Johnny Griffin, prototyp hardbopového saxofonisty s přezdívkou Little Giant

Naposledy aktualizováno: 22.1.2020

Johnny Griffin
Johnny Griffin

Jedním z těch, kteří se výrazně prosadili v době narůstající popularity hard bopu, byl talentovaný, technicky vyspělý a neuvěřitelně rychlý tenorsaxofonista Johnny Griffin (24. 4. 1928 – 25. 7. 2008, narozen jako John Arnold Griffin III).

Zdivočelý saxík ze Středozápadu USA

Johnny Griffin oprávněně zaujal místo mezi nejvýraznější saxofonisty jazzové éry ohraničené druhou polovinou padesátých let minulého století a počátkem následují dekády.

Upozornil na sebe zvláštně odlehčeným tónem s jakým zvládal dech beroucí doprovody, i svěží sóla, hrané s precizní důkladností a nebývalou intenzitou. Bohaté instrumentální dovednosti využil i později, když se zařadil mezi oblíbence fanoušků soul jazzu.

Johnny Griffin a Eddie "Lockjaw" Davis
Johnny Griffin a Eddie „Lockjaw“ Davis

Griffinův přístup ke hře lze nejlépe pochopit, pokud jej porovnáme s pojetím Eddieho „Lockjaw“ Davise, se kterým vedl v letech 1959 – 1962 velmi zajímavý společný kvintet.

Oba „nekompromisní tenorové,“ i jejich skvělí sidemeni – obvykle Junior Mance (piano), Larry Gales (basa) a Ben Riley (bicí) – si i po letech zaslouží pozornost hledajících posluchačů.

Zatímco „Lockjaw“ ve svých sólech využíval drsný tón a staccato frázování, s nimiž na sebe upozornil již během působení v kapele Counta Basieho – Griffin okolo něho bzučel, jako divoce se rojící vosa.

Jen pro pořádek a „pod čarou“ můžeme zmínit, že jiná verze jejich rytmiky hrála například ve složení Horace Parlan (piano), Buddy Catlett (basa) a Art Taylor (bicí) – tihle hoši také nebyli „žádná vořezávátka.“

Kombinace dvou naprosto odlišných přístupů je podmanivá. Bez váhání jim můžeme přiznat titul nejlepšího tenorsaxofonového dua všech dob. Samozřejmě s vědomím, že by bylo trestuhodné opomenout Dextera GordonaWardellem Grayem, Sonnyho Stitta z dob hraní s Genem Ammonsem či úžasné britské kumpány Tubbyho HayeseRonnieho Scotta – těm to znělo rovněž fantasticky – ale byli si stylově více podobní.

začátky na rhythm’n’bluesové taneční scéně
Introducing Johnny Griffin (1956, Blue Note Records)
Introducing Johnny Griffin (1956, Blue Note Records)

Johnny Griffin pocházel z Chicaga. Na základní škole se nejdříve seznamuje s hrou na altsaxofon. Již tehdy si jej všimne bluesový kytarista T-Bone Walker.

V sedmnácti nastoupil na místo tenorsaxofonisty v prvním profesionálním angažmá v big bandu Lionela Hamptona, se kterým v letech 1945 – 1948 v New Yorku odehrál řadu freneticky přijatých vystoupení.

V saxofonové sekci seděl vedle protřelého mazáka Arnetta Cobba, který zásadně ovlivnil první kroky nadějného mladíčka. Na úspěšnou spolupráci naváží v roce 1951, když si Cobb postaví vlastní kapelu.

Mezitím se Johnny živí v rhythm’n’bluesovém tanečním combu Joea Morrise (šelakový singl Fly Mister Fly / Out Of The Night) a v kapele swingové bubenické extra třídy Jo Jonese. Spolupracuje s mladičkým talentovaným trumpetistou Bookerem Littlem, který přijel v roce 1954 do Chicaga, aby studoval na místní Chicago Conservatory of Music.

První, plně funkční verze hardbopového saxofonisty

Po návratu z vojenské služby na Havaji se pár let protlouká po jazzových klubech. Hraje v sextetu s barytonsaxofonistou Pepperem Adamsem a trumpetistou Donaldem Byrdem a doprovází klavírní virtuozy Buda PowellaElmo Hopea.

V roce 1957 dokonce působí osm měsíců v legendárních The Jazz Messengers bubeníka Arta Blakeyho. Mezi desítkami alb Poslů jazzu dodnes zaujímá titul Art Blakey’s Jazz Messengers With Thelonious Monk (1958, Atlantic Records) významné místo, byť nepatří právě mezi jejich typické nahrávky.

Během dvouletky 1956/1957 nahraje společně s dalším rodákem z Chicaga, dnes zcela zapomenutým, přesto velice zajímavým kontrabasistou Wilburem Warem, dvě vlastní, swingově rozhoupané LP desky The Chicago Sound (1957, Jazzland) a J G (1958, Argo Records).

Ve stejné době se upíše u Blue Note Records. Výsledkem je nejdříve titul Introducing Johnny Griffin (1957), na němž tehdejšího nováčka na newyorské bopové scéně doprovází Paul Chambers (basa), Art Blakey (bicí), Winton Kelly (piano), Lee Morgan (trubka) a tenorsaxofonisté Hank MobleyJohn Coltrane.

Druhým albem je o poznání střídmější The Congregation (1958). Z předchozí hvězdné sestavy zůstal jen Chambers, za bicí se posadil Kenny Dennis a k pianu Sonny Clark.

Doživotní obdiv k theloniousu monkovi
Johnny Griffin Quartet: Way Out! (1958, Riverside Records)
Johnny Griffin Quartet: Way Out! (1958, Riverside Records)

Od roku 1958 hrál s nevyzpytatelným klavíristou Theloniousem Monkem mj. na LP deskách Thelonious In Action (1958, Riverside Records) a Misterioso (1958, Riverside Records).

Monkův jedinečný skladatelský a hráčský projev jej doživotně ovlivní. Několikrát se k této umělecké etapě vrátí. Ať již s „Lockjaw“ Davisem na LP desce Lookin‘ At Monk (1961, Jazzland) nebo na jejich kompilačním dvojalbu The Toughest Tenors (1976, Milestone Records).

Nejlepší léta s Riverside Records

Současně s nástupem k Monkovi podepsal producentovi Orrinu Keepnewsovi a majiteli Riverside Records sólový kontrakt. Se svým kvartetem Wilbur Ware, Kenny Drew (piano) a Philly Joe Jones (bicí) připraví vynikající hardbopový titul Way Out! (1958, Riverside Records).

V srpnu 1959 jde do studia pro změnu se sextetem. Hrají v něm trumpetista Blue Mitchell, pozounista Julian Priester a rytmika Sam Jones (basa), Albert „Tootie“ Heath (bicí) a Wynton Kelly (piano). Pořídí snímky pro album Little Giant (1959, Riverside Records) pojmenovaném podle Griffinovy přezdívky.

Johnny Griffin Quartet: The Kerry Dancers (1962, Riverside Records)
Johnny Griffin Quartet: The Kerry Dancers (1962, Riverside Records)

Následuje mezi fanoušky oblíbený titul The Big Soul Band (1960) s aranžemi pianisty Normana Simmonse. Zvukově čerpal inspiraci z hudební produkce soulové hvězdy Raye Charlese. Natočí jej s desetičlennou studiovou sestavou, v níž usedli mj. trumpetista Clark Terry, basista Bob Cranshaw či bubeník Charlie Persip.

V roce 1962 připraví další výbornou LP desku The Kerry Dancers. Zvláště titulní skladba se kvartetu, v němž se objevili Ron Carter (basa), Ben Riley (bicí) a Barry Harris (piano), vydařila a dodnes patří do zlatého soul hardbopového fondu.

Zúčastní se poslední větší studiové sekvence pod vedením jednoho z nejlepších jazzových aranžerů a skladatelů Tadda Damerona, jež se uskutečnila tři roky před Taddovým úmrtím.

Ve studiu se sešla zajímavá muzikantská sestava – Bill Evans na piano, tenor saxofonisté Johnny Griffin a Jerome Richardson, trumpetisté Blue Mitchell, Charlie Shavers, Joe Wilder a Clark Terry, trombonista Jimmy Cleveland, hráč na francouzský roh Julius Watkins, kontrabasisté George Duvivier, Ron Carter a bubeník Philly Joe Jones. Výsledkem bylo album The Magic Touch (1962, Riverside Records).

Definitivní přestěhování na Starý kontinent

O rok později se podobně, jako mnozí další černošští hudebníci, odstěhuje natrvalo do Evropy, aby unikl před rasovými předsudky. Na evropské jazzové scéně patří mezi respektované celebrity.

Johnny Griffin: The Man I Love (1969, Polydor Records)
Johnny Griffin: The Man I Love (1969, Polydor Records)

Mezi nejzajímavější tituly, které nahrál na Starém kontinentu, určitě patří The Man I Love (1969, Polydor Records). Rytmice šéfoval starý známý, důrazný bubeník Albert Heath. Doplnili ho pianista Kenny Drew a dánský kontrabasista Niels Henning Ørsted Pederson.

Johnnyho domovem se až do jeho odchodu na jiný svět v roce 2008 stane Francie. Během čtyřiceti let střídavě žije v Paříži, na Côte d’Azur a Availles-Limouzine. Jen na krátkou dobu se odstěhuje na nizozemskou zemědělskou farmu.

dvakrát navštívil prahu

V roce 1967 a 1969 zavítal i do Prahy a Budapešti. Na pražském mezinárodním jazzovém festivalu vystoupil coby člen big bandu kapelníků Kennyho ClarkeaFrancyho Bolanda.

Slide Hampton & Václav Zahradník Big Band ‎– Interjazz 2 (1974, Supraphon, Gramofonový klub)
Slide Hampton & Václav Zahradník Big Band ‎– Interjazz 2 (1974, Supraphon, Gramofonový klub)

Návštěvu si zopakuje v roce 1972. Tehdy dokonce natočí jako člen orchestru Slidea HamptonaVáclava Zahradníka v pražském studiu v Dejvicích společnou desku Slide Hampton & Václav Zahradník Big Band ‎– Interjazz 2 (1974, Supraphon). Hraje na ní i několik českých jazzmenů (vibrafonista Karel Velebný, kytarista Rudolf Dašek či trombonista Zdeněk Pulec a pár dalších).

Až do svých osmdesátin hrál s nevšedním zápalem a chutí

V roce 1975 zazářil na prestižním švýcarském jazzovém festivalu v Montreaux. Hostoval při tamních koncertech Dizzyho GillespiehoCounta Basieho. Producent Granz Norman vydal záznamy obou vystoupení  na albech Dizzy Gillespie Big 7 At The Montreux Jazz Festival 1975Count Basie Jam Session At The Montreux Jazz Festival 1975.

Následující léto si úspěch zopakuje na podobně významné akci v kalifornském Monterey. Ještě na konci sedmé dekády si vyzkouší zahrát si moderní fusion music s partou Passport, soustředěné okolo německého saxofonisty Klause Doldingera.

I v pozdějších letech zůstal muzikantsky aktivní. Samozřejmě již dávno nepatřil mezi progresivisty. O to více hrál s nevšedním zápalem a chutí. Až do svých osmdesáti se s nadšením nořil do procítěných saxofonových frází a sól. Ať již to bylo v dresu vzpomínkových sestav s trumpetisty Dizzym Reecem, Woody Shawem nebo klavíristou Kennym Drewem či s francouzským pianistou Martialem Solalem a o generaci mladším saxofonistou Stevem Grossmanem.

Ukázky:

Chicago Calling
https://youtu.be/vuyFoid2BPI
The Congregation
https://youtu.be/ps_6pBFAPSQ
Art Blakey’s Jazz Messengers & Thelonious Monk: In Walked Bud
https://youtu.be/gnGLy1l1A8I
Wilbur Ware Quintet: The Man I Love
https://youtu.be/-H_9hVOzC2E
Second Balcony Jump
https://youtu.be/-OCC0AnbkeM
Wade In The Water
https://youtu.be/m19UEIu8mKg
Black Is The Color Of My True Love’s Hair
https://youtu.be/ttfJJEVcbRQ

Autor

mingus

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..