Naposledy aktualizováno: 1.9.2025
Bryan Ferry je zkrátka věčný a nadčasově cool
#RoxyFerryFiles
Více jak 50 let na scéně a pořád nepřekonaný vzor elegance. Bryan Ferry – chraplavý hlas noci a mistr proměn – umí být stále stejně okouzlující. Dokáže fanouškům rozechvět kolena. Ať už v bílém obleku v klipu „Let’s Stick Together“ (po boku oslnivé Jerry Hall), v přepjaté vojenské uniformě s páskou přes oko v „Love is the Drug“, nebo v luxusním smokingu na „Avalonu“. Jako tvář Roxy Music formoval britský art rock, soupeřil i přátelil se s Bowiem a jeho hity inspirovaly celé generace.
Muž s neotřelým stylem a vášní pro umění i muziku
Bryan Ferry (26. 9. 1945) je od počátku zosobněním rockové elegance. V dokonale střiženém bílém smokingu s motýlkem nebo tmavém obleku s hedvábnou kravatou, pečlivě upravenými vlasy a lehce nepřítomným pohledem působil spíš jako hrdina černobílého filmu než frontman kapely, která měnila tvář rocku. Přesto z něj vyzařuje charisma rockové hvězdy.
Někdy se zdá, jako by se svého glamouru nikdy nechtěl vzdát. Oblek je pro něj způsob, jak vizuálně vyprávět příběh své hudby. Ale elegantní obal nikdy neznamenal, že by obsah byl povrchní – ostatně Brian Eno, klíčový člen rané sestavy, pomáhal Roxy Music vytvářet zvuky, které byly stejně odvážné jako jejich vizuální styl. Jednou se Ferry svěřil, co je za tím:
Pracoval jsem také v krejčovství, a možná to s tím souvisí. Miluji dokonalost ve všem – dobře střižený oblek mi vždy připadal nesmírně elegantní. Později mě zaujala jeho anonymita, kontrastující s extravagantním vzhledem, zvlášť ve světě rock & rollu. Připadalo mi to příhodně ironické: vypadat zcela obyčejně a přitom tvořit hudbu, která je dost podivná. O stylu příliš nepřemýšlím – je to prostě něco, co člověk dělá.
Jeho slovní hravost dokázala leckdy předčit i velkého rivala a zároveň spojence Davida Bowieho. Sedmnáct sólových alb, osm studiových nahrávek s mateřskými Roxy Music a hity jako „Virginia Plain“, „Slave to Love“ či cover Lennonovy „Jealous Guy“ z něj udělaly inspiraci pro generace hudebníků od CHIC po Duran Duran.
„Jen kapela se zajímavým názvem Velvet Underground“
Ferryho zpěv býval často přirovnáván k hlasu Lou Reeda. On sám v tom ale žádný úmysl nevidí. Nevlastní žádné album Velvet Underground a o jejich existenci se dozvěděl až v roce 1966, když studoval umění. V té době patřili ke „kultovním kapelám“, které fascinovaly mladé tvůrce a začínající umělce. „Pro mě to byla prostě kapela… jménem Velvet Underground. Líbilo se mi, že jejich hudba byla městská a zároveň velmi osobní. Myslím, že Lou Reed je mimořádně citlivá osobnost,“ prohlásil Ferry.
Není přehnané napsat, že byl – a zůstává – nejzajímavější postavou britského popu své generace. Nebyl to jen zpěvák s osobitým hlasem; byl to tvůrce vlastního světa, nezávislého na dobových trendech. Po odchodu Ena z Roxy Music se jeho „jinakost“ ještě zvýraznila: Bryan si nehrál podle pravidel glam rocku ani art rocku, ale přetvářel je po svém – s noblesou, vybranou ironií a smyslem pro detail, který mu zajistil místo mezi hudebními legendami.
Je synonymem pro cool. Jako Cary Grant – Angličan, jehož fenomenální energie a odhodlání se ukrývají za image, která působí naprosto nenuceně. Ambiciózní, ale věrný svým dělnickým kořenům, a jeden z nejneklidnějších uměleckých duchů 20. století.
–Simon Le Bon z Duran Duran o Bryanu Ferrym
Ferryho pečlivě konstruovaný vzhled a smysl pro pózu nebyly jen estetickou hříčkou – byly součástí jeho hudební identity. Stejně jako ve své garderobě, i na pódiu uměl kombinovat eleganci s teatralitou, ironii s extravagancí. Právě tento přístup ho přirozeně přivádí k jádru glam rocku, kde se fantazie, performance a póza stávají stejně důležitými nástroji sebevyjádření jako samotná hudba.
Glam rock: když fantazie vítězí nad realitou
Oscar Wilde kdysi napsal, že „být přirozený je jen póza – a ta nejotravnější, jakou znám“. Pro Bryana Ferryho se tato myšlenka stala téměř životním mottem. Britský kritik Simon Reynolds, specialista na postpunk, rave a retro fetiše v pop music, považuje Wildea za „prvního filozofa glam rocku“, jehož principy předběhly dobu o osmdesát let. Glam rock se totiž nerodil jen z touhy po efektu – šlo o únik od kolektivních politických nadějí 60. let a oslavu individualizovaného útěku skrze slávu. Fantazie se stává nástrojem svobody, póza prostředkem vyjádření a každý koncert malou performancí mezi hudbou a uměním.
Glam rock měl často absurdní a narcistický nádech, a u Ferryho se promítal do každého detailu. V roce 1974 pochodoval na koncertní šňůře s Roxy Music po pódiu v obřích botách, s pěšinkou „s náznakem hitlerovského rozdělení vlasů“, kolem zlatého orla. Jeho extravagance nebyla pouhým efektem – byla klíčovou součástí identity, která z něj učinila ikonu glam rocku, kde se fantazie a performance stávají samotnou hudební realitou.
Průlom s Roxy Music: Nová vlna zvuku a vizuálního stylu
Narodil se ve Washingtonu, klidné čtvrti Sunderlandu v hrabství Durham, v dělnické rodině. Jeho otec byl zemědělský dělník, který se staral i o důlní poníky. Jako dítě Bryan roznášel noviny a peníze utrácel za jazzové časopisy.
V letech 1964 až 1968 studoval u Richarda Hamiltona výtvarné umění na Newcastle University. Zároveň začal zpívat v kapelách Banshees, City Blues a Gas Board. V roce 1968 se přestěhoval do Londýna, kde učil výtvarné umění a keramiku na Holland Park School. Paralelně rozvíjel i hudební kariéru.
Hudba se pro mě stala důležitější než výtvarné umění. V obrazech jsem neviděl možnost vyvolat v člověku tak širokou škálu emocí, jakou nabízí hudba – a právě tu jsem chtěl prozkoumat. Roxy Music proto měla být kapelou, která inspiruje a překvapuje, stojí mimo běžné škatulky. Inteligentní, přirozená a zároveň smyslná – hudba s tělem i myslí, která rozezní hlavu i nohy.
— Bryan Ferry
Ferry chtěl spojit náročnost umění s potem a sexualitou rock’n’rollu – ambiciózní projekt, který brzy rozvířil hudební scénu. Navíc byl vždy fanouškem umělců Tamla-Motown kvůli jejich velkému důrazu na taneční aspekt… pohyb. Ještě jako student umění poslal do novin inzerát: „Hledám klávesistu s úmyslem založit kapelu, jsem zpěvák a pianista.“
Odpověď přišla obratem – od Andyho Mackaye, který sice na klávesy nehrál, ale ovládal saxofon a hoboj a navíc znal muže se syntezátorem: Briana Ena. Spolu s bubeníkem Paulem Thompsonem, basistou Grahamem Simpsonem a kytaristou Philem Manzanerou tak mezi léty 1970 – 1971 vznikli Roxy Music – kapela, která se nebála obléct rock do hedvábí a boa, dát mu saxofon jako hlavní hlas a poslat ho na cestu, jakou do té doby nikdo nešel.
O logice chápání sexu spotřební společností
Debutové album Roxy Music (1972, spotify link) znamenalo průlom. Bez velké podpory rádií, pouze díky působivému obalu a několika živým vystoupením, se dostalo do britské Top 10. Po vydání hitu „Virginia Plain“ se kapela vyšvihla na hudební vrchol. Následovalo album For Your Pleasure (1973, spotify link), kde Ferry zpíval o svých „nafukovacích panenkách“ v temně ironické a psychedelicky laděné skladbě „In Every Dream Home a Heartache“.
Pro Roxy Music není nafukovací panenka jen bizarním únikem z prázdnoty moderního konzumu („Penthouse perfection / But what goes on / What to do there?“). Ale i její dokonale mrazivou metaforou. V logice tržní společnosti se sex mění v další zboží, ženy v „disposable darling“ – jednorázové potěšení, stejně umělé a nehybné jako plast, z něhož jsou tyhle panenky vyrobené.
Po odchodu Briana Ena, který hledal větší uměleckou svobodu, kapela zjednodušila zvuk a Ferry převzal jasnou vůdčí roli.
Sólo dráha a umělecká svoboda: Přetváření coververzí i vlastní hlas
Vedle Roxy Music Ferry budoval i sólovou dráhu. Jeho první sólové album These Foolish Things (1973, spotify link) bylo sbírkou pečlivě vybraných coververzí, které proměnil v osobité a dramatické interpretace. Kritici ho přirovnávali k Davidu Bowiemu (Pin Ups) nebo The Band (Moondog Matinee). Ferryho přístup ale nebyl jen poctou – šlo o novou, kontextuální obnovu známých skladeb.
Hravé flirtování s funkem a rafinované pohrávání si se standardy Tin Pan Alley ukazovalo, jak lákavé a přitom téměř nedosažitelné mohou být tyto melodie. Další sólové album Another Time, Another Place (1974, spotify link) nabídlo elegantní verze hitů jako „The ‘In’ Crowd“ nebo „Smoke Gets in Your Eyes“ a upevnilo jeho pozici sólového umělce s jasnou hudební vizí.
Roxy Music v té době pokračovali v úspěších. Album Stranded (1973, spotify link) spojilo všechny prvky kapely do dosud nejucelenější podoby. Ferryho charakteristické hrdelní tóny, složité akordové struktury a promyšlené aranže vytvářely jedinečný hudební zážitek. V písni „A Song for Europe“ dokonce odrecituje poslední sloku francouzsky – důkaz jeho smyslu pro teatralitu a experiment.
Ve studiu měl Ferry absolutní kontrolu, každé album vnímal jako sbírku povídek, které se potkávají na hitparádách. Přesto se nebál riskovat a nechat se unést rytmem rocku a autenticitou svého projevu.
80. a 90. léta: Mezi komercí, melancholií a studiovou precizností
V osmdesátých letech vstoupil do své nejkomerčnější fáze. Album Boys and Girls (1985, spotify link) bylo jeho nejúspěšnějším sólovým počinem. Obsahuje hity („Slave to Love“, „Don’t Stop the Dance“ a „Windswept“), které rezonovaly jak u široké veřejnosti, tak u kritiků. Následovala alba Bête Noire (1987, spotify link) a Taxi (1993, spotify link), která postupně ukázala Ferryho rostoucí zaměření na precizní studiovou práci. Bohužel na úkor živých vystoupení a spontánnosti.
Stal se typickým studiovým muzikantem. Život i tvorba se přesunuly do nahrávacích studií, kde mohl bez kompromisů ovládat každý aspekt produkce. Prohlásil: „Teď jsem studiový muzikant: budu ve studiu tvořit mistrovská díla; to bude můj život.“ Přechod na 56stopý nahrávací pult symbolizoval jeho snahu o dokonalost a detailní kontrolu nad zvukem.
Hudba Ferryho z té doby odrážela smutek a vnitřní rozklad sesazeného idolu, ale také touhu po hudební katarzi v komplexních aranžích a propracovaných studiových technikách. Témata písní rezonovala se ztrátou, melancholií a introspektivou, což je patrné i na albu Mamouna (1994, spotify link). „Bryan Ferry Sound“ tu zní v plné síle – směs jeho instinktu a vynikajícího mixu Boba Clearmountaina. Zní to podobně jako pozdní Roxy Music, ale s hutnější, lehce funkovou rytmikou a jemnými kytarovými i klávesovými vrstvami. Ferry zpívá unaveně, ale s ironií a melancholií v každé frázi.
Mistr stylu a věčné proměny: Od glam rocku k tradičním standardům
Proto se rozhodl vrátit k Tin Pan Alley a tradičním standardům na albu As Time Goes By (1999, spotify link). Bylo to jakýmsi návratem k mladickým hudebním idolům a zároveň důkazem jeho hlubokého hudebního cítění a umělecké integrity. Sám k tomu řekl:
Vždycky mě fascinovala černá hudba. Už od jedenácti let, kdy jsem začal kupovat své první desky, mě nejvíc oslovoval jazz a blues. Billie Holiday, Charlie Parker – jejich hudba pro mě byla něco víc než jen zvuk, byla to zkušenost, plná smutku, vášní a intenzivních emocí. Fascinovalo mě, jak dokáže hudba přenést člověka do úplně jiného světa. Přitom jsem se vždy cítil velmi anglicky, s typickou evropskou citlivostí. Myslím, že právě spojení těchto dvou proudů – amerického emocionálního napětí a evropské jemnosti – vytvořilo mou vlastní, nezaměnitelnou směs.
Ačkoli Ferry nikdy nezapomněl na svou uměleckou identitu a důraz na estetiku, v osobním životě si vybudoval svůj vlastní svět. Vedl venkovský styl života, syny vzdělával na prestižních školách. Manželství s Lucy Helmore mu na dlouhou dobu přineslo stabilitu i klid. Po jejich rozchodu již to samé nenašel u Amandy Sheppard. Přitom si zachoval zdvořilost, mírnost i eleganci. Nikdy nepřestal být mužem posedlým hudbou a tvůrčím procesem.
Orchestr, sametový hlas a špetka ironie – Bryan Ferry stále vládne pódiu
Bryan Ferry zůstává i na začátku nového tisíciletí zosobněním nadčasové elegance. I když jeho hlas v posledních letech získal jemnější, sametový odstín, na pódiu si uchoval neodolatelné charisma. V této době nahrál povedené LP Frantic (2002, spotify link) a Dylanesque (2007, spotify link). Dylanesque je nenápadný klenot, na němž se cítí uvolněněji než kdy dřív – a právě to z něj dělá radostný objev pro jeho nejvěrnější fanoušky. Naopak Frantic je nejucelenější a nejživější deska, jakou po letech natočil – koktejl vlastních písní, coverů Dylana i Ena, který působí jako osobní best of.
Po turné k albu Avonmore (2014, spotify link) vystoupil v Amsterdamu a Antverpách s Metropole Orkest, který jeho písním dodal orchestrální majestát – od temné „Mamouna“ přes kultovní „Slave to Love“ až po francouzskou atmosféru „Tango Argentina“ z alba Bête Noire. Rok poté zazářil s podobným programem, obohaceným o „Tokyo Joe“, „Editions of You“ a intimní Dylanův cover „Don’t Think Twice, It’s All Right“. Jediným překvapením večera bylo, že poprvé v kariéře vynechal „Virginia Plain“. Na podzim své kariéry však dokazuje, že živě má stále co říct – a že i bez svých největších hitů zůstává Bryan pořád žhavý.
Odkaz, který trvá: Osmdesátka a stále živá inspirace
Bryan Ferry je symbolem neustálé proměny a mistrem vlastního světa, kde móda, umění a hudba tvoří nerozlučnou jednotu. Od počátků s Roxy Music, kde jako futuristický Elvis rozvíjel glam rock s pop-artovou elegancí, přes sólovou dráhu, v níž proměnil každé album ve fascinující sbírku příběhů, až po pozdní návraty k tradičním standardům – vždy zůstal věrný své vizi.
Posedlost kontrolou a detailním řemeslem možná zklamala ty, kdo toužili po větší spontánnosti. Zároveň ale vytvořila jedinečný a nezaměnitelný zvuk. Na první pohled působí jako stylistický expert a elegantní gentleman. Ve skutečnosti je však vášnivým muzikantem, který nikdy nepřestal hledat nové cesty, jak hudbu obohatit a posunout dál.
V době, kdy mnozí rockoví idolové sklouzávají do pohodlné hibernace minulých sláv, Bryan Ferry je příkladem muzikanta, který své umění bere vážně, přitom si zachovává styl i lidskost. Jeho cesta z dělnického prostředí severní Anglie až do nejvyšších pater hudebního i společenského světa je inspirací. Důkaz, že s talentem, disciplínou a vytrvalostí lze překonat hranice a vytvořit něco skutečně výjimečného.
Loni vydal kolekci Loose Talk (spotify link) s básněmi Amelie Barratt a pětidiskovou EP retrospektivu mapující půl století tvorby Roxy Music. Na otázku, zda ho nenapadá odejít do důchodu, odpověděl novinářce Brendě Otero prostě: práce ho drží při životě. Odmítá se spokojit s opakováním:
Když jsme hráli věci z Loose Talk, lidé říkali: ‚To zní úplně jinak.‘ To je to, co jsem vždycky chtěl – aby všechno, co jsem udělal, bylo jiné. Aby to byl nový svět, barevnější, krásnější a možná i významnější. Něco, co vám vyrazí dech.
Právě proto Ferry stále fascinuje – svou schopností být zároveň vzdálený i přístupný, rafinovaný i upřímný, a především neustále novým, i když s pevnými kořeny v minulosti. V roce 2025, kdy oslaví osmdesáté narozeniny, jeho odkaz zůstává živý a jeho vliv nezměrný.
#RoxyFerryFiles → esejistická série o světě Roxy Music a Bryana Ferryho: art pop, styl, dekadence, inteligentní pop a kulturní kontexty.
