Naposledy aktualizováno: 19.10.2026
Pet Sounds: Brian Wilson, psí uši a vlak na konci desky
Al Jardine zápasil při fotografování obalu s kozou, Brian Wilson ve studiu se zvukem, který ostatní ještě neslyšeli. Příběh Pet Sounds vyprávějí i jeho spolupracovníci Tony Asher, Mike Love a Frank Marocco.
Láska bez jistoty
Al Jardine tu velkou bílou kozu nesnášel. „Tu potvoru jsem nemohl vystát. Pořád mi strkala čumák až pod nos,“ vzpomínal na fotografování obalu nové desky Beach Boys. „A ještě nás táhli až do zoo v San Diegu, místo do té v Los Angeles. Dodnes to nechápu.“ Byli tehdy podle něj mladí a naivní a jednoduše udělali, co se po nich chtělo.
Jardine měl také vlastní vysvětlení, proč skončili zrovna mezi kozami. „Jakmile uslyšeli název Pet Sounds, usoudili, že nás musejí vyfotit v zoo se zvířaty. Asi si ty nahrávky ani neposlechli. Jinak by pochopili, že jsme tím mysleli Brianovy dva psy, Louieho a Bananu.“ Na výsledném snímku z února 1966 stojí pět muzikantů mezi kozami a krmí je kousky jablek.
Mohla by to být další veselá fotografie kapely, která Americe prodávala sen o nekonečném létě. Jenže hned úvodní „Wouldn’t It Be Nice“ přichází s docela jiným přáním. Dva mladí lidé by už chtěli být dospělí, bydlet spolu a každé ráno se probouzet vedle sebe. Hudba se žene kupředu s nakažlivou radostí, zatímco její hrdinové netrpělivě vyhlížejí něco, co jim pořád uniká.
Beach Boys ještě nedávno zpívali o autech, surfování a letních dobrodružstvích. Teď je zaměstnávalo, co se stane, když se člověk zamiluje, začne pochybovat nebo zjistí, že se mu milovaná dívka vzdaluje. Třináct skladeb alba Pet Sounds, vydaného 16. května 1966, přineslo do jejich hudby starosti, na které nebyly všechny ty nádherné slunečné melodie dosud zvyklé.
Když Brian ještě spal
Brian Wilson si pro nové písně přizval Tonyho Ashera, mladého reklamního textaře, který si kvůli spolupráci vzal v zaměstnání volno. Začátky nebyly zrovna slavné. Asher přišel v domluvenou hodinu a Brian ještě spal. Jakmile se však dostali ke klavíru, dokázali celé odpoledne probírat holky, rozchody, zklamání a všechny možné trampoty milostných vztahů. Někdy stačilo několik hodin, jindy se spolupráce zasekla na maličkostech.
Při psaní „Wouldn’t It Be Nice“ měl Wilson už hotovou melodii a téměř ke každému Asherovu slovu připomínku. Textaři docházela trpělivost, a tak si nechal melodii nahrát na kazetu a text dokončil doma. Wilson byl s hotovým textem téměř okamžitě spokojený.
U většiny ostatních písní pracovali mnohem těsněji. Jeden zahrál několik akordů, druhý navrhl změnu, společně zkusili jiný obrat a po hodinách podobného přetahování už podle Ashera nebylo možné rozlišit, který nápad byl čí. Asher po letech také vzpomínal, jak Wilson někdy nad novým textem radostí vykřikl, že právě napsali svůj nejlepší hit.
Psí uši a bolavý akordeon
Zatímco ostatní Beach Boys objížděli koncertní sály, Wilson v kalifornských studiích s vybranými muzikanty připravoval instrumentální základy. Kapela se vracela nazpívat své harmonie, což někdy znamenalo hodiny strávené nad několika slabikami. Mike Love později vzpomínal na více než třicet pokusů o jediný úsek doprovodných vokálů ve „Wouldn’t It Be Nice“. Brian slyšel nedostatky, které ostatním unikaly, a tak mu Love začal říkat „psí uši“.
Tracy Thomas v lednu 1967 v New Musical Express psala, že Wilsonovy nároky dávaly zabrat spoluhráčům i jejich manželkám. Jednou se kvůli prodlouženému natáčení opozdila i domluvená večeře se sousedy. Bruce Johnston měl pro takové chvíle stručné vysvětlení: „Brian za ty nervy stojí!“
Ve „Wouldn’t It Be Nice“ Wilson požadoval od akordeonistů Franka Marocca a Carla Fortiny rychlé, souvislé chvění tónu, kterého dosahovali prudkým pohybem měchu. Marocco musel náročný postup opakovat při dalších pokusech, až ho bolelo celé tělo. „Už nikdy nikomu neřeknu, že to umím!“ říkal si prý cestou domů.
U „You Still Believe in Me“ Asher zkoušel struny uvnitř klavíru rozeznívat sponkami a jehlicemi, než Brianovi došla trpělivost a role si vyměnili. Na výsledném záznamu už vybrnkával struny sám Wilson, zatímco Asher obsluhoval pedály. Pak k instrumentálnímu úvodu přidali ještě hlasy. Brian přizval svou ženu Marilyn, aby s ním pobrukovala melodii, a Asher se v posledních pěti tónech přidal spodním hlasem.
Carlův hlas a slovo Bůh
V „Don’t Talk (Put Your Head on My Shoulder)“ Wilsonův důvěrný zpěv doprovázejí smyčce, které jako by pokračovaly v rozhovoru, na nějž už slova nestačí. „God Only Knows“ svěřil mladšímu bratrovi Carlovi. Asher vzpomínal, že mu Brian už během komponování řekl: „Tohle bude zpívat Carl a bude to fantastické.“ Carlův klidný hlas začíná milostné vyznání znepokojivou pochybností a teprve postupně dostává oporu v dalších hlasech, které se v závěru proplétají jeden přes druhý.
Název písně však oba autory zdržel. Wilson se obával, že rozhlasové stanice nebudou chtít hrát milostnou píseň, která má v názvu slovo Bůh. Asher později vzpomínal, jak Brian vytahoval jednu námitku za druhou, až nakonec připustil, že slovo „God“ v názvu zůstane. V rozhovoru z roku 2000 Wilson popsal, jak důležitá pro něj při nahrávání byla duchovní stránka hudby. „Modlili jsme se, abychom lidem přinesli lásku,“ vysvětloval. Byl přesvědčený, že se jim to podařilo.
Pokažený rým
Tony Asher měl ke vznikající desce výhradu, kterou si raději nechával pro sebe. „Sloop John B“, úprava staré námořnické lidové písně, mu připadala mezi ostatními skladbami jako vetřelec. Al Jardine ji znal z repertoáru Kingston Tria a už o několik let dříve ji předváděl Brianovi u klavíru. Upravil akordy a rytmus, aby píseň zněla víc jako Beach Boys.
Wilson s muzikanty natočil její instrumentální základ už v červenci 1965, ještě před začátkem spolupráce s Asherem. Ten však nechtěl protestovat příliš hlasitě. Bál se, aby to nevypadalo, že se snaží odstranit píseň, na níž neměl autorský podíl, a uvolnit místo pro další vlastní text.
Wilson v roce 2000 vzpomínal, že spoluhráčům připadala nová hudba zpočátku příliš odvážná, ale s hotovým albem se postupně sblížili. Mike Love se proti pověsti odpůrce alba opakovaně ohrazoval. Když se ho v roce 2014 zeptali na údajné výroky odmítající Pet Sounds, rozčílil se: „Nikdy jsem nic takového neřekl! Nikdy!“ Připomínal také, že sám přišel s názvem desky. Asher zase přiznal, že ho poměrně vlažné americké přijetí alba natolik zaskočilo, až začal pochybovat, jestli s Wilsonem správně odhadli publikum Beach Boys.
V „I Just Wasn’t Made for These Times“ Wilson zpívá o člověku, který si mezi ostatními nedokáže najít místo, a jeho hlas doprovází táhlý, podivně kolísající tón Electro-Thereminu. Do titulní instrumentálky se mezi bicí a perkuse dostaly dokonce dvě prázdné plechovky od Coca-Coly.
Dva psi a vlak
Na úplném konci desky pak přichází „Caroline, No“, píseň o dívce, která se změnila natolik, že v ní její někdejší milý sotva poznává člověka, do kterého se zamiloval. Tony Asher měl s výslednou nahrávkou jeden drobný problém, který ho ještě po třiceti letech rozčiloval. Napsal go, aby se poslední verš rýmoval se slovem no. Wilson však při natáčení zazpíval gone.
„Pokaždé, když to slyším, pořád mě to štve,“ svěřil se Asher v roce 1997. Podle něj na tom Brian neviděl nic podstatného. Po posledních tónech jeho zpěvu se ozve štěkot psů Banana a Louie, který se smísí se zvukem projíždějícího vlaku. Wilson psy nahrál zvlášť a vlak přidal ze zvukového archivu.
Brian Wilson spojoval s oběma psy také název alba. „Mike povídá: ‚Co kdybychom tu desku nazvali Pet Sounds?‘ Víte, kvůli těm psům,“ vzpomínal. Love v pozdějším rozhovoru název označil za dvojsmysl. Al Jardine si vybavoval ještě jeden Loveův žert: „Briane, ty děláš hudbu, kterou slyší jenom psi.“ Měla to být narážka na neobvyklé harmonie a nápady, s nimiž Wilson přicházel. Jak Jardine Loveovu pointu vysvětlil: „Já tomu nerozumím, ale psi ano.“
