Gil Scott-Heron: Free Will (1972, Flying Dutchman Records)

Naposledy aktualizováno: 22.11.2018

Gil Scott-Heron: Free Will (1972, Flying Dutchman Records)
Gil Scott-Heron: Free Will (1972, Flying Dutchman Records)

Na podzim 1972 probíhá ve Spojených státech amerických prezidentská volební kampaň. Několik týdnů před jejím vyvrcholením vychází LP deska Free Will černošského básníka, spisovatele, skladatele a zpěváka Gila Scott-Herona; v pořadí třetí a zároveň jeho poslední album vydané na značce Flying Dutchman Records.

Kam dál?
Gil Scott-Heron, básník městského ghetta
Gil Scott-Heron, básník městského ghetta

Na konci roku 1971 stál Gil Scott-Heron před důležitým rozhodnutím. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století vydal román The Vulture, několik kratších novel a sbírku básní Small Talk At 125th And Lenox. Měl také rozepsanou další knihu The Nigger Factory.

Zatímco se jeho próza i poezie dočkaly příznivého čtenářského ohlasu, jeho dvě dlouhohrající desky – debutová A New Black Poet Gil Scott-Heron: Small Talk At 125th And Lenox (1970, Flying Dutchman Records) a následující Piece Of A Man (1971, Flying Dutchman Records) se takového přijetí nedočkaly.

Zvláště debutová deska, na níž se zápalem recituje poezii inspirovanou každodenní životní realitou černošských městských ghett, naplnila očekávání samotného autora a také zkušeného producenta Boba Thieleho jen zčásti.

Oba tehdy věřili, že dosáhnou podobného úspěchu, jakého se dočkalo eponymní album skupiny černošských básníků, nepochybných prapředků dnešních hip hoperů a raperů, vystupujících pod názvem Last Poets.

Zklamaný Gil v té době vážně zvažoval ukončení hudební kariéry. Své další umělecké ambice hodlal nasměrovat k psaní prózy a básní. Naštěstí se nechal přemluvit Thielem i svým hudebním parťákem Brianem Jacksonem. Ti tři společně připravili nový hudební materiál a během dvou studiových frekvencí na začátku března 1972 ho nahráli.

Nic nového, Amerika je pořád stejná stará sračka

I na Free Will Gil Scott-Heron potvrdil statut nemilosrdného kritika většinové americké společnosti. Zároveň burcuje černošské obyvatele USA k většímu úsilí v jejich boji za lidská práva, ale i za dosažení obyčejné lidské důstojnosti.

Konfrontuje posluchače s každodenní situací na ulicích plných násilí. Připomíná oběti rasových nepokojů a střetů. Scott-Heronova Amerika je především poznamenána dopady války ve Vietnamu, ale je také Amerikou zkorumpovaných politiků, agresivních policistů, kurev, pasáků, drogových dealerů a členů pouličních gangů.

V písních The King Alfred PlanNo Knock pranýřuje vládní záměry nixonovské administrativy. Ať se jednalo o tajnou přípravu plánů na zřízení internačních táborů pro černošské radikály nebo legalizaci policejních razií v amerických domácnostech bez udání důvodů a předchozího souhlasu dozorujícího soudce.

Producent Bob Thiele a aranžer Horace Ott
Producent Bob Thiele a aranžer Horace Ott

Na „A“ stranu vinylového vydání, pojmenovanou Side One, zařadil skladby nahrané za doprovodu kapely. V ní již sice nefiguruje slavný jazzový basista Ron Carter, ale nechybí zbývající dva osvědčení studiový „harcovníci“ Pretty Purdie (bicí) a Hubert Laws (flétna), kteří s Ronem natáčeli Scott-Heronovo předchozí album Pieces of A Man.

Dva ze tří nováčků; baskytaristu Gerryho Jemmotta a zkušeného aranžéra Horace Otta, doporučil Purdie, který s nimi v té době nahrával své druhé sólové LP Soul Is… Pretty Purdie (1972, Flying Dutchman Records). Třetí novic, kytarista David Spinozza, odehrál rok předtím evropské turné s B.B. Kingem a nahrál kytarové party na albu Ram exbeatlesovského Paula McCartneyho. Později si ho do studia pozvali jak John Lennon, tak i Ringo Starr. Vypomáhal s natáčením mj. i Yoko Ono.

Snímky na Side One hudebně čerpají z jazzu a neo-soulu. Dominantním sólovým nástrojem je flétna. Nově se ve Scott-Heronově výrazové paletě objevuje blues, zde prozatím pouze jednou v The Get Out Of The Ghetto Blues. Gil v něm odsoudil černošské mladíky přežívající na podpoře a zneužívající sociální systém. Přitom neustále hledají výmluvy pro svojí drogovou závislost.

Ve výrazném apelu Did You Hear What They Said? nekompromisně kritizuje vietnamský válečný konflikt. V textu se inspiroval oficiálními zprávami o počtech obětí černošských vojáků v poměru k bílým. Zmiňuje, že mnoho amerických vojáků padlých v daleké Indočíně nebylo dosud pohřbeno. Píseň končí emočně nesmírně silným vyjádřením bolesti matky při zprávě o úmrtí jejího jediného syna.

Ve skladbě Speed Kills Gil nenachází pochopení pro lidi, kteří nedokáží přesně rozeznat, co je pro ně v životě důležité. A v Middle Of Your Day ty samé jedince vybízí k osobní aktivitě a intenzivnějšímu sebevzdělávání se.

Naopak v titulní Free Will to od něj schytají všichni ti členové černošské komunity, kteří sice využili příležitostí, jež se nabídly na počátku šedesátých let se změnami na poli lidských práv, ale poté ztratili zájem cokoliv udělat pro ostatní členy afroamerické populace.

Strana „B“, pojmenovaná Poet Tree, zahrnuje sedm bolestně pravdivých a i dnes stále akutálních rapů/poem. Gila doprovází bývalí členové jeho kapely Black & Blues; perkusionisté Charlie SaundersEddie Knowles, kteří s ním nahráli již rapový debut.

V Ain’t No New Thing se autor ohrazuje proti zneužívání talentu a skladeb černošských hudebníků bílými. Připomíná, že skutečným „Králem rock’n’rollu“ nebyl bělochy prosazovaný Elvis Presley, ale Chuck Berry. Ptá se, proč je slavnější Tommy Dorsey než Count Basie. Satiricky předpovídá vydání alb John Wayne Sings The Blues nebo J. Edgar Hoover Sings James Brown. Vyjadřuje zděšení nad tím, když prezident Nixon volá „Power To The People.“ Není divu, když svoji hořkost a opovržení vyjádří v závěrečném zvolání “America is always the same old shit.“

V úvodu finální … And Then He Wrote Meditations se vyznává z obdivu k saxofonistovi Johnovi Coltraneovi a zmíní přímou inspiraci jeho možná nejslavnějším albem A Love Supreme (1965, Impulse! Records), na němž producentsky spolupracoval Bob Thiele.

Gil Scott-Heron: The Revolution Begins (The Flying Dutchman Masters) (2012, Flying Dutchman Records)
Gil Scott-Heron: The Revolution Begins (The Flying Dutchman Masters) (2012, Flying Dutchman Records)

Paradoxem doby, ve které album Free Will vyšlo, byla skutečnost, že v listopadu 1972 Richard Nixon obhájí svoje prezidentství a Amerika si tak znovu do svého čela zvolila jednoho z největších politických gangsterů všech dob.

Případným zájemcům o Scott-Heronovy nahrávky u Flying Dutchman nedoporučuji kupovat jednotlivá alba samostatně, ale pokusit se objednat trojCD komplet The Revolution Begins (The Flying Dutchman Masters) z roku 2012, vydaný u BGP Records.

V box setu je dostupný veškerý Gilův materiál natočený pod vedením producenta Boba Thieleho. Bonusem může být nejenom kvalitní booklet, ale důsledné rozdělení nahrávek. Na CD#1 jsou skladby s kapelou, na CD#2 rapy s rytmickým doprovodem a na CD#3 vyšly alternativní verze snímků z LP desky Free Will.

Ukázky:

Did You Hear What They Said?
https://youtu.be/VzlGzAAF1jY
The Get Out Of The Ghetto Blues
https://youtu.be/j33VsAn0VtU
Speed Kills
https://youtu.be/5hQ_oTvfMoY
Ain’t No New Thing
https://youtu.be/az3NAoVInQQ
…And Then He Wrote Meditations
–  https://youtu.be/xbwK425WVO4
No Knock
https://youtu.be/GKJziJGrASo

Gil Scott-Heron: Free Will (1972, Flying Dutchman Records)

Label: Flying Dutchman ‎– FD-10153
Format: Vinyl, LP, Album, Gatefold
Country: US
Released: 1972
Genre: Funk / Soul
Style: Soul, Funk

Tracklist

Side One
A1 Free Will (3:30)
A2 The Middle Of Your Day (4:30)
A3 The Get Out Of The Ghetto Blues (5:04)
A4 Speed Kills (3:15)
A5 Did You Hear What They Said? (3:28)
(All written by Gil Scott-Heron & Brian Jackson)

Poet Tree
B1 The King Alfred Plan (2:45)
B2 No Knock (2:12)
B3 Wiggy (1:38)
B4 Ain’t No New Thing (4:29)
B5 Billy Green Is Dead (1:30)
B6 Sex Education: Ghetto Style (0:50)
B7 … And Then He Wrote Meditations (3:14)
(All written by Gil Scott-Heron)

Credits

Arranger, Conductor – Horace Ott (A1 – A5)
Bass – Gerry Jemmott (A1 – A5)
Bells, Flute, Electric & Acoustic Piano – Brian Jackson (A1-A5, B1-B7)
Drums – Pretty Purdie (A1 – A5)
Flute & Picollo – Hubert Laws (A1 – A5)
Guitar – David Spinozza (A1 – A5)
Percussion – Eddie Knowles & Charlie Saunders (B1 – B7)
Vocals – Gil Scott-Heron (A1-A5, B1-B7)

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..