Naposledy aktualizováno: 24.9.2025
Dokud udržím v rukách kontrabas, jsem nejšťastnější chlap na světě
V českém hudebním tisku vydávaném do roku 1989 byste o britském jazzovém a folkovém kontrabasistovi Dannym Thompsonovi (4. 4. 1939 – 23. 9. 2025, rodným jménem Daniel Henry Edward Thompson) hledali jakoukoliv zmínku marně.
naprosto odlišný hráčský přístup ke kontrabasu
Jméno Danny Thompson, ale i slavné folkjazzové seskupení Pentangle, nenajdeme ani v obsáhlém souborném vydání hudební publicistiky Jiřího Černého (Jiří Černý… na bílém, nakladatelství Galén). Záhada.
Když se řekne britská hudba 60. a 70. let, většině lidí se vybaví rockové kapely a folk revival. Ale pod povrchem toho všeho tepala ještě jiná energie – basová linka Dannyho Thompsona. Hudebník, který odešel ve věku 85 let, dokázal proměnit kontrabas v nástroj vyprávění: nebyl jen rytmickým základem, ale spolehlivým průvodcem i odvážným solitérem.
Během téměř šedesáti let Danny působil v řadě zásadních jazzových, folkových a bluesových kapel, vystupoval jako sólista, kapelník i skladatel a stal se také vyhledávaným studiovým hráčem. Dlouhodobě patřil k absolutní kontrabasové špičce vedle jmen jako Charles Mingus, Scott LaFaro nebo Charlie Haden.
Nebál se vkročit na neprobádané území moderní improvizace
Thompsona můžeme nazvat britským Charliem Hadenem. Jeho tón měl vřelost a hloubku zakořeněnou ve folkových módech. Podobně jako Haden vycházel z bluegrassu. A stejně jako on se nebál vkročit na neprobádané území moderní improvizace. Zněl pevně a jistě, a přitom dokázal rozmlouvat s kytarou, vokálem nebo saxofonem s něhou i dravostí. Jeho styl byl otevřený, přitom pevně zakořeněný v blues. Thompson jej obohatil o výrazné melodické cítění a hráčsky zapálený projev.
Improvizace pro něj byla celoživotním tématem: „Snažím se vždy sloužit písni a ne bezúčelně sólovat. Hraji tak, abych měl z hudební spolupráce dobrý pocit,“ vysvětloval. A dodával: „Hrát s jazzovým trumpetistou Freddiem Hubbardem je něco jiného než s folkařem Bertem Janschem… ale vždy jsem to já. Jednou mi někdo řekl: ‘Páni, vy hrajete s Toumanim Diabatém africkou hudbu.’ A já mu odpověděl: ‘Nemůžu hrát africkou hudbu, vyrůstal jsem v londýnském Battersea. Nemám v sobě vzpomínku na rozbouřený Niger. To, co děláme s Toumanim, je lidské souznění – hrajeme srdcem.’“ (pozn. autora: Danny mluvil o albech Songhai (1988, Nuevos Medios, spotify link) a Songhai, Vol. 2 (1994, Hannibal Records, spotify link), které natočil s flamencovou skupinou Ketama a malijským mistrem hry na koru Toumanim Diabatém)
Kariéra vyhledávaného studiového hráče
Během let spolupracoval se stovkami muzikantů a objevil se na více než 250 deskách. Jeho jméno najdeme v seznamech vedle celé plejády hvězd – od jazzu přes blues až po pop. Hrál s Tubby Hayesem, Sonny Rollinsem i Stanem Traceym, s bluesmeny jako Sonny Terry & Brownie McGhee, Little Walter nebo Jimmy Witherspoon.
Byl u nahrávek Roye Orbisona, Erica Bibba, Kate Bush, Donovana, Marca Bolana, Everything But the Girl, ABC či Blind Boys of Alabama. Spolupracoval také s Markem Murphym, Catem Stevensem, Marianne Faithfull, Rodem Stewartem, Peterem Gabrielem nebo Paulem Wellerem. A to je jen krátký výčet. U některých spoluprací se ještě zastavíme podrobněji.
Spolupráce na experimentálních projektech
Danny nebyl jen průvodcem folkem a jazzem; jeho hra dokázala přenést i artpopové a experimentální projekty na vyšší úroveň. Spolupracoval s Davidem Sylvianem, kde jeho kontrabas tvořil jemný, ale pevný základ pro meditativní a atmosférické aranže – typickým příkladem je skladba „Orpheus“ z alba Secrets of the Beehive (1987, spotify link).
Thompsonova basa se přitom podílela i na jedné z nejradikálnějších proměn popu v artovou hudbu – albu Spirit of Eden (1988, spotify link) od Talk Talk, kde nenápadně, ale klíčově vytváří prostor a hloubku minimalistických a experimentálních kompozic. Přesně takové propojení – improvizace, cit a trpělivost – dokládá, že kontrabas v jeho rukou není jen nástroj, ale hudební prostor s vlastním životem.
muž dal jména svým nástrojům… příběh Victorie, Alfieho a Alberta
Danny Thompson měl ke svým kontrabasům osobní vztah – natolik, že jim dával jména. Hrál na tři nástroje. Dva menší, zakázkově vyrobené kusy od newyorského stavitele Davida Gagea, pojmenoval Alfie a Albert. Díky jejich konstrukci se daly snadno přepravovat i letadlem. Ale jeho největší láskou byla Victoria – kontrabas z roku 1865 od francouzského mistra Gabriela Jacqueta, známého také pod značkou Jacquet-Gand.
Thompson ho koupil od starého pouličního muzikanta za pouhých pět liber. Když po pár dnech zjistil, jak cenný nástroj drží v rukou, chtěl prodejci doplatit rozdíl – přes 120 liber. Ten ale odmítl. Stačilo mu ujištění, že na nástroj bude Danny hrát. A ten svůj slib splnil. Říkával:
Dokud udržím v rukách kontrabas, jsem nejšťastnější chlap na světě.
Skifflové a bluesové začátky
Danny se narodil v jihoanglickém Teignmouthu a vyrůstal v londýnské čtvrti Battersea. Jeho otec padl na začátku druhé světové války v britském ponorkovém loďstvu. Jako teenager hrával fotbal za mládežnický tým Chelsea, ale nakonec ho zcela pohltila hudba. Jako malý se učil hrát na kytaru, mandolínu, trubku a podle vzoru svých strýců i na trombon. Ve čtrnácti se přidal ke skifflové kapele. Postavil si vlastní tea chest bass – jednoduchý nástroj s ozvučnicí z dřevěné bedny od čaje – a vláčel ho londýnskou hromadnou dopravou na první tancovačky.
Už o rok později věděl, že chce být jazzmenem a bluesmenem. Propadl nahrávkám neworleánského klarinetisty George Lewise a obdivoval jeho osmdesátipětiletého kontrabasistu Alcide „Slow Drag“ Pavageaua, který pro něj zůstal největším vzorem po celý život. S technikou i teorií mu zásadně pomohl jeho jediný učitel hudby, Pete Blannin. Společně procházeli slavnou učebnici New Method for the Double Bass, Vol. 1 od Franze Simandla (1840–1912), absolventa Pražské konzervatoře, pozdějšího člena vídeňské dvorní opery a profesora tamní akademie.
Na jedné ze studiových frekvencí se ho bluesový shouter Joe Williams, známý z big bandu Counta Basieho, zeptal: „Kde ses naučil hrát blues?“ Danny mu vysvětlil, že vyrůstal na písních Doris Day a pravidelně poslouchal hudební pořady na rozhlasové stanici Voice of America. Muzikolog Alan Lomax mu tehdy poprvé zprostředkoval drsné nahrávky Leadbellyho nebo Big Billa Broonzyho, pořízené v amerických věznicích. A právě tam začaly jeho bluesové kořeny.
Členství v Alexis Korner’s Blues Incorporated
V roce 1964 Danny Thompson nahradil Jacka Bruce v Alexis Korner’s Blues Incorporated. Podílel se na jejich dvou albech, jež náleží mezi perly britské rhythm’n’bluesové revoluce: Red Hot from Alex (1964, Transatlantic, spotify link) a Sky High (1966, Spot, spotify link).
Kornerova kapela byla v 60. letech jakousi výkladní skříní britského blues – prošla jí řada hudebníků, kteří později formovali ostrovní scénu. Z jejich jmen vyvěrala energie The Rolling Stones, Cream, Graham Bond ORGANization, Yardbirds, Led Zeppelin, Colosseum či Blues Breakers Johna Mayalla. Později Thompson přispěl i na Kornerova sólová alba I Wonder Who (1967, Fontana) a A New Generation of Blues (1968, Liberty).
jazzově ovlivnění folkrockoví Pentangle
Na jaře 1967 se Danny spolu s bubeníkem Terrym Coxem stává členem první anglické folkrockové superskupiny Pentangle, zrozené kolem folkového klubu Red Lion v Suttonu. Oba muzikanti už spolu hrávali v Kornerových Blues Incorporated a také v zapomenuté partičce Duffy’s Nucleus – u Duffyho Powera, rock’n’rollového a rhythm’n’bluesového zpěváka, v níž začínal i kytarista John McLaughlin. Do Pentangle vnesli neotřelý jazzový přístup, který proměnil tradiční folkové formy v něco zcela nového. I když právě tam někdy působil spíš jako znepokojivě silný solitér než kolektivní hráč.
Zpěvačkou skupiny se stala Jacqui McShee, majitelka Červeného lva, a kytaristé a zpěváci John Renbourn a Bert Jansch, kteří již v Suttonu často vystupovali. Byli to právě oni, kdo vložil do muzikantského tyglíku svou lásku k folku a blues.
Nová folkjazzová senzace debutovala v květnu 1967 na pódiu londýnské Royal Festival Hall. Překvapivě dlouhá spolupráce trvala šest let. Danny se podílel na všech šesti studiových albech i jednom koncertním LP vydaných na přelomu 60. a 70. let.
Za pozornost stojí minimálně trojice titulů: Sweet Child (1968, Transatlantic, spotify link), Basket of Light (1969, Transatlantic, spotify link) a Cruel Sister (1970, Transatlantic, spotify link). V roce 1985 došlo k reunionu původní sestavy, bohužel bez Renbourna, a k vydání materiálu pořízeného během předchozích tří let na CD kolekci Open the Door (Spindrift Records, spotify link).
Studiový a koncertní hráč, spolupráce s Johnem Martynem
Po rozpadu Pentangle se Danny Thompson naplno věnoval studiové i koncertní spolupráci s různými hudebníky. Od 70. let si vybudoval pověst jednoho z nejlepších kontrabasistů na světě.
Mezi jeho klíčové studiové práce patří účast na polovině nahrávek alba Five Leaves Left (1970, Island Records, spotify link) jemného a citlivého písničkáře Nicka Drakea – hudební atmosféry, která se stala téměř legendární.
Nejvýraznější a nejtrvalejší spolupráce přišla s folkovým trubadurem Richardem Thompsonem (nejsou příbuzní) a osobitým crossoverovým kytaristou Johnem Martynem – dnes již zesnulým enfant-terrible britského folku a nesmírně citlivým kytaristou. Díky jim oběma Danny dospěl k vlastní, uvolněné a tvůrčí sólové interpretaci. S Richardem Thompsonem vzniklo například album Industry (1997, Hannibal Records, spotify link).
Byl to člověk, který mě naučil nejvíc ze všech hudebníků, které jsem znal.
— John Martyn o Dannym Thompsonovi
V Martynovi však našel ideálního partnera. Na Solid Air (1973, spotify link) Thompson nahrál jeden z nejpůsobivějších doprovodů v britské hudbě, vrcholná ukázka jejich porozumění a muzikantského partnerství. V „I’d Rather Be the Devil (Devil Got My Woman)“ vedl kontrabas souboj s kytarou obzvláštněnou elektronickými efekty jako v boxerském ringu. Zatímco v „Spencer the Rover“ z alba Sunday’s Child (1974, spotify link) rozehrál smyčcem temně lyrický příběh archetypální lidské pouti: z bloudění a zápasu k pochopení, že opravdové naplnění dává láska, rodina a poznání sebe sama.
Ze spolupráce s Martynem ovšem nelze opomenout koncertní záznam Live at Leeds (1975, Island Records, spotify link). Hlavní protagonisty doprovázel britský jazzový bubeník John Steven. Všichni měli „své upito“, a tak se nahrávka nejdříve šířila jen přes zásilkovou službu a na Martynových koncertech. Danny Thompson ji vždy považoval za svůj bezkonkurenčně nejzajímavější a nejmagičtější živý záznam kariéry – autentickou ukázku energie, improvizace a hudebního souznění, které dokáže vzniknout jen na pódiu.
cokoliv můžu nabídnout, ze sólové tvorby
Poháněn vášní pro kreativitu, touhou po naplnění životního poslání a optimismem, debutoval Danny Thompson sólově albem Whatever (1987, Hannibal Records, spotify link). Thompson tu spojil síly s kouzelníkem ve hře na dechové nástroje Tonym Robertsem a kytaristou Berniem Hollandem. Výsledek působí jako britská odpověď na trio jazzového saxofonisty a klarinetisty Jimmyho Giuffreho – hudba otevřená, průzračná, nebála se bukolických motivů (poezie idylicky zobrazující pastýřský nebo venkovský život) ani tichých gest.
Tradiční melodie, jako „Swedish Dance“ nebo „Lovely Joan“, dokázal přetavit v nové tvary: někdy připomínaly dětskou říkanku, jindy sofistikovaný dialog mezi dudami (Roberts hrál na northumbrijské dudy – jemnější než jejich skotské nebo irské ekvivalenty), saxofonem, kytarou a basou. A když trio sáhlo k vlastním kompozicím, třeba k „Minor Escapade“, náhle se ozval duch Coltraneova kvarteta.
Následovala další LP desky: Whatever Next (1989, Island, spotify link), Elemental (1990, Island, spotify link), Whatever’s Best (1995, What Disc?, spotify link), Danny Thompson & Peter Knight (1995, Resurgence) a prozatím poslední kompilace Connected (2012, spotify link), vydaná na jeho vlastní značce. Jeho kontrabas měl v sobě cosi z krajiny: pevnou zem pod nohama i volný horizont před očima. A proto jeho nahrávky nepůsobí jen jako dokument doby, ale jako hudba, která stále dýchá a pulzuje.
Danny Thompson na nich stále hledá a rozšiřuje rytmické i melodické možnosti kontrabasu. Osobitá hra vychází z jeho životních zkušeností a rozmanitých hudebních inspirací. V Thompsonových rukou nástroj občas zní temně a melancholicky, přesto v jeho tónech nikdy nechybí inspirace, radost a lyrika. Výsledkem je hudba, která okouzlí a pozvedne posluchače svou snovou atmosférou.
Léta spolupracoval s těmi nejlepšími britskými hudebníky a s úzkou hvězdnou špičkou i z druhé strany Atlantiku. „Vždy jsem věděl, že se s nimi nemohu zcela rovnat,“ přiznával skromně. „Celá ta léta jsem byl nadšeným studentem… a stále jím zůstávám.“
Hudební stopa Dannyho Thompsona
Danny Thompson nás navždy opustil 23. září 2025. V jeho osobě odešel jeden z nejvýraznějších britských kontrabasistů. Jeho hra byla hluboká, vřelá a univerzální – pevně zakotvená ve folku, ale schopná zvládnout i moderní jazz a abstraktní hudbu. Hrál lyricky i rytmicky důrazně. Jeho tón byl temný i radostný, vždy autentický a citlivý. Dannyho mistrovství spočívalo v probouzení barev kontrabasu, které posluchače okouzlí i dnes.
Nejlepší pocta jeho životu? Poslechnout si jeho nahrávky a nechat se unést hloubkou, energií a jemnou magií jeho hry.
