Naposledy aktualizováno: 7.9.2026
Od doo-wopu k Motownu
Na deskách The Moonglows z poloviny padesátých let je slyšet změna v přímém přenosu: vícehlas zůstává pečlivě srovnaný, ale pod ním už pracuje důraznější rhythm’n’bluesový beat a blíží se rock’n’roll. Harvey Fuqua a Bobby Lester k tomu nepotřebovali křik. Stačilo několik hlasů, přesně vystavěné harmonie a několik písní, které dokázaly překročit hranice původního R&B publika.
Z Louisville do Clevelandu
Příběh The Moonglows začíná u Harveyho Fuquy a Bobbyho Lestera. Oba pocházeli z Louisville v Kentucky a zpívali spolu už od mládí. Fuquův strýc Charlie navíc hrál a zpíval s Ink Spots.
Na začátku padesátých let se Harvey Fuqua přestěhoval do Clevelandu. Tam dal dohromady Crazy Sounds, jejichž sestavou prošli Prentiss Barnes, Danny Coggins a později Alexander „Pete“ Walton, známý později jako Pete Graves. Fuqua si do Clevelandu povolal také Lestera. Právě dvojice Fuqua–Lester určovala zvuk skupiny: oba dokázali zpívat první hlas, každý ale jinak.
Do příběhu brzy vstoupil clevelandský disc jockey Alan Freed. Na doporučení místního bluesového zpěváka a promotéra Ala „Fatse“ Thomase si Crazy Sounds poslechl, začal je podporovat a přejmenoval skupinu na The Moonglows. Jméno odkazovalo na Freedovu rozhlasovou přezdívku Moondog.
Pro Freedův malý label Champagne nahráli jediný singl „I Just Can’t Tell No Lie“ / „I’ve Been Your Dog“. Následovalo pět singlů pro chicagský Chance. Rozhodující změna přišla na podzim 1954, kdy skupina přešla k Chess Records.
Sincerely a cesta přes dvě Ameriky
Hned první nahrávací frekvence pro Chess přinesla „Sincerely“. Bobby Lester zpíval hlavní hlas. V závěru skladby ostatní přestávají pracovat se slovy a nechávají za ním krátké výdechy: drží harmonii a současně zvýrazňují tep nahrávky. Právě tomuto postupu se říkalo „blow harmony“.
„Sincerely“ vystoupala na první místo rhythm’n’bluesového žebříčku Billboardu a dostala se také do popové dvacítky. Pak přišla verze McGuire Sisters určená především bělošskému publiku a v americké popové hitparádě dokráčela až na první místo. Dvě úspěšné nahrávky téže písně tak názorně ukázaly, jak odděleně tehdy fungoval černošský R&B a bělošský popový trh.
Nezůstalo u jediného hitu. Následovaly „Most of All“, „We Go Together“, „When I’m with You“, „See Saw“ nebo předělávka Percy Mayfieldovy „Please Send Me Someone to Love“. K sestavě se přidal kytarista Billy Johnson a The Moonglows se zařadili mezi nejúspěšnější vokální skupiny své doby.
Jejich síla přitom nebyla jen v baladách. Lesterův světlejší tenor zněl měkčeji, Fuquův hlubší hlas zemitěji a rytmičtěji. Střídání obou sólových hlasů spolu s přesně vystavěnými harmoniemi dělalo z The Moonglows něco víc než další doo-wopovou skupinu. V harmonii ještě zůstávala disciplína starších vokálních souborů; rytmus už ale stál pevněji na zemi.
Když se skupina začala rozpadat zevnitř
Úspěch sestavu pohromadě neudržel. Mezi Lesterem a Fuquou rostlo napětí a na konci padesátých let se klasická sestava The Moonglows začala rozpadat. Přesná chronologie personálních změn není ve všech pramenech shodná; jisté je, že Bobby Lester odešel na sólovou dráhu a Fuqua převzal nad dalším směřováním skupiny stále větší kontrolu.
V době, kdy se klasická sestava už rozpadala, přišla jedna z jejich nejznámějších nahrávek. „The Ten Commandments of Love“, vydaná roku 1958 pod jménem Harvey and the Moonglows, vystoupala na deváté místo R&B a dvaadvacáté místo popového žebříčku. Fuqua v ní část textu místo zpěvu deklamuje. Pro skupinu, která o čtyři roky dříve prorazila s něžnou baladou „Sincerely“, to byl už výrazně jiný způsob, jak vést píseň.
Vydavatelství Chess pak část vrcholného období shrnulo na LP Look! It’s the Moonglows (spotify link). V době jeho vydání už ale jméno skupiny označovalo něco jiného než kvartet, který uspěl se „Sincerely“.
Marvin Gay ještě před Motownem
Harvey Fuqua se po rozpadu klasické sestavy spojil s washingtonskou vokální skupinou The Marquees. Mezi jejími členy byl i mladý Marvin Gay, který si písmeno „e“ ke svému příjmení přidal až později. Fuqua skupinu přivedl do Chicaga a začal s ní pracovat pod jménem Harvey and the New Moonglows.
Marvin byl v té chvíli pořád jen jedním z členů nové sestavy. Na nahrávce „Twelve Months of the Year“ dostal krátkou mluvenou pasáž, hlavní hlas ale patřil Fuquovi. Teprve na singlu „Mama Loocie“ / „Unemployment“ z roku 1959 se Marvin poprvé dostal k hlavnímu vokálu: vede „Mama Loocie“, zatímco „Unemployment“ zpívá Fuqua.
New Moonglows dlouho nevydrželi, Fuqua a Gaye ale pokračovali spolu. Na začátku šedesátých let se oba přesunuli do Detroitu. Gaye odtud vykročil k vlastní kariéře; Fuqua dál pracoval jako producent a skladatel. Pustil se také do vlastního vydavatelského podnikání. V roce 1961 založil s Gwen Gordy labely Tri-Phi a Harvey Records. Pro první z nich nahrávali například The Spinners, na Harvey vycházely rané singly Junior Walker & The All Stars.
V roce 1963 oba labely převzal Motown a Fuqua přešel přímo do firmy, kde pracoval v Artist Development a jako producent. Později s Johnnym Bristolem spoluprodukoval mimo jiné nahrávky Marvina Gaye a Tammi Terrell.
Návraty už patřily jiné době
Jméno The Moonglows se v dalších desetiletích vracelo v různých sestavách. Nejvýraznější návrat přišel na začátku sedmdesátých let, kdy se Harvey Fuqua a Bobby Lester znovu sešli a vzniklo album The Return of the Moonglows (1972, spotify link).
Místo The Moonglows v dějinách ale určily především nahrávky z padesátých let. Do Rock & Roll Hall of Fame byli roku 2000 uvedeni Harvey Fuqua, Bobby Lester, Prentiss Barnes, Pete Graves a Billy Johnson.
Stačí se vrátit k „Sincerely“. Lesterův tenor ji vévodí a za ním se zvedají krátké dechové harmonie, skoro jako další nástroj kapely. Starší vokální elegance v nich ještě nezmizela, ale rytmus už míří jinam.
Původně publikováno 23. ledna 2017. Text byl v září 2026 fakticky zkontrolován, přepracován a rozšířen.
