Chuck Berry, „celej den se šprtáš, abys prolezl, ale ty toužíš jen tančit“

Naposledy aktualizováno: 19.1.2023

Americký kytarista, zpěvák a skladatel Chuck Berry (18. 10. 1926 – 18. 3. 2017, narozen jako Charles Edward Anderson Berry) byl jedním z největších vzorů pro mnohé rockové ikony. Rozhodně patřil k těm vůbec nejagilnějším umělcům padesátých a počátku šedesátých let 20. století. K jeho úspěchu přispěla také vynikající hra na kytaru, cit pro propracovanou písňovou tvorbu, mistrovské hity a zajímavé texty o dívkách, autech, škole a živelnosti samotné hudby.

„Chuck Berry, jiné jméno rock’n’rollu“

Chuck Berry zažil nejlepší roky v letech 1955 – 1959. Navzdory často citovanému vtipu Johna Lennona“Kdybyste se pokusili dát rock’n’rollu jiné jméno, mohli byste ho nazvat ‘Chuck Berry’” – byl ve svých třiceti letech tím nejméně pravděpodobným idolem rodící se subkultury teenagerů, o které zpíval na úsvitu rockové éry. I když možná neměl tolik hitů jako jiní, nepatřil k nejlépe honorovaným muzikantům a o jeho písničky nebyl bůhvíjaký zájem mezi jinými producenty.

Přesto měl obrovský vliv. Psal o světě jako člověk, který si všeho všímá jako by to bylo poprvé. Bob Dylan ho obdivuje coby „Shakespeara rock’n’rollu.“ I přes Berryho původ (mezi předky byli zotročení Afričané a původní obyvatelé Ameriky) se jeho písňové texty s rasovými problémy často přímo nepotýkaly.

Chtěl, aby jeho písně měly masový dopad a zaujaly, a to obnášelo přesvědčit bílé i černé posluchače, aby naházeli deseticenty do jukeboxu. Jednou z věcí, díky nimž Chuckovy písně zněly z rádia a hracích skříní, byl jeho rošťácký cit pro slova a nadání trefit se do detailů tak neotřelých, až to jiskřilo. „Vybavili si dvojpokoják výprodejem z Roebuck,“ zpíval o novomanželech v písni You Never Can Tell. „Chladničku nacpali mraženým jídlem a zázvorovým pivem.“

Britská invaze zpečetila životaschopnost berryho repertoáru

Jeho hudba znamenala zásadní přínos pro The Beatles (Back In The USSR či Get Back), Boba Dylana (Subterranean Homesick Blues), Rolling Stones (přehrávali covery jeho písní mj. Come On nebo Carol), Bruce Springteena (Johnny Bye Bye), Beach Boys (Fun Fun Fun, ti navíc vykradli Berryho Sweet Little Sixteen a použili ji v Surfin‘ U.S.A.) a další zpěváky a hudebníky, kteří začali nahrávat v šesté a na začátku sedmé dekády a o dekádu dříve poslouchali Chuckovy desky.

Rockový historik Albin Zak ho označil v interview pro deník The Washington Post za „velmi gramotného textaře,“ ale důležitější pro něj byla „trvanlivost“ jeho písní. „V počátcích rock’n’rollu bylo tolik zázračných zpěváků, kteří měli pouze jeden hit. Chuck ale měl tolik hitů, že byl jednou z nejznámějších hvězd v oboru,“ řekl Zak. „Když se rock v roce 1964 konsolidoval a přišla britská invaze s kapelami jako Beatles a Rolling Stones, které hrály písně Chucka Berryho, zpečetilo to životaschopnost jeho repertoáru. Berryho hudba se v tu chvíli stala součástí hudební historie.“

Originální kytarista se silným bluesovým hlasem

Chucka Berryho, coby kytaristu, bezpečně poznáte při poslechu jakékoliv rané rock’n’rollové desky. Vycházel sice z boogie woogie a blues, ale hrál nově a originálně. Hned s prvním ryze rhythm’n’bluesovým singlem Maybellene (1955), který vycházel z westernového swingového hitu Ida Red z roku 1938 od Bob Wills And His Texas Playboys, se dostal do první desítky pop žebříčku, žánrový bezpečně vedl.

Příběh o muži ve Fordu V8, který pronásleduje svou nevěrnou přítelkyni v Cadillacu Coupe de Ville – ale byl jen málo podobný tomu, co nahrál na další čtyři desky. Teprve na nich prokázal svůj talent a zálibu v blues a jazzu.

Expresivní a silný hlas

Podobné to je i s Berryho zpěvem. Expresivitou a silou si nijak nezadal s jinými prvoligovými zpěváky jako byli Nat King Cole, Charles Brown, Ray Charles nebo Big Joe Turner. Sytý a čistý vokál byl totiž nesmírně důležitý pro vyznění a dopad Chuckových textů.

Jejich autor si ani v nejmenším nebral servítky a nebojácně kritizoval některé z aspektů amerického života: soudců a soudů v Thirty Days (1955), úvěrů a prodejců aut v No Money Down (1955), elitářské konzumní kultury v Roll Over Beethoven (1956) a toho všeho a ještě více v Too Much Monkey Business (1956).

Poněvadž byly tyto písně zazpívány znělým „bluesovým“ hlasem, dočkaly se jen poměrně malého zájmu rozhlasových disc jockeyů, s výjimkou písně Roll Over Beethoven. Ta měla brilantní valivý rytmus a text, který byl určen spíše dospívajícím než dospělým, jako tomu bylo u Berryho tehdejších nahrávek. Ani tato píseň se navzdory své graciéznosti nedostala do celostátní Top Twenty.

Dokázal se dívat na svět z pozice teenagerů

Zato School Days (Ring! Ring! Goes the Bell) (1957), jež pojednává o přeplněných školách v St. Louis v době Berryho mládí, se stala hitem. Tehdy bylo autorovi jedenatřicet a rozebírá, stejně jako v Roll Over Beethoven, některé události z pozice teenagerů, což je jim blízké – aniž by se jich skutečně účastnil.

Ve skladbě, která se stala hymnou znuděných, neposedných dětí po celém světě, se podařilo vystihnout pocity dospívajícího člověka: „Vstávám brzy a jdu do školy. Učitel nás učí zlaté pravidlo, americké dějiny a matiku. Celej den se šprtáš, abys prolezl, ale ty toužíš jen tančit.“ Závěrečný verš dal žánru burcující výzvu (a stal se názvem jeho koncertního filmu z roku 1988): „Ať žije! Hail! Rock’n’roll!“ Mezi Berryho nejlepší skladby se School Days nakonec nedostala. Píseň byla možná příliš dlouhá a rytmus postrádal větší pestrost.

každý se může dočkat svého jména na neonech

Naopak skladby Rock And Roll Music („má to backbeat, nemůžeš ho ztratit“) z roku 1957, Sweet Little Sixteen a Johnny B. Goode (1958) byly mnohem vynalézavější. Chuck na nich potvrdil, že jeho největší múzou je hudba samotná. Sweet Little Sixteen nás uvádí do strhujícího světa dívky zblázněné do muziky. Berrymu se podařilo trefnou narážkou na televizní pořad pro teenagery American Bandstand navázat kontakt s dospívajícími fanoušky a potenciálními kupci desek.

Johnny B. Goode byla a je jednou z jeho nejlepších písní. Kdyby měl rock’n’roll nějakou hymnu, byla by to tahle. Dokonce byla v roce 1977 zařazena na desku vypuštěnou do vesmíru v sondě Voyager 1. Její děj ztělesňuje Berryho zkušenost černocha vystaveného rasové segregaci, který se nakonec dočkal „svého jména na neonových poutačích.“

Zpracoval v ní vlastně další tradiční příběh americké pop music – místní venkovský chlapec, který „se nikdy nenaučil tak dobře číst a psát a narodil ve srubu z hlíny a dřeva,“ se ve velkoměstě prosadí díky zručnému hraní na kytaru “hraje na ní, jako na zvonkohru”.

Chuck Berry si uvědomoval, že píseň Johnny B. Goode může mít mnohem širší ohlas. Přesto si nedělal iluze. “Myslel jsem si, že by to mým bílým fanouškům připadalo nefér, kdybych zpíval ‚barevný chlapec‘, tak jsem to změnil na ‚venkovský chlapec‘.” Úvodní kytarová figura je převzatá ze skladby Ain’t That Just Like A Woman od Louise Jordana – hvězdného interpreta jump blues a největšího Berryho vzoru. Stala se jedním z klasických rock’n’rollových riffů a měl by ho zvládnout každý rockový kytarista.

O Americe, ve které hamburgery prskají na otevřeném grilu ve dne v noci

Memphis (1959) byla jeho poslední skvělá píseň. Sice se nestala megahitem, ale byla příkladem rock’n’rollu v jeho nejryzejší podobě. Máme k dispozici Berryho pravděpodobně nejlepší literární text postavený na Muddy Watersově klasickém blues  Long Distance Call.

Doprovodní muzikanti hrají upravenou verzi rytmu boogie woogie, který pro kytaru vypiplal Jimmy Reed, zatímco Chuck svým zdrženlivým zpěvem vytváří neobvyklou náladu a napětí. Snažil se v ní vyjádřit zpěvákovy více než vřelé city k dívce Marii. Ehmmm. Její vztah ke zpěvákovi zůstává dlouhou dobu nejasný. Teprve až v závěrečném verši se dozvídáme, že Marie je ve skutečnosti vypravěčova šestiletá dcera, která opustila domov se svojí matkou.

B-strana Back In The USA hudební fanoušky a tisk zaujala jen na pár dní, než ji později nazpívala Linda Ronstadt. Chuck Berry ji prý napsal po návratu z turné do Austrálie. Libuje si a nachází poezii v každodenních detailech života v Americe, ve které „usilovně hledám drive-in, hledám kavárnu na rohu, kde hamburgery prskají na otevřeném grilu ve dne v noci.“

Z kostela do pasťáku

Chuck Berry se narodil v hluboce věřící středostavovské rodině ve Ville, městské čtvrti St. Louis ve státě Missouri. S muzikou se setkal již v dětství. Zpíval gospely na mších náboženské společnosti Antioch Baptist Chuarch, ve které jeho otce vykonával službu coby jáhen. S hudbou pokračoval na základní a potom i na střední škole Sumner High School v St. Louis. To již ale poslouchal country & western písničky z rozhlasového přijímače a z juke boxu v prodejně se sendviči blues a boogie woogie.

V osmnácti je odsouzený za ozbrojenou loupež – vykradl tři obchody v Kansas City a navíc s dalšími kumpány ukradli automobil. Trest si musel „odkroutit“ v Algoe, polepšovně pro nezletilé, nedaleko od missourijského Jefferson City. Tam sestavil vokální doo-wopový kvartet, s nímž mu ředitel pasťáku dovolil za dobré chování vystupovat po okolí. Chuck vylezl ven v den svých jedenadvacetin – 18. října 1947. Po propuštění pracoval na montážní lince v automobilce a zároveň se učil na kadeřníka.

Jednou se o něm rozneslo, že spal s běloškou. Policisté ho předvedli, a Chuck o tom ve svých knižních memoárech napsal: „Seržant se postavil vedle mě s baseballovou pálkou na rameni, jako by moje hlava měla být baseballovým míčkem. Bylo mi řečeno, že když zalžu jen jednou, seržant se pokusí o homerun.“ Z této šlamastyky se dostal tím, že si hrál na blázna, vědom si toho, jak blízko je smrti.

nabídka od pianisty Johnnieho Johnsona

V duu se spolužákem ze střední a kytaristou Tommym Stevensem se potom protloukali po klubové scéně v St. Louis. Až do června 1952, kdy se rozhodnou sestavit combo, které si během chvilky vydobylo velice solidní reputaci. Chuck tehdy ve všem kopíroval bluesového kytarového krále T-Bone Walkera, ale dokázal si vzít to nejlepší od jiných kytaristů Charlieho Christiana, Carla Hogana, Muddyho Waterse nebo Elmore Jamese.

Na novoročním koncertě roku 1953 dostává nabídku od pianisty Johnnieho Johnsona, aby zaskočil v jeho Sir John’s Combo za nemocného saxofonistu. Nakonec si Chuck s Johnsonem plácli na spolupráci. O víkendech s ním zpíval v klubu Cosmopolitan v East St. Louis. Právě tehdy se utváří pozdější úspěšný Berryho hudební styl coby směska blues, boogie woogie, hillbilly, swingu a amerického specifického žánru tzv. novelty čísel.

Napoprvé se prosadil s countryovým popěvkem přejmenovaným podle názvu parfému

Dva roky nato vyráží do Chicaga. Od Muddyho Waterse dostává radu u koho je nejlepší nahrát gramodesku: „Na rohu Čtyřicátýsedmý a Cottage sídli firma Leonarda Chesse.“ Leonard Chess, producent a spoluvlastník Chess Records, hned začal vyzvídat, zda má Chuck nějaké originální písničky.

Domluví se spolu, že Berry příští týden přiveze magnetofonový pásek se čtyřmi demosnímky svých skladeb – byla mezi nimi i countryovka Ida May, prazáklad pro hitovou píseň Maybellene. Podle pianisty Johnnieho Johnsona dostala jméno podle lahvičky od parfému Maybelline, která se povalovala v nahrávacím studiu. Byla to totiž Leonardova podmínka. Trval na tom, že píseň nazvanou Ida May v žádném případě nevydá.

Díky country stylu písně a nebluesové Berryho intonaci se údajně mnoho rozhlasových disc jockeyů domnívalo, že je běloch, a popularita Maybellene u bělošských příznivců a potencionálních kupců gramodesek mu pomohla k rychlému vzestupu v hudebním průmyslu. Chuck navíc přistoupil na tehdejší nechutnou obchodní praktiku a domluvil se na spoluautorství skladby se slavným rozhlasovým disc jockeyem Alanem Freedem výměnou za její časté vysílání.

DUCK Walk

Mezitím, a vlastně z nouze, vzniká slavná Chuckova kachní chůze. Jak k tomu došlo? Bylo to v roce 1956 při koncertě, který organizoval Freed v brooklynském divadle Paramount Theatre. Berry si pořídil na tu slávu pro sebe, a svoje doprovodné trio, naprosto prďácké, křiklavě barevné, obleky z rayonu (syntetické vlákno, vyrobené z celulózy). Cestovali v nich už ze St. Louis a cestou se kalhoty i saka pomačkaly. Kapela se v New Yorku neměla do čeho převléknout.

Nechejme Chucka celý příběh dovyprávět: „Takže jsme každý měli jen jeden oblek, nevěděli jsme, že se máme před vystoupením převléknout. Domluvili jsme se, že to nějak vyřešíme. Napadlo mě, udělám tu kachní chůzi, abych skryl faldy na obleku – sklidil jsem obrovské ovace, tak jsem si řekl, že když jsem potěšil publikum, tak to budu dělat při každém vystoupení.“

Dvacet měsíců v lochu

Berryho nejslavnější etapa skončila koncem roku 1959. Za vším byla prostitutka, kterou sbalil během turné v Juarezu – a pak si ji přivezl zpátky do St. Louis, aby mu dělala v jeho klubu šatnářku – přihlásila se na policii poté, co ji odkopl. Bylo jí, jak tehdy přiznala, pouhých čtrnáct let a Chuck byl zatčen a obviněn z porušení Mannova zákona o nemravném jednání.

Vzhledem k několika nechutným okolnostem se obvinění jevilo jako absurdní. Dívka, španělsky mluvící indiánka z kmene Apačů z Nového Mexika, se rok živila prostitucí a on ji sotva „nutil, naváděl a podněcoval k tomu, aby se oddávala prostopášnosti,“ jak ho vinila obžaloba. Můžeme pochybovat, že muž Chuckova postavení si nutně tahá domů své úlovky.

Pravděpodobnější je, jak prohlásil, že jeho skutečným úmyslem, který zákon ale vyžaduje prokázat, bylo naučit se španělsky, protože si myslel, že písničky v cizích jazycích jsou novým trendem (i když možná měl na mysli i pár jiných věcí). Ale zákon ani veřejnost nebyly připraveny přijmout takový přístup.

Případ se táhl dva roky, přičemž proběhly dva ostudné soudní procesy, oba v Saint Louis. První soudce byl tak nehorázně zaujatý, když Berrymu říkal „ten černoch“ nebo „jak se jmenuje“, že jeho rozsudek byl zrušen, ale verdikty obou procesů byly stejné: vinen. Chuck šel do vězení. Nakonec si v chládku odseděl dvacet měsíců z tříletého trestu a zaplatil pokutu 10.000 dolarů. Na svobodu se dostal v roce 1963.

Skrytá podstata obvinění

Skrytou podstatu obvinění vyjadřoval novinový titulek: ROCK’N’ROLLOVÝ ZPĚVÁK MĚ NALÁKAL DO ST. LOUIS, ŘÍKÁ ČTRNÁCTILETÁ. „Oni“ si již dávno sesumírovali, že Chuckova přisprostlá hudba kazí jejich děti, a teď konečně chytili toho „chlípného negra“ se spuštěnými kalhotami. Konečně se mohli veřejně ptát: „Je tohle ten typ člověka, kterého naše děti zbožňují?“ A pokud ho dostanou do vězení, možná s úlevou zapomenou na to, že odpověď jejich děcek na otázku zněla ano.

V průběhu trestního stíhání a soudů vznikají dvě zajímavé nahrávky Let It Rock (1960) a Come On (1961). Let It Rock je jednou z jeho nejdrsnějších písní. Výjimečná je v tom, že ji vypráví železniční dělník z Alabamy, který se snaží „sehnat nějaké peníze, aby si mohl koupit zbrusu nové boty„. Na konci pracovního dne hraje na kolejích s ostatními kostky, když je předák varuje před přijíždějícím vlakem a oni se musí sakramentsky rychle někam uklidit do bezpečí.

Come On je těžko uvěřitelný příběh o chlapíkovi, kterému se po rozchodu s přítelkyní nic nedaří. Dokonce si přeje, ať mu někdo nabourá auto, které se mu stejně nedaří nastartovat a pokaždé, když mu zazvoní telefon, je to jistě „nějakej pitomej hňup, kterej si spletl číslo.“ Na svůj debutový singl ji nahráli Rolling Stones.

„Elvisovy písně tu budou vždycky a já doufám, že ty moje tu budou i po mé smrti.“

Navzdory Chuckově osobnosti a charismatu sehrály jeho původ a rasa roli, která mu zabránila dosáhnout v Hollywoodu a Las Vegas komerčního úspěchu podobného Elvisovi. V dalších letech měl hity jako Nadine (1964), Promised Land (1964), No Particular Place To Go (1964), Dear Dad (1965), My Ding-a-Ling (1972) a objevil se v The T.A.M.I. Show, koncertním filmu z roku 1965 s Jamesem Brownem, Rolling Stones, Beach Boys a Marvinem Gayem. Již na konci šestého desetiletí však byl odsunut do pozadí. Nepřející část Ameriky mu s gustem opatřila nálepku Oldies a doufala, že se na něj brzy definitivně zapomene.

Chuck Berry se ale vždy zdráhal přijmout korunu „krále“ rockové hudby, kterou by mu rádi udělili hudební kritici nebo kolegové. „Nejsem tu od toho, abych se chlubil,“ řekl deníku The Washington Post. „Ve chvíli, kdy zatroubíte na klakson, jako by se vám společnost snažila odpojit baterie. A pokud nezatroubíte, budou se zatraceně snažit, abyste na sebe upozornili, nebo vám poradí, že byste měli mít nějakou vlastní houkačku. Jsou to oni, kdo vytváří poptávku, tak ať si zatroubí sami.“

Problémy se zákonem měl i v dalších letech. V roce 1979 si odseděl čtyři měsíce ve federální věznici Lompoc v Kalifornii za daňové úniky. O deset let později se objeví žaloba kuchařky Hosany Huck, že ji a další ženy tajně natáčel skrytou kamerou na toaletách svojí restaurace Southern Air v St. Louis. Chuck zprvu vše popřel, nicméně se v roce 1995 dohodl na mimosoudním vyrovnání ve výši jeden a půl milionu dolarů.

Chuck Berry zemřel v devadesáti. Vždy věřil ve svou hudbu. Koncertoval, dokud mohl. „Nejsem zastáncem oplakávání,“ napsal ve svých pamětech. „Usiluji o štěstí na všech cestách života, a tak se budu vyhýbat pohřbům, dokonce i svému vlastnímu.“

Ukázky:

Thirty Days
https://youtu.be/sRT8HlmptQI
Too Much Monkey Business
https://youtu.be/_B0UfDJDuVY
Roll Over Beethoven
https://youtu.be/o3CAAcndhlM
Sweet Little Sixteen
https://youtu.be/FSqbFqZIdTA

Be sociable and share

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..