Naposledy aktualizováno: 22.11.2018
Pieces of a Man převádí poezii do písní s kapelou
Na Small Talk at 125th and Lenox stál Gil Scott-Heron především před mikrofonem jako básník a recitátor. O rok později dostaly jeho písně doprovod kapely s Ronem Carterem, Hubertem Lawsem a Bernardem Purdiem. Pieces of a Man přesvědčilo všechny, že jeho poezie není pouze o revoluci – a že hudba může být další částí vyprávění.
Rok před vydáním Pieces of a Man se Gil Scott-Heron představil albem A New Black Poet Gil Scott-Heron: Small Talk At 125th And Lenox (1970, Flying Dutchman Records, spotify link). Především jako básník a recitátor, i když už tam byly slyšet písně, klavír a perkuse. Odezva na první desku byla dostatečná, aby Bob Thiele pozval Scott-Herona a Briana Jacksona zpět do nahrávacího studia. Druhé album proto nebylo okamžikem, kdy básník náhle zjistil, že umí zpívat. Scott-Heron s Jacksonem už písně psali. Poprvé však dostali možnost zjistit, co se s nimi stane ve studiu s kapelou.
Když Bob Thiele řekl ano
Scott-Heron se k Flying Dutchman dostal především jako básník, s Brianem Jacksonem však chtěl pokračovat v hudbě, kterou společně připravovali. Když přišli za Thielem, Jackson si sedl ke klavíru v jeho kanceláři a zahráli mu několik skladeb. Producent se nakonec zeptal, koho by na albu chtěli.
Seznam byl velkorysý. Ron Carter, Hubert Laws a další hudebníci, jejichž nahrávky oba mladí autoři poslouchali. Některá přání Thiele skutečně splnil. Do studia přišli Carter, Laws, bubeník Bernard „Pretty“ Purdie a kytarista Burt Jones, Jacksonův spoluhráč z Lincoln University. Přizvaný aranžér a dirigent Johnny Pate připravil Jacksonovy notové zápisy pro studiovou sestavu.
Pro Jacksona to nebylo zrovna pohodlné první setkání se studiovou elitou. Byl velmi mladý a před Carterem, Lawsem nebo Purdiem si rozhodně nepřipadal jako jejich rovnocenný partner. Carter ho během session dokonce začal zkoušet z harmonie jednoho akordu. Jackson nejprve zaváhal, ale na svém řešení nakonec trval; Carter s Purdiem se pak nad jeho nervozitou pobaveně zasmáli.
Album vzniklo 19. a 20. dubna 1971 v newyorském RCA Studios. Scott-Heron s Jacksonem měli svoje písně nacvičené, pro studiovou sestavu to však bylo první setkání s jejich materiálem. Jackson vzpomínal, že některé skladby si společně možná jednou či dvakrát prošli a pak nahrávali. Teprve tam také oba autoři poprvé slyšeli svoje písně v rukou celé kapely. Předtím to byly skladby, které napsali; během několika minut ve studiu zněly jako hotové nahrávky.
Revoluce dostala kapelu
Rozdíl proti Small Talk nabízí hned úvodní „The Revolution Will Not Be Televised“. Bob Thiele chtěl starší skladbu zkusit znovu s novou sestavou. Podle Jacksonovy vzpomínky začal Ron Carter ve studiu hrát basovou figuru, která se stala jedním z poznávacích znamení nahrávky, a gesty jim ukazoval, kdy přicházejí změny. Známý text tím dostal úplně jiný pohyb.
Změnila se hudba, nikoli Scott-Heronův smysl pro ironii. Sám připomínal, že skladbu chápal jako satiru a překvapovalo ho její čistě militantní čtení. Televizní pořady, reklamy a popkulturní hesla v ní nejsou výplň. Patří k tomu, čemu se vysmívá.
Lady Day, Coltrane a cesta domů
Billie Holiday ani John Coltrane tu nejsou položkami v seznamu hudebních vzorů. Scott-Heron zpívá o chvíli, kdy je člověku mizerně a hudba někoho jiného dokáže udělat den snesitelnějším. Vedle temnějších písní na albu tak dostává místo něco mnohem obyčejnějšího: zkušenost, že hudba někdy prostě pomůže.
O několik minut později přichází „Home Is Where the Hatred Is“. Brian Jackson vzpomínal, že mu Scott-Heron skladbu vysvětloval na příběhu basketbalisty, kterého znal a který propadl drogám. Nešlo jen o závislost, ale také o stud z návratu k lidem, kteří člověka znali předtím. K tématu se Scott-Heron po letech vrátil na albu Spirits (1994, spotify link), kde je rozšířil do mnohem delší „The Other Side Part 1 – 3″.
Tuhle temnou část desky vyvažuje *“I Think I’ll Call It Morning““. Scott-Heron dokáže na stejné desce sledovat závislost, vězení a společenský tlak a zároveň připomenout, že den může začít znovu.
Pieces of a Man
Titulní skladba jde ještě blíž k člověku, o němž mluví. Scott-Heron vysvětloval, že podnětem byl otec jeho přítele, který po ztrátě zaměstnání psychicky selhal. Podíval se na situaci očima syna.
Otec, který dosud držel rodinu pohromadě, přestává zvládat vlastní život. Syn nesleduje nějaký abstraktní „sociální problém“, ale člověka, kterého znal v jiné podobě. Společenská rána se odehrává uvnitř jedné rodiny; za obecná slova se schovává mnohem hůř.
Brian Jackson spojoval název alba s různými částmi života černého muže v Americe, které se s Gilem snažili zachytit. Titulní píseň ukazuje, jak konkrétní takové „pieces“ mohly být.
Album pak uzavírá „The Prisoner“. Tady studiová kapela vstupuje přímo do vyprávění. Ron Carter skladbu otevřel smyčcem a Bernard Purdie hledal zvuk vězeňské brány. Vytáhl těžké řetězy a nechal je rachotit přímo na blánách; kvůli tomu bylo třeba bicí znovu nazvučit. Jackson si po letech stále pamatoval, jak ho ten jednoduchý nápad překvapil. Vězení najednou nebylo pouze ve slovech.
Scott-Heronova poezie není pouze o revoluci
„The Revolution Will Not Be Televised“ dostala vlastní život a Scott-Heronovo jméno se později pravidelně spojovalo s dějinami rapu a hip-hopu. Jenže na stejné desce jsou také „Lady Day and John Coltrane“, „Home Is Where the Hatred Is“, „I Think I’ll Call It Morning“, rodinný rozpad titulní skladby i řetězy Bernarda Purdieho v „The Prisoner“.
Scott-Heron na druhém albu nevyměnil poezii za hudbu. S Jacksonem objevil další způsob, jak stejné příběhy dostat mezi lidi.
Naprosto zásadní a jedinečné album v historii moderní hudby!
Gil Scott-Heron: Pieces Of A Man
Label: Flying Dutchman – FD 10143
Format: Vinyl, LP, Album, Gatefold
Country: US
Released: 1971
Genre: Jazz, Funk / Soul
Style: Soul-Jazz, Soul
Tracklist:
A1 The Revolution Will Not Be Televised 2:59
A2 Save The Children 4:55
A3 Lady Day And John Coltrane 3:10
A4 Home Is Where The Hatred Is 3:15
A5 When You Are Who You Are 3:01
A6 I Think I’ll Call It Morning 3:45
B1 Pieces Of A Man 4:22
B2 A Sign Of The Ages 4:05
B3 Or Down You Fall 3:08
B4 The Needle’s Eye 4:01
B5 The Prisoner 8:39
Credits:
Bass, Electric Bass – Ron Carter
Drums – Pretty Purdie
Electric Guitar – Burt Jones
Flute, Saxophone – Hubert Laws
Piano, Electric Piano – Brian Jackson
Vocals – Gil Scott-Heron
Producer – Bob Thiele
Conductor – Johnny Pate
Design – Haig Adishian
Mixed By – Bob Simpson, Geoff Haslam
Mixed By, Engineer [Remix] – Ray Hall
Photography By – Charles Stewart, Wayne Tucker
Producer [Assistant] – Lillian Seyfert
Written-By
Gil Scott-Heron (tracks: A1, A4 to A6, B5),
Gil Scott-Heron/Brian Jackson (tracks: A2, A3, B1 to B4)
Notes:
Recorded April 19 & 20, 1971
Performed by Gil Scott-Heron with Pretty Purdie and The Playboys
