Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Každý týden vybírám jedno album, které mi právě přistálo na stole. Ať jde o novinku, pozapomenutý klenot, nebo desku, která zrála časem. Nejde o žebříčky, ale o hudbu, která pořád něco říká.
Wonderova hudba má eleganci a promyšlenou vyváženost
#SoundOfDetroit
Album, které pomohlo změnit pohled na americký soul. Deska, na níž mladý Stevie Wonder přetavil technologii, introspekci i neklid sedmdesátých let do jednoho z nejhlubších groovů moderní hudby. Innervisions nezní ani jako Motown, ani jako soul, ani jako funk. Zní jako Stevie Wonder — poprvé naplno.
Pokračování textu Stevie Wonder – Innervisions: Když hudba vidí dál než svět kolem
Hudba jako mlha, kterou nelze prohlédnout
Když se někdejší členové Japan v roce 1991 znovu sešli pod jménem Rain Tree Crow, nebylo to gesto nostalgie. Spíš tichý, opatrně improvizovaný experiment, ve kterém David Sylvian přizval své staré spoluhráče na cestu, jež měla s glamovými začátky společného už jen jména na obalu. Jak se ukázalo, i krátký návrat může být nečekaně čistý, hluboký a osvobozující.
Pokračování textu Rain Tree Crow: Návrat, který neměl připomínat minulost
Sylvianův sen o Číně, Karnova bezpražcová poetika, Barbieriho laboratoř zvuku a Jansenova tichá ukázněnost. Album, na němž se všechno spojilo — a kapela se přitom rozpadla.
Tin Drum je deska, která zní jako ztichlé prohlášení. Křehké, strohé, přitom nabité energií, která se nesnaží prorazit dopředu — jen přeskupuje tvary a světlo. Japan na ní našli vlastní jazyk, vydestilovaný z cest, obrazů a dlouhých hodin ve studiu. Poprvé dorostli k ambicím, o nichž před lety jen mluvili. A právě v té chvíli, kdy jejich hudba byla nejčistší, se mezi nimi otevřela nepřekonatelná názorová propast.
Pokračování textu Tin Drum: Album, které bylo vrcholem. A zároveň začátkem konce Japan.
Šedesát let od debutu, který měl být jen tanečním albem pro příznivce Mod — a stal se jedním z nejhlasitějších mement mladické frustrace v britské historii.
Když The Who na konci roku 1965 vydali album My Generation, vstupovali na scénu mezi desítky dalších britských kapel, které sázely na rychlé tempo, výrazné vokály a inspiraci americkým rhythm’n’blues. Až s odstupem několika desetiletí je patrné, že debut zachytil víc než jen dobový hudební styl.
Pokračování textu MY GENERATION: Jak The Who našli vzpouru dřív, než našli sami sebe
Když se město vrátí do tebe dřív, než se ty vrátíš do něj
#NOLAGroove
Na albu Goin’ Back to New Orleans z roku 1992 se Mac Rebennack alias Dr. John nevrací jen domů. Vrací se tam, kde vyrůstal, k sobě. Do míst, kde se hudba mísí se životem, kde rytmus kráčí před melodií a kde i smutek má vlastní groove. Je to jeho nejupřímnější vyznání městu, které ho stvořilo – a které on po celý život znovu skládal z tónů, vůní a příběhů.
Pokračování textu Kouzlo návratu: Dr. John a město, které nikdy neopustil
Don Was a debut, který dává městu nový tep
#SoundOfDetroit
Detroit je město, které se potýká s mnoha problémy. Vylidňuje se a o jeho obyvatelích už téměř nic neslyšíme. Tedy kromě zpráv o násilí a protestech. A přesto nemlčí. Don Was se s kapelou Pan-Detroit Ensemble obrací ke svému rodnému městu ne jako ke kulise, ale jako ke zdroji – bolesti, paměti i vytrvalého groove, který přežívá každé protivenství.
Pokračování textu Pan-Detroit Ensemble: groove jako forma přežití
Jedna noc, tisíc chutí, nekonečný jazz
#NOLAGroove
Jsou desky, které hrají jako večer sám – a nechce se jim končit. Voní po smažených krevetách, po pivu z plastového kelímku, po kouři z grilu, po tom zvláštním mixu potu a radosti, který v New Orleans dělá i z obyčejné středy svátek. Jednou z takových nahrávek je The Barbecue Swingers Live trumpetisty Kermita Ruffinse – živý záznam z Tipitina’s, který zachytil nejen skvělou kapelu, ale i celý ten „sousedský neworleánský jazz“ v jeho syrové podobě.
Pokračování textu Kermit Ruffins & The Barbecue Swingers – živý jazz, co voní po grilu
Jak hlas, který nikdy neměl celonárodní hit, držel rytmus města a vytvořil hudební dědictví, jež obstojí i dnes.
#NOLAGroove
Někteří umělci září na pódiu a v hitparádách, jiní si při budování své legendy počínají nenápadně — zprvu na ulicích, v klubech, a pak z nahrávek, které nikdo nepřehlédne, pokud ví, kde poslouchat. Tommy Ridgley byl právě tím druhým příkladem — mužem, který dal městu groove, eleganci a hlas, jenž zní stále aktuálně.
Pokračování textu Král strollu a nenápadný elegán z New Orleans – Tommy Ridgley