A New Black Poet Gil Scott-Heron: Small Talk At 125th And Lenox (1970, Flying Dutchman Records)

Naposledy aktualizováno: 16.12.2018

A New Black Poet Gil Scott-Heron Small Talk At 125th And Lenox (1970, Flying Dutchman)

Americký černošský básník, společenský komentátor a hudebník Gil Scott-Heron debutoval rapovým albem A New Black Poet Gil Scott-Heron: Small Talk At 125th And Lenox (1970, Flying Dutchman Records), na němž vedle recitací zpívá i několik písní.

víra a inspirace ke každodenním bojům za občanskou rovnost a lidskou důstojnost
Gill Scott-Heron v době natáčení albového debutu A New Black Poet (Small Talk At 125th And Lenox)
Gill Scott-Heron v době natáčení albového debutu A New Black Poet (Small Talk At 125th And Lenox)

Na přelomu šesté a sedmé dekády patřila poezie a próza Gila Scott-Herona mezi nejvyhledávanější knižní tituly. Humorné komentáře společenského uspořádání a kritické pojmenování možných příčin zásadních událostí v životě Černé Ameriky přitahovaly především mladší černošskou populaci. Ta z nich čerpala víru a inspiraci ke každodenním bojům za občanskou rovnost a lidskou důstojnost.

Na jaře 1969 dopsal román The Vulture (Sup), kvůli kterému přerušil vysokoškolské studium a již na podzim se vrátil na vysokou školu Lincoln College v Pennsylvánii.

Na studentských kolejích se seznámil s partou jazzových nadšenců sdružených okolo talentovaného muzikanta Victora Browna: „Poslouchali nahrávky, které jste tehdy běžně na rozhlasových stanicích nemohli slyšet. Především Dextera Gordona, Johna ColtraneaHerbieho Hancocka.“ Tehdy se potkal i se svým budoucím spoluhráčem Brianem Jacksonem. Společně s ním skládá první vlastní písničky, které nabídli Victoru Brownovi pro jeho kapelu Black & Blues.

Inspirace díky The Last Poets

Minimálně jednou měsíčně vyrážel na newyorská vystoupení radikální černošské rapové skupiny The Last Poets. Doprovázeli ho někteří z jeho nových přátel – perkusionisté Charlie SaundersIsiah Washington nebo bratranec zakládajícího člena Posledních básníků Abioduna Oyewola. Gil si záhy začal uvědomovat, že by se chtěl umělecky vyjadřovat podobnými prostředky.

Jen poznámka pod čarou: Počátky The Last Poets jsou datovány do května 1968. Následující rok se k nim přidávají někteří spisovatelé, kteří se pravidelně scházeli na harlemských literálních workshopech známých jako East Wind. Jsou považováni za přímé předchůdce dnešních raperů a hip hopových skupin. Nepoužívali hudební nástroje a básně rapovali (recitovali/zpívali) výhradně a cappela.

Na konci jarního semestru 1970 se Gil vydal do kanceláře producenta Boba Thieleho, který právě obdržel od holandského koncernu Philips menší finanční částku na rozjezd hudebního labelu Flying Dutchman Records.

Bob rozhodně nebyl na jazzové scéně žádný zelenáč. V minulosti produkoval zásadní nahrávky saxofonisty Johna Coltranea mj. LP desku A Love Supreme (1965, Impulse! Records) a osobně se znal s dalším Gilovým oblíbencem Archiem Sheppem.

Namísto hudebního alba nahrajeme recitace poezie

Scott-Heron se představil a vysvětlil, že on a jeho hudební partner Brian Jackson jsou těmi pravými lidmi, které Bob hledá pro svoji novou společnost. Thiele si již dříve přečetl Gilovu básnickou sbírku. Mladíkovi vysvětlil, že momentálně nemůže financovat klasické hudební album dvou začínajících neznámých tvůrců.

Namísto toho přišel s návrhem na vydání LP desky, na níž by Scott-Heron přednášel svoji poezii. „Když ji společně nahrajeme a vydáme, možná získáme dostatečný kapitál a potom budeme moci pokrýt náklady na hudební elpíčko.“

Thieleho audioknihovna

Ve skutečnosti bylo Thielovým hlavním cílem vytvořit jakousi audio knihovnu, v níž by byly uložené nejenom hudební snímky, ale také záznamy projevů nebo rozhlasových vystoupení, nějak související s právě vrcholícím obdobím výrazných společenských změn v USA.

Vydal LP desku s projevem vůbec prvního černošského starosty Carla Stokese, který byl zvolen do úřadu v ohijském Clevelandu. Připravil k vydání záznamy několika proslovů někdejšího studentského vůdce H. Rapa Browna a současně stínového ministra spravedlnosti radikálního polovojenského hnutí Black Panthers.

Vedle toho zaznamenal vyjádření občanské aktivistky Angely Davis nebo předčítání novinových článků a komentářů Peta Hamilla v podání DJ Rosko.

Nebál se vylisovat vinylovou desku A Night At Santa Rita se záznamem dramatizace reportáže zkušeného novináře Roberta Scheera s improvizovaným hudebním doprovodem v podání basisty Rona Cartera a flétnisty Jamese Spauldinga.

Scheer v ní zachytil průběh událostí okolo likvidace veřejně přístupného parku v blízkosti areálu university v kalifornském Berkeley, proti které protestovalo více jak šest tisíc tamních obyvatel.

V nahrávce zazní i autorovy osobní zážitky z pobytu ve věznici v Santa Ritě, plném nekontrolovaného násilí ze strany dozorců, kam se dostal po tvrdém zásahu policie proti demonstrujícím, který nařídil tehdejší kalifornský guvernér Ronald Regan.

Dalším šokujícím titulem je LP deska Ain’t No Ambulances For No Nigguhs Tonight s vyprávěním hrůzostrašných zážitků jazzového bubeníka Stanleyho Crouche.

Nahrávalo se v malinkatém studiu za účasti několika pozvaných přátel
Básnická sbírka Small Talk At 125th and Lenox A Collection of Black Poems by Gil Scott-Heron
Básnická sbírka Small Talk At 125th and Lenox A Collection of Black Poems by Gil Scott-Heron

V létě 1970 došlo na Scott-Heronovu premiéru v nahrávacím studiu. Do stísněného prostoru se vešlo jen pár sklopných židlí pro několik pozvaných přátel.

Díky intenzivnímu, uhrančivě plamennému přednesu a rytmickému doprovodu tří perkusionistů Charlieho Saunderse, Eddieho KnowleseDavida Barnese, získaly ukázky z Gilovy básnické sbírky Small Talk At 125th And Lenox A Collection of Black Poems by Gil Scott-Heron zcela nový rozměr. Doplnil je několika písněmi, které složil již dávno předtím u piana.

Šlo o výbušný materiál, v němž se promísily Gilovy osobní zážitky a zkušenosti s jeho názory na politickou současnost ve Spojených státech amerických. Přes výrazný příklon k radikálním názorům se Scott-Heron snaží udržet si kritický odstup. Výrazně se tím odlišuje od tvorby jiných skupin, mezi něž patřili i The Last Poet.

Nesmlouvavě kritizuje černošské mladíky, kteří si nechávají narůst vlasy do tzv. afra a slovně podporují radikální občanská hnutí jen kvůli pocitu, že se jedná o modní výstřelek (Brother).

Za pomoci studentského humoru komentuje v The Subject Was Faggots přetrvávající stereotypy v chudinských čtvrtích. Bere si na paškál katastrofální rozdíly v životní úrovni černošské populace na Jihu a Severu USA (Paint It Black) a vypočítává, jakých výsledků černí dosáhli za sto let od zrušení otroctví (Evolution (And Flashback)Enough).

V roce 1969 přistála posádka Apolla 11 na měsíci. Jednalo se o nesporný úspěch, který ale odčerpal z veřejných financí astronomické částky. Mladičký básník se ve Whitey On The Moon neubrání zamyšlení, kolik dolarů utracených v rámci kosmického programu by stačilo na rekonstrukci a vybudování důstojného bydlení pro stovky tisíc Američanů, aby „krysy již nikdy nepokousaly moji sestřičku Nellu.“ Neváhá odcitovat svoji matku: „Hádám, že bude nejlepší, když pošlu účty za doktory leteckou poštou přímo tomu Běloušovi na Měsíci.“

Definitivní prozření a chuť věci utvářet a ovlivňovat

Zpočátku se zdálo, že debut dosáhl pouze lokálního úspěchu. Přesto je A New Black Poet Gil Scott-Heron Small Talk At 125th And Lenox jednoznačně oním průlomovým počinem na Gilově umělecké cestě. Díky němu na sebe upozornil v oblastech s obrovskou koncentrací černošských obyvatel.

Po skončení natáčení si Gil uvědomil další zásadní věc. Rozhodl se, že chce věci utvářet a ovlivňovat. Později to popsal takto: „Ještě před nahráváním Small Talks jsem byl jen jedním z devíti členů skupiny. Bez významného postavení a možností ovlivnit to, co jsme hráli. A to navzdory tomu, že jsme s Brianem nosili na zkoušky spoustu nových skladeb. Nebyl jsem hlavním zpěvákem a neměl jsem hlavní slovo.

Gil zpočátku nevěřil, že by se nějaké ukázky z LP desky objevily v rozhlasovém vysílání. Naštěstí se jeho předpoklady nepotvrdily. Do vysílacího schématu krátkovlnných rádiových stanic v okolí velkých městských aglomerací, jako jsou Philadelphia, Washington, Los Angeles nebo Sanfranciský záliv, se dostaly snímky Whitey On The Moon, Brother a především The Revolution Will Not Be Televised.

Bob Thiele mohl bez váhání splnit slib, který Gilovi dal, když za ním s Brianem Jacksonem poprvé přišli do kanceláře. Předložil mu nahrávací kontrakt na vydání dalších dvou studiových alb.

Nejdříve vyšlo Pieces Of A Man (1971, Flying Dutchman Records), na které navázala poslední LP deska v Bobově produkci Free Will (1972, Flying Dutchman Records).

Gil mohl nahrát novou verzi The Revolution Will Not Be Televisedpoužil ji na albu Pieces Of A Man (1971, Flying Dutchman Records). Okamžitě se zařadil po zástupu klíčových nahrávek počátku sedmdesátých let, jako je album What’s Going On (1971, Tamla Records) od soulové extratřídy Marvina Gaye nebo sólový debut Curtis (1970, Curtom) připravený Curtisem Mayfieldem.

Slangový výraz o tom, že se revoluce neodehraje v telce a lidé se jí nedočkají při sledování reklam na Coca Colu nebo filmů se Stevem McQueenem, používaný členy černošského revolučního hnutí Black Power, se objevil v dalších letech i v textech Public Enemy, Gorillaz nebo Elvise Costello.

Ukázky:

Introduction / The Revolution Will Not Be Televised
https://youtu.be/1-9iVP-Lp-U
Whitey On the Moon
https://youtu.be/goh2x_G0ct4
Brother
https://youtu.be/9moWet_gwfY
Paint It Black
https://youtu.be/ocJqjLZgaMk

A New Black Poet Gil Scott-Heron: Small Talk At 125th And Lenox

Label: Flying Dutchman ‎– FDS 131
Format: Vinyl, LP, Album
Country: US
Released: 1970
Genre: Jazz, Funk / Soul
Style: Spoken Word, Soul
Reedice na CD: BMG 07863 66611 2 (1993)

Tracklist

A1a Introduction 0:31
A1b The Revolution Will Not Be Televised 2:46
A2 Omen 1:45
A3 Brother 2:35
A4 Comment #1 4:26
A5 Small Talk At 125th & Lenox 1:20
A6 The Subject Was Faggots 3:10
A7 Evolution (And Flashback) 3:20

B1 Plastic Pattern People 2:50
B2 Whitey On The Moon 1:57
B3 The Vulture 2:00
B4 Enough 8:37
B5 Paint It Black 0:30
B6 Who’ll Pay Reparations On My Soul ? 4:20
B7 Everyday 4:20

Congas – Charlie Saunders, Eddie Knowles
Percussion – David Barnes
Producer – Bob Thiele
Vocals – David Barnes, Gil Scott-Heron

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..