Otis Redding, apoštol a hlas oddaný soulové hudbě

Naposledy aktualizováno: 3.2.2023

Soulový zpěvák Otis Redding v roce 1967. (Credit Photo: Stax Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain Mark 1.0)
Soulový zpěvák Otis Redding v roce 1967. (Credit Photo: Stax Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain Mark 1.0)

Pravděpodobně největší a nejvýraznější osobností soulové hudby byl zpěvák Otis Redding (9. 9. 1941 – 10. 12. 1967, narozen jako Otis Ray Redding, Jr.). Hudební svět dobýval v letech 1960 – 1967, z toho intenzivně nahrával pouhé čtyři léta. Více než kterýkoli jiný soulman dokázal zprostředkovat intimní povzbuzující sílu gospelu. Jeho propojením s rhythm’n’blues dodal svým písním přesvědčivost, neutuchající náboj a prostou něžnost svého velkého vzoru Sama Cookea.

Nadějný mladíček vyhrával talentová klání

Otis Redding se narodil v Dawsonu, městysu v Georgii. Ve třech letech se s rodinou přestěhoval do Maconu, odkud mj. pocházel budoucí rock’n’rollový efébek Little Richard. Jako mnozí jiní souloví zpěváci začínal v kostele zpěvem gospelů. První muzikantské lano dostal od Pat T. Cake & The Mighty Panthers, se kterými zakusí, jaké to je pohybovat se na segregovaném klubovém muzikantském okruhu Chitlin‘ Circuit.

Na svůj pěvecký talent poprvé upozornil, když patnáct týdnů po sobě vyhrál talentovou soutěž organizovanou lidmi z Hillview Springs Social Club a také její obdobu The Teenage Party pořádanou v maconském Douglas Theatre. Díky tomu ho pak objevili baskytarista Phil Walden, pozdější majitel hudebního vydavatelství Phil Walden And Associates, a Bobby Smith, vlastník malé nezávislé značky Confederate Records.

Otis Redding na reklamní fotografii k singlu Try A Little Tenderness. (Credit Photo: Volt Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain Mark 1.0)
Otis Redding na reklamní fotografii k singlu Try A Little Tenderness. (Credit Photo: Volt Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain Mark 1.0)
cestovní manažer, řidič a doprovodný vokalista Johnnyho Jenkinse

V profesionálním hudebním showbusinessu se Otis Redding poprvé ocitl v roce 1960 jako cestovní manažer a řidič Johnnyho Jenkinse, rhythm’n’bluesového kytaristy, který se etabloval se svojí kapelou Pinetoppers na klubové scéně v Maconu. Názory na to, zda byl Jenkins nedoceněný génius, nebo přeceňovaný showman, se velmi různí. Otis mu navíc zpíval doprovodné vokály.

Jenkinsovi muzikanti doprovodili Reddinga na jeho úplně prvním singlu Fat Gal / Shout Bamalama. Vyšel v roce 1961 u Confederate Records. Rozhlasoví disc-jockeyové ho ale odmítali hrát, protože na etiketě sedmipalcovky byla vlajka jižanské Konfederace. Druhé vydání proto vyšlo u Orbit Records.

„Tak se podíváme, co ten chlap umí.“

Za Otisovým individuálním pěveckým vzestupem stojí náhoda, jak už to v této branži bývá. V roce 1962 odvezl Jenkinse autem do Memphisu, kde měl absolvovat zkušební nahrávání pro Stax Records. Johnny test nezvládl a zcela pohořel. Otis Redding ho vystřídal u mikrofonu jen proto, aby vyplnil drahocenný studiový čas.

Podle vzpomínek Steve Croopera, kytaristy, producenta, aranžéra a spoluautora pozdějších dvou Otisových hitů Fa, Fa, Fa, Fa, Fa, Fa (Sad Song)(Sittin’ On) Dock Of The Bay, Redding prý celý den seděl v rohu studia, jednou za čas vstal a řekl: „Člověče, já bych si určitě rád střihl nějakou písničku!“ To, co se stalo potom, Crooper popsal: “Takže když jsme přestali pracovat na Jenkinsových nahrávkách, zbývalo nám asi čtyřicet minut a řekli jsme si: ‘Tak se podíváme, co ten chlap umí.’”

Tou první natočenou písní byla jednoduchá These Arms Of Mine, kterou Otis napsal dva roky předtím a které se nakonec prodalo asi osm set tisíc výlisků. Připomíná tím takové proslulé debuty, jako byly Please, Please, Please Jamese BrownaYou Send Me Sama Cookea, které sloužily ke zviditelnění osobitosti zpěvákova hlasu tím, že mu nedaly k dispozici nic než pocit, s nímž mohl pracovat.

začátek nového funky soulového zvuku
Otis Redding: Otis Blue/Otis Redding Sings Soul (1965, Volt)
Otis Redding: Otis Blue/Otis Redding Sings Soul (1965, Volt)

Tenkrát se ve čtyřiceti minutách nezrodila jen Reddingova hvězda. Byl to i začátek nového funky soulového zvuku, který je experimentální mixturou gospelu, uvolněného, ale také úderného memphiského rhythm’n’blues, jaký hrál rasově smíšený kvartet Booker T. & The MG’s – honosící se titulem „domácí“ studiové kapely labelu Stax/Volt Records, který povstal z původních The Mar-Keys – a proměnlivého proudu jejich dechové sekce, v dalších letech proslavené coby The Memphis Horns. Tenkrát se díky Otisovi otevřely dveře dokořán nejenom pro duo Sam & Dave, Arthura Conleyho, Eddieho Floyda a mnoho dalších soulových zpěváků.

Otis Redding: The Soul Album (1966, Volt Records)
Otis Redding: The Soul Album (1966, Volt Records)

Při této příležitosti se nabízí zmínit, že Reddingovi bylo třiadvacet, když mu v březnu 1964 vyšel dlouhohrající debut Pain In My Heart (spotify link). Za necelé čtyři roky jeho práce v nahrávacím studiu k němu přibylo dalších pět titulů, včetně kolekce duetů King & Queen (1967, spotify link) se zpěvačkou Carlou Thomas.

Otis Redding: Complete & Unbelievable: Otis Redding Dictionary of Soul (1966, Volt Records)
Otis Redding: Complete & Unbelievable: Otis Redding Dictionary of Soul (1966, Volt Records)

Mezi nejvíce oceňované Reddingovy dlouhohrajíci tituly náleží Otis Blue/Otis Redding Sings Soul (spotify link) ze září 1965, jeho následovník z jara 1966 The Soul Album (spotify link). Pověstnou albovou trojkorunu s nimi tvoří Otisova poslední sólová studiová LP deska vydaná za jeho života Complete & Unbelievable: The Otis Redding Dictionary Of Soul (spotify link).

natočit celé album za pár dní a zachytit tak bezprostřední emoce ve studiu
Otis Redding na reklamní fotografii k singlu When Something Is Wrong With My Baby. (Credit Photo: ATCO Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain Mark 1.0)
Otis Redding na reklamní fotografii k singlu When Something Is Wrong With My Baby. (Credit Photo: ATCO Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain Mark 1.0)

Reddingův drsnější neokoukaný styl byl úspěšný právě proto, že byl naprosto nekašírovaný a na rozdíl od městského soulu detroitského vydavatelství Motown nebo Philly soundu tvůrčího tandemu Kenneth GambleLeon A. Huff nikdy neztratil na přesvědčivosti. Svůj význam jistě mělo i pouze monofonní vybavení nahrávacího studia Stax/Volt na adrese 926 East McLemore Avenue v jižní části Memphisu.

Dalším kamínkem do mozaiky Otisova úspěchu je bezprostřednost. Pramení z toho, že nejenom píseň Respect byla napsána během jednoho dne, zaranžována za dvacet minut a nahrána na první pokus. Vycházelo to z Reddingova přesvědčení a úsilí natočit celé album za pár dní a zachytit tak bezprostřední emoce ve studiu.

Když jdu do studia nahrávat,“ vyprávěl Otis o svém přístupu, „mám jen název a možná první sloku. Zbytek vymýšlím během nahrávání. Pořídíme tři nebo čtyři verze. Pokaždé je zpívám jinak… Natáčíme všechno dohromady, žestě, rytmiku i zpěv, za pět hodin takhle vystřihneme šest písní.“

Tato spontánní metoda zaujala další soulové i bílé rockové muzikanty. Po něm přijeli do někdejšího kina Capitol Theatre na East McLemore Avenue Aretha FranklinWilson Pickett, aby se zdejšími studiovými muzikanty nahráli řadu svých největších hitů a dosáhli tak omamně ležérního zvuku. Brzy je následovali bílí rockeři Allman BrothersRolling Stones, jimž některé z těchto memphiských postupů přirostly k srdci.

vyvinul svůj vlastní intimní styl kombinovaný s teskným chraplavým vokálem

Ačkoliv mnohé Otisovy písně byly syrové a dravé, v počátcích se totiž zhlédl ve stylu Little Richarda (Hey, Hey, Hey, B strana jeho prvního hitu), zanechávají v posluchačích dojem, že šlo o zaníceného, citlivého a upřímného zpěváka. Zpíval tak trochu loudavě, za tempem a vy nejednou zjistíte, že se při poslechu jeho písní spontánně pohupujete.

Dosáhl toho jak v rychlých, svižných písních, tak i v baladách. Časem vyvinul svůj vlastní intimní styl kombinovaný s teskným chraplavým vokálem, který charakterizuje písně jako Pain In My Heart, Mr. Pitiful, Respect, My GirlI’ve Been Loving You Too Long (To Stop Now), natočené v letech 1963 až 1965. Patří k nim i Fa, Fa, Fa, Fa, Fa, Fa (Sad Song), či prosebná Try A Little Tenderness vznášející se na pomalém gradujícím rytmu.

Cesta do povědomí většinového, bělošského popového publika

Další z důvodů, proč byl Otis Redding úspěšný, spočíval v jeho osobnosti; zranitelnost, která se promítala do všech jeho vokálů, ho činila přístupným černému i bílému publiku. O tom si agresivnější černošští zpěváci jako James Brown nebo Wilson Pickett mohli nechat zdát.

Cestu do povědomí většinového, bělošského popového publika si začal prorážet díky coveru (I Can’t Get No) Satisfaction od Rolling Stones, jemuž vtiskl punc jedinečnosti svým svérázným táhlým frázováním. Otis Redding přistupoval ke coverům cizích písní jednoduše, i když to lidé kolem něj někdy nechápali. „Vždycky mysli jinak než ostatní,“ řekl jednou. „Nikdy nedělejte písničku tak, jak jste ji slyšeli dělat někoho jiného.“

Kolik toho interpret v Monterey dal, tolik mu publikum hned vrátilo
Otis Redding na reklamní fotografii k singlu Fa-Fa-Fa-Fa-Fa (Sad Song). (Credit Photo: Volt Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain Mark 1.0)
Otis Redding na reklamní fotografii k singlu Fa-Fa-Fa-Fa-Fa (Sad Song). (Credit Photo: Volt Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain Mark 1.0)

Definitivně se mu podařilo zaujmout bílou Ameriku až vystoupením na Monterey Pop Festivalu v létě 1967.

Producent a organizátor Monterey Lou Adler na tehdejší atmosféru Reddingova koncertu zavzpomínal: „Byl si vědom toho, do čeho jde, ale netušil, jaká bude odezva. Kolik toho interpret v Monterey dal, tolik mu publikum hned vrátilo.“

Otis Redding měl tehdy na svém kontě již pět alb v Top 5 a více než tucet singlů v Top 20 rhythm’n’bluesových žebříčků, ale nikdy se výrazněji neprosadil v popové (tedy bílé) sféře.

Ale když uzavíral druhý večer festivalu Monterey Pop, oblečený v čajově zeleném obleku – v kontrastu s módou hippies na pódiu i v davu – Redding fascinoval návštěvníky festivalu přemírou emocí a ohromující hloubkou svého hlasu. Věděl, že od té chvíle má úplně nové publikum. „Zdálo se, že Otis čerpá z jiného rozměru pocitů a prožitků než kterýkoli jiný interpret, kterého bylo možné v Monterey slyšet,“ píše Jonathan Gould ve své biografii Otis Redding: “Nedokončený život”.

Připravoval nový hudební koncept
Otis Redding: Live In Europe (1967, Volt Records)
Otis Redding: Live In Europe (1967, Volt Records)

V témže roce Redding vystřídal do té doby suverénně kralujícího Elvise Presleyho na pozici nejlepšího mužského zpěváka v anketě britského hudebního časopisu Melody Maker, když se rok předtím umístil desátý.

Určitě tomu napomohla jeho jarní evropská koncertní šňůra, z níž existuje koncertní záznam z pařížského Olympia Theatre, vydaný v červenci 1967 jako Live In Europe (spotify link). I přes elektrizující atmosféru mezi muzikanty a lidmi v hledišti je také dokumentem o zčásti nenaplněných očekáváních některých příznivců, kteří zkrátka chtěli slyšet rock’n’roll.

Ostatně, i Otis si již nějakou dobu uvědomoval, že žánr velkých balad se vyčerpal a chtěl přijít se zcela novým hudebním konceptem. Po poslechu LP desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band od The Beatles a některých alb Boba Dylana se vrhl do práce. „Byl si jistý, že je to to nejlepší, co kdy slyšel,“ vzpomínala jeho manželka Zelma Redding a dodala. „Myslím, že přemýšlel o tom, jak by mohl být také takhle kreativní.“

Tragická smrt v pouhých šestadvaceti letech

Redding byl na nejlepší cestě stát se korunním princem soulu. Šest měsíců po Monterey však umírá, když se charterové letadlo, kterým cestoval i s muzikanty z koncertní sestavy The Bar-Kays, zřítilo do ledového jezera ve Wisconsinu.

Otis se tak vítězství skladby (Sittin‘ On) Dock Of The Bay, která vyšla několik týdnů po jeho smrti, v pop hitparádě již nedožil. Její zádumčivý text, jemný libozvučný tón a rafinované napětí z ní činí esenci jeho umění a života, kterému jeho smrt dodala zvláštní jímavost. Byla to právě countryová mírnost a evidentní syntéza vlivů Dylana a Beatles, které učinily tuto píseň obzvlášť výmluvnou a univerzální.

Jak řekl její spoluautor Steve Cropper časopisu Hit Parader: „Můj prapůvodní pocit z Otise se nakonec ukázal být mým pocitem posledním. Byl to čistý člověk. Jeho láska k lidem se projevovala v jeho písních. Vždycky se snažil vrátit ke své dceři – nebo se mu po ní stýskalo, byla to ta nejlepší věc na světě. Jeho přístup byl vždycky optimistický.“

Reddingův hudební odkaz zprostředkovává posluchačům bezprostřední, téměř nevídané spojení; dokázal z minimální fráze vytěžit nepředstavitelnou intenzitu niterného sdělení a proto se nejčastěji vracel k základní, syrové síle lásky.

Be sociable and share

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..