Naposledy aktualizováno: 28.7.2023
Lámete si hlavu, co to ten belgický Popcorn může být? Milovníci a sběratelé dnes zcela zapomenutých historických soulových a rhythm’n’bluesových vinylů vám také nedají jednoznačnou odpověď. Při pečlivém poslechu ukázek v našem článku se ujistíte v jednom; hudební Popcorn rozhodně není žánr.
Co je belgický Popcorn?
Co je tedy belgický Popcorn? Svět Popcornu je zvláštní směsicí smyslné hudby a pivem prosycených tanečních parketů. Patří do ní nahrávky z pestré všehochuti stylů od ska, latiny, blues, soulu, popu, jazzu až po bigbandové úlety ve stylu americké polky, broadwayská muzikálová čísla či snímky dívčích skupin ve stylu Phila Spectora a loungeové instrumentálky. Stále nemáte jasno? Pro začátek si tedy musíte vystačit s tím, že to je název belgické hudební a taneční scény konce šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
Belgičtí disc jockeyové znali vkus tamní mládeže. Dávali přednost pestré hudbě, vzniklé mísením prvků rozličné provenience, pomalému jive music ve středním tempu a neváhali za tím účelem singly přehrávat nesprávnou rychlostí. Vybírali většinou méně známé americké černošské vinylové sedmipalcovky vydané v páté a na začátku šesté dekády 20. století, z nichž mnohé díky tomu dodatečně pronikly na britskou soulovou scénu.
Mladí tancechtiví Belgičané si tyhle raritní skladby rychle oblíbili coby součást jejich víkendových bujarých tanečních zábav. Hnacím motorem večírků bylo spíše pivo než amfetaminy. Úžasné na těchto party bylo, že se konaly bez jakékoliv pozornosti policie, obecních zastupitelů, médií nebo manažerů hudebních nakladatelství. Rozhodně nehrozilo vyplenění a zprznění reklamami na colu nebo KFC. Takže, když někdo požádal, aby mu disc jockey zahrál Billa Hayleho & The Comets, a DJ byl vstřícný, nejspíše mu pustil Papa’s Got A Brand New Bag od Jamese Browna.
Za Britským kanálem vládl Northern Soul
Ve stejné době vládl tanečním sálům za Britským kanálem Northern Soul, který má s Popcornem mnoho společného. Samozřejmě mezi nimi najdeme i zásadní rozdíly. Tím nejdůležitějším bylo tempo. Britská mládež milovala nadupaný, plnokrevný soulový zvuk. Vlámové a Valoni si naopak užívali pověstné slow swingové tanečky při písních s pomalým nebo střednědobým rytmem, v nichž kralovaly velkokapelové, sexy romantické, ospale melancholické aranže, které se neobešly bez smyčců, jež jim dodávaly punc kvality.
Pro bluesové příznivce však byly příliš uhlazené, britští Mods se u líně převalujících rytmů nudili, rockeři naopak vyžadovali něco drsnějšího a popový odér nevoněl jazzovým aficionados. Zpětně se zdá, že z hudebního hlediska byla popcornová scéna mnohem inovativnější, než její northern soulová sestřenice, byť si vždy byly velmi podobné.
Popcornoví disc jockeyové pionýři
Prvním belgickým disc jockeyem a průkopníkem byl vlastník několika klubů Freddy Coussaert. S balíkem soulových vinylových pětačtyřicítek a dvěma nebo třemi LP deskami pod paždí se reinkarnoval v Božstvo pro tancechtivé návštěvníky klubu Groove v Ostende. Byli mezi nimi i američtí námořníci a turisté z Anglie, kteří čekali na ranní trajekt do Británie. V Ostende byl také klub Versailles, který měl přímý přístup na pláž, což vedlo zpocené tanečníky k tomu, aby opilí a nazí vběhli do Severního moře.
Vedle klubu Groove sehrál v historii Popcornu svoji roli i antverpský Bar Choc. V přístavním městě se více dařilo funku než soulu. Zájemce zde lákali k tanci Gilbert „Gibbe“ Govaert s Gerrym Franckenem.
Gilbert začínal v King’s Clubu v Mechelenu, Gerry se živil jako taneční mistr. Na seznamu desek, z kterých hráli, byly nejenom nahrávky bělošských zpěváků (tzv. crooners), jenž excelovali v zamilovaných písních, ale i obskurní ska singly a ukázky z hudebních doprovodů méně známých filmů.
Většinu zcela neznámých vinylů získali díky známostem jednoho leteckého stevarda, který jim je vozil přímo od newyorského rozhlasového disc jockeye a také ze skladu se ska deskami v Anglii. Specialitou večerů v Baru Choc byly taneční kurzy, které tam pořádal Gerry Francken.
Dancing Popcorn Sessions pořádané ve starobylé stodole De Oude Hoeve
V roce 1968 klubové pódium v Groove osiřelo. Freddyho Coussaerta nahradil chlápek s přezdívkou DJ Jeff. Během pátečních nočních party pouštěl desky, které si Coussaert neodvezl s sebou. Netrvalo dlouho a za stůl s gramofony se místo Jeffa postavil Gilbert Govaert.
Mezitím se jeho přítel Gerry Francken dozvěděl, že se otvírá nový taneční klub ve Vrasene nedaleko Antverp a jeho majitel hledá disc jockeye. Gerry místo získal. Od září 1969 za ním každý víkend cestovaly početné davy tanečníků na Dancing Popcorn Sessions pořádané ve starobylé stodole De Oude Hoeve.
Šeptanda o neuvěřitelné atmosféře „odpoledních čajů“ ve stodole se šířila rychlostí blesku. Návštěvníků přibývalo každý týden. Logickým krokem byly stavební úpravy a zvětšení kapacity z původních osmdesáti na pár stovek. Za pár let se tam scházelo několik tisíc křepčících. Některým již muselo stačit, že jim hraje hudba z několika desítek hracích skříní. Gerry si uvědomil, že to je zároveň jedinečná příležitost přejmenovat svůj podnik. Nakonec se rozhodl pro Dancing Popcorn. Inspiraci našel ve funkové hymně Mother Popcorn od Jamese Browna a také rozhodlo to, že se slovo Popcorn dobře vyslovuje.
„Ulice byly plné zaparkovaných aut a dobře oblečených návštěvníků, kteří všichni mířili na tuhle farmu uprostřed ničeho,“ vzpomíná houseový DJ Eddy De Clercq. „Hlavní taneční parket se nacházel ve staré stodole, obklopené bary a vyvýšenými tanečními pódii. Bylo tam tak narváno, že nebylo téměř žádné místo k pohybu. Lidé tančili na barech, za bary a dokonce i na autech zaparkovaných venku. Atmosféra byla tak vzrušující, že lidé začali jásat a házet fontány piva, jakmile zazněla nějaká populární skladba. Někdy se lidé vrhali do davu na pódium nebo se začali do hudby svlékat. Ten zvuk byl jedinečný, okamžitě rozpoznatelný a pro mě velmi dekadentní.“
hledali nuggety mezi škvárem
Mamutí podnik, v nějž se někdejší stodola De Oude Hoeve rozrostla, vyžadoval neustálý přísun nové muziky. Gilbert Govaert s Gerrym Franckenem ji již dávno jezdili osobně vybírat do anglických nebo amerických skladů. Namísto horkých novinek však šli po starých nahrávkách neznámých hudebních labelů v podání dávno zapomenutých umělců.
Jako správní nadšenci se tihle dva hudební blázínci hodiny přehrabovali balíky zaprášených sedmipalcových desek, poslouchali je se sluchátky na uších na opodál ležících gramofonech – a hledali nuggety mezi škvárem. Časem změnili taktiku. Rychlejší a finančně výhodnější bylo nechat si posílat přes Atlantik bedny po 400 vinylech, které jim dodavatel předtřídil podle roku vydání nebo žánru.
Návrat do tanečního undergroundu
Gilbert Govaert s Gerrym Franckenem nejsou samozřejmě jediní nadšenci, díky kterým nezapadly nahrávky neprávem zapomenutých zpěváků a muzikantů, kteří nahrávali pro malá nezávislá hudební vydavatelství.
Ještě v roce 1979 se zdálo, že hudební nabídka a poptávka jsou v rovnováze. To byl ale chybný odhad. Kapely jako Lou & The Hollywood Bananas, ekvivalent britských Showaddywaddy, si sice stihly něco přivydělat. Nicméně popcornový boom na konci sedmdesátých let skončil.
Styl zábavy, jaký nabízel, dnes přežívá v undergroundu (a všem zainteresovaným se nejspíše ulevilo). Pro existenci popcornu, stejně jako každého hudebního subžánru, je ve 21. století klíčový internet, který zpřístupnil scénu cizincům – v posledních letech se konají popcornové večery a víkendovky v Itálii, Německu a Spojených státech amerických.
Z Govaertova a Franckenova dědictví dodnes čerpají labely jako ACE, Jazzman a Kent Records. Připravují zajímavé albové kompilace toho nejlepšího, co znělo v tanečních klubech na obou stranách Britského kanálu. Samozřejmostí je několikastránková příloha se zajímavými informacemi o již zapomenutých interpretech a nahrávacích společnostech.
Znáte již odpověď na otázku, co je Popcorn? Co třeba stav jedinečného propojení mezi disc jockeyem a tanečníkem, které oběma přináší potěšení ze zajímavé hudby?
