Naposledy aktualizováno: 17.10.2018
Držitelka třinácti cen Grammy, fenomenální zpěvačka Ella Fizgerald (25. 4. 1917 – 15. 6. 1996, narozena jako Ella Jane Fitzgerald) měla už od dětství tak bezchybný hlas, že hudebníci, s nimiž spolupracovala, ladili své nástroje podle jejího zpěvu.
Pěvecký vzor stovek následovnic
Společně s další jedinečnou zpěvačkou Billie Holiday patří Ella Fizgerald mezi nejznámější a nejvlivnější ženské jazzové vokalistky, k nimž se dodnes hlásí stovky jejich následovnic po celém světě. I po jejím odchodu na věčnost zůstává nedostižnou královnou scatu.
V průběhu kariéry se její hlas rozvinul z roztomilého dívčího hlásku v bohatý a silný kontraalt. Ovládala ho s neochvějnou jistotou a často mu propůjčovala roli dalšího hudebního nástroje.
Bohužel po celou dobu kariéry neustávaly debaty nad jejím pojetím interpretace. V tisku se pravidelně objevovaly názory určité části odborné veřejnosti, která ji vyčítala nedostatek emocionální hloubky v porovnání se živočišnou a citlivou Billie Holiday nebo s další pěveckou velikánkou Sarah Vaughan.
na počátku kariéry bylo vítězství v pěvecké soutěži o dvacet pět dolarů
Na konci roku 1934 Ella uspěla na dvou z mnoha večerů vyhrazených amaterským zpěvákům v harlemském Apollo Theatre. Pro svět showbusinessu ji několik týdnů poté objevil bubeník a kapelník tehdejšího předního swingového big bandu Chick Webb.
Na základě doporučení od přátel se Chick rozhodl nabídnout mladičkému pěveckému talentu šanci. Ella se mu za důvěru několikanásobně odvděčila a na dalších pět let se stává důležitou členkou špičkového orchestru. Na gramodeskách debutuje již v červnu 1935 s písněmi I’ll Chase The Blues Away / Love And Kisses. Poměrně záhy nazpívá svůj první úspěšný hit A-Tisket A-Tasket.
Na jaře 1936 dochází po celých Spojených státech amerických k rozšíření hracích skříní tzv. juke boxů a s nimi nastává velká poptávka po swingových nahrávkách mladých zpěvaček, jako jsou Holiday a Fitzgerald. Ella tehdy dokonce Billie narychlo zastoupí při studiovém natáčení s combem tehdejšího Holidayina kapelníka Teddyho Wilsona.
Stejného se dočká 5. listopadu 1936. Z kapely klarinetisty Bennyho Goodmana byla na odchodu vokalistka Helen Ward a Ella dostala nabídku, aby ji v nahrávacím studiu nahradila u mikrofonu. Výsledkem byly tři snímky Goodnight, My Love, Take Another Guess a Did You Mean It?.
první vítězství v hlasování down beatu, převzetí vedení webbova big bandu a odchod na sólovou dráhu
V roce 1937 Fizgerald poprvé vítězí v hlasování časopisu Down Beat v kategorii zpěvaček. Je to ona, kdo Webbově seskupení zajišťuje dlouhodobě vysokou popularitu u amerických swingových fanoušků.
V čele big bandu, nyní již přejmenovaném na Ella Fitzgerald And Her Famous Band, vytrvá další dva roky poté, co v polovině roku 1939 náhle umírá kapelník Chick Webb.
Teprve v roce 1942 se vydává na sólovou dráhu. Bylo to logické krok v její kariéře. Již v průběhu spolupráce s Webbovou družinou natáčela s Bennym Goodmanem a vlastním oktetem Ella Fitzgerald And Her Savoy Eight. Ve válečných letech vystupuje s Ink Spots nebo Delta Rhythm Boys.
V Čechách je poměrně málo známá historka z padesátých let. Elle se dostalo netradiční podpory z poměrně neočekávaných míst – a to od herečky Marilyn Monroe, která ji pomohla s vybřednutím z finančních potíží. Ta slíbila majiteli nočního klubu Charliemu Morrisonovi, že bude každou noc sedět v první řadě, pokud si zarezervuje vystoupení Elly Fitzgerald. Souhlasil a ona dodržela slovo. „Poté jsem už nikdy nemusel hrát v malém jazzovém klubu,“ potvrdila Fitzgerald.
spolupráce s normanem granzem na great american songbooks
Fitzgeraldiny technické dovednosti, univerzálnost, a především nezměrné pěvecké nadání, se naplno projevily v monumentálně pojaté sérii Great American Songbooks nazpívané pro label Verve Records poté, co se rozhodla odejít od firmy Decca Records.
Pod producentským vedením svého manažera a významného jazzového impresária Normana Granze nazpívala během let 1956 – 1964 přes dvě stovky písní od několika, převážně muzikálových a filmových amerických skladatelů, jako byli Cole Porter, Richard Rodgers a Lorenz Hart, Duke Ellington, Irving Berlin, George a Ira Gershwinovi, Harold Arlen, Jerome Kern nebo Johnny Mercer.
Nahrávky vycházely v několika deskových monotématických kompletech, vždy věnovaných jednomu skladateli nebo autorskému páru. Ve věku CD disků zabírají dohromady osmnáct CD a jsou dostupné v rámci jednoho boxu nebo i jednotlivě.
Ella & Louis / Porgy & Bess
Jakkoli je Ellina spolupráce s Louisem Armstrongem u fanoušků populární a všeobecně povědomá, je zajímavé, že k ní poprvé došlo až v lednu roku 1946. Tedy v době, kdy Armstrongovi končila nahrávací smlouva u Decca Records. Přestože oba protagonisté patřili prakticky jednu dekádu do stejné stáje, mnohem zajímavější jsou společné LP desky vydané u Verve Records ve druhé polovině padesátých let dvacátého století pod supervizí Normana Granze.
Na prvních dvou titulech Ella & Louis (1956, Verve) a dvojalbu Ella & Louis Again (1957, Verve) se Armstrong nečekaně představuje v poněkud jiné roli, než byl zvyklý. Repertoár sestavený převážně z balad výrazně získal na intimitě přizváním tria Oscara Petersona s kontrabasistou Rayem Brownem a kytaristou Herbem Ellisem, jež bylo v prvním případě rozšířené o bubeníka Buddyho Riche a ve druhém o neméně kvalitního perkusivního hráče Louie Bellsona.
Netrvalo dlouho a v nabídce Verve Records se objevilo další ambiciózní dvojalbum Ella Fitzgerald And Louis Armstrong: Porgy & Bess (1959) na němž sehrál důležitou úlohu orchestr pod vedením dirigenta Russella Garcii. Ella s Louisem tak mohli posluchačům nabídnout vedle citlivého pěveckého projevu i vznešenost, kterou dokonale vyvažují původní Gershwinovu divadelní okázalost. Armstrong se navíc prezentuje coby unikátní koncertní trumpetista.
od spolupráce s big bandy, malými comby, symfonickými orchestry k duetům
V pozdějších letech se Fitzgerald zaměřila převážně na jazzový repertoár. Spolupracovala nejenom s kapelnickými esy, jako byli Duke Ellington a Count Basie, ale také s velkou studiovou skupinou, kterou řídil rhythm’n’bluesový varhaník Bill Doggett (LP deska Rhythm Is My Business z roku 1962 vydaná u Verve Records).
S Dukem, jako jediným tehdy žijícím autorem, nahrávala již v rámci série Great American Songbooks. Na úspěšnou kooperaci navázali v šedesátých letech na LP deskách Ella At Duke’s Place (1965, Verve) a Ella And Duke At the Cote D’Azur (1966, Verve).
S Basiem společně vydali například titul One O’Clock Jump (1957, Verve), o šest let později připravili LP desku Ella And Basie! (1963, Verve), na níž se významně spolupodílel aranžér Quincy Jones.
V sedmé dekádě vychází vynikající koncertní záznam koncertu s Countovou kapelou A Perfect Match (1979, Pablo Records), jenž se dočkal ceny Grammy pro nejlepší jazzový vokální výkon. Album je zároveň posledním Basieho dílem vydaným za jeho života.
V Ellině diskografii najdeme několik alb natočených se symfonickými orchestry, ať to byla London Symphony Orchestra pod vedením Jamese Morgana a Jorge Callandrelliho nebo studiový orchestr řízený Nelsonem Riddlem.
Přednost stále více dostávala menší doprovodná seskupení. Ať to jsou kapely trumpetistů Louise Armstronga, Dizzyho Gillespieho nebo skupina sestavená jejím manželem kontrabasistou Raye Brownem.
Mezi Elliny nejvěrnější a stabilní spolupracovníky patřil především pianista Tommy Flanagan, s jehož triem vystupovala řadu let.
Objevila se také ve filmové biografii St. Louis Blues (1958) věnované jednomu z prvních bluesových kapelníků W. C. Handymu, jehož ve filmu ztvárnil zpěvák a pianista Nat King Cole.
účast na sérii Jazz At The Philharmonic
Mistrovské přehlídce scatu v nejznámějších písních, jako jsou How High The Moon, Take The ‚A ‚Train nebo Oh, Lady Be Good, se dostalo nadšeného přijetí nejenom od klubového publika, ale rovněž od návštěvníků koncertní série Jazz At The Philharmonic (JATP), za níž stál od roku 1944 opět Norman Granz.
Ten postupně přeměnil původně ryze místní charitativní akci v koncertní událost světového významu. Díky ní se jazzové hudbě dostalo nebývalé propagace v Západní Evropě a také v Japonsku.
Ellina vystoupení v rámci JATP zrekapituloval CD disk vydaný u příležitosti šedesátého výročí Verve Records pod názvem Ella Fitzgerald – Jazz At The Philharmonic: The Ella Fitzgerald Set (2016, Verve Records).
Několik žánrových experimentů a vyrovnaná série kvalitních alb pro pablo records
Na konci bouřlivých šedesátých let se na trhu objevilo zajímavé album Sunshine Of Your Love (1969, MPS Records) s koncertními nahrávkami rockových a popových melodií.
Slyšet Ellu, jak swinguje v doprovodu klasického jazzového tria a big bandu beatlesovskou klasiku Hey Jude nebo creamovské Sunshine Of Your Love, může způsobit rozpaky na straně jazzových i rockových puristů.
O rok později vychází u sinatrovských Reprise Records neméně dráždivá kolekce Things Ain’t What They Used To Be (And You Better Believe It), na níž jsou zařazeny cover verze tehdejších soulových hitů, doplněné o několik standardů a tanečních čísel ovlivněných bossa novou.
V sedmdesátých letech se objevila série výtečných LP desek vydaných na Granzově novém labelu Pablo Records. Patří mezi ně titul Take Love Easy (1973) z řady několika alb duetů s kytaristou Joe Passem, nahrávky s kanadským pianistou Oscarem Petersonem pod názvem Ella & Oscar (1975) nebo strhující koncertní záznamy Ella In London (1974) a At The Montreux Jazz Festival 1975.
V roce 1981 Ella přichází společně s producentem Granzem s velice smělým pokusem. Připravili vinylové dvojalbum Ella Abraça Jobim (Pablo Records), na němž zpívá výběr ze skladeb brazilského otce bossa novy Antônia Carlose Jobima.
Elle a Normanovi evidentně nikdy nechyběla kuráž přicházet s novým pojetím a stylem. V případě písňového katalogu “Toma” Jobima se zjevně nestrefili, přestože nahrávky stojí minimálně za prozkoumání.
vážným zdravotním problémům navzdory
V závěrečném období života se Ella potýkala s vážnými zdravotními problémy, které ji značně komplikovaly další pěveckou kariéru. Trápilo ji nemocné srdce a jako těžkému diabetikovi ji musely být amputovány obě nohy pod koleny.
Oficiálně se rozloučila v roce 1991 velkým koncertem v Carnegie Hall. Přestože byla upoutána na invalidní vozík, občas veřejně vystupovala prakticky až do konce umělecky nesmírně plodného života.
V červnu 1987 Ella převzala od tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana ocenění ve formě Státní medaile za umění. O dvacet let dříve získala cenu Grammy Lifetime Achievement Award.
Její pestrá a monumentální diskografie čítá více jak dvě stě alb.
Ukázky:
I’ll Chase The Blues Away – https://youtu.be/4WYyvkfhj3s
A-Tisket, A-Tasket – https://youtu.be/SjJry0vhHj4
How High The Moon – https://youtu.be/djZCe7ou3kY
Take The ‚A ‚Train – https://youtu.be/BJ_4cRG8B1g
Oh, Lady Be Good – https://youtu.be/_pUCeEhqM4o
Bewitched, Bothered, And Bewildered – https://youtu.be/1fzZ4l2H5-w
Ella & Louis – Summertime – https://youtu.be/MIDOEsQL7lA
Ella & Joe Pass – Cry Me A River (1975) – https://youtu.be/jAoABuJS1MA
Ella & Oscar – Street of Dreams – https://youtu.be/02UdyGrJJkw
Sunshine Of Your Love (Live At Montreux 1969) – https://youtu.be/pKTg6VhkafU
Swinging The Blues (1984, Live) – https://youtu.be/7VZJzieXSLc
