Naposledy aktualizováno: 10.12.2018
Nejsme žádní mladiství delikventi
Zpěvák, textař a skladatel Frankie Lymon (30. 9. 1942 – 27. 2. 1968), narozen jako Franklin Joseph Lymon, se na sklonku roku 1955 stal senzací: třináctiletý kluk s andělským hlasem vedl doo-wopovou skupinu The Teenagers přímo do hitparád a před objektivy televizních kamer. Během pár měsíců vystřelil k hvězdám – a o pár let později tragicky zmizel v zapomnění. Jeho příběh je ostrý jako refrén z padesátkového jukeboxu: krátký, chytlavý, a plný hořkosti.
Mambo, doo-wop a kluk z ulice
Frankie Lymon pocházel z početné rodiny – měl tři bratry a sestru. Vyrůstali v činžovním domě na Washington Heights, v jedné z chudších čtvrtí Harlemu. Jejich otec zpíval s vokální skupinou The Harlemaires a vedl syny ke zpěvu v mládežnickém gospelovém souboru nesoucím stejné jméno.
Frankie se od útlého věku pohyboval na hraně – mezi pouličními gangy, školní docházkou a drobnými přivýdělky, kterými pomáhal doma. O své dětství přišel dřív, než stihl pořádně poznat, co to vlastně znamená být dítětem.
V rozhovoru pro magazín Ebony z ledna 1967 o tom řekl:
„Na plakátech u mého jména psali dětská hvězda, ale já byl dospělý už v jedenácti. Žil jsem jako většina dospělých. V ghettu nebyla šance na opravdové dětství. Táta jezdil s náklaďákem, máma uklízela u bohatých bílých rodin. Zatímco si ostatní děti v jedenácti hrály, já chodil do obchodu se smíšeným zbožím vydělávat na jídlo a nájem.“
Školní docházka tak hrála vedlejší roli. Když se zadařilo – a občas zasáhla i sociálka – mihl se Frankie na Manhattan’s Edwin Stitt School nebo Quintano’s Professional School. Ale mnohem častěji ho bylo slyšet na rohu ulice, kde společně se čtyřmi o něco staršími spolužáky zpíval gospel. Sherman Garnes (bas), Joe Negroni (baryton), Herman Santiago (první tenor) a Jimmy Merchant (druhý tenor) s ním vytvořili pěveckou skupinu, která se v různých obdobích jmenovala The Coupe De Villes, The Ermines nebo The Premiers.
Byli to tři Afroameričané a dva Hispánci, a jejich styl osciloval mezi mambem a doo-wopem – stylovou odrůdou raného rock’n’rollu, postavenou na vokální harmonii, rytmickém cítění a klubové spontánnosti.
z ulice rovnou do studia
Černošské vokální skupiny kdysi zpívaly a cappella dlouho do noci na nárožích ulic ve čtvrtích, kterým se tehdy říkalo jednoduše ghetta. V každém větším americkém městě to fungovalo stejně – kluci ze sousedství se scházeli pod pouliční lampou a společným zpěvem se snažili přehlušit frustraci, která se s rozbřeskem stejně znovu přihlásila o slovo.
Hledání talentů přímo na ulici se stalo běžnou metodou práce A&R manažerů – tedy těch, kdo měli v hudebních vydavatelstvích na starost objevování nových jmen. Pro neznámou skupinu to často byla jediná cesta k nahrávací smlouvě – ať už měla právní váhu, nebo spíš připomínala past na důvěřivé puberťáky.
Když se objevil neznámý chlápek, který bez varování přešel ulici a chtěl si je poslechnout, mohlo to znamenat všechno – první honorář, dárky pro celou rodinu, nebo dokonce sen v podobě nablýskaného Cadillacu. Jak podobných pěveckých seskupení přibývalo, snižoval se i věk, kdy se z ulice přecházelo rovnou do studia. Skupiny si říkaly třeba The Sixteens, The Classmates nebo The Juniors – a často neměly víc než čtrnáct let.
V létě roku 1955 si pětičlenné skupiny The Premiers všiml Richard Barrett – tehdy už respektovaný člen vokálního souboru The Valentines. Mladíkům zařídil zkušební vystoupení u labelu Gee Records, který byl dceřinou značkou větší společnosti Roulette Records. Skupinu si vzal na starost producent George Goldner, někdejší taneční instruktor a zastánce metody “talentů z ulice”. Jeho přístup byl jednoduchý – buď vznikla deska, která prodala milion kopií, nebo šli kluci bez ceremonií zpátky tam, odkud přišli. Do ghetta.
Why Do Fools Fall In Love? – hymna školní přestávky
Pětice kluků ze školy Edwina Stitta, v jejímž čele stál Frankie Lymon, prorazila dál než většina jiných. Oficiálně debutovali 26. prosince 1955 jako The Teenagers Featuring Frankie Lymon, a to se singlem Why Do Fools Fall In Love? / Please Be Mine.
Autorství titulní písně bylo tehdy značně nejasné – původně se skladba jmenovala Why Do Birds Sing So Gay? a podle vzpomínek Jimmyho Merchanta vymyslel on a Sherman Garnes basovou linku, zatímco melodii přinesl Lymon. Po vánočních svátcích se všichni normálně vrátili do školních lavic – a jejich spolužáci si během přestávek už prozpěvovali nový hit, který ještě ani nestihl doputovat do všech jukeboxů.
A pak už šlo všechno rychle. Singl strávil šestnáct týdnů v americké popové hitparádě i v její rhythm’n’bluesové variantě, tři týdny vedl britský žebříček a celkové prodeje se zastavily až na 1,5 milionu výlisků. V závěru roku 1956 se umístil na 33. místě mezi stovkou nejlepších nahrávek. Raketový start proměnil pětici dospívajících z harlemských ulic v hvězdy, které inkasovaly v průměru osm tisíc dolarů týdně – částku, o které se jejich rodičům ani nesnilo.
Když doo-wop kraloval: „Od sobotní show až do Londýna“
Na necelé dva roky se Frankie Lymon And The Teenagers stávají nepostradatelnou součástí amerického showbyznysu. O dětský zpěv s kombinací vysokého tenoru a temné basové opory byl v polovině padesátých let obrovský zájem. Mohl to dělat kdokoli – a taky to dělal skoro každý. Tahle pětice ale měla náskok: charisma, chytlavé songy a frontmana, který dokázal ukrást každou scénu. Škole proto dávají definitivní sbohem.
Jejich nový svět? Nekonečný kolotoč koncertních šňůr, rozhlasových vystoupení a pravidelné účasti v sobotních televizních show. Pod hlavičkou Frankie Lymon and The Teenagers vydávají jeden hit za druhým: I Want You To Be My Girl, Teenage Love, I Promise To Remember, The A.B.C.’s Of Love nebo Miracle In The Rain.
Nechybí ani filmová epizoda – ostatně, patřilo to k tehdejší výbavě každé populární kapely. S písní I’m Not A Juvenile Delinquent se objevují ve filmu Rock, Rock, Rock, po boku rozhlasového guru Alana Freeda a hvězd jako Chuck Berry, La Vern Baker, The Flamingos, The Moonglows a nebo The Johnny Burnette Trio. Píseň, kterou napsal Bobby Spencer ze skupiny The Cadillacs (ano, ten samý, co později složil My Boy Lollipop), se v USA příliš nechytla, ale na Britských ostrovech se vyšplhala až do první desítky.
Před Vánoci 1956 vychází jejich první dlouhohrající album The Teenagers Featuring Frankie Lymon (1956, Gee Records) a na jaře následujícího roku vyráží kapela za oceán. Koncerty v London Palladiu se dokonce nahrávají pro plánované společné LP – další důkaz toho, jak rychle se z harlemských kluků staly mezinárodní hvězdy.
Frankie Lymon and No Teenagers
Po návratu z Anglie a vydání několika dalších singlů se kapela definitivně rozpadá. V září 1957 Frankie oficiálně odchází – nebo spíš je k tomu dotlačen. Za vším stál producent George Goldner, který s ním mezitím nahrával na samostatných studiových frekvencích, a dokonce vydával desky bez toho, aby na etiketách uváděl jméno skupiny. Tahle zákulisní hra měla jasný cíl: odtrhnout Frankieho od The Teenagers a podepsat ho jako sólového interpreta přímo pod mateřský label Roulette Records.
Lymon teď vystupuje bez doprovodu – na koncertech zpívá na předtočené podklady pouštěné z magnetofonového pásku. Ironií osudu se tak i živé nahrávky z anglického turné The Teenagers nakonec objevují na jeho sólové desce At The London Palladium (1958, Roulette Records, spotify link). Je na něm i příšerná Goody, Goody – ukázkový příklad toho, co se stane, když producent věří víc konceptu než talentu.
Mezitím zklamaní Teenagers zkoušejí nové sestavy a nové zpěváky – například Billyho Lobrana – ale naděje na návrat rychle vyšumí. I když pod hlavičkou jiných labelů (např. End nebo Columbia) vzniknou ještě další nahrávky – třeba westernová parodie The Draw z dílny Leiber & Stoller – skupina se nakonec beze stopy rozplyne.
Frankie to ale nevzdává. V roce 1958 vydává své nejlepší sólové album: Rock’n’Roll (1958, Roulette Records, spotify link), sbírku klasických padesátkových songů, ve kterých podává vyzrálý, stylový a technicky výtečný výkon. Jenže jeho dětské kouzlo pomalu mizí. Novinek jako Jailhouse Rock, Change Partners nebo I Put The Bomp si nikdo nevšimne. Prodeje upadají, sláva je pryč.
Od devatenácti let žije Frankie Lymon převážně z autorských honorářů, které mu zůstaly z někdejších hitů. Vystupuje už jen příležitostně – jako zpěvák a stepař v zájezdových revue, v nočních klubech nebo na večírcích, kde sláva bývá tak laciná, jak rychle odezní.
Heroin, armáda a zapomenuté singly
V červnu 1966 je Frankie Lymon zatčen za drogový delikt. Z vězení ho ale nečekaně dostává povolávací rozkaz americké armády. Zdá se, že by mohl přijít nový začátek – ale šance se rychle rozplývá. Poslední studiové nahrávky (I’m Sorry a Seabreeze) vznikají pro malé vydavatelství Big Apple Records, za kterým stojí jeho nový manažer Sam Bray.
Brayovi se ještě podaří domluvit další nahrávací session u původního labelu Roulette Records, naplánovanou na 28. února 1968. Frankie si den předtím “na oslavu” koupí dávku heroinu. Zemře 27. února – předávkován, v newyorském bytě své babičky, ve věku pouhých 25 let.
Jeho životní příběh později zpracuje Hollywood v biografickém snímku Why Do Fools Fall In Love? (Proč se blázni zamilují?, 1998). Film se ale víc než na Frankieho samotného soustředí na pozůstalé ženy a právní bitvy o jeho odkaz.
Teprve v prosinci 1992 vydal soud konečný verdikt ohledně autorství nejslavnější písně Why Do Fools Fall In Love?. Po mnohaletých sporech uznal za skutečné autory dva původní členy The Teenagers – Hermana Santiaga a Jimmyho Merchanta.
Na bratrově slávě se ještě v roce 1957 snažil svézt i Louie Lymon. S vlastní skupinou The Teenchords natočil pro značky Fury, End a Juanita několik neúspěšných singlů (I’m So Happy (Tra-la-la-la-la-la), Honey, Honey (You Don’t Know), Dance Girl) a objevil se také ve filmu Disc Jockey Jamboree. Na rozdíl od Frankieho však jeho pokus o slávu rychle vyšuměl.
Frankie Lymon byl hlasem dětství, které nikdy neprožil. Klukem, který se stal hvězdou dřív, než stihl dostat občanku. Jeho příběh dnes připomíná rychle spálenou sirku – zazářil, shořel, zmizel. Ale pokaždé, když zazní Why Do Fools Fall In Love?, vrací se s ním i dávný sen o tom, že i ulice může mít svůj hitparádový refrén.
