Naposledy aktualizováno: 25.7.2026
Bluesman, který z opakování udělal svědectví a banjo vrátil do příběhu černé Ameriky.
Otis Taylor si vystačí s jedním akordem, několika slovy a dronem banja. Do tak úsporné hudby se mu vejde otroctví, lynčování, segregace i násilí nesené v rodinné paměti. Z hudebního provozu zmizel na bezmála dvacet let. Když se před padesátkou vrátil, věděl už přesně, které příběhy nechce nechat zmizet.
Jeden akord stačí
Když se v „Ten Million Slaves“ ozve banjo, zahraje několik tónů a vrátí se na začátek. Pořád stejná figura, bez příslibu, že píseň někam dospěje. Pod ní zní Otis Taylorův baryton a příběh lidí převážených přes oceán. Hudba krouží kolem stejného místa.
Taylor pro takový styl používá označení trance blues. Hudbu založenou na opakování a malém počtu akordických změn přirovnává k otáčejícímu se předmětu, na který hledí hypnotizovaný člověk. Slyšel ji v jednoakordovém boogie Johna Lee Hookera i u starého apalačského banjisty Docka Boggse. Podobnou sílu pro něj mají západoafrické rytmy nebo indický sitárista Ravi Shankar.
K blues přidává housle, violoncello, kornet, mandolínu, elektrické banjo nebo syntezátor. Písně někdy nemají refrén. Text tvoří několik vět, mezi nimiž zůstává volné místo. Část bluesové scény proto jeho hudbu považovala spíš za folk rock. Taylor se tím po čase přestal zabývat. Odlišnost začal brát jako poctu. Aspoň jej nikdo nemohl zaměnit s někým jiným.
Kluk s banjem v Denveru
Narodil se 30. července 1948 v Chicagu a vyrůstal v Denveru. Otec pracoval na železnici, znal jazzové muzikanty, hlásil se k socialismu a podle synových vzpomínek byl skutečný bebopper. Matka poslouchala Ettu James stejně jako Pata Boonea.
Čtyři bloky od Taylorova bydliště sídlilo Denver Folklore Center Harryho Tufta. Dospívající Otis tam poslouchal Son House, Muddyho Waterse a Mississippi Freda McDowella. Naučil se na banjo, kytaru a foukací harmoniku. Na jednokolce dokázal jet a zároveň hrát na pětistrunné banjo. V šestnácti se s tím dostal do místních novin.
Banjo však brzy odložil. Kdosi ho pochválil jak hraje a navrhl, že by mohl vyrazit na talentovou soutěž na americký Jih. Psal se rok 1964 nebo 1965. Taylor si představil černého chlapce s banjem v krajině, kde stále rozhodovaly segregace a rasové násilí. Nástroj pro něj patřil k bělošskému Jihu, bluegrassu a ponižující karikatuře.
Po letech zjistil, že předchůdci banja přišli do Ameriky s unesenými Afričany. Zeptal se někdejšího učitele, proč se to tehdy nedozvěděl. Učiteli původ nástroje nepřipadal důležitý. Věděl o něm, nemluvil o něm.
V roce 1966 Otise vyloučili z denverské Manual High School, protože si odmítl zkrátit vlasy. Rodiče ho na tři dny zavřeli doma. Jakmile trest skončil, otec ho odvedl k holiči.
|
|
|
Z pódia mezi starožitnosti
V roce 1977 Otis Taylor s veřejným hraním skončil. Za sebou měl londýnskou smlouvu s vydavatelstvím Blue Horizon, která nedospěla k desce, i coloradské hraní s Tommym Bolinem, Zephyr a 4-Nikators. Dalších téměř dvacet let se živil jako obchodník a znalec starožitností. Pomáhal také financovat a připravovat jeden z prvních afroamerických závodních cyklistických týmů ve Spojených státech. Hudbu nechával doma a hrál jen mezi přáteli.
V roce 1995 jej baskytarista Kenny Passarelli přemluvil, aby zahrál při otevření kavárny Buchanan’s v Boulderu. Doplnil je kytarista Eddie Turner. Měl to být jediný večer. Publikum chtělo další. O rok později vyšlo první Taylorovo sólové album Blue-Eyed Monster, po něm následovalo When Negroes Walked the Earth (spotify link). Bylo mu skoro padesát. Na prvních deskách zkracoval texty, nechával rytmus stát na místě a zvyšoval napětí tím, že odmítal obvyklé rozuzlení. Když hledal intenzitu, nepřidával hlasitost. Ubíral.
Příběh Marthy Jones
Na White African (spotify link) se rodinná historie přesunula do středu Taylorovy tvorby. Deska mluvila o rasovém násilí, závislosti, chudobě a důsledcích americké minulosti. Nejosobnější místo zaujala skladba “Saint Martha Blues”. Taylorův pradědeček byl podle rodinné paměti lynčován v Lake Providence v Louisianě. Ve skladbě se zpráva o zohaveném těle dostane až k jeho ženě Martě Jones, která zůstane sama s tím, co dav udělal jejímu muži. Žádná rekonstrukce zločinu: jméno, skutek, několik vět.
Já jen zaznamenávám příběhy.
— Otis Taylor
Podobně zachází s dalšími postavami. Zastřelený strýc, otrok, černý voják, člověk prchající z Jihu nebo žena, které násilí vzalo blízkého. Často dostane hlas někdo, kdo už svůj osud nemůže změnit. Označení protestní zpěvák Taylor odmítá. Považuje se za vypravěče. Politickou váhu jeho písním určuje už jejich výběr. Taylor přidává minimum komentáře a nechává postavy v situaci, z níž se nedá snadno odejít.
Bez bubeníka, bez úniku
Na Truth Is Not Fiction z roku 2003 dostal Taylorův přístup elektrickou podobu. Kytarista Eddie Turner vytvářel ostré zvukové plochy, Ben Sollee přidal violoncello a Kenny Passarelli držel basový puls. Nahrávka se obešla bez bubeníka. Rytmus obstarávaly opakované figury a napětí mezi nástroji.
Taylor tehdy řekl, že pravdu je potřeba hledat na okrajích společnosti. Tam zamířily i jeho písně. „Rosa, Rosa“ se dotýkala zápasu za občanská práva, „House of the Crosses“ sexuálního násilí. Trance blues tu fungovalo jako pracovní metoda. Opakování drželo posluchače u příběhu, dokud nezačal být nervózní nebo nejistý.
Po odchodu Passarelliho začal Taylor své desky produkovat sám. Double V z roku 2004 znělo volněji a syrověji. Zpívala na něm jeho dcera Cassie a převzala basový part. Název připomínal heslo černých amerických vojáků za druhé světové války: vítězství nad fašismem v zahraničí a nad rasismem doma. Pro Otise Taylora znamenalo také společnou desku otce a dcery.
V nahrávacím studiu dával přednost emoci před nablýskaným zvukovým záznamem. První pokus ukázal, zda muzikanti skladbě rozumějí, druhý bývá často finálním. Při třetím se podle něj emoce vytrácela. Taylor přitom vybíral hráče se silným rukopisem. Kornetista Ron Miles, jenž s Otisem hraje na albech Hey Joe Opus – Red Meat (2015, spotify link) a Fantasizing About Being Black (2017, spotify link), ale i většině titulů pro Telarc, jej řadil do skladatelské linie vedoucí od Roberta Johnsona a Bessie Smith až k Princeovi.
Komu patří banjo
K nástroji, který v mládí odložil, se Taylor vracel postupně. V roce 2008 kolem něj vystavěl album Recapturing the Banjo (spotify link). Pozval Keb’ Mo’, Coreyho Harrise, Alvina Youngblooda Harta, Guye Davise a Dona Vappieho. Každý přinesl jiný styl hry a jinou část afroamerické hudební zkušenosti.
Do obrazu banja pevně spojeného s bluegrassem vrátili černošské muzikanty, smyčcové kapely, jug bandy, blues a neworleanskou hudbu. Předchůdci nástroje provázeli život zotročených Afričanů už předtím, než jej minstrelské show proměnily v rekvizitu rasové karikatury. Taylor chtěl historicky významné album, které bude poslouchatelné i bez historického výkladu.
Otázka paměti zůstala v jeho tvorbě i později. Fantasizing About Being Black sledovalo černošskou zkušenost od otrokářských lodí přes segregaci k současnosti. Podle Taylora lze černou kulturu obdivovat, napodobovat a proměnit v módu. Cestu k pochopení její historické ceny už si zájemci vybírají méně ochotně.
Album Otis Taylor’s Banjo… (spotify link) z roku 2023 už názvem neodkazovalo jen k nástroji. Taylor jím znovu otevřel vytěsněnou část černé americké paměti. Vedle nových písní znovu natočil několik starších. Jiná doba mění i význam příběhu, který už jednou vyprávěl.
|
|
|
Sedmapadesát let poté
V květnu 2023 obdržel Taylor čestný diplom od Manual High School. Škola se tím pokusila napravit jeho vyloučení kvůli dlouhým vlasům. Trvalo jí to sedmapadesát let. Taylor reagoval bez přehnaného zadostiučinění. Vychoval děti, vybudoval dvě kariéry a školní rozhodnutí jeho život dávno přestalo určovat. “Jak bych mohl litovat?” odpověděl, když se ho ptali na starou křivdu.
Na konci roku 2025 vyšlo Otis Taylor and the Electrics. Kapela hrála ve studiu živě, bez dodatečných oprav. Taylor znovu zpíval o Jimu Crowovi, otročení na plantážích a útěku z Jihu. Pouze na streamovacích platformách se objevil titul Otis Taylor Live (spotify link). Jde o záznam vystoupení na Trance Blues Festival v roce 2025. Otis tuhle akci založil.
Škola napravila, co ještě napravit šlo. Banjo udělalo několik kroků a vrátilo se na začátek.
