Naposledy aktualizováno: 16.11.2025
Šest dekád výprav za blues, funkem, soulem a jazzem
Jeden z těch muzikantů, kteří nikam nespěchali — protože když máte vlastní groove, svět si vás najde sám. Walter “Wolfman” Washington (20. 12. 1943 – 22. 12. 2022, narozen jako Edward Joseph Washington Jr.) hrál tak, jak New Orleans dýchá: lehce, samozřejmě, s neokázalým mistrovstvím. Šest desetiletí se vracel na stejná pódia a ke stejným lidem, jako by hudba byla formou sousedské konverzace, která nikdy neskončí. A zanechal po sobě nejen desky, ale hlavně vzpomínku na člověka, který bral hudbu jako životní povolání i jako veřejnou službu.
Když město hraje skrz člověka
V New Orleans se sláva nehoní — tu si musíte postupně vysloužit. A někdy nepřijde vůbec. Na celostátních hitparádách vás nenajdou, ale zato vás každý šéf hudebního klubu ve vašem městě zná jménem. Walter “Wolfman” Washington byl přesně tenhle případ: hudebník, jehož kariéra je nejlépe vidět zpoza barového pultu, v dusném světle Maple Leaf, kde se jeho kytara leskla jako ulice Oak Street po dešti.
Byl jedním z těch muzikantů, kteří na pódiu nepotřebují velká gesta. Stačil mu úsměv, pár šibalských gest, hlas, jenž uměl být koketní i nešťastný, a samozřejmě ta pověstná hra “za notou” — frázování, které dělá blues osobitým a jazz přístupným. Walter Washington představoval druh hudebníků, kterým se přezdívá pilíře NOLA. Ne proto, že by se snažili stát legendami, ale protože nikdy nepřestali dělat to, co k New Orleans patří.
Dětství, kdy stačila krabice od doutníků
Walterovi rodiče neměli s hudbou společného nic kromě toho, že ji rádi poslouchali. On sám začal v kostelním sboru, kde se naučil, že hlas může být bránou i útočištěm. První nástroj? Krabice od doutníků, ramínko na šaty a pár gumiček. Když se pro něco nadchnete v devíti letech, obvykle vám to vydrží — zvlášť když vám strýc později dá skutečnou kytaru a město samo začne šeptat: „Tohle je tvoje.“
Jako dítě byl prý horká hlava, a tak mu v okolí neřekli jinak než „War-War“. Jméno Walter si nechal až později. A Wolfman? To už byl postoj. Začal na pódiích „wolfovat“, tedy vyzývat zkušenější axmeny na souboj. New Orleans tehdy fungoval jako přísná, ale férová hudební škola: když jste byli dobří, přežili jste. Když výjimeční, dostali jste přezdívku.
univerzita v terénu: Adams, Dorsey, Irma, K-Doe
Washington se stal profesionálem už v dospívání, což zní romanticky jen do chvíle, než si uvědomíte, jak tvrdý tenhle svět byl. Nejprve doprovázel gospelový chór True Love and Gospel Singers. Hrál u Irmy Thomas, doprovázel Ernieho K-Doe (svého bratrance), který mu dal první elektrickou kytaru, a pak strávil dva roky na cestách s Leem Dorseym.
Skutečným jeho vzorem a učitelem byl Johnny Adams. Washington s „Bronzovým kanárkem“ hrál dvě dekády — a Adams ho povzbuzoval, aby nejen poctivě hrál na kytaru, ale i zpíval. Aby zjemnil hlas a nebál se falseta. To je slyšet na nahrávkách: jeho hlas nikdy nepřekypoval silou, vyprávěl.
Roadmasters: Kapela, co dýchala s ním
V neworleanské hudbě se z vás kapelník stane, když na to přirozeně máte. A Walter „Walter“ Washington uměl. V roce 1986 založil Roadmasters. Kapelu, která byla jeho prodlouženou rukou a později i rodinou. Jon Cleary — zakládající klávesista — později napsal, že s Washingtonem objevil „nový slovník hudby“, zvláštní hybrid soulu, funky a jazzu, který vznikal organicky, bez potřeby cokoliv vysvětlovat.
Roadmasters koncertovali často, dlouho a na místech, která byla pro Waltera domovem: Maple Leaf, d.b.a., Tipitina’s. Byly to stovky večerů. V průběhu jednoho z nich vzniklo i živé album Live at the Maple Leaf (2008, spotify link) s varhaníkem Joem Krownem a bubeníkem Russellem Batistem, Jr.. Fantastická deska a dokument toho, co se v tom klubu dělo každý týden — groove, jenž odmítal spěchat kamkoli jinam.
Zvuk, který nepotřeboval dokazovat nic navíc
Walter hrál úsporně, ale ne prázdně. Harmonie široké, tón lehce nakřáplý. Škádlil, útočil, hladil. Jeho hlas věděl, jak znít zlomyslně i něžně. Převyprávěl příběhy o starých láskách i osudy lidí, kteří přišli tančit. A když se rozvibroval do falseta, zněl jako někdo, kdo vám právě šeptá do ucha. Mezi oblíbené koncertní čísla patřila funky předělávka „You Can Stay but the Noise Must Go“ od Johnnyho „Guitar“ Watsona — v jeho podání vždy důvod k všeobecné blažené spokojenosti. Dodržoval jedno pravidlo: „Neinovuj jen proto, abys byl „cool““. Přicházel s tím, co sám uvnitř cítil.
Nové kapitoly, nové desky, stará místa
Od 80. let Walter „Wolfman“ Washington nahrával pro značky Rounder, Bullseye Blues, Virgin/Point Blank i Anti-. Na albu Blue Moon Risin’ (1997, spotify link) se podíleli dechaři Jamese Browna — a stejně jako Brown uměl být i Washington funky, aniž by to přeháněl. Což potvrdil následujícím výtečným titulem Funk Is in the House (spotify link).
O mnoho let později, v roce 2018, se rozhodl zjednodušit aranžmá. Vzniklo album My Future Is My Past (spotify link). Walter si jako producenta vybral Bena Ellmana z electronic-funkových Galactic. Intimní, minimalistická deska: méně žesťů, více prostoru. Walter se nebál sáhnout po akustické kytaře a duet s Irmou Thomas, „Even Now“, byl návratem k dávným společným večerům v klubech — jako když se dva přátelé po letech posadí ke stolu a zjistí, že jen pokračují v rozhovoru, který kdysi přerušili.
Život mezi pódii a lidmi
V roce 2021 se oženil přímo na pódiu Tipitina’s — jak jinak. Další album s Ellmanem měl hotové, čekalo se na doladění smluv. Do posledních měsíců života vystupoval, dokonce i během léčby rakoviny. Když mohl, hrál. Když nemohl, tělo se vzpouzelo, ale hudba v něm pořád vibrovala. Poslechněte si Walterovu coververzi klasického hitu Bobbyho „Blue“ Blanda „I’ve Been Wrong So Long“ z již posmrtně vydaného LP Feel So at Home (spotify link) u fanouškovské značky Tipitina’s Records Club. Vokálně dokáže kombinovat čistou sílu, drsnost a něhu, stejně jako Bland, ale zcela originálně. Wolfmanovy rychlé kytarové akcenty dodávají skladbě šťávu a jeho ostře laděné sólo ji posouvá na vyšší úroveň.
Jeho poslední festival? Bogalusa Blues and Heritage Festival, září 2022. Měsíc poté, co ještě hrál na Jazz Festu. Zemřel 22. prosince ve věku 79 let. Walter “Wolfman” Washington říkával: „Chtěl jsem být pilířem New Orleans.“ A tím skutečně byl. Ne slavnostním základním stavebním kamenem, ale tou nosnou částí, která drží celou stavbu. Lhostejno, zda ho doprovázelo kombo nebo hrál sám se svou kytarou – jeho hlas a styl byly okamžitě rozpoznatelné. Říká se tomu oduševnělost. Je jedno, že nevypotil hit, který by pobláznil svět.
Ti, co před ním stáli v přeplněném Maple Leaf, odpřísáhnou, že některé příběhy se nestávají legendami — ony legendami prostě jsou.
