Naposledy aktualizováno: 30.12.2025
Osobní deník nahrávek, které se během roku vracely do přehrávače víc než jednou.
Rok 2025 mi v jazzu nepřinesl jednu „desku roku“, ke které by se všechno ostatní jen vztahovalo. Spíš řadu nahrávek, které se nenápadně vracely. Některé zůstaly rozehrané na pozadí, jiné si vyžádaly soustředění, ale společné měly jedno: fungovaly i s odstupem.
Tenhle text není žebříček ani verdikt – je to osobní playlist a krátký zápis o tom, co mi z jazzového roku 2025 vydrželo.
Při bilancování jazzového roku 2025 se člověk snadno nechá strhnout novinkami, velkými jmény nebo efektními návraty. Já jsem si letos všiml něčeho jiného. Které desky jsem si pouštěl znovu, i když už nebyly „čerstvé“. Které se objevovaly při práci, při večerním poslechu, někdy jen po jedné skladbě, jindy celé od začátku do konce.
Výběr níže není o tom, co musíte slyšet. Je o tom, co se mi osvědčilo v čase – od komorních nahrávek přes big bandy až po projekty, které se nebojí složitějších struktur. Pokud zafungují i u vás, tím líp. Pokud ne, berte to jako pozvánku k sestavení vlastního playlistu.
Out Of / Into
Motion II (Blue Note)
Album, které zní, jako když si Blue Note připomíná výročí tím, že nechce vzpomínat, ale normálně dál fungovat. Projekt Out of / Into vznikl k 85. výročí Blue Note Records a už předchozí Motion I naznačila, že nepůjde o jednorázovou slavnost. Motion II potvrzuje, že tahle hvězdná pětice není „all-star“ jen na papíře. Altsaxofon Immanuela Wilkinse nese hudbu s autoritou i naléhavostí, vibrafon a marimba Joela Rosse přidávají lyrický protipól a celek dýchá souhrou, která nepůsobí efektně, ale přirozeně. Moderní jazz bez manýr, s jasnou vnitřní architekturou.
Socrates Garcia Latin Jazz Orchestra
Shadows Of Tomorrow (Summit)
Latin jazz, který nemá potřebu bavit na první dobrou. Mohutný orchestr, ale žádná rozmáchlá exhibice. Socrates Garcia staví polyrytmický, vrstevnatý zvuk, který má pevný kompoziční řád. Třídílná suita „Illusions, Delusions… A Glimmer of Hope“ je jasně tematická, ale nepůsobí didakticky – spíš jako zneklidňující zpráva o současných USA. Latin jazz tu není dekorací, nýbrž nositelem napětí.
JD Allen
Love Letters, The Ballad Sessions (Savant)
Balady jako pomalý rozhovor bez pointy, který se nepokouší dojmout. JD Allen se k baladám vrací s klidem někoho, kdo už nemusí nic dokazovat. Jeho tenorsaxofon je vřelý, otevřený a nesentimentální. Připomene Charlese Lloyda, ale neztrácí vlastní hlas. Možná nejpřístupnější Allenova deska posledních let – a právě proto je tak silná. Balady tu nejsou únikem, ale způsobem soustředěného sebevyjádření.
Christian McBride Big Band
Without Further Ado Vol. 1 (Mack Avenue)
Big band, který připomíná, že velká sestava nemusí znít těžkopádně. Pokud má rok 2025 svůj skutečný all-star big band, je to tenhle. Kontrabasista Christian McBride zvládá standardy, swing i vlastní materiál s lehkostí lídra, který rozumí historii i současnosti. Hostující vokalisté (Dianne Reeves, Samara Joy, José James, Cecile McLorin Salvant aj.) nejsou ozdobou, ale plnohodnotnou součástí dramaturgie. Je něco, co tento muzikant nedokáže?
Dino Saluzzi
El Viejo Caminante (ECM)
Deska, která nevyžaduje pozornost, ale tiše si ji vezme sama. Ticho, prostor, paměť. Dino Saluzzi s bandoneonem a dvěma kytarami vytváří komorní svět, kde se tango, jazz a jihoamerická lidová hudba potkávají bez hranic. Album působí jako pomalá chůze krajinou vzpomínek – nic netlačí, vše má čas dozrát. Jedna z nejtišších, ale nejtrvalejších desek roku.
Nicole Glover
Memories, Dreams, Reflections (Savant)
Úsporná sestava jako způsob, jak se vyhnout jistotám. Nicole Glover potvrzuje, že patří k nejzajímavějším tenorsaxofonistkám současnosti. Střídmá sestava jí dává prostor pro odvážnější dramaturgii – repertoár nejde po jistotách a hra má jasný směr. Album je progresivní, ale neodtažité; přemýšlivé, ale živé.
Ryan Truesdell
Shades of Sound: Gil Evans Project Live at Jazz Standard, Vol. 2 (Outside In Music)
Pocta Gilu Evansovi bez muzeální patiny. Živý záznam z roku 2014 má energii i cit pro detail. Zvlášť silná je přítomnost Franka Kimbrougha – jeho klavír v „The Ballad Of The Sad Young Men“ připomene, proč Evansova hudba pořád funguje. Evans napsal hutné a krásné skladby a Ryan Truesdell je interpretuje s dovedností a láskou.
Christopher Dammann Sextet (Out of Your Head)
Hudba, která si hraje s časem – doslova. Více pulzů, nelineární struktury, volná improvizace. Není to deska pro každého, ale pro ty, kdo chtějí aktivně poslouchat. Chris Dammann to upřesnil: „Sextet se zajímá o možnost nelineárního času. Doufal jsem, že skladby umožní více pulzů najednou, čímž vzniknou scénáře, ve kterých se můžeme pohybovat jak dopředu, tak dozadu. Cestování časem je tématem této desky.“ Kompozice „No Hope At All Other Than I Don’t Want to Die Today, Pt. 2“ patří k nejkrásnějším momentům roku.
Pojem nelineárního času si zaslouží vysvětlení. Nelineární čas v postcageovské hudbě označuje způsob hudebního myšlení, v němž skladba nesměřuje k cíli ani vyvrcholení, ale existuje jako otevřené pole zvukových událostí, v němž se posluchač soustředí na přítomný okamžik spíše než na očekávání dalšího vývoje.
Branford Marsalis Quartet
Belonging (Blue Note)
Vzhledem k sólovým improvizačním schopnostem a jeho dlouholetému Standards Trio je snadné zapomenout, že Keith Jarrett je také významný skladatel. Cover celého Jarrettova mistrovského díla Belonging (spotify link) z roku 1974 je odvážný tah – a vyšel. Branford Marsalis je ve formě, kvartet šlape. Respekt k originálu, ale úcta muzikantům nijak nesvazuje ruce.
Caili O’Doherty
Bluer Than Blue (Outside In Music)
Album, které bez akademických řečí vrací Lil Hardin Armstrong do hry jako autorku, ne jen coby poznámku pod čarou. Rehabilitace jejího odkazu skladatelky a pianistky je provedena s citem i radostí z hraní. Skvělé vokály, výrazná klavírní práce Caili O’Doherty a tenorsaxofonu Nicole Glover, který dodává snímkům hloubku. Album, jež opravuje historické zjednodušení pohledu na druhou manželku Louise Armstronga a zároveň funguje samo o sobě.
Závěrem
Jazz roku 2025 nebyl o efektech. Byl o důvěře v hudbu, o ansámblech, které spolu mluví, a o autorech, kteří vědí, kdy ubrat. Tenhle playlist není definitivní – ale je upřímný. A právě k těmto deskám se budu kdykoliv vracet. nejenom při ročním bilancování.
