The Small Faces zpívali cockneyovsky laděné ódy na všední anglický život

Naposledy aktualizováno: 10.1.2023

The Small Faces (zleva Ian McLagan, Ronnie Lane, Kenney Jones a Steve Marriott (photo credit by Sunshine International/REX)
The Small Faces (zleva Ian McLagan, Ronnie Lane, Kenney Jones a Steve Marriott (photo credit by Sunshine International/REX)

Jak pochopit úspěch a nehynoucí přitažlivost hudby britských The Small Faces? Kapely, která se stala jedním ze symbolů Mod éry britského rocku z okolí londýnské Carnaby Street. A to navzdory tomu, že největších úspěchů dosáhli ve druhé polovině šesté dekády minulého století – v energií nabité době, kdy se doslova ze dne na den měnily vkus a móda ostrovního publika.

vždy Byli Mods

V polovině šedesátých let se z naléváren dělnického East Endu vynořili The Who a ze západních čtvrtí s kancelářemi The Small Faces. Obě londýnské party hrály a tvořily silnou, syrovou, teenagersky orientovanou hudbu v návaznosti na The Beatles, Rolling Stones a další kapely první vlny té doby.

Nakonec se The Who stali jednou z největších rockových kapel a přes veškerou neukotvenost svých členů jsou stále pohromadě. The Small Faces otřásl v roce 1969 odchod zpěváka, kytaristy a skladatele Steva Marriotta, když se rozhodl založit rámusivé a rockovější Humble Pie.

The Small Faces byli přesto v mnoha ohledech archetypální rocková kapela šesté dekády minulého století. Na rozdíl od některých dalších formací těch let (ve Velké Británii mj. The Yardbirds, The Pretty Things, The Kinks, u nás The Matadors, Flamengo či Václav Neckář). Ty většinou jen sekundovaly módnímu kurzu.

Členové Small Faces byli výraznými představiteli hnutí Mods už před jejich založením. Svůj hudební styl, účesy, oblečení, které nosili, a postoj a cítění přenesli i do tvorby samotné skupiny. Byli jednoznačně autentičtí a jejich fanoušci si toho byli vědomi.

Ostatně k odkazu Small Faces se vždy hrdě hlásil nejenom Paul Weller se svými spoluhráči z The Jam, ale i muzikanti vlny Brit popových skupin devadesátých roků jako Blur či Oasis.

Klíčovou pro jejich oblibu byla živelnost

Klíčovou pro jejich popularitu a uctívání byla nespoutanost, která vyřazovala nejenom z Marriotta, ale rovněž i z baskytaristy Ronnieho Lanea (s Marriottem jsou podepsaní pod většinou původních písní), varhaníka Iana McLagana, který nahradil Jimmyho Winstona kvůli jeho “problémům s egem”, a bubeníka Kenneyho Jonese.

Nezvladatelná dravost přinášela i problémy – nejenom demolování hotelových pokojů či deportaci z Austrálie, o kterých bude zmínka, fanouškovské výtržnosti ve Watfordu, když se šeptandou rozšířila báchorka, že budou vystupovat v místní knihovně nebo Marriottovu tržnou ránu na hlavě od plechovky, kterou někdo z návštěvníků koncertu v Bostonu v hrabství Lincolnshire hodil na pódium.

Přes to se především bavili hraním své hudby, řízné, neformálně znějící směsice popu, rocku a skifflu, kterou záhy pozměnila psychedelie. Užívali si své slávy a bylo to na nich vidět.

Steve Marriott a Kenney Jones z The Small Faces se svými fanynkami
Steve Marriott a Kenney Jones z The Small Faces se svými fanynkami
Nad svojí hudbou neměli plnou kontrolu

Je tu jedno důležité ale… Small Faces, stejně jako mnoho jiných skupin té doby, neměli plnou kontrolu a možnost volby nad tím, které písně vydají kvůli smlouvám s hudebním gigantem Decca Records a manažerskému kontraktu s Donem Ardenem.U Decca Records se s námi nijak nemazlili, když jsme byli ve studiu. Přikázali nám, že musíme album nahrát za tři dny. Tak jsme ho udělali,“ vysvětlil Steve Marriott. 

Zajímavou postavou byl promotér Harold Davidson, jenž jim sjednal společnou koncertní šňůru s The Who a Paul Jonesem (zpěvák britské kapely australského klávesisty Manfreda Manna) u Protinožců a na Novém Zélandu. Dlouhovlasí „Angláni“ si hned po příletu do Austrálie na tiskovce proti sobě popudili tamní novináře. Ti si zpočátku řadu divokých historek okolo turné „vycucali“ z prstu, aby Australany poštvali proti ostrovním hudebníkům.

The Small Faces v televizním studiu.
The Small Faces v televizním studiu.

Rockeři se rozhodli, že některé z těch věcí, které jim tisk vyčítal, tedy udělají. Na turné se odvázali a řádili nejenom na koncertních pódiích. Pár TV přístrojů skončilo v hotelových bazénech. Ve Wellingtonu při oslavě Marriottových jedenadvacetin totálně zdemolovali hotelové apartmá, ve kterém společně bydleli Steve, bubeník Keith Moon z The Who a jejich cestovní manažer John „Wiggy“ Walford.

Turné skončilo deportací ze země, když se hudebníci opili na palubě letadla a dožadovali se kávy u vyděšených letušek. Na konci šňůry australský impresário Ken Brodziak vydal prohlášení, v němž uvedl, že se prozatím zdrží další spolupráce s britskými popovými skupinami kvůli incidentům na turné Small Faces / Paul Jones / The Who.

Marriottovy pochybnosti o turné v USA

Výlet do Austrálie v prvních měsících roku 1968 však ve Small Faces něco zlomil. V Marriottovi začaly hlodat pochybnosti, když se začalo uvažovat o potenciálně průlomovém turné po USA. V tomto směru byl vlastně zbabělec. Věděl, že by se s neúspěchem a nepřijetím americkým publikem neuměl vypořádat.

Buďme spravedliví – na vině nebyly pouze chybná rozhodnutí managementu nebo Marriottova skepse. Zásadní podíl mělo i zatčení Iana McLagana – a jeho záznam v rejstřících amerických protidrogových úřadů – po nálezu hrudky hašiše, které jim zabránilo ve vstupu do Států.

Dokonalí Mods
The Small Faces (1966, Decca Records)
The Small Faces (1966, Decca Records)

The Pioneers, The OutcastsThe Muleskinners jsou jména kapel, jimiž prošli Marriott, Lane a Jones předtím, než na konci ledna 1965 společně začali zkoušet a koncertovat. Jejich kamarádka je pokřtila na „Small Faces“ – malí proto, že nikdo z nich neměřil víc než metr osmdesát, a tváře v mod kultuře byly oceněním udělovaným respektovaným mods.

Již od prvních kroků na hudební scéně se prezentovali coby dokonalí Mods, nejenom vytříbeným stylovým oblečením a v některých jejich původních popových skladbách ovlivněných americkým rhythm’n’blues. Své vlastní písně Come On ChildrenE Too D dali dohromady již na prvních společných zkoušek a nakonec se dostaly na eponymní albový debut The Small Faces (1966, Decca Records, spotify link).

The Small Faces v roce 1966 během nahrávání prvního studiového alba pro Decca Records
The Small Faces v roce 1966 během nahrávání prvního studiového alba pro Decca Records

V repertoáru tehdy převažovaly věci od Jamese Browna, Smokeyho Robinsona, či Bena E. Kinga. Renomé na londýnské klubové scéně získali vlastně za pár týdnů. Horší to bylo mimo hlavní město, když vyrazili na první klubové turné. Premiéra v Manchesteru proběhla bez větších zádrhelů, ale již při druhém vystoupení v Sheffieldu je místní doslova vykopali již po třech písních z pubu, ve kterém seděli a popíjeli samí Teddy Boys společně  s těžce pracujícími dělníky.

Tehdy se pojem „mod“ totiž stal zkratkou pro Londýn. Nejenom francouzským a italským oblečením. U chlapců udivil – a vlastně často i šokoval – dozadu sčesanými vlasy a občas použitou řasenkou. Naopak dívky si osvojily chlapecké oblečení v podobě prodloužených svetrů a rovných kalhot, bez make-upu s výjimkou očních linek. Mods si také kupovali ty nejstylovější doplňky, které si mohli dovolit – mohérové bundy, boty winklepicker, tenisová trička Fred Perry a skútry Lambretta.

Psychedelický zvuk fázově zkreslené kytary

Díky narůstající popularitě jim manažer Arden vyjednal nahrávací smlouvu u Decca Records. S debutovým singlem What’cha Gonna Do About It se dostali na čtrnácté místo hitparády. Oslnil především naléhavým rhythm’n’bluesovým riffem nekompromisně „obšlehnutým“ od Solomona Burkeho z jeho Everybody Needs Somebody To Love. O přiznání Burkeova spoluautorství evidentně neuvažovali. S hudbou a textem jim vypomohl Ian Samwell zakládající člen Cliff Richard & The Drifters a spoluproducent snímku.

Následovala řada pětačtyřicítek včetně I’ve Got Mine, Sha La La La Lee, All Or Nothing, Here Come’s The Nice, Itchycoo Park, Tin Soldier s hostující soulovou divou P.P. Arnolds, Lazy Sunday AfternoonThe Universal. Singl Itchycoo Park se dostal do americké hitparády mezi TOP 40.

Byla ta vůbec první nahrávka, která uvedla psychedelický zvuk fázově zkreslené kytary do amerických rádií a stala se velkým hitem, který se dodnes pravidelně vysílá. Lazy Sunday Afternoon s podtextem music hallu je stále známá mnoha lidem – i těm, kteří o Small Faces nikdy neslyšeli.

Mistrovské dílo Ogden’s Nut Gone Flake
The Small Faces (1967, Immediate Records)
The Small Faces (1967, Immediate Records)

V roce 1966 již Small Faces suverénně kralovali nejenom na ostrovní Mod scéně. Napomohli tomu i Rolling Stones, kteří přestali doma koncertovat a také Beatles svým rozhodnutím stáhnout se do nahrávacích studií.

Kapela hluboce věřila ve svou vlastní hudbu a v jejích členech rostla nelibost, když byli občas nuceni vydávat spíše komerční popové hity než vlastní materiál, který měl podtext experimentování a změn. „Nemám rád Sha-La-La-La-Lee, myslím, že je to strašný. Nelíbí se mi My Mind’s Eye, myslím, že je to strašný. Hey Girl, hraniční…,“ zhodnotil popovou éru Steve. A Ian si také nebral servítky: „Myslím, že Sha-La-La-La-La-Lee stojí za hovno, nesnáším ten varhanní předěl.“

The Small Faces na koncertním pódiu.
The Small Faces na koncertním pódiu.
Americká edice eponymního alba The Small Faces na značce Immediate Records vyšla pod názvem There Are But Four.
Americká edice eponymního alba The Small Faces na značce Immediate Records vyšla pod názvem There Are But Four.

Jejich tužby dokumentuje v pořadí druhý řadový studiový počin The Small Faces (1967, spotify link) – přinesl nejenom úžasné (Tell Me) Have You Ever Seen Me a Show Me The Way. Vyšel již u Immediate Records, kam zamířili po rozchodu s Ardenem a po navázání spolupráce s bývalým manažerem Stones Andrew Loog Oldhamem.

Když podepsali smlouvu s Oldhamem, jejich hudba se změnila ze syrové, na soulu založené uřvané rhythm’n’bluesové kapely na promyšlenější a psychedeličtější band.

Stalo se to, že jsme dostali víc času ve studiu, abychom si dělali, co jsme chtěli. Andrew Loog Oldham nás prostě povzbuzoval, abychom zůstali a hráli a dělali si, co chceme, a tak jsme to dělali. Měli jsme mnohem víc času prostě experimentovat,“ popsal změnu Kenney Jones.

Pro americký trh se Loog Oldham rozhodl připravit titul There Are But Four Small Faces (1968, Immediate/CBS Records, spotify link). Nabídl průřez prvním albem u Immediate doplněný o singly a jejich b strany, přičemž v té době již Small Faces pracovali na jejich „mistrovském díle“ Ogden’s Nut Gone Flake, jež spatřilo světlo světa v roce 1968.

The Small Faces v roce 1967
The Small Faces v roce 1967
„Jediné, co jsme dělali, bylo, že jsme rok nebo dva žili ve studiu.“
The Small Faces: Ogden's Nut Gone Flake (1968, Immediate Records)
The Small Faces: Ogden’s Nut Gone Flake (1968, Immediate Records)

Stejně jako mnoho dalších kapel těch let se The Small Faces rozhodli na Ogden’s Nut Gone Flake (spotify link) experimentovat s hudební formou a zvuky. Marriott popsal to, co se dělo ve studiu, jednoznačně: „V podstatě jsme se jenom rozhodli ve studiu trochu víc experimentovat, protože v té době jste neměli všechny ty elektronické vychytávky, které máte teď, a pořád to byla doba experimentování,“ a Steve pokračoval. „Mívali jsme smyčky z pásků, které běhaly po opěradlech židlí, abychom dosáhli požadovaného efektu. Bylo to skvělý, protože jsi musel experimentovat, neexistovalo žádný udělátko, který by to udělalo za tebe.“

Nakonec nahráli album, na kterém se písně prolínaly s pohádkovým příběhem. Směsice psychedelického úletu, palčivého soulového rocku a potrhlého cockneyovského gurmánství odráží jejich vlastní příspěvek epoše psychedelie a koncepčních alb. I díky tomu je šarm kapely a zejména Stevieho a Ronnieho vaudevillská povaha zřejmá a činí hudbu i jejich živá vystoupení svéráznými, poutavými a zajímavými.

Rockové klasika zapadla prachem prakticky ihned po vydání, když zkrachovala značka Immediate Records. Minimálně Marriottův silný projev v mrazivé Afterglow je dodnes úchvatný. Druhá strana LP desky je tvořena sérií písní, z nichž některé jsou rockové a některé muzikálové, které vyprávějí příběh o Štístku Stanovi a jeho cestě za poznáním. Ogden’s Nut Gone Flake je zásadní album rockové historie a fanoušci by si k němu měli znovu najít cestu.

Kapela měla „vydržet pohromadě“ i přes své potíže

Až s odstupem mnoha let členové kapely přiznali, že za jejich koncem byla komplexnost Ogden’s Nut Gone Flake. Bylo pro ně obtížné hrát písničky z tohoto alba naživo. Kenney Jones se nechal slyšet, že by si přál, aby kapela „vydržela pohromadě“ i přes vnitřní rozpory a potíže, jak toho byl svědkem u The Who. Měl pocit, že kdyby se jim podařilo zahrát písně z Ogden’s na turné, mohli se pustit do větších a „závažnějších“ věcí.

Steve Marriot byl nakonec unaven hraním “popu”. Po neúspěšném pokusu přivést do kapely kytaristu Petera Framptona odešel na Silvestra 1968 uprostřed koncertu z pódia. Po ochladnutí vášní alespoň přistoupil na dohodu o dokončení naplánovaného turné. Small Faces se tak počátkem března následujícího roku oficiálně rozpadli. „Mám Peta rád,“ svěřil se varhaník Ian McLagan, „ale nebyl to pro nás ten správný krok. Možná jsme měli mít trumpetistu, ne dalšího kytaristu!“

The Small Faces v roce 1968 (sedící Ronnie Lane, stojící zleva Steve Marriott, Ian McLagan a Kenney Jones)
The Small Faces v roce 1968 (sedící Ronnie Lane, stojící zleva Steve Marriott, Ian McLagan a Kenney Jones)
Co by bylo, kdyby…

Je to škoda při pomyšlení na to, co všechno z toho mohlo být, protože ve Stevu Marriotovi měli The Small Faces jeden z nejlepších hlasů bílého nlue-eyed soulu vůbec. Ronnie, Kenney a Ian byli navíc báječní, špičkoví muzikanty. Měli skvěle napsané písničky a kromě toho se jim v době jejich největší slávy málokdo vyrovnal naživo. Především byli styloví a vyřazovala z nich individualita.

Steve s Peterem Framptonem potom založili úspěšné soulově bluesrockové Humble Pie. Zatímco Small Faces v USA nikdy nezaznamenali trvalý úspěch, Humble Pie tam v první polovině sedmdesátých let plnili stadiony, protože jejich hudba byla bez příkras tím pravým heavy rockem.

Reunion 1975 – 1978
The Small Faces: Playmates (1977, Atlantic Records)
The Small Faces: Playmates (1977, Atlantic Records)

Nezbývá než připomenout, že s rozpadem The Small Faces se objevili nástupničtí The Faces. Další skvělá, ale naprosto rozdílná kapela. K osiřelému triu se přidali zpěvák Rod Stewart a kytarista Ronnie Wood. Kvintet osobitě obohatil  britskou rodinu řízných hardrockových part. Společně vydali pět teprve dnes doceněných LP desek.

Samozřejmě nesmíme opomenout pokus o reunion původní sestavy The Small Faces. Díky úspěchu několika znovu vydaných singlů v letech 1975 a 1976 se McLagan, Jones a Marriott nechali přesvědčit, aby znovu oživili legendární skupinu. Již po druhé zkoušce vyhazují Ronnieho Lanea. Jsou přesvědčení, že je opilý. Přitom se u něj projevily první příznaky vážného neurologického onemocnění roztroušené sklerózy.

The Small Faces: 78 in the Shade (1978, Atlantic Records)
The Small Faces: 78 in the Shade (1978, Atlantic Records)

Na jeho místo angažují basistu Ricka Willse s renomé z Roxy Music. Sestavu na několik měsíců roku 1977 krátce rozšíří o kytaristu Jimmyho McCullocha (Wings Paula McCartneyho).

Nahrávací kontrakt jim nabídli u Atlantic Records. Jejich obchodní manažeři jistě hořce litovali – LP desky Playmates (1977, spotify link) a 78 In The Shade (1978, spotify link) byly totální propadáky. Atlantic nebyli jediní, kdo prodělal. Všechno to, co utržil, Marriott alespoň použil na vyvázání se ze starých nevýhodných manažerských smluv.

V roce 2012 byli The Small Faces a The Faces uvedeni do Rock And Roll Hall Of Fame.

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..