou.
Postpunkový Seržant Pepper? Klidně. Totální a naprostý obdiv.
Čtyři kamarádi, společný objev a potom dlouhá cesta dějinami? U PiL ani náhodou. Prostředí bylo chaotické, vztahy vášnivě vyhrocené a sestava se začala rozpadat skoro stejně rychle, jako se měnila hudba. Přesto PiL nezmizeli do studia. V roce 1980 vyrazili na první americké turné.
Paříž bez retuše
Dva lednové večery roku 1980 v pařížském Le Palace zachytilo živé album Paris au Printemps (spotify link). Kapela použila francouzskou verzi názvu Image Publique S.A. a deska se netváří, že koncertní záznam musí mít naleštěné boty.
Lydon později tvrdil, že PiL inkasovali od Virgin třicet tisíc liber a skutečným nákladem byla jediná cívka pro magnetofon Revox. Dobové zprávy mluví o dvou cívkách a rychlém sestřihu. U Lydona se dobrá historka a účet za nahrávání nemusejí vždycky vejít do stejné krabice.
Část publika chtěla punkové divadlo, které už hrát nechtěl. Přicházely posměšky a plivance. „Jestli budete pořád plivat, odejdu z tohohle zasranýho pódia!“ vyjel Lydon na lidi. Po „Poptones“ skončil mikrofon na poplivané podlaze.
Z revolty se mezitím dal sestavit návod k snadnému použití bez přemýšlení. PiL podle něj hrát nechtěli.
The Flowers Of Romance, atentát na kulturu
Jah Wobble odešel během roku 1980 a Martin Atkins z PiL odcházel a zase se vracel. Na The Flowers of Romance (spotify link) z roku 1981 už tradiční představa rockové kapely skoro překážela.
Baskytara, která na Metal Boxu držela velkou část stavby, prakticky zmizela. Dopředu se protlačily bicí a perkuse, přednatočené pásky, housle, údery, ruchy a Levenovy zásahy do zvuku. Deska jako by zkoušela, kolik známých opěrných bodů lze ještě odstranit, než se všechno sesype.
Při troše nadsázky se pořád nabízí starý český výraz: atentát na kulturu. „Atentát na kulturu“ byla skladba Aktualu Milana Knížáka z počátku sedmdesátých let. Komunistická televize pak stejný název převzala pro manipulativní pořad z roku 1977 namířený proti undergroundu a především Plastic People of the Universe.
Na PiL sedí to slovní spojení po svém. „Flowers of Romance“ znějí, jako kdyby někdo přišel do kulturní instituce se sadou bubnů, pásků a kovových předmětů a začal zjišťovat, co všechno ještě projde pod názvem popová deska.
Tohle není milostná píseň
Na začátku osmdesátých let se těžiště činnosti PiL přesunulo do New Yorku. Roku 1982 začalo nahrávání materiálu pro čtvrté studiové album a vztah mezi Lydonem a Levenem mezitím dospěl ke konci.
Příběh připravovaného titulu Commercial Zone nemá jednu čistou verzi. V létě 1983 Levene tvrdil, že pásky zamýšleného alba stále vlastní Virgin. Po odchodu z PiL vydal vlastní podobu části materiálu právě pod názvem Commercial Zone. Lydon s Martinem Atkinsem skladby znovu nahráli a přepracovali; v roce 1984 vyšly na This Is What You Want… This Is What You Get (spotify link).
Mezitím přišel největší britský singlový hit PiL, „This Is Not A Love Song“. Keith Levene byl pryč, Jah Wobble dávno také a Lydon zůstal jediným zakládajícím členem. Od té chvíle už nemá příliš cenu přeměřovat každou další sestavu podle původní čtveřice. Jméno zůstalo, všechno pod ním se mohlo měnit.
Album, Cassette, Compact Disc
Roku 1986 přišel další prudký řez. Album (spotify link) produkoval Bill Laswell a seznam studiových hostů vypadá, jako by někdo zamíchal několik různých hudebních encyklopedií: Steve Vai, Ginger Baker, Ryuichi Sakamoto, Tony Williams, Bernie Worrell. Došlo i na didgeridoo.
Hudba byla tvrdší, sevřenější a mnohem profesionálněji vystavěná než na prvních deskách PiL. Po nahrávání vznikla stabilnější sestava s Johnem McGeochem, Allanem Diasem, Lu Edmondsem a Brucem Smithem. Následovala Happy? (spotify link) v roce 1987, 9 (spotify link) o dva roky později a nakonec That What Is Not (spotify link) v roce 1992.
Byla to jiná kapela než za časů Wobbla a Levena. Něco získala, něco ztratila.
Boční východy
V roce 1984 spojil Lydon síly s Afrika Bambaataou v projektu Time Zone a vznikla „World Destruction“, časný a pořád účinný střet rockového hlasu s hiphopem. V roce 1993 následovala spolupráce s Leftfield na „Open Up“.
Do Sex Pistols se také vrátil. Reunionové turné Filthy Lucre v roce 1996 už názvem odmítalo předstírat, že někdo přijel zachraňovat punkovou revoluci před zapomněním. Další společné akce přišly později, ale z kapely se znovu nestal jeho trvalý domov.
Public Image Limited mezitím uložil k ledu a roku 1997 vydal své první a zatím jediné řádné sólové studiové album Psycho’s Path (spotify link).
Sedmnáct let ticha
V prosinci 2009 se PiL po sedmnácti letech vrátili na pódia. Vedle Lydona stáli Lu Edmonds a Bruce Smith z dřívějších sestav a nový baskytarista a klávesista Scott Firth. Tentokrát reunion nezůstal u starého repertoáru. Roku 2012 následovalo This Is PiL (spotify link).
Dvacetiletou studiovou pauzu PiL ukončili po svém: desku si zaplatili sami a vydali ji přes vlastní PiL Official. O tři roky později následovalo What the World Needs Now… (spotify link).
Tahle sestava vydržela pohromadě déle než kterákoliv předchozí podoba Public Image Limited. Čtyřicáté výročí PiL v roce 2018 přineslo turné, velký archivní box i dokument The Public Image Is Rotten (spotify link).
End of World
Další album začali PiL připravovat už kolem čtyřicátého výročí. Pak přišel covid a do Lydonova života mnohem naléhavěji vstoupila nemoc jeho ženy Nory Forster, o kterou se doma staral.
Roku 2023 PiL vydali „Hawaii“, věnovanou Noře, a přihlásili ji do irského výběru pro Eurovision Song Contest. Za typicky neuhlazeným Lydonovým hlasem byla prostá píseň o společném životě, paměti a loučení.
Nora Forster zemřela v dubnu 2023. Téhož roku Lydon přišel také o dlouholetého přítele a manažera Johna „Ramba“ Stevense. Jedenácté studiové album PiL End of World (spotidy link) vyšlo v srpnu.
Po takovém roce by nepřekvapilo, kdyby PiL zůstali už jen jako položka ve vaší domácí sbírce desek. Bruce Smith nakonec sestavu opustil, v roce 2025 za bicí usedl Mark Roberts a vedle Lydona zůstali Lu Edmonds a Scott Firth. Kapela znovu vyjela na dlouhé turné s názvem This Is Not The Last Tour.
V březnu 2026 vyšlo živé album Alive, sestavené z koncertů předchozího roku. PiL dál hrají a pracují na dvanáctém studiovém albu plánovaném na rok 2027. Pracovní název zní AI: Actual Intelligence. V Portugalsku kapela připravila zhruba dvacet skladeb a Lydon si zkratku AI po svém přivlastnil: místo umělé inteligence má znamenat tu skutečnou.
Dostaneš to, po čem toužíš
Johnny Rotten nezmizel. Ani nemohl. Stačí několik slabik vyslovených tím známým nosovým hlasem a je zpátky: rok 1976, zelené vlasy, pohled člověka, který se právě rozhoduje, zda vás urazí, nebo se vám začne smát.
John Lydon s tou postavou prožil složitější vztah než prostý útěk od Sex Pistols. Někdy před ní utíkal, jindy ji s chutí vytáhl znovu na světlo a mnohokrát ji sám přiživoval. Johnny Rotten se stal zároveň vězením, pracovním nástrojem i rolí, nad kterou Lydon nikdy neměl úplnou kontrolu.
Lydon si přitom vystavěl vlastní legendu a stal se jejím nejhlasitějším vypravěčem. Některé jeho historky jsou lepší, než dovolují dokumenty, některé soudy ostřejší, než vyžaduje skutečnost. V tom se za půl století mnoho nezměnilo.
Public Image Limited zatím nahrávají další desku. To pro tuto chvíli stačí.
