Naposledy aktualizováno: 22.11.2018
K hlubšímu porozumění uměleckého a společenského významu amerického černošského básníka, skladatele, klávesisty a zpěváka Gila Scott-Herona (1. 4. 1949 – 27. 5. 2011, narozen jako Gilbert Scott-Heron) nestačí zjednodušující, povrchní zaškatulkování nálepkou „Černej Dylan.“ Podobně neobstojí často uváděné tvrzení o rapovém kmotrovi. Scott-Heron byl a zůstává hudebním žánrem sám pro sebe.
Život jak na horské dráze
Gil Scott-Heron byl především břitkým společenským komentátorem a kritikem. K jeho životní pouti patřily stejnou měrou neočekávané vrcholy, ale i strmé pády do feťáckého pekla a polosvěta amerických nápravných zařízení.
Vždy byl okolím vnímán jako ten, kdo není ochoten přistoupit na kompromisy a nabízené jistoty. Pokud odmítnete hru na blábol v podobě dylanovského přirovnání, kým tedy Scott-Heron skutečně byl?
Písničkářem? Básníkem? Zpěvákem? Hudebníkem? Spisovatelem? Nic z toho zcela nevystihuje rozmanitost a přesah jeho talentu.
bluesology – působivý, osobitý hudební mix
Již na počátku kariéry přichází s vlastním hudebním pojetím. Zajímavý mix jazzu, soulu a blues má oporu ve Scott-Heronových vyzrálých básnických textech. Svoji tvorbu nazýval Third World Music, někdy zmínil termíny Midnight Music nebo Black American Music a asi nejčastěji Bluesology.
Na přelomu šesté a sedmé dekády minulého století se začala radikalizovat generace mladých Afroameričanů. Hledali vzory a také, jak se vyrovnat s okolním nepřátelským světem.
Scott-Heron byl z těch, kteří svým vrstevníkům ukázali cestu. Navzdory žalu, se kterým se musel každodenně vyrovnávat.
Podobně, jako jeho vrstevníci, i on se musel vyrovnat s vraždami černošských bojovníků za svobodu, jakým byl například jedenadvacetiletý Fred Hampton. Aktivistu a místopředsedu Black Panther Party zavraždila ve spánku chicagská policie.
Fred byl jen o dva roky starší než Scott-Heron. Ani on v sobě neživil pouze touhu hnát USA k zodpovědnosti za zločiny páchané na černošských občanech. Věřil, že se může aktivně podílet na budování světa, ve kterém chtěl žít. Podařilo se mu při tom spojovat rozmanité zájmové skupiny a etnika.
Scott-Heron Fredovo poselství předestřel v písni The Revolution Will Not Be Televised. Navázal na ni s Winter In America, snad nejkritičtějším pohledem na americkou společnost nixonovské éry, ale i v uhrančivé poctě dvěma fantastickým jazzovým idolům Lady Day And John Coltrane, jejichž hudba má konejšivou moc.
Díky Gilovým raným albům mladí objevili nahrávky Billie Holiday, Niny Simone a Johna Coltranea. Navíc se jim otevřely vnitřní světy a tvorba černošských básníků Langstona Hughese, Gwendolyn Brooks nebo Jamese Baldwina. Někteří následně došli až k recitátorské skupině The Last Poets. Právě ji můžeme považovat za jednu z předchůdkyň dnešních hip hopových skupin.
drobné rozmluvy nového černošského básníka
V roce 1970 se Scott-Heron potkává s významným jazzovým producentem Bobem Thielem, který právě rozjíždí label Flying Dutchman pro holandský koncern Phillips.
Thiele si přečte Gilův román The Vutlture i básnickou sbírku Small Talk At 125th And Lenox a je nadšený. Podaří se mu mladičkého umělce přemluvit, aby souhlasil s vydáním gramofonového alba, na kterém bude svoji poezii recitovat. Gil na návrh přistoupí. Souběžně s tím stále píše nové básně a pracuje na druhém románu, který vydá v roce 1972 pod názvem The Nigger Factory.
Výsledkem dohody je záznam Scott-Heronova studiového vystoupení za účasti publika s titulem A New Black Poet Gil Scott-Heron Small Talk At 125th And Lenox (1970, Flying Dutchman Records).
Gramofonový debut ohnivého mluveného slova a recitací představuje mladičkého poetu coby představitele radikálního hlasu černošských městských ghett.
Ostatně, s tamní realitou a životními podmínkami měl vlastní zkušenost: „Když jsem se po smrti babičky vrátil k mámě, bydleli jsme od pětašedesátýho v Chelsea. Žilo tam osmdesát pět procent Portorikánců, patnáct procent bílejch a já.“
Na albu nekompromisně odsuzuje válečný konflikt ve Vietnamu, nastupující ekonomickou recesi, stále převládající opovržení od bílé většiny a ponižování ze strany mocenských složek.
Údernost Gilova sdělení podtrhl důrazný rytmický doprovod dvou hráčů na percussions. Za pozornost rozhodně stojí skladby Whitey On The Moon a The Subject Was Faggots.
zima v americe
V sedmdesátých letech Scott-Heron spolupracuje v duu se šikovným aranžérem, skladatelem, klávesistou a flétnistou Brianem Jacksonem.
Jejich spolupráce Gilovi přinesla řadu vítaných impulsů, jež by prostý rytmický doprovod hráčů na conga nikdy nemohl. Klíčovou společnou prací se stává LP deska Winter In America (1974, Strata-East Records).
Na ní navážou další výtečnou kolekcí The First Minute Of A New Day (1975, Arista Records) na níž s oktetem The Midnight Band načrtnou ve skladbě Winter In America Scott-Heronovy apokalyptické vize budoucnosti Spojených států amerických.
Zajímavé místo ve Scott-Heronově diskografii náleží vinylovému dvojalbu It’s Your World (1976, Arista Records). Kombinace studiových snímků se záznamem koncertních vystoupení v bostonském klubu Paul’s Mall, jež se uskutečnily přesně ve dnech, kdy si občané Spojených států amerických připomínali dvě stě let od vyhlášení nezávislosti, je přehlídkou hořkých slov adresovaných bílé většině. Ta by nejraději zapomněla na stále bolestivé rány na duších Gilova národa.
Během dalších let natočí ještě šest studiových alb, s mnoha vynikajícími skladbami. Některé z nich jsou politické, jiné funkově taneční. Všechny jsou prolnuty vášní a emocemi.
V Home is Where The Hatred Is Gil vypráví příběh feťáka a varuje před užíváním heroinu. Zároveň ostatní vybízí k zamyšlení, proč lidé propadají drogám. Nárůst drogově závislých Afroameričanů přímo souvisel s přílivem vracejících se vojáků z Vietnamu a také planými vládními sliby o jejich zapojení ve společnosti. Mnozí z nich získali pocit, že se na ně řítí celý svět.
Ve slavné The Revolution Will Not Be Televised varoval před vlivem televizní zábavy a upozornil na pozvolné, nenápadné vymývání mozků obyčejných Afroameričanů, kteří se měli spokojit se zbytky, které zůstanou po hostině majoritní bělošské většiny.
Vyzval k solidaritě s bojem proti apartheidu v South Africa (Johannesburg), upozornil na zneužívání PSP mezi mladými Američany (Angel Dust). V The Bottle zpívá o sociálních dopadech alkoholismu.
S aférou Watergate, která vedla k odstoupení prezidenta Richarda Nixona, se vyrovnává po svém v H2OGate Blues. Byť jaderná energetika nikdy nebyla černošským tématem, Gil o ní napsal dvě poselství – We Almost Lost Detroit a Shut´Em Down.
zájem o politická témata a veřejné dění
Jistou posedlost politikou a zvýšený zájem o veřejné dění vysvětlil slovy: „Rád píšu písně o nějakých společenských tématech, ale ne proto, abych se dostal na první stranu novin. Dělám to kvůli tomu, aby se o veřejná témata začala zajímat média a obyčejní lidé. Mým záměrem je nabídnout ostatním můj názor a umožnit jim o problému přemýšlet. Případně jej vidět z více stran. Naším cílem, jako občanů, by mělo být předkládání názorů. Úkolem politiků je následně napsat a schválit zákony.“
Gil Scott-Heron často apeloval na prosté a logické používání „zdravého selského rozumu“ při rozeznávání toho, co je spravedlivé a férové pro obyčejné lidi. Právě tak ho vychovávala do jeho dvanácti let babička Lillie Scott, která se o něj starala v Jacksonu v Tennessee. O vlivu její výchovy vypráví v dvoudílné On Coming From A Broken Home na posledním albu I’m New Here (2010, XL Recordings).
V průběhu prvních dvanácti let hudební kariéry vydal třináct studiových dlouhohrajících desek. Ve zbývajících dvaceti devíti pouhé dvě. Přesto i na nich najdeme opravdové klenoty.
Na CD Spirits (1994) například kouzelnou Message To The Messengers se vzkazem všem raperům a hip hopovým kapelám, aby ve svých nahrávkách nezapomínali na politická poselství a nenechali se koupit vidinou komerčního úspěchu.
jak se vyrovnat s vlastní agresivitou a trestem za napadení milované ženy
O šestnáct let později nazpíval temný cover bluesové klasiky Roberta Johnsona Me And The Devil. Nahrávka vyšla v roce 2010 díky péči labelu XL Recordings. Na klávesy na ní hostuje Damon Albarn z britských Blur.
V textu prostého blues je ukryta tragika Gilova osobního života, když zpívá: „Já a Ďábel spolu jdeme, bok po boku. Podívat se na ženskou, abych si ulevil.“, ale také vyznání pokání a přijmutí trestu za napadení a zmlácení ženy: „Je mi jedno, kam mě pohřbíte po smrti. Klidně moje tělo pohoďte tam u dálnice, aby můj zlej duch mohl nastoupit na autobus, který pojede kolem.“ Je mu jasné, že ho za násilí a způsobenou bolest milované osobě čeká Peklo. Satanovi otevírá dveře do domu s úlevou a v očekávání.
V roce 1984 se výrazně ohradil proti americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi vydáním singlu Re-Ron v produkci Billa Laswella. Přibližně od druhé poloviny osmdesátých let dochází k vážným proměnám Gilovy osobnosti.
drogová závislost a proměna ve vyzáblou lidskou trosku
Propadá závislosti na kouření cracku. Z charismatického, uhrančivého černocha, s pronikavým pohledem a osobním kouzlem, se mění ve vyzáblou, bezzubou lidskou trosku. Devastace se nevyhne ani Scott-Heronově psychice. Je vězněn za napadení, porušování podmínek podmínečného trestu a opakované drogové delikty.
Podivnými finančním nesrovnalostmi skončí i mnohaletá spolupráce s Brianem Jacksonem, padesátipětiprocentním vlastníkem společné firmy Brouhaha Music.
V roce 2006 se za ním do vězení vypraví britský hip hopový producent Richard Russell. Strážný, který měl Gila přivést do místnosti pro návštěvy, se po přečtení jména na žádosti o návštěvu udiveně zeptal: „Neříkej mi, že je to TEN Gil Scott-Heron?“
jsem tady nový
V průběhu následujícíh pěti let vzniknou nahrávky pro dvě alba – již dříve zmíněné I’m New Here a posmrtně vydané Nothing New. Oba tituly jsou především pietní vzpomínkou a intimním záznamem Scott-Heronova pohledu na život.
Pouze dvacetiosmiminutové I’m New Here působí dojmem terénní nahrávky starých bluesmanů a česačů bavlny na Jihu USA, které pro knihovnu Kongresu USA sbírali v době hospodářské krize na začátku třicátých let minulého století otec a syn Lomaxové.
Russell pro album vytvořil hudební a textové koláže z částečně zpívané a zčásti mluvené Gilovy poezie a jeho osobních vzpomínek. Scott-Heron o nahrávkách a koncepci alba mluvil jako o Russellově díle.
revoluce, která nebude vysílána v telce
Jedním z mnoha paradoxů Gilova relativně krátkého života, během nějž napsal dva romány a vydal knihu veršů, je úspěch jedné skladby o revoluci, která nebude vysílána v televizi.
I ve chvílích, kdy o sobě nejvíce pochyboval věděl, že bojuje pro budoucí lepší život dalších generací. „Revoluce není něco, co vše vyřeší přes noc,“ řekl v roce 1975 v rozhovoru pro časopis Players (někdy přezdívaném Černý Playboy své doby). „Nesmíme připustit, aby se opakovalo to samé, co v šedesátých letech, když někdo vyskočil a zvolal: ‚Revoluce‘, a pak, když se v dalších třech čtyřech letech nic nestalo, všichni říkali: ‚Ne, žádná revoluce není.‘ Revoluce je neustále se rozvíjející proces.“
Píseň napsal již v osmnácti letech a existuje ve dvou verzích – jedna byla vydána na debutu. Druhou, za doprovodu kapely, v níž hráli basista Ron Carter, respektovaný jazzový flétnista Hubert Laws nebo zkušený studiový harcovník, bubeník Bernard „Pretty“ Purdie, vydal na své druhé sólové LP desce Pieces Of A Man.
O americkém hudebním průmyslu si Scott-Heron nikdy nedělal velké iluze: „Celou dobu to bylo o nedorozuměních mezi mnou a lidmi z marketingu, kteří nechápali, kam hudebně mířím. Napsal jsem hit B-Movie pro album Reflections, a tak všichni ve firmě očekávali, že budu pokračovat a vydávat stále dokola stejné písně, napodobující onu úspěšnou. Je jasné, že Leonardo DaVinci po namalování obrazu Mony Lisy nezačal malovat podobiznu Mona Lucie, jen aby prodal další obraz.“
Bolestivou ironií jeho života a smutnou zprávou pro Gilovi příznivce zůstává skutečnost, že on sám nezohlednil svá vlastní varování adresované černé Americe a upadl do vážné drogové závislosti.
Poté již žil všední život feťáka – jenž dochází na odvykací programy nebo za opakované delikty končí ve vězení. Dožíval v nuzném přízemním bytě v Harlemu, z něhož prakticky nevycházel. Umírá v šedesáti dvou letech po návratu z krátkého evropského turné.
Ukázky:
The Revolution Will Not Be Televised – https://youtu.be/1-9iVP-Lp-U
Pieces of a Man – https://youtu.be/QKghze-Vf1o
Home is Where The Hatred Is – https://youtu.be/xtzlFO19m3k
Winter in America – https://youtu.be/m2zKdIcOV5s
The Bottle – https://youtu.be/EdhoX1Xu6ZI
Angel Dust – https://youtu.be/hWitRABYVBk
We Almost Lost Detroit – https://youtu.be/cpNUqNe0U5g
B-Movie – https://youtu.be/xSOp507HJMA
Me and The Devil – https://youtu.be/OET8SVAGELA
Blahopřeji. Koukám, že jsi se konečně zbavil nadutého kladenského hňupa! ProgJar o tom psal na Progboardu. Bohužel, tím se mu uvolnily ruce a intenzivně trolluje u nás.