Naposledy aktualizováno: 22.10.2018
Po konci The Style Council hrál Paul Weller znovu v klubech pro pár desítek lidí. O pár let později natočil desku, na níž přestal hlídat, co se k němu smí a nesmí hodit.
Na konci osmdesátých let měl Paul Weller za sebou The Jam, The Style Council a víc než deset let kariéry, během níž se prakticky nezastavil. Pak se jeho kariéra zadrhla skoro úplně. Wild Wood vzniklo o několik let později, kdy už znovu hrál, psal a měl za sebou první sólovou desku.
Hledání cesty
Konec The Style Council nebyl elegantní. Polydor v roce 1989 odmítl vydat jejich houseově orientované album Modernism: A New Decade, spolupráce s firmou skončila a Paul Weller zůstal bez kontraktu. Style Council se pak rozešli. Weller později připouštěl, že na konci už skupina ztratila energii.
Jeho otec a manažer John Weller ho přesvědčil, že je třeba vrátit se na pódia, i kdyby měla být menší než ta, na která byl zvyklý. V některých klubech bylo kolem čtyřiceti lidí. Weller později připouštěl, že na tom tehdy neviděl nic romantického ani očistného. Měl za sebou roky práce a najednou začínal skoro od začátku. Teprve hraní mu postupně vrátilo chuť psát.
První pevnější bod přišel se singlem „Into Tomorrow“. Weller ho po letech označil za skladbu, při které si znovu řekl, že právě tohle umí. Následoval eponymní sólový debut Paul Weller (spotify link) z roku 1992. V britské hitparádě vystoupal až na osmé místo, ale jinak se kolem něj rozhostilo ticho a uctivý nezájem. Weller se vrátil, jen ještě nebylo úplně jasné kam.
V roce 1992 podepsal Weller s menším labelem Go! Discs Andyho McDonalda. Proti velkému Polydoru to byla jiná firma i jiný styl řízení. U labelu tehdy vydávali desky mimo jiné Billy Bragg, The Housemartins nebo The Beautiful South; jeho taneční odnož Go! Beat později vydávala také Portishead.
Co si dřív nepouštěl
Mezitím se něco změnilo i v samotném Wellerovi. Dřív dokázal některou hudbu odmítnout téměř předem. V polovině devadesátých let vzpomínal, že se k Neilu Youngovi nebo Van Morrisonovi dostal teprve poměrně nedávno a přestal řešit, zda je nějaká skladba příliš country, příliš rocková nebo jinak nevhodná pro to, co si o sobě myslí.
Přestal hlavně rozdělovat hudbu na to, co se pro něj hodí a co už ne.
|
|
|
The Manor
Wild Wood vznikalo v The Manor v oxfordshirském Shipton-on-Cherwell, v rozlehlém rezidenčním studiu. Weller si tam rychle připadal skoro jako doma. Po skončení nahrávání hudba nekončila; v místnosti s klavírem zůstávaly malé aparáty a bicí a hrálo se dál.
Když se tam konala přehrávka Wild Wood, Andy McDonald podle Wellerovy vzpomínky na den zavřel kancelář, naložil zaměstnance Go! Discs do minibusu a přivezl je všechny do studia.
Producent Brendan Lynch tu nebyl od toho, aby skladby uhladil do zvukově čistého rocku. S Wellerem spíš hledal možnosti, jak materiál zjednodušit a přitom jej nenechat změknout. Jádro sestavy tvořili Steve White, Marco Nelson a Jacko Peake, Weller zpíval a střídal kytary a klávesy. Lynch s ním album spoluprodukoval.
„Sunflower“ otevírá Wellerova Epiphone Casino. Riff rozjede skladbu a Steve White do něj vstoupí bicími. Lynch později vzpomínal, že jakmile ve studiu slyšel úvodní kytarový part s nástupem bicích, bylo mu jasné, že základ funguje. Následující „(Can You Heal Us) Holy Man“ má funkově gospelový říz s patřičným důrazným kytarovým řinčením. Teprve titulní „Wild Wood“ desku stáhne jinam.
Wild Wood pod deštníkem
Dnes její akustická podoba působí samozřejmě a přirozeně. Původně samozřejmá nebyla. Demo bylo električtější, opíralo se víc o beat a teprve v The Manor začala skladba přicházet o vrstvy. Weller ji zamýšlel jako současnou folkovou písničku; Lynch pomohl původní nápad svléknout do podoby, kterou známe z alba.
Na chvíli se rozhodli, že by ji mohli nahrát skutečně venku. Weller se posadil na dvoře, nad hlavou mu drželi několik deštníků a začali hrát. Nápad byl pěkný, počasí méně. Vítr se dostal do nahrávky natolik, že záznam nebyl použitelný. Přesunuli se tedy zpátky dovnitř a během několika pokusů měli hotovo.
V titulní skladbě lze slyšet Nicka Drakea, stejně jako se v náladě celého alba ozývají Traffic. Drake skutečně patřil mezi hudbu, která v The Manor během práce zněla, a dobové přirovnávání k Traffic Weller nijak zvlášť nepopíral. Současně upozorňoval, že nechce pouze přenášet staré zvuky do nových písní. Sám sebe tehdy s nadsázkou označil za „knihovníka rockové hudby“: staré desky měl pořád v hlavě, ale věděl, že posluchač musí mezi odkazy slyšet také jeho.
Neil Young jako sudička
Za titulní skladbou album na chvíli přeruší krátká instrumentální věc a následuje „All the Pictures on the Wall“. Tady už se Neil Young jako sudička vnucuje skoro sám. Akustická kytara nese jednoduchou píseň, která nepotřebuje žádnou aranžérskou výpomoc.
Podobná příbuznost se ozve v „Has My Fire Really Gone Out?“, jenže tentokrát dlouho nevydrží v klidu. Ke konci se skladba rozjede do kytarového souboje a její název najednou přestane znít jako běžná řečnická otázka. Za ní navíc stojí docela konkrétní chvíle. Brendan Lynch vzpomínal, že Weller jednou ve studiu narazil v časopise na mimořádně odmítavý článek postavený na otázce, kde se s ním všechno pokazilo.
Přečetl ho, odložil a pouze suše poznamenal, že to bylo „trochu drsné“. Krátce nato přišel s „Has My Fire Really Gone Out?“. Lynch v ní slyšel odpověď těm, kteří už měli Wellerovu další kariéru za uzavřenou. Nemusíme z ní dělat píseň napsanou na objednávku jednoho špatného článku. Ale pochybnost v názvu najednou dostává velmi konkrétní okolí.
Traffic, Byrd a A Tribe Called Quest
V The Manor se přitom neposlouchali jen Traffic, Crosby, Stills, Nash & Young, Nick Drake a Free. Vedle nich zněli Donald Byrd, Shuggie Otis nebo A Tribe Called Quest.
Wild Wood se nerozpadá na katalog citací cizích nápadů. „Country“, „5th Season“ nebo „Foot of the Mountain“ pokaždé mění poměr folku, soulu a rocku trochu jinak. Instrumentální mezihry brání tomu, aby album působilo jako řada samostatných singlů.
Mezi perly, které se na něm zaslouženě třpytí i po letech, patří „The Weaver“ s nápaditým klasickým Wellerovým kytarovým riffem. A ze „Shadow of the Sun“ jsou slyšet tehdy už prakticky zapomenutí soulrockoví klasici Humble Pie.
Druhé místo
Předchozí sólový debut skončil osmý; Wild Wood vstoupilo do britského žebříčku na druhém místě. Ještě nedávno přitom Weller znovu začínal v klubech, kde bývalo pár desítek lidí.
„Has My Fire Really Gone Out?“ vznikla v době, kdy podobnou otázku kladli nahlas i jiní. Na *Wild Wood* už nepůsobí jako prosba o ujištění. Weller ji pokládá spíš těm, kdo ho už odepsali.
Paul Weller: Wild Wood
Label: Go! Discs – 828 435-2
Format: CD, Album
Country: UK
Released: 06 Sep 1993
Genre: Rock
Style: Alternative Rock, Brit Pop, Mod
Tracklist
1 Sunflower 4:06
2 Can You Heal Us (Holy Man) 3:41
3 Wild Wood 3:22
4 Instrumental (Pt 1) 1:37
(Brendan Lynch, Paul Weller, Steve White)
5 All The Pictures On The Wall 3:56
6 Has My Fire Really Gone Out? 3:51
7 Country 3:38
8 Instrumental Two 0:49
(Brendan Lynch, Paul Weller, Steve White)
9 5th Season 4:54
10 The Weaver 3:43
11 Instrumental (Pt 2) 0:33
12 Foot Of The Mountain 3:37
13 Shadow Of The Sun 7:36
14 Holy Man (Reprise) 1:50
15 Moon On Your Pyjamas 4:00
Credits
Bass – Marco Nelson
Drums – Steve White
Vocals, Guitar, Keyboards – Paul Weller
Written-By – Paul Weller
Producer, Arranged By – Brendan Lynch, Paul Weller
Engineer – Martin „Max“ Heyes
Engineer [Assistant] – Ben Darlow, Jason Clift, Mark Hayley
Mixed By – Brendan Lynch, Martin „Max“ Heyes
Photography By – Lawrence Watson
Design – Paul Weller, Simon Halfon
