Naposledy aktualizováno: 30.9.2017
Zpíval s neuvěřitelným citem – a žil na hraně.
Království rhythm’n’blues mělo v padesátých letech své mladistvé hrdiny. Jen málokterý však zpíval s takovou intenzitou, bolestí i vášní jako Little Willie John (15. 11. 1937 – 26. 5. 1968, narozen jako William Edward John). A jen málokterý odešel na věčnost tak brzy. Svým sytým tenorem vnesl do bluesových balad duši a život – a významně tak napomohl změnit další směrování černošské hudby.
Mládí po boku jazzových velikánů
V sedmnácti měl Little Willie John za sebou turné s kapelami Counta Basieho i Dukea Ellingtona. Později vyrazil na turné se tenorsaxofonistou Paulem Williamsem. V devatenácti už kraloval hitparádám s nahrávkou Fever. Přestože nebyl spoluautorem písně, ale byl první, kdo ji nahrál. Stala se z ní nesmrtelná klasika – i když si ji většina lidí spojuje spíš s Peggy Lee.
Do třiadvaceti prodal přes sedm milionů desek. V pětadvaceti ho King Records vyhodili. O pět let později zemřel – ve vězení Washington State Penitentiary. Bylo mu teprve třicet. Aniž by se kdy dočkal vydání posledního alba, které natočil.
Naléhavý tenor s duší kazatele
Little Willie John byl skutečně drobný muž – měřil necelých 160 centimetrů a vážil sotva 60 kilo. Ale když zpíval, nikdo ho nepřehlédl. Jeho hlas byl plný naléhavosti a napětí, měl v sobě bolest kazatele i dravost nočního klubu. Jeho balady patří k nejcitlivějším.
Srovnávali ho s Hankem Ballardem z The Royals i Samem Cookem, ale jeho styl byl svébytný. Od jeho gospelem ovlivněného hlasu vede přímá cesta k soulovým pěveckým hvězdám šedesátých let. Ovlivnil desítky zpěváků – nejen Elvise Presleyho nebo Peggy Lee, ale i řadu méně známých (a dávno zapomenutých) jmen. Jen málokdo však dokázal dodat písním takový výraz.
Styl, který šel těžko kopírovat
U King to Little Willie John zkoušel dvakrát. V roce 1951 se zúčastnil soutěže, kterou organizoval uznávaný objevitel pěveckých talentů Johnny Otis. Ten na nadějného zpěváka upozornil vedení labelu, ale to raději podepsalo někoho jiného.
Během čtyř let natočil pár snímků pro značky Prize a Rama. Jako sedmnáctiletý uspěl na druhý pokus u King. Šéfproducent společnosti Henry Glover s ním okamžitě podepsal smlouvu, když si ho poslechl ve své newyorské kanceláři.
Fever a další milníky
Z jeho desek (na nejranějších se podílel Mickey “Guitar” Baker na kytaru a Henry Glover jako producent a aranžér) jsou nejlepší pomalé skladby. Jeho hlas připomínal spíše zpěváky kapel z Texasu a západního pobřeží než z Detroitu (kde od dětství vyrůstal).
Už jeho první singl All Around The World (později proslavený i jako Grits Ain’t Groceries) zasáhl publikum jako blesk z čistého nebe – suverénně prorazil do hitparád a otevřel cestu sérii nahrávek, které dodnes vibrují zvláštním napětím.
Mezi nimi stojí nejvýš Fever. Psal se rok 1956, když Willieho oslovili majitel labelu King Sid Nathan a Henry Glover s písní, kterou pod pseudonymem John Davenport napsali Eddie Cooley a Otis Blackwell.
Zpočátku ho nezaujala – přišla mu křehká, možná až podivná. Ale Sid a Henry věděli, co dělají. Přemluvili ho, aby to zkusil. A když Willie poprvé šeptavě odříkával verše té podmanivé, žhnoucí skladby, došlo k proměně. Zrodil se nejen hit, který vládl pět týdnů žebříčku, ale něco víc – píseň, která otiskla jeho jméno do kamene.
Na Fever navázaly další klenoty: Need Your Love So Bad, Talk To Me, Talk To Me, Take My Love (I Want To Give It All To You) – tři skladby, které pronikly mezi pět nejlepších a proměnily Willieho hlas v nástroj citového zjevení. Patří k nejprocítěnějším nahrávkám, jaké černošská hudba v páté dekádě dvacátého století nabídla. Zní v nich gospelová hloubka, bluesová tragika a zároveň předtucha nové cesty – té, která se brzy začne nazývat soulem.
Rychlý vzestup, ještě rychlejší pád
Řada tehdejších interpretů bez úspěchu kopírovala Johnův styl zpěvu a aranžmá skladeb. Zapomeňte, že by to byly jen popové hvězdy – Presley, Peggy Lee, dokonce i Johnny Preston – co vám říkají jména třeba Bunny & The Sunglows, Tommy Tate, Billy Young, Bunny Sigler a Hollywood Flames?
Pravda, mnoho černošských zpěváků rockovalo s větší lehkostí, ale i řada Willieho rychlých skladeb byla bezchybná. Let’s Rock While The Rockin’s Good, Leave My Kitten Alone, Uh Uh Baby a žhavý duet s Hankem Ballardem I Like To See My Baby jsou čtyři z nich.
Společně s Jamesem Brownem opakovaně vyprodávali slavné Apollo Theatre v New Yorku. Bohužel, sláva v kombinaci s nadměrným pitím alkoholu, užíváním drog a výbušnou povahou byla smrtící směs. Johnovo pití se natolik zhoršilo, že s ním King ztratily trpělivost. V roce 1963 mu vypověděly smlouvu.
Osudová noc v nádražní hospodě
V roce 1964 ho zatkli v Miami – po rvačce, během níž pořezal muže lahví. Utekl na severozápad, ale v Seattlu skončila další hádka smrtí. Za vraždu byl odsouzen v roce 1965. „Byl tak malý,“ říkal Screamin’ Jay Hawkins. Jenže i ten nejmenší muž může bodnout. Po odvolání soud rozsudek zmírnil. V roce 1966 byl poslán na osm až dvacet let do věznice ve Walla Walla.
Návrat, který nikdy nepřišel
Během podmínky nahrál v Los Angeles nové skladby – ve spolupráci s producenty Davidem Axelrodem a H. B. Barnumem. Album dostalo pracovní název Nineteen Sixty Six. Mělo být jeho comebackem. Kvůli právním tahanicím bylo vydáno až o čtyřicet let později.
Zemřel v květnu 1968 – ve třiceti. Oficiálně na infarkt. Neoficiálně? Možná zanedbaná péče. Možná něco horšího. V každém případě – příliš brzy.
Poslední nahrávky, poslední slova
Oficiální alba? Nepodstatná. To nejlepší je rozházené po singlech, zapadlých b-stranách, ve vzpomínkách pamětníků. Teprve v roce 2008 vyšlo album, které měl nahrát jako svůj návrat – Nineteen Sixty Six: The David Axelrod & HB Barnum Sessions (Kent Soul) Naléhavé, bolestné, nedokončené. Jako on sám.
Jeho hlas zůstává. Syrový, upřímný, bez okras. Nepotřeboval studiové triky. Jen mikrofon. A bolest.
