Bobby „Blue“ Bland, král na ztracené dálnici Chitlin‘ Circuit

Naposledy aktualizováno: 2.7.2018

Osobitý bluesový, rhythm’n’bluesový a soulový zpěvák Bobby “Blue” Bland (27. 1. 1930 – 23. 6. 2013, narozen jako Robert Calvin Brooks) se v průběhu více jak padesát let trvající umělecké kariéry zařadil mezi legendy. Jeden hudební kritik nazval Blandovu hudbu “evangeliem špatných zpráv, s příběhy o rozhodnutích a důsledcích z těchto rozhodnutí plynoucích.”

věčný svár duše a těla, resp. gospelu a blues

Bobby „Blue“ Bland byl opravdovým hudebním pracantem a dříčem. Přízeň fanoušků si získával procítěným, bluesovým hlasem excelujícím v pečlivě, a s velkou mírou vkusu, vybraném repertoáru. Jeho zápřah byl neuvěřitelný, odzpíval stovky koncertů ročně. Ostatně, během kariéry vždy cílil výhradně na “své obdivovatele” a oslovoval je výhradně  “svojí hudbou.”

Vyrůstal na zemědělském zapadákově v Tennessee s matkou Mary Lee Brooks a otčímem Leroyem Bridgeforthem, Jr., kteří se dohodli na společného příjmení Bland. Přes den poslouchal countryové písničky vysílané na místních rozhlasových stanicích. V neděli chodil do kostela a společně s ostatními věřícími zpíval gospely.

Poslíček a pomocník v garážích

Na ulicích a na polích okolo něho znělo prosté, rouhačské blues – tehdy všeobecně vnímané coby “ďábelská hudba.” Později Bland vyprávěl: “Před dospělými jsem blues nesměl zazpívat a tak jsem si ho dopřával při práci na bavlníkových plantážích.”

Ještě coby mladíček se s matkou v roce 1947 přestěhuje do Memphisu. Přestože tehdy neuměl číst ani psát, jeho maminka věřila, že ve velkém městě uniknou dopadům tehdejších rasových zákonů Jima Crowa a syn bude mít více příležitostí věnovat se hudbě, kterou miloval.

Mary Lee si otevřela jídelnu pro barevné a Bobby začíná jako poslíček v donáškových službách. Později si sežene práci v garážích za dvacet sedm dolarů týdně. Vozí lidi za prací na zemědělské farmy a o víkendech si přivydělává zpíváním spirituálů s Juliusem CheeksemPilgrim Travelers. V branži začíná úplně ode dna, když jezdí jako dopravce a osobní asistent pro bluesmeny Little Juniora Parkera, Rosco Gordona nebo B.B. Kinga.

Začátky na memphiském „nebi pro negry“

Po několika měsících se zapojí do hudebního kvasu na slavné memphiské ulici Beale Street, o níž rozhlasový disc-jockey Rufus Thomas, a pozdější první hvězda značky Stax Records, mluvil jako o “Nebi pro Negry”.

V roce 1951 poprvé nahrává ve studiu Sama Philipse. Doprovází ho hudebníci z tehdejší kapely Rosco Gordona a nahrávky Booted / Love You Til The Day I DieCrying / A Letter From A Trench In Korea vychází licenčně u chicagských Chess Records na dvou šelakových deskách ještě s rychlostí otáčení 78.

Na začátku následujícího roku zaujme bratry Bihariovi, kteří společně s kytaristou Ikem Turnerem přijeli do Tennessee z Los Angeles, aby se porozhlédli po nových talentech.

Výsledkem je několik Blandových snímků vydaných na značce Modern Records resp. jejich dceřinkách MeteorFlair Records, mezi nimiž jsou poměrně úspěšné Drifting From Town To Town nebo Crying All Night, které zabodovaly především na Jihu USA.

za členy beale streeters do stáje duke records

V té době se rozjíždí nový memphiský label Duke Records, za nímž stojí vlivný rozhlasový DJ James Mattis. K jeho umělecké stáji již patří mj. Earl Forest a také staří známí Rosco Gordon a Johnny Ace. Všichni tři byli členy Beale Streeters (společně s B.B. Kingem, Little Juniorem Parkerem, Bobbym Blandem, Williem NixemBillym DuncanemTuffem Greenem).

Byla to parta mladičkých talentovaných interpretů, jimž se dostalo výsady propagovat nový bealeský hudební sound na vlnách rozhlasové stanice W.D.I.A.. Jako první  v USA vysílala výhradně černošskou hudbu. Ještě před nástupem na dva a půl roku trvající vojnu Bobby pro Duke Records nazpívá singly IOU BluesArmy Blues.

V područí “cara černošského podsvětí”

Po návratu do civilu zjistí, že Duke mezitím koupili Peacock Records a veškeré firemní aktivity přesunuli do Texasu. Novým vlastníkem se stal Don Robey, texaský obchodník s pověstí “cara černošského podsvětí”, majitel několika nočních klubů a dravé umělecké agentury. Současně s odkoupením všech masterů z produkce Duke Records přechází do Robeyho vlastnictví i dříve uzavřené umělecké smlouvy.

Na začátku roku 1955 je Bobby doslova převelen do Houstonu. Plní roli předskokana v koncertním programu Little Juniora Parkera s názvem Blues Consolidated a poprvé okusí, jak chutná každodenní muzikantský chlebíček na pověstném koncertním okruhu Chitlin‘ Circuit.

vzhůru na Chitlin‘ Circuit

Bland se spojil s producentem/aranžérem/trumpetistou Joem Scottem a kapelníkem a saxofonistou Billem Harveym, jehož úžasnou kapelu ještě tvořili Connie Mack Booker na klavír a Roy Gaines na kytaru, a natočili v houstonském studiu ACA Studios jeho nejzářivější sedmipalcovou placku It’s My Life Baby / Time Out, spolu se dvěma dalšími snímky – Honey BeeLost Lover Blues, které byly stejně dobré jako všechno, co kdy nahrál.

Roy Gaines později pro RCA Victor nahrál takové klasiky jako Skippy Is A SissyLoud Mouth Lucy pro Chart. Dochází mi slova, jak popsat jeho divoké, zkreslené, bluesové kytarové výkony. Brutální. Gainesova sóla na výše uvedených nahrávkách jsou opravdu brutální. Jestli vás sólo v It’s My Life Baby neposadí do křesla, asi máte něco s ušima. O rok později Bland natáčí s Harveyho kapelou píseň Woke Up Screaming. Krátce na to od něj odchází Gaines a zakládá vlastní skupinu s Chuckem Willisem.

Bobbyho tehdejším velkým vzorem je Rev. C.L. Franklin, mj. otec soulové bohyně Arethy Franklin a také Ermy Franklin. Pod reverendovým vlivem opouští pro něj typický falset a inspiruje se ukázkovým growlingem (hluboký hlas, připomínající řev predátorů), který si sám pro sebe pojmenuje jako jekot. Sice se promění v bluesového zpěváka, ale v duchu nadále obdivuje především interprety baladických písní, jakými tehdy byli Perry Como nebo Andy Williams.

Bill Harvey angažuje dalšího šikovného houstonského kytaristu, tehdy rovněž bezejmenného, Clarence Hollomana. Ten se na dalších pět let stane důležitou postavou Blandovy doprovodné kapely.

Společně zažijí důležité období, charakteristické intenzivním koncertním zápřahem, v němž vychází nahrávky písní, jako jsou You’ve Got Bad Intentions, I Smell Trouble nebo I Learned My Lesson. Bobby Bland se tehdy začal propracovávat na vrchol popularity.

První hitparádový zásah s Further Up The Road

První velký hit nazpívá v roce 1957. Singl s výrazným bluesovým fundamentem Further Up The Road se umístí na pátém místě rhythm’n’bluesového žebříčku. Odstartuje Blandův pozvolný ústup od bluesového repertoáru, jež stále intenzivněji nahrazují gospelové kořeny.

V začátcích je vědomě potlačil – nejvíce jsou patrné na jedné z jeho nejslavnějších nahrávek Turn On Your Love Light. Blandovu cestu k osobitému pěveckému vyjádření lemují další významné nahrávky I’m Not AshamedI’ll Take Care Of You; obě vydané v roce 1959.

Na počátku šedesátých let Blandova popularita u černošského publika na jihozápadě USA kulminuje. Do jeho týmu tehdy přibyl ke spolehlivému kapelníkovi, aranžéru a trumpetistovi Joe Scottovi nový, pozoruhodně talentovaný kytarista Wayne Bennett.

dva kroky od blues
Bobby Bland: Two Steps From The Blues (1961, Duke Records)
Bobby Bland: Two Steps From The Blues (1961, Duke Records)

Na nesmírně vydařené debutové LP desce Two Steps From The Blues (1961, Duke Records), a jejím následníkovi Here’s The Man!!! (1962, Duke Records), Blandův tvůrčí tým společně definuje jedinečnou, typicky jižanskou hudební směsici Gospelu, Soulu a Blues.

Osloví nejenom městskou afroamerickou populaci, ale také menší okruh mladých bílých Američanů, kteří mezitím zaujaly nahrávky chicagského elektrifikovaného blues.

Přestože se v průběhu několika dalších let zrodí silná konkurence v podobě úžasného Jamese Browna, a také soulových hvězd, vydávaných na gramofonových deskách Motown resp. Stax Records, Blandova postavení jednoho z nejoblíbenějších černošských poválečných zpěváků se nástup hudebních rivalů nijak zásadně nedotkne.

veleúspěšná šedesátá léta s desítkami hitových singlů

V šesté dekádě vydává více jak tři desítky singlů. Všechny se bez problémů umístí v TOP 20 tehdejšího soulového žebříčku. Zcela jinou pozici má u většinového bělošského publika nejenom v USA, ale i po celém světě. Pro ně zůstává i na začátku 21. století prakticky neznámým interpretem.

Na vině mohla být také Bobbyho pódiová prezentace. Na léta strávená po jeho boku vzpomíná například neworleanská soulová královna, zpěvačka Irma Thomas: “Lidi na něj chodili, aby si poslechli jeho hity. To bylo to, co jim nabízel. Nebyl to typ, který by na pódiu poskakoval a tancoval. Soustředil se jen na zpěv. V počátcích kariéry se publiku doslova rozdával, což se později trochu změnilo. Vždy ale odevzdával stoprocentní, velice profesionální výkon.”

Odrazovat mohl i zvláštně osobitý hudební styl většiny jeho nejlepších nahrávek; bez tehdejších módních doplňků, v podobě stále častěji využívaných zjednodušených rytmických a harmonických postupů, jež v sedmé dekádě dvacátého století vyústily v nástup kolovrátkové diskotékové hudby.

neúspěšné umělecké ústupky a dopady závislosti na alkoholu

Management Duke/Peacock Records se ho pokusil několikrát přimět k uměleckým ústupkům. Bland se sice snažil těmto přáním vyhovět a nazpíval pár písní, které měly oslovit širší publikum, složené převážně z bělošské střední třídy, ale nahrávky prošly obchodní sítí bez povšimnutí.

Navzdory kalkulům zůstalo jeho publikum převážně černé a poměrně tradiční. Na bílé bluesové fanoušky působila Blandova hudba nepřirozeně a příliš gospelově. Někteří, které zaujal nastupující dobový soul, vnímali Bobbyho nahrávky jako nadmíru bluesové. Oba fanouškovské tábory současně odmítaly pojetí aranží dechové sekce, zdály s jim být příliš jazzové…

Několikaletý, časově náročný rozvrh nekončících koncertních turné si vybírá svoji daň nejenom u Bobbyho, ale také u členů kapely. Bland byl třikrát ženatý, prodělal několik infarktů a dlouhodobě bojoval se závislostí na alkoholu, což mělo zásadní dopad na osobní vztahy, včetně řady nedorozumění s doprovodnými muzikanty.

hledání další cesty pod křídly major labelů
Bobby 'Blue' Bland: His California Album (1973, ABC/Dunhill Records)
Bobby ‚Blue‘ Bland: His California Album (1973, ABC/Dunhill Records)

Situace se alespoň krátkodobě změní v letech 1973/1974, kdy Bobby podepisuje novou nahrávací smlouvu s gigantem ABC/Dunhill Records, který odkoupil Duke/Peacock Records.

Tehdy vychází dvojice úspěšných LP desek His California Album (1973) a Dreamer (1974), z něhož vytěžil i úspěšný singl Ain’t No Love In The Heart Of The City.

Na ně navazují dva koncertní komplety Together For The First Time…Live (1974) a Together Again…Live (1976) zachycující společná vystoupení na turné s B. B. Kingem a pěvecky vyrovnané Reflections In Blue (1977) O šest let později přechází ABC Records ke společnosti MCA Records.

Mezi nahrávkami ze sedmé dekády najdeme nejenom klasické This Time I’m Gone For Good, Blandův vlastní skladatelský pokus The Soul Of A Man, ale také zcela neočekávané funky Goin‘ Down Slow nebo Ain’t No Love In The Heart Of The City.

Experimentování s country dokumentují Today I Started Loving You AgainI Hate You. Jako dobrý důkaz budoucího definitivního směřování k bluesovým kořenům poslouží duet s B.B. Kingem v bluesovém standardu Let The Good Times Roll napsaném Louisem Jordanem.

s malaco records na definitivní cestě k blues
Bobby Bland: Members Only (1985, Malaco Records)
Bobby Bland: Members Only (1985, Malaco Records)

V roce 1984 MCA vypověděli Blandovu smlouvu. On, již jako výsostný bluesový zpěvák, podepsal v následujícím roce nový kontrakt, platný pro zbytek kariéry, s Malaco Records, sídlícími v Jacksonu v Mississippi.

Výsledkem spolupráce s firemním skladatelským, aranžerským a produkčním týmem bylo výtečné debutové album Members Only (1985), po němž následovalo dalších sedm solidních řadových titulů, mj. Portrait Of The Blues (1991) nebo o dva roky mladší Years Of Tears.

Bobby 'Blue' Bland: Portrait Of The Blues (1991, Malaco Records)
Bobby ‚Blue‘ Bland: Portrait Of The Blues (1991, Malaco Records)

Bobby Bland se přesto nikdy necítil být bluesovým zpěvákem. Tvrdil, že Blues a Soul jsou jen jedno a to samé. Sám sebe viděl jako vyrovnaného interpreta melancholických písní a balad.

Nejčastěji se přirovnával k Natu King Coleovi nebo Tonymu Bennetovi. Smutným faktem je pozdější Bennettovo přiznání, že vůbec netuší, kdo je Bobby Bland.

Ukázky:

Further Up The Road (Live) – https://youtu.be/aRZCdJ4n60Q
I’ll Take Care Of You (Live) – https://youtu.be/P-I3sfCrNlI
Two Steps From The Blues – https://youtu.be/fxapugWr3gk
Stormy Monday Blues – https://youtu.be/BCqEzfWrXfM
Goin‘ Down Slow – https://youtu.be/Gyg4sdcodFQ
This Time I`m Gone For Good – https://youtu.be/JpfF0h3pQtc
I Pity The Fool – https://youtu.be/1–7K58_4ZQ
Ain’t No Love In The Heart Of The City – https://youtu.be/WcF8Aos4XDA
BB King, Bobby Bland – Let The Good Times Roll (Live)
https://youtu.be/8FU-4Gc77XM
Members Only (Live) – https://youtu.be/gnt4fvfcQJE
Ain’t No Sunshine When She’s Gone (Live)
https://youtu.be/HRQJ5GwY8lU

Be sociable and share

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..