Naposledy aktualizováno: 18.8.2021
Fusion nebyla svatba. Byl to spor o to, co všechno ještě smí jazz nazývat vlastním jménem.
Když se dějiny fusion zredukují na Milese Davise a elektrickou kytaru, dostaneme přehledný příběh. Jenže také podezřele úzký. Funk, atonalita, latinskoamerické rytmy nebo střih v nahrávacím studiu v něm hrály přinejmenším stejně důležitou roli.
Má smysl pátrat, kdo byl prvním?
Každý žánr touží po rodném listu. U fusion se ale muzikologové, kritici ani posluchači nedokážou shodnout, komu ho vystavit. Gary Burton Quartet natočil album Duster (spotify link) už v dubnu 1967. David Axelrod o rok později spojil na Song of Innocence (spotify link) funkový rytmus, jazzové hráče, smyčce, atonální barvy a zkreslenou elektrickou kytaru.
Miles Davis vpustil ve skladbě „Stuff“ na albu Miles in the Sky (spotify link) elektrické piano a baskytaru a v únoru 1969 pozval Johna McLaughlina na In a Silent Way (spotify link). Pak přišlo Bitches Brew (spotify link) a přivlastnilo si místo, které ve skutečnosti patřilo celému pohybu.
Pátrat po tom, kdo byl první, má asi stejný smysl jako hledat člověka, který jako první smíchal dvě barvy. Fusion nevzniklo jediným rozhodnutím. Zachytilo chvíli, kdy jazz přestal předstírat, že elektřina, funk, rock a nové studiové postupy patří někomu jinému.
Milesovo prvenství je svůdné také proto, že z jeho elektrických sestav vedlo několik cest. Joe Zawinul, Wayne Shorter a Miroslav Vitouš založili Weather Report, Chick Corea šel cestou Return to Forever, John McLaughlin si vybral mezinárodní sestavu do prvního Mahavishnu Orchestra a Herbie Hancock přešel od Mwandishi k Head Hunters. Davis nebyl jediným vynálezcem fusion. Spíš přestupní stanicí, z níž se hudebníci rozešli každý jiným směrem.
Kytara jako falešný pas
Magazín Wax Poetics ve své zvukové historii fusion upozornil na jeden zvláštní zvyk: čím hlasitější kytara a rychlejší sólo, tím ochotněji nahrávku do žánru zařadíme. V takovém vyprávění je Mahavishnu Orchestra téměř dokonalým exemplářem. Virtuozita, liché rytmy, zesilovače, klávesy Jana Hammera, housle Jerryho Goodmana a hudba, která běží tak rychle, až se zdá, že sama před sebou utíká.
|
|
|
Právě Weather Report ukazují, jak nespolehlivým průkazem žánrové příslušnosti může kytara být. Jedna z nejslavnějších fusion kapel se bez stálého kytaristy obešla. Její první alba měla blíž ke kolektivní improvizaci a free jazzu než k rocku. Teprve na Sweetnighter (spotify link) z roku 1973 se rytmus výrazněji stočil k funku. Přesto nikdo nerozděluje katalog Weather Report na „pravou“ a „nepravou“ fusion. Hranice se ukáže až ve chvíli, kdy stejné právo upřeme jiným.
Ještě méně jistá je hranice mezi fusion a jazz-funkem. Herbieho Hancocka a jeho album Head Hunters (spotify link) k fusion počítáme bez váhání. Orchestrálnější jazz-funk z katalogu vydavatelství CTI, politicky nabitou hudbu Garyho Bartze s NTU Troop nebo nahrávky Donalda Byrda s bratry Mizellovými však často odsuneme pod nálepky soul-jazz, jazz-funk či jednoduše komerce. Rozdíl není jen ve zvuku. Za těmi nálepkami se skrývá stará hierarchie: složitá instrumentální hudba mířící k progresivnímu rocku znamená dobrodružství, zatímco groove, zpěv a tanečnost snadno vzbudí podezření z ústupku publiku.
Gary Bartz v rozhovoru pro Red Bull Music Academy svou NTU Troop nepopisoval jako laboratoř pro hudebníky. Chtěl kapelu schopnou hrát bez mikrofonů a klavíru prakticky kdekoli, klidně s lidmi v publiku, kteří si přinesou tamburíny nebo kravské zvonce. „Uhuru Sasa“ byla protestem proti válce ve Vietnamu. Hudba měla fungovat v komunitě, ne dokazovat technickou převahu na pódiu. Když Bartzovu NTU Troop z dějin fusion vynecháme, nepřijdeme jen o jeden odstín. Přijdeme i o otázku, pro koho měla tahle nová hudba vlastně znít.
Žánr bez celnice
Říct, že jazz byl směsí od samého začátku, je pravda. Daleko nás to ale nedovede. Koncem šedesátých let se přece jen něco změnilo. Elektrické nástroje nebyly pouze další barvou. Přinesly jinou hlasitost, jiné publikum a jiný vztah k rytmu. Producent Teo Macero navíc na In a Silent Way stříhal a spojoval části nahraného materiálu. Nahrávka už nebyla jen záznamem toho, co hudebníci zahráli. Studio se stalo dalším nástrojem.
Muzikolog Kevin Fellezs popisuje fusion jako hudbu, která si svou identitu vytvořila právě překračováním žánrových hranic. Jazz, rock a funk se v ní nespojily do hladké slitiny. Narážely do sebe a švy zůstávaly slyšet. Právě proto ji nelze zavřít do seznamu povinných znaků.
Fusion tedy není svatbou jazzu s rockem. Je sporem o to, kam až jazz může zajít a ještě se vrátit pod vlastním jménem. Když ho slyšíme jen jako závody kytaristů a klávesistů, zůstane z něj dobová sportovní disciplína. Otevřeme-li dveře také funku, brazilským rytmům, orchestrálním aranžmá, volné improvizaci a studiovým nůžkám, přestane být uzavřenou kapitolou sedmdesátých let.
Znovu se stane slovesem: spojovat věci, které měly podle strážců žánru zůstat oddělené.
