Naposledy aktualizováno: 10.1.2023
Kapela, která vzala soul, mod styl i londýnskou ulici a vtěsnala je do tříminutových písní
Small Faces bývají připomínáni jako jedna z klíčových kapel mod éry, ale to je jen část pravdy. Ve skutečnosti byli něčím vzácnějším: skupinou, která dokázala spojit americký soul a rhythm’n’blues s velmi britským smyslem pro humor, stylem londýnské ulice a pozorností k obyčejnému životu. Jejich písně měly tah, drzost i něhu. A i když jejich vrchol trval jen několik let, zanechali po sobě hudbu, která nezestárla. Small Faces nezpívali o velkých idejích. Zpívali cockneyovsky laděné ódy na všední anglický život — a právě tím zůstali jedineční..
Nejen další kapela šedesátých let
Jak vysvětlit nehynoucí přitažlivost Small Faces? Proč se k nim vracet i dnes, kdy od jejich vrcholného období uplynulo víc než půl století a britská popkultura mezitím několikrát změnila tvář? Jedna z odpovědí zní prostě: protože v jejich hudbě je cosi bezprostředního, co se nedá úplně napodobit. Znějí jako kapela, která nevznikla z marketingového nápadu ani z dodatečně domyšlené image, ale z konkrétního prostředí, vkusu a životního postoje.
Small Faces byli jedním ze symbolů mod éry, ale na rozdíl od mnoha jiných skupin nepůsobili jako někdo, kdo na módní vlnu naskočil ve správný čas. Oni z ní vyrostli. Byli její součástí zevnitř — v oblečení, v gestech, v postoji i v tom, co poslouchali. Jejich hudba tak nebyla pouhou ozdobou určité subkultury. Byla jejím přirozeným hlasem.
V britské hudbě druhé poloviny šedesátých let zaujímají zvláštní místo. Nebyli tak monumentální jako The Who, tak mytologizovaní jako Beatles ani tak exportně úspěšní jako Rolling Stones. A přesto se k nim po letech vracejí hudebníci i posluchači, kteří v jejich nahrávkách slyší něco mimořádně anglického, londýnského, svižného a lidského. Small Faces totiž uměli být zároveň styloví i uvolnění, drzí i přístupní, souloví i groteskně britští.
vždy Byli Mods
Na Small Faces bylo od začátku podstatné, že nepředstavovali jen kapelu spojenou s mod kulturou. Byli to skuteční mods. To tehdy neznamenalo jen dobře se oblékat a občas se projít kolem Carnaby Street. Mod bylo něco mnohem přesnějšího: cit pro detail, posedlost stylem, fascinace novými deskami, nočním životem, taneční hudbou, importovaným americkým soulem a zároveň určitá sociální maska. Přes týden uhlazení mladí lidé s denní prací, o víkendech součást vlastního uzavřeného světa klubů, pilulek, skútrů Lambretta, obleků a soutěživého vkusu.
Small Faces tuhle kulturu nepozorovali zpovzdálí. Žili ji. Už před vznikem kapely byli Steve Marriott, Ronnie Lane a Kenney Jones součástí stejného okruhu, v němž hudba, oblečení a identita tvořily jeden celek. Odtud přišlo i jméno kapely — „faces“ jako výraz uznání uvnitř mod scény, „small“ jako lehce ironický odkaz na jejich nevysoké postavy. Nebyla v tom roztomilost, ale druh hrdosti. Byli malí, ale nepřehlédnutelní.
Jejich raná image proto nepůsobí jako kostým. Je to přirozené pokračování světa, z něhož vzešli. Dokonalé obleky, účesy, drzá elegance, ale také vědomí, že styl není dekorace, nýbrž způsob, jak se pohybovat světem. Ian McLagan později vzpomínal: „Všechno bylo o oblečení a deskách. Když jsi přišel do klubu ve špatné bundě, bylo po tobě.“ Small Faces byli přesně tím typem kapely, na kterou se vaše matka mohla v televizi podívat a říct, že to jsou sympatičtí kluci — zatímco oni přitom do popu pašovali pouliční energii, soulové vlivy, ironii i odkazy, které šly úplně jinam, než kam mířil běžný televizní úsměv.
Klíčovou pro jejich oblibu byla živelnost
V centru všeho stál Steve Marriott. Jeden z největších hlasů britského blue-eyed soulu, zpěvák, který uměl v jedné chvíli znít jako uliční výtržník, v druhé jako kluk se sevřeným hrdlem a o chvíli později jako někdo, kdo by nejradši roztrhl písni kůži zevnitř. Marriott nebyl jen frontman. Byl živlem, který dal Small Faces jejich největší tah.
Již od prvních kroků na hudební scéně se prezentovali coby dokonalí Mods, nejenom vytříbeným stylovým oblečením a v některých jejich původních popových skladbách ovlivněných americkým rhythm’n’blues. Své vlastní písně Come On Children a E Too D dali dohromady již na prvních společných zkouškách a nakonec se dostaly na eponymní albový debut The Small Faces (1966, Decca Records, spotify link).
Jeho hlas měl v sobě syrovost amerického rhythm’n’blues, ale nikdy nepůsobil jako slepé napodobování černošských vzorů. To je na něm dodnes pozoruhodné. Byl to zpěvák hluboce zasažený soulem, Jamesem Brownem, Bobby „Blue“ Blandem a novými zvuky Staxu, ale zároveň zcela britský, londýnský, cockneyovský. Nepřekládal americkou hudbu do angličtiny; spíš ji vtahoval do svého vlastního prostředí.
A právě díky tomu jsou nejlepší nahrávky Small Faces tak působivé. Marriottův hlas z nich nedělá pouhé dobové beatové písně, ale události. Dokázal dodat i zdánlivě lehčímu materiálu napětí, naléhavost a energii, která byla větší než formát tříminutového singlu. Když zpívá, skladby se neodvíjejí. Vybíhají vpřed.
Vedle něj stáli Ronnie Lane, Ian McLagan a Kenney Jones — muzikanti, bez nichž by byla kapela neúplná. Lane nebyl jen baskytarista, ale spoluautor jejího citu pro melodii a náladu. McLagan přinesl klávesový zvuk, který Small Faces dodal jak tah, tak barvu. A Jones, často neprávem přehlížený, byl bubeník s přesností a razancí, bez nichž by jejich nejlepší singly nefungovaly s takovou samozřejmou silou.
Když singl ještě znamenal všechno
Small Faces vznikli v době, kdy byl singl základní jednotkou popového světa. Kapely soutěžily nejen o místo v hitparádě, ale i o to, kdo dokáže v necelých třech minutách stvořit co nejdokonalejší tvar: píseň, která okamžitě zabere, a přitom v sobě nese něco nového. Právě v tom byli Small Faces mimořádní.
Debutový singl „What’cha Gonna Do About It“ už nesl vše podstatné: drzost, tah, rhythm’n’bluesový základ a Marriottův hlas, který zněl, jako by si chtěl prorazit cestu ven z rádia. Následovaly další nahrávky, na nichž bylo slyšet, jak rychle kapela roste. „I’ve Got Mine“ ještě nezabodovala tak, jak by si zasloužila, ale ukázala, že v Small Faces není nic druhotného.
Nechtěli být jen další beatovou skupinou, která odzpívá přidělenou písničku a čeká na štěstí. „U Decca Records se s námi nijak nemazlili, když jsme byli ve studiu. Přikázali nám, že musíme album nahrát za tři dny. Tak jsme ho udělali,“ vysvětlil Steve Marriott.
To napětí je slyšet i v jejich „popovější“ éře, spojené s nahrávkami jako „Sha-La-La-La-Lee“ nebo „Hey Girl“. Jsou to písně, které kapelu zviditelnily, ale samí členové se od nich později částečně distancovali. Ne proto, že by byly bezcenné, ale proto, že Small Faces mířili jinam — k soulovějšímu, osobitějšímu, méně vykalkulovanému zvuku. Už tehdy bylo zřejmé, že se v nich tluče ambice s tlakem manažerů, vydavatelství a dobového popového provozu.
A pak přišlo „All or Nothing“. Píseň, která zní jako okamžik, kdy se všechno na chvíli seřadilo správně. Marriottův zpěv je tu naléhavý, ale ne přehnaný, kapela hraje sevřeně, refrén má sílu masového gesta a celek působí zároveň spontánně i neomylně. Je to jedna z velkých britských soulových nahrávek šedesátých let a zároveň singl, na němž Small Faces vstoupili do nejvyšší ligy.
Dvojití agenti britského popu
Na Small Faces bylo pozoruhodné i to, jak dokonale dokázali fungovat jako „dvojití agenti“. Navenek působili jako malí, pohotoví, dobře oblečení kluci, kteří přesně zapadají do televizního obrazu britského popu. Uvnitř jejich hudby však pracovalo něco mnohem neklidnějšího: fascinace soulem, amphetaminovou rychlostí, nočním klubovým životem, londýnskou pouliční komikou i lehce nebezpečnou energií.
To je krásně slyšet třeba v „Here Comes the Nice“. Na povrchu chytlavý hit, pod ním cosi mnohem špinavějšího a dvojznačnějšího. Small Faces v takových chvílích ukazovali, že mod kultura nebyla jen o oblecích a skútrech, ale také o kódech, které zasvěcení poznali a dospělí přehlédli. Byli dost chytří na to, aby vypadali nevinně, a dost drzí na to, aby tu nevinnost využili.
V tom se lišili od mnoha současníků. Nehráli si na proroky ani na mistry hlubokomyslnosti. Nebyli těžkopádní. Jejich síla spočívala v tom, že dokázali vstřebat proměny druhé poloviny šedesátých let — nové studiové možnosti, psychedelické nápady, změněné vnímání popu — a přetavit je do podoby, která zůstávala živá, úderná a přístupná. Uměli dělat „pop plus“: hudbu dost chytrou, aby byla vzrušující, a dost přímočarou, aby neztratila tvar.
Cockney psyché a každodennost
Možná právě tady leží skutečné jádro jejich výjimečnosti. Small Faces dokázali spojit několik vrstev, které spolu na papíře nemusí ladit: americký soul, londýnský akcent, music-hallovou tradici, mod styl, psychedelii a pozoruhodně všední témata. Tam, kde jiní mířili k velkým prohlášením, oni často zůstávali u detailu, nálady, gesta, ulice, sousedů, nedělního odpoledne.
To dává jejich hudbě zvláštní druh blízkosti. Small Faces nepůsobili jako kapela, která chce uniknout z Anglie do nějakého bezejmenného popového prostoru. Naopak: jejich nejlepší písně jsou v Anglii pevně zakořeněné. Jsou plné místního rytmu řeči, humoru, přehánění i drobné absurdity. V tom předjímají něco, k čemu se později budou hlásit i další britské generace — od Paula Wellera až po část britpopu devadesátých let.
Nejzřetelnější je to v „Lazy Sunday“. Skladbě, která je zároveň groteskou, popovým šlágrem, cockneyovskou miniaturou i malým manifestem kapely. Je v ní něco dětinsky rozpustilého i rafinovaného. Sousedi, křik, nedělní lenost, přehnaná dikce, refrén, který se zařezává do paměti — všechno tu působí lehce, a přitom velmi přesně. Small Faces tady nezpívají o revoluci, ale o malém domácím boji. A přesto je to píseň, která v sobě nese celý kus Anglie.
Více času, více svobody, více fantazie
První období kapely bylo svázáno tlakem Decca Records a manažera Dona Ardena. Small Faces, podobně jako mnoho jiných skupin té doby, neměli zpočátku plnou kontrolu nad tím, co a jak vydávají. Studio bylo drahé, čas omezený, popový provoz neúprosný. Přesto i v těchto podmínkách dokázali vytvořit sérii výtečných singlů a první album, na němž už prosvítá jejich přirozený talent pro vlastní materiál.
Skutečný posun ale přišel až po odchodu od Ardena a přechodu k Immediate Records, kde se otevřel prostor pro větší svobodu. Andrew Loog Oldham, bývalý manažer Rolling Stones, sice nebyl bez chyb, ale Small Faces pod jeho hlavičkou získali něco zásadního: více času ve studiu a možnost experimentovat. A právě tehdy se z kapely, která už tak měla silnou identitu, stalo něco ještě osobitějšího.
Jejich druhé stejnojmenné album (spotify link) z roku 1967 patří k nejkrásnějším britským deskám své doby. Není tak často připomínané jako některé slavnější tituly konkurence, ale obsahuje hudbu, na níž Small Faces znějí uvolněně, vynalézavě a sebejistě. Skladby jako „(Tell Me) Have You Ever Seen Me“ nebo „Show Me the Way“ ukazují kapelu na prahu vrcholu: stále zakořeněnou v písni, ale už otevřenou širší zvukové představivosti.
Ogden’s Nut Gone Flake
Když se dnes mluví o Small Faces, většinou se dříve či později dojde k albu Ogden’s Nut Gone Flake (spotify link). A právem. Je to jejich vrchol, ale také deska, na níž se všechny jejich přednosti spojily do tvaru, který neměl obdoby.
Stejně jako mnoho kapel druhé poloviny šedesátých let i Small Faces podlehli kouzlu studia jako místa experimentu. Jenže tam, kde jiní sklouzli k manýrám nebo k těžkopádné „uměleckosti“, oni si uchovali lehkost, hravost a cit pro píseň. Ogden’s je psychedelické album, ale zároveň zůstává hluboce britské, skoro domácí. Je v něm soulový tah, zvuková vynalézavost, absurdní humor, music-hallová tradice i zvláštní pohádkovost.
Marriott později vzpomínal, jak ve studiu pracovali s páskovými smyčkami nataženými přes opěradla židlí, protože tehdejší technika ještě neumožňovala dnešní pohodlná řešení. Ta deska je slyšitelným důkazem doby, kdy bylo třeba efekt vymyslet, ne vybrat z nabídky. Ale důležitější než samotné triky je něco jiného: Ogden’s Nut Gone Flake nepůsobí jako album natočené proto, aby ohromilo. Působí jako album, které si dovolilo jít tam, kam kapelu vedla vlastní představivost.
První strana nabízí několik z jejich nejsilnějších písní. Druhá se mění v sérii skladeb propojených příběhem o Štístku Stanovi. Je to podivné, rozkošné, místy potrhlé a přitom nečekaně soudržné. Small Faces zde ukázali, že koncepční album nemusí být pompézní. Může být komorní, zábavné, přepjaté jen natolik, aby si zachovalo lidskou tvář.
A přece právě tady se skrývala i slabina. Ogden’s byla deska mimořádná, ale obtížně přenositelná na pódium. Členové kapely později přiznávali, že její komplexnost a proměnlivost vytvořily tlak, který neuměli unést. Jako by vrchol přišel zároveň příliš brzy i příliš vysoko.
Konec, který přišel předčasně
Small Faces byli kapela, která mohla pokračovat dál a proměnit se v něco ještě většího. To vědomí promarněné možnosti je součástí jejich příběhu. Na jejich dráze se podepsalo všechno, co tehdy ničilo i jiné skupiny: nevýhodné smlouvy, manažerské zásahy, únavné tempo při natáčení, vnitřní pnutí i rozdílné představy o budoucnosti.
Steve Marriott začal být unaven rolí popové hvězdy. Lákalo ho něco hlučnějšího, syrovějšího, méně svázaného s image. Po neúspěšném pokusu přivést do kapely kytaristu Petera Framptona odešel na Silvestra 1968 uprostřed koncertu z pódia. Nebyl to jen personální zlom. Byl to konec určité rovnováhy. Small Faces přišli o hlas, kolem něhož se jejich hudba točila, a s ním i o část vlastní identity.
Po ochladnutí vášní Steve alespoň přistoupil na dohodu o dokončení naplánovaného turné. Small Faces se tak počátkem března následujícího roku oficiálně rozpadli. „Mám Peta Framptona rád,“ svěřil se varhaník Ian McLagan, „ale nebyl to pro nás ten správný krok. Možná jsme měli mít trumpetistu, ne dalšího kytaristu!“
Rozpad přišel oficiálně na začátku roku 1969. Z trojice Lane, McLagan a Jones pak s příchodem Roda Stewarta a Ronnieho Wooda vznikli Faces — výtečná, ale zcela jiná kapela. O pár let později se původní sestava ještě pokusila o reunion, ten však už nemohl vrátit to, co dělalo Small Faces jedinečnými v jejich klasickém období. Navíc se tragicky ukázalo, že Ronnie Laneovy problémy, zpočátku mylně čtené jako opilost, byly prvními projevy roztroušené sklerózy.
Malá kapela, dlouhý stín
Small Faces nikdy nedobyli Ameriku tak, jak by se podle svého talentu zasloužili. Jejich odkaz se ale šířil jinak — po britské linii, v paměti posluchačů, ve vkusu dalších hudebníků, v tom zvláštním podzemním proudu, který se vrací vždy, když se britská hudba znovu ptá sama sebe, odkud vlastně pochází.
Není náhoda, že se k nim hrdě hlásil Paul Weller ani že je obdivovali hudebníci britpopové generace. Small Faces totiž ukázali, že britská popová hudba nemusí volit mezi americkým vzorem a domácí karikaturou. Dá se z ní vytvořit něco třetího: hudba, která naslouchá soulu a rhythm’n’blues, ale přitom zůstává hluboce zakořeněná ve vlastním jazyce, přízvuku, humoru a sociálním prostředí.
A právě proto nezní jejich nahrávky jako relikt jedné módy. Znějí jako připomínka chvíle, kdy se styl, hlas, píseň a prostředí sešly v neobvykle šťastném poměru. Small Faces byli malá kapela jen podle jména a výšky postav. Ve skutečnosti po sobě zanechali jeden z nejživějších portrétů Anglie šedesátých let — Anglie, která nebyla monumentální, ale všední; ne okázale slavná, ale přesně pozorovaná; ne vznešená, ale o to pravdivější.
A možná právě v tom spočívá jejich kouzlo dodnes. Nezpívali o velkých idejích, které mění svět. Zpívali o ulici, sousedech, touze, stylu, víkendu, hluku, lenosti i malých radostech. O životě, jak se opravdu žil. A dělali to s takovou lehkostí, že to dodnes zní jako něco samozřejmého. Přitom to bylo vzácné už tehdy.
