Ernestine Anderson, svůj tah si vždy pečlivě rozmysli

Naposledy aktualizováno: 3.10.2018

Ernestine Anderson na počátku osmdesátých let minulého století
Ernestine Anderson na počátku osmdesátých let minulého století

Seattle, město ležící na severozápadním pobřeží USA, známé pod přízviskem Smaragdové díky rozsáhlé zeleni, nebylo jen místem, kde se na počátku devadesátých let dvacátého století zrodil rockový styl grunge. Jméno si zde mj. vydobyla již o padesát let dříve i nesmírně zajímavá bluesová a jazzová zpěvačka Ernestine Anderson (11. 11. 1928 – 10. 3. 2016, narozená jako Ernestine Irene Anderson).

ernestinin magický hlas strhne posluchačovu pozornost
Ernestine Anderson: Never Make Your Move Too Soon (1980, Concord Records)
Ernestine Anderson: Never Make Your Move Too Soon (1980, Concord Records)

Ernestinin v hloubkách procítěný, silný, místy podivně kostrbatý, kontraalt zněl sebevědomě především v bluesových písničkách, které si sama vybrala.

Její nahrávky jsou prodchnuty nepopsatelnou atmosférou a zvláštním vnitřním napětím, v nichž se dokonale propojil hlas a hudební materiál.

Někteří kritici označují Anderson za jazzovou zpěvačku s jednoznačně největším emocionálním prožitkem, která vždy „dokázala někde uvnitř písně najít tu podstatnou myšlenku.“

Je jednou z těch vzácných talentů, kteří dokáží přeměnit jakýkoliv standard v ohnivé, živočišné blues, aby pak bleskurychle přešli do krásné balady, v níž kladou zřetel na poselství vyzývající k pokornému přijetí životního údělu. Podobně mistrovsky to dokázaly také Billie Holiday, Ella Fitzgerald, Sarah Vaughan nebo Carmen McRae. Ernestine samozřejmě nezní jako Sarah, Ella, Billie nebo Carmen a v žádném případě je nekopíruje.

Z eldorado ballroom na jackson Street

Narodila se jako mladší z dvojčat. O hodinu starší Josephine, v rodině přezdívaná Phenney, se po těžkém porodu musela celý život potýkat s mentálním postižením. Na sklonku života pro ni mladší sestra zorganizovala výstavu jejích kreseb.

Ernestine udělala první pěvecké krůčky ještě coby předškolní děcko v církevním sboru v rodném texaském Houstonu. Ve dvanácti zvítězila v místní zpěvácké soutěži. Čtvrtroku nato již navzdory obavám jejího otce z toho, že se rozhodne odejít ze školy, poloprofesionálně vystupuje v tamním Eldorado Ballroom s kapelou trumpetisty Russella Jacqueta.

V roce 1944 se rodina stěhuje do tehdy čtyřsettisícového Seattlu na tichomořském pobřeží Spojených států. Otec se tehdy rozhodl přijmout nabídku práce v leteckých továrnách Boeing, aby dcera nevyrůstala mezi bluesmeny a jazzmeny a dokončila školu. Během válečných let se ale poklidné město ve státu Washington promění z ospalého zapadákova do rychle se rozvíjející průmyslové aglomerace.

Noví černošští migranti z jižních států Unie se usídlí převážně v městské části Leschi, s centrem na Jackson Street, poblíž Dvanácté Avenue, s řadou nočních hudebních klubů. To byl svět, podobný tomu v Bostonu, o němž psal Malcolm X ve své autobiografii, kde „černoši… byli sami sebou a na nic si nehráli.“

Ernestine nastoupí na střední školu Garfield High School z níž to má jen pár bloků do seattleského jazzového centra, ve kterém na ní netrpělivě čekají členové Bumps Blackwell Junior Bandu. V kapele hrál například začínající trumpetista Quincy Jones a také saxofonista, a pozdější kontrabasista, Buddy Catlett. V osmnácti si Ernestine postaví vlastní skupinu, se kterou nejčastěji vystupuje v klubu 411 Club.

malá sestřička raye charlese a členka show johnnyho otise

V roce 1947 odchází ze školy. Předcházela tomu nabídka od rhythm’n’bluesového kmotra, bubeníka a kapelníka Johnnyho Otise, se kterým odjezdí jednu koncertní sezónu. Byla jednou z prvních členů jazzové komunity na Jackson Street, kdo vyrazil na turné s prestižní profesionální kapelou.

Mezitím se na jaře 1948 seznámí s mladičkým, jižanským slepým zpěvákem a pianistou Rayem Charlesem Robinsonem. Ernestine si na setkání s ním zavzpomínala slovy: „Bohové se nad námi usmáli, když se R.C., jak jsme mu říkali, v Seattlu objevil. Poměrně brzy bylo všem jasné, jaký talent Ray má. Věděl toho o životě a muzice strašně moc. Byla jsem překvapená, když jsem až po roce zjistila, že jsem starší, než on. Společně s Quincym mě chránili, jako bych byla jejich malá sestřička.

Ray ji ostatně bezmezně věřil. Nechal si na její adresu posílat šeky s vyplacenými honoráři. „Přijel v taxíku před náš dům,“ vyprávěla. „Vystoupil, sám si došel po schodech až do vstupní haly. Můj táta se mě překvapeně ptal ‚Jsi si jistá, že je opravdu slepý?‚“

Po více jak roce Otis rozpouští svůj tehdejší sedmnáctihlavý orchestr. Ernestine přesto zůstává ve Městě Andělů. Dostává totiž nabídku od labelu Black & White Records, aby nazpívala svůj první singl se skladbami Good Lovin‘ Babe / K.C. Lover. Autorem písní je šikovný bluesový multiinstrumentalista Shifty Henry, jehož orchestr, ve složení William K. Hadnott (basa), Willard McDaniel (piano), Jack Trainor (trubka), Oscar Bradley (bicí) a Hubert M. Myers (saxofon), desku nahrál.

první polovina padesátých let a marné pokusy o úspěšnou kariéru

V první polovině padesátých let se Ernestině příliš nedaří. V roce 1952 se vrací domů do Seattlu. Většinou zpívá na scéně místního slavného Elks Clubu. Tamní proslavené kuchyni, na jejímž jidelním lístku jsou samé jižanské dobroty z rýže, kukuřice a fazolí, vládne kuchařka Georgia Kemp. V jejím domku na rohu 20. uliceMadison si pronajímali pokoje Ray Charles a další muzikanti.

Anderson uspěje na konkurzu do kapely Lionela Hamptona, představitele živočišné, černošské taneční hudby vybudované na klasickém jump bluesjivu. S Hamptonovým orchestrem zkouší u Georgie v obýváku, odkud vyráží na dlouhou koncertní šňůru.

V lednu 1953 s nimi zazpívá ve Wahingtonu D.C. na inauguraci třicátého čtvrtého prezidenta USA Dwighta D. Eisenhowera. Onemocní bohužel těsně před odjezdem na evropské turné a Hampton ji nahradí Annie Ross.

Další dva roky se doslova protlouká. Dělá víceméně „roští“ na nahrávkách jiných; ať již u vibrafonisty Milta Jacksona, Quincyho Jonese nebo saxofonisty Gigiho Gryceho. V New Yorku se potkává se svým budoucím životním partnerem, trumpetistou Artem Farmerem. Zpívá s kapelou saxofonisty Clifforda „King“ Solomona a společně s další čekatelkou na slávu Sheilou Jordan působí na hudební scéně v gay klubu Page Three.

cesta do evropy a zrození jazzové hvězdy
Ernestine Anderson, Harry Arnold And His Orchestra: It's Time For Ernestine (1958, Metronome Records)
Ernestine Anderson, Harry Arnold And His Orchestra: It’s Time For Ernestine (1958, Metronome Records)

Jednou z možností, jak se přes řadu neúspěchů prosadit, bylo tříměsíční turné po Švédsku, které ji v roce 1956 nabídnul skandinávský jazzový trumpetista a dirigent Rolf Ericson.

Po Severní Evropě jezdí společně se saxofonistou Larsem Gullinem. Po skončení šňůry se Ericson vrací do Spojených států a Anderson zůstává, protože „jsem se nikde jinde necítila tak svobodná.“

Koncerty mají výborné recenze a na jejich příznivý ohlas naváže vydáním debutové LP desky It’s Time For Ernestine (1958, Metronome Records), jež bylo původně určené výhradně pro evropský trh. Ernestine se na něm představuje coby technicky vytříbená zpěvačka.

V písních Love For Sale, My Man, lll Wind a dalších prověřených hitech ji doprovází orchestr Harry Arnold And His Orchestra, jemuž šéfuje švédský klarinetista Harry Arnold Persson.

Titul vychází ještě ten samý rok v USA pod názvem Hot Cargo (1958, Metronome Records) a nadšený, renomovaný kalifornský hudební publicista Ralph Gleason Americe objeví doposud přehlíženou talentovanou zpěvačku.

Anderson se dokonce od kritiky dočká srovnání s Ellou Fitzgerald. Přijímá pozvání a vystoupí 3. října 1958 jen za doprovodu pianisty Geralda Wigginse na prvním ročníku jazzového festivalu v kalifornském Monterey. Na Gleasonovo doporučení o ní zveřejní článek i prestižní společenský magazín Time.

vyhoření
Ernestine Anderson‎: My Kinda Swing (1960, Mercury Records)
Ernestine Anderson‎: My Kinda Swing (1960, Mercury Records)

O deset let později, a šesti studiových albech, se ve věku čtyřiceti let cítí zcela vnitřně vyhořelá. Pokusila se ještě jednou oživit uvadající kariéru odletem na starý kontinent.

V roce 1964 vystupovala v londýnském Ronnie Scott’s Clubu a v manchesterském Club 43, ale bez valného úspěchu. „Když se definitivně prosadil rock ‚n‘ roll, přestěhovala jsem se na dva roky do Londýna,“ vysvětlovala Anderson na konci roku 2008. „Abych mohla pracovat, musela jsem opustit zemi. A když jsem se vrátila, za chvíli jsem přestala zpívat. Nechtělo se mi znovu procházet těžkými začátky.“

Z tehdy vydaných nahrávek dodnes stojí za pozornost album My Kinda Swing (1960, Metronome), pro něž napsal výtečné aranže Ernie Wilkins. Ve studiu se tenkrát sešli mj. trumpetisté Clark TerryErnie Royal, pianista Hank Jones, saxofonista Yusef Lateef,  trombonista Frank Rehak nebo kytarista Kenny Burrell.

Ernestine je ve druhé polovině šedesátých let bez nahrávací smlouvy, nemá manažera a cítí, že nemůže milované muzice již více dát. Rozhodne se raději odejít z hudební branže: „Rozhodla jsem se, že je načase, abych to vzdala, a to jsem taky udělala.“ Nejdříve pracuje coby hotelová služba a poté zkouší štěstí na zákaznické lince telefonního operátora.

V roce 1968 opouští Seattle a znovu vyráží do Los Angeles. V tomto městě mnoha padlých andělů Anderson objeví cestu k buddhismus a osvícení  dávno předtím, než takoví Herbie Hancock, Wayne Shorter nebo jiní umělci.

O několik let později vše vysvětlila slovy: „Znovu jsem našla žízeň po životě a opustila jsem L.A. Začala jsem si znovu vážit života.“ V roce 1973 se „nejlépe ukrytý americký pěvecký poklad“ vrátil do Seattlu. Dva roky nato přijímá pozvání na jednu víkendovou akci v Kanadě, kde si pohostinsky zazpívá.

s rayem brownem, concordem a quincym za čtyřmi nominacemi grammy

Nejdůležitější se pro její novou kariéru jeví setkání s kontrabasistou Rayem Brownem, který se stal jejím manažerem a hudebním rádcem. Ray ji poznal při onom kanadském víkendu a nabídl se, že ji pomůže.

Byl u toho, když se triumfálně vrátila na scénu vystoupením na Concord Jazz Festivalu v roce 1976, což vedlo k uzavření dlouhodobého kontrakt u jazzového labelu Concord Records. V následujících letech spolupracovala s klavíristy Genem HarrisemGeorgem Shearingem, obnoví partnerství s Lionelem Hamptonem a s Quincym Jonesem.

Výsledkem patnáctileté spolupráce s Concordem je řada úspěšných nahrávek, jež odstartovala albem Hello, Like Before (1977) a vynesla jí celkově čtyři nominace na cenu Grammy pro nejlepšího jazzového zpěváka.

Mezi nejzdařilejší tituly nové umělecké etapy patří LP deska When The Sun Goes Down (1985). Bluesově a soulově zabarvený vokál si v číslech jako Goin‘ To Chicago Blues skvěle rozumí s tenorsaxofonem Reda Hollowaye.

V devadesátých letech přechází ke Qwest Records, vlastněným Quincym, u kterého vydává dvě úspěšná souljazzová CD Now And Then (1993) a Blues, Dues & Love News (1996). O dva roky později pokračuje dalším albem Isn’t It Romantic (1998) vydaným tentokrát u Koch Jazz Records.

Rozhoupat Seattle, Zpívání je to, co mě udržuje při životě
Ernestine Anderson Swings The Penthouse (2015, Highnote Records)
Ernestine Anderson Swings The Penthouse (2015, Highnote Records)

Poslední dlouhohrající desky již vychází u Highnote Records. Nejdříve připraví koncertní záznam I Love Being Here With You (2002) a na něj naváže dvěma studiovými alby Love Makes The Changes (2003) a A Song For You (2009).

V roce 2015 Highnote vydávají kompilaci Ernestine Anderson Swings The Penthouse sestavenou ze tří, více jak padesát let starých, koncertních záznamů.

Nahrávky vznikaly v jejím domovském Seattlu za doprovodu pianisty Dicka Palombiho a bubeníka Billa Richardsona. Na rozdíl od jejích tehdejších velkokapelových studiových produkcí vynikají intimitou a vnitřním napětím.

Většinu svých vystoupení končila půlhodinovou verzí slavné Never Make Your Move Too Soon. Skladbu, původně nazpívanou B.B. Kingem, vydala na stejnojmenném albu již v roce 1981.

Na studiové verzi se podílelo trio Raye Browna, v němž vedle slavného kontrabasisty hráli pianista Monty Alexander a bubeník Frank Gant. Koncertní číslo se proměnilo v procítěný, bluesový příběh o marných snahách hrdinky ukončit dlouhodobý vztah s přítelem. Zpívané části střídaly dlouhé, mluvené monology, doprovázené temnými rytmickými figurami.

Na konci života se u Ernestine začaly projevovat těžké příznaky Alzheimerovy choroby. Ještě než ji nemoc definitivně odvála myšlenky, přiznala reportérovi magazínu Jazz Times: „Zpívání je to, co mě udržuje při životě. Je to práce mého života. Nedokáži si představit, že bych dělala něco jiného a myšlenky na odchod do důchodu si nepřipouštím.“

Ukázky:

Good Lovin‘ Babe
https://youtu.be/Rnyb7fj1SyY
K.C. Lover
https://youtu.be/utfoiw0a95M
Love For Sale
https://youtu.be/sK3nNMRl_wE
My Romance (Live)
https://youtu.be/qWALRR4z92Q
Moanin‘
https://youtu.be/LPGwUYOTe0Y
Time After Time
https://youtu.be/33v2N-d-kCw
Never Make Your Move Too Soon (Live)
https://youtu.be/pRsOlwlM5r4
Goin‘ To Chicago Blues
https://youtu.be/Sz3evR8YpEo
Harlem Nocturne
https://youtu.be/Y02qz6U6Oi4
Ernestine Anderson & Monty Alexander 1981
https://youtu.be/KzvH4-f6ZVs

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..