Naposledy aktualizováno: 26.10.2025
Jeden z největších vizionářů música popular brasileira
Gilberto Gil (26. června 1942, narozen jako Gilberto Passos Gil Moreira) patří k těm umělcům, kteří se nikdy nespokojili s jednou polohou tvorby. Zpěvák, skladatel, kytarista, ministr kultury i básník všedního dne – jeho dílo je stejně vrstevnaté a proměnlivé jako samotná Brazílie. Plyne jako řeka: někdy klidná, jindy rozbouřená, ale vždy směřující k moři svobody a rozmanitosti.
Tropikalista, který změnil pravidla hry
V 60. letech stál Gilberto Gil po boku Caetana Velosa, Gal Costy a Toma Zé u zrodu hnutí Tropicália – kulturní revoluce, která proměnila tvář brazilské hudby. Zatímco publicisté marně hledali nový název pro žánr, jenž překračoval všechny hranice, vznikl pojem música popular brasileira (MPB) – a s ním i nový hudební jazyk.
Gil a jeho generační souputníci pojali populární hudbu jako otevřený prostor, kde se může setkat samba s rockem, africké bubny s elektrickou kytarou, poezie s televizním kýčem. Tropikalismus nebyl jen styl, ale výzva: aby Brazílie přijala a naučila se žít se svou vlastní rozmanitostí. Gil přispěl hudební invencí i politickou odvahou. Jeho písně se staly hlasem svobody a lidskosti v čase, kdy zemi svírala vojenská diktatura.
Kořeny z Bahie: Afrika v srdci Brazílie
Gil vyrůstal v bahijském Salvadoru, městě, kde africké dědictví pulsuje v rytmu každodenního života. Z tohoto kulturního podhoubí čerpá celý život – z náboženských symbolů candomblé, z afrických rytmů i z vitality karibských a latinskoamerických vlivů.
Na albech z druhé poloviny sedmé dekády 20. století jako Refazenda (spotify link), Refavela (spotify link) a Realce (spotify link) vytváří mozaiku Brazílie: venkov i město, samba i reggae, duchovní rozměr i radost z obyčejného bytí. Gil tu vystupuje jako tvůrce, který dává africkým kořenům moderní hlas – a mění je v univerzální poselství o rovnosti a propojení.
Hudební talent projevoval už od dětství, přesto vystudoval ekonomii a měl nastoupit do firmy, jak si přáli rodiče. Místo toho dal přednost hudbě – a svět získal jednoho z nejcitlivějších skladatelů své generace. Stačí připomenout píseň „Chiquinho Azevedo“, v níž s texty na jemnou melodii kritizuje zanedbávání chudých a varuje před proměnou zdravotnictví ve zboží. Gil vždy spojoval estetiku s etikou.
Exil, strach a svoboda
Když v roce 1964 převzala v Brazílii moc vojenská junta, mnoho umělců muselo odejít do exilu – mezi nimi i Caetano Veloso a Gilberto Gil. Píseň „Não Tenho Medo da Vida“ z té doby shrnuje existenciální napětí těch let:
„Nebojím se života, ale bojím se žít.“
Gil v exilu prožil střet dvou světů – mlhavého, odtažitého Londýna a horkého, barevného Salvadoru. Ten kontrast se otiskl do celé jeho tvorby. Na albu Expresso 2222 (spotify link), i v brilantní úpravě písně „O Canto da Ema“, se vrací k rytmům rodné Bahie, ale s novou zkušeností člověka, který poznal vzdálenost i ztrátu. Jeho hudba v sobě od té doby nese zkušenost exilu i návratu – a víru, že svoboda není dar, ale boj.
Poezie hudebníka i státníka
Gilovo dílo nikdy nezůstalo uzavřené jen mezi pódiem a nahrávacím studiem. V roce 2003 přijal nabídku stát se ministrem kultury v první vládě Luize Inácia Luly da Silvy. Za pět let v čele ministerstva proměnil instituci v prostor otevřený diverzitě, dostupnosti a občanské kreativitě.
Po odchodu z politiky se vrátil k hudbě – tam, kde se cítí nejvíc doma. Dokázal spojit státnickou zkušenost s poezií písničkáře, pro kterého je každá nota příležitostí, jak vést dialog se světem. Jeho životní motto zní:
„Nejlepší místo na světě je tady a teď.“
V Gilově hudbě je tahle filozofie slyšet v každém tónu: žít znamená být přítomen – a hudba je cestou, jak tu přítomnost sdílet.
Jedinečný rukopis: jednoduchost, síla, solidarita
Gilův styl poznáte po několika taktech. Rytmická kytara, hlas znějící melancholií i radostí, poezie, která je srozumitelná i vážná. Umí napsat hymnu i intimní zpověď, protestní píseň i milostnou baladu. V „Tempo Rei“ zpívá:
„Čas, ó králi, proměň staré způsoby života.“
Na soundtracku k filmu Eu Tu Eles režiséra Andruche Waddingtona – As Canções de Eu Tu Eles (2001, spotify link) se představil jako vypravěč. Propojil film i hudbu do jednoho melodického obrazu příběhu ženy žijící se třemi manželi a dvěma dětmi v oblasti severovýchodního sertãa – drsném cípu země, kde realita splývá s mýtem.
Gil se při přípravě soundtracku rozhodl vzdát hold „králi baiãa“ Luizovi Gonzagovi. Oživil jeho písně jako „Assum Preto“, „Asa Branca“ či „Juazeiro“, aniž by je proměnil v muzeální relikvie. Naopak, dal jim nový zvuk, rytmus i křehkost. To se mu také podařilo převést do vlastních skladeb napsaných pro film, například do melancholické „Lamento Sertanejo“ či do radostně nakažlivé „Esperando Na Janela“, z níž se stal v roce 2000 národní hit.
A i v novější tvorbě zůstává aktuální. V písni „Ok Ok Ok“ (2018) zpívá:
„Pro ty, kteří mě chtějí vidět aktivnějšího, více solidárního s utrpením chudých… doufám, že moje duše bude dost ušlechtilá, dokud budu naživu.“
To není fráze, ale výzva. Hudba má podle Gila bránit lidskost – i tehdy, když se zdá, že se okolní svět vydal opačným směrem.
Hudba jako řeka
Gilberto Gil jednou připodobnil hudbu řece. Proudí, i když se ji břehy snaží spoutat. A stejně tak i jeho dílo: spojuje minulost s přítomností, Afriku s Brazílií, osobní zkušenost s kolektivní pamětí. Není jen legenda brazilské hudby. Je básník, politik i prorok – umělec, který proměnil osobní pocity v poselství solidarity a naděje. V jeho hudbě se setkává radost s bolestí, tradice s modernitou, křehkost se silou.
Je to proud života, který nás učí, že svoboda a rozmanitost nejsou luxus, ale podmínka bytí.
Poznámka na závěr
Středoevropan, jenž nezná brazilské reálie a nerozumí portugalštině, možná nikdy zcela nepochopí plný význam Gilovy tvorby. Ale i přes jazyk a vzdálenost v ní lze zaslechnout to podstatné: melodii lidské důstojnosti, která se nikdy neunaví a vždy bude zpívat.
