Naposledy aktualizováno: 22.6.2018
Další z příslušníků elitní jednotky texaských jazzových tenorsaxofonistů se jmenuje Arnett Cobb (10. 8. 1918 – 24. 3. 1989, narozen jako Arnett Cleophus Cobb). Její členové (namátkou Buddy Tate, Budd Johnson nebo Herschel Evans) jsou snadno rozeznatelní díky charakteristicky špinavě hutnému a surově rámusivému tónu, jímž vytváří neodolatelně lákavé, swingující napětí.
První swingové zkušenosti a pět let řádění v jazzovém cirkusu lionela hamptona
Arnett Cobb se v průběhu bohaté kariéry dopracoval k naprosto jedinečnému ovládání hudebního nástroje, pro něž odborná kritika používala přirovnání o tónech z „otevřené prérie“ a stylu „Jižanského kazatele.“
Pod dohledem babičky se ještě jako malý kluk učí hrát na piano. Postupně vystřídá další hudební nástroje – housle, trubku, C-tenorový saxofon, aby nakonec definitivně skončil u jeho tenorové verze.
První profesionální angažmá mu v roce 1933 nabídne bubeník Frank Davis. Rok nato přechází na dvě sezóny do kapely trombonisty Chestera Boonea. V roce 1936 se připojí ke zbrusu nové skupině, kterou sestaví Booneův trumpetista Milton Larkin. Nový orchestr si rychle získává renomé. Vystupuje nejenom v harlemském Apollo Theatre, ale i v chicagském Rhumboogie Clubu, vlastněném boxerem Joe Louisem.
Arnett vydrží v angažmá u Larkina až do roku 1942, kdy přijímá nabídku Lionela Hamptona. To je již významný krok mezi tehdejší jazzovou extratřídu. O mladičkém, divoce hlučném tenorsaxofonistovi se začíná hovořit s velkým uznáním.
Prestiž potvrdil především na nahrávkách Overtime a Flying Home No 2, z níž se zrodil velký hit. Vyvrátil tak kapelníkovy počáteční obavy, zda bude důstojnou náhradou za jiného fenomenálního Texasana, saxofonistu Illinois Jacqueta.
Pro Hampa byl Cobb doslova požehnáním. Nejenom jako šéf saxofonové sekce, aranžér, skladatel, jeden z hlavních sólistů, ale také coby talent scout. Manažersky se o kapelu staraly Arnettova manželka Elizabeth společně s Lionelovou ženou Gladys. Cobbova matka navíc šila pro muzikanty koncertní kostýmy.
Na volnou nohu
Dva roky po válce se Cobb osamostatňuje. V dubnu 1947 si postaví první vlastní sextet, v jehož sestavě jsou kontrabasista Walter Buchanan, bubeník George Jones, pianista George Rhodes, pozounista Al King a trumpetista Dave Page.
Premiérové nahrávky nového seskupení, z nichž patří mezi nevýraznější Go, Red, Go nebo Top Flight a Big League Blues, vznikaly pro krátkodechý, ale poměrně aktivní label Apollo Records.
Trvalo více jak čtvrtstoletí, než vyšel alespoň výběr z těchto snímků na LP desce Fabulous Apollo Sessions (1973) u francouzského labelu Vogue Records. Komplet všech šestnácti nahrávek se na evropském trhu objevil až o jedenáct let později pod názvem The Complete Apollo Sessions (1984, Vogue Records).
Teprve jako leader malého comba Arnett konečně potvrdil, že nebyl jen frenetickým saxofonovým klaunem v Hamptonových divokých show. Dokáže geniálně vystavět úžasné sólo tak, aby přesně zapadlo do charakteru skladby a rozhodujícím způsobem ovlivnilo celkově pozitivní dojem z nahrávky.
Samozřejmě, pokračuje i ve výstředních kouscích. Během nespoutaných koncertních show se vyhoupl na barový pult, aby přímo mezi lidmi odehrál exaltované sólo.
Takovým pojetím se nesmazatelně zapsal do povědomí nastupující generace mladých jazzových, rhythm’n’bluesových, soulových i funkových saxofonistů. Mnohými byl považován za jednoho z otců stylu. Hlásili se k němu například Gene Ammons, Johnny Griffin, Houston Person, Sonny Stitt, Stanley Turrentine, King Curtis nebo Rahsaan Roland Kirk.
první vážné zdravotní komplikace přibrzdí nádějnou kariéru
Nádějně nastartovanou kariéru přeruší Cobbovy přetrvávající bolesti zad. Musí se podrobit operaci a tak raději kapelu rozpustí.
Rekonvalescence se prodloužila až do roku 1950, ve kterém uzdravený Arnett představí novou sestavu, se kterou doprovází nejenom zpěvačku Dinah Washington, ale také komika Redda Foxxe nebo excelentní zpěváky Arthura Prysocka a Jackieho Wilsona.
Byl to Cobb, kdo objevil soulového kmotra Jamese Browna a vzal ho s sebou na turné jako předskokana. Později Browna přivezl do New Yorku a představil ho svému promotérovi Benovi Bartovi, majiteli umělecké agentury Universal Attractions.
V roce 1956 se vše znovu zadrhne, když Cobb utrpí vážná zranění při automobilové nehodě. Po uzdravení se vrací domů do Houstonu. Zdravotně se zlepšuje, ale musí do konce života při chůzi používat berle.
Nastoupí na místo manažera v tamním hudebním klubu Ebony Club a vedle toho si sestaví vlastní devatenáctičlenný big band, jehož členové doprovází hvězdné hosty, jako Sammyho Davise Jr., Sarah Vaughan, Ellu Fitzgerald, Raye Charlese a mnohé další, kteří přijíždí do Houstonu koncertovat bez vlastní kapely.
neuvěřitelně vyrovnaná řada lp desek pro prestige records
Na přelomu páté a šesté dekády dvacátého století se zrodí komerčnější jazzový styl, jemuž se dostane pojmenování soul jazz. To je přesně parketa pro Arnetta a jeho sentimentální, ale přesto silový, důrazný macho styl hry.
Uchopí nabídnutou příležitost za pačesy. Ostatně, byl jedním z prvních saxofonistů, kteří na počátku čtyřicátých let minulého století dovedně promísili swing s ranými rhythm’n’bluesovými postupy.
Podepíše smlouvu s Prestige Records, pro které ve studiu Rudyho Van Geldera nahraje během let 1959 – 1962 úctyhodný štos výtečných LP desek, na které si do studia zve skutečnou hráčskou smetánku.
Na debutovém albu Blow, Arnett, Blow (1959, Prestige Records) to jsou tenorsaxofonista Eddie „Lockjaw“ Davis a varhaník Strethen „Wild Bill“ Davis, se kterým se Cobb setkal již v kapele trumpetisty Miltona Larkina.
S hvězdnou saxofonovou all-star sestavou, složenou z Lockjaw Davise, Buddyho Tatea a Colemana Hawkinse, připraví nádherné album, shrnující nahrávky z jejich společných jam-sessions, pod názvem Very Saxy (1959, Prestige).
S vynikající rytmikou ve složení Wendell Marshall (basa), Arthur Taylor (bicí), Ray Barretto (conga) a Ray Bryant (piano) nahraje strhující LP desku Party Time (1959, Prestige Records).
Na jejím volném pokračování More Party Time (1960, Prestige Records) spolupracuje znovu bubeník Arthur Taylor, ale také například basista Sam Jones nebo pianisté Bobby Timmons a Tommy Flanagan.
O tom, že i po letech neztratil cit pro pečlivě vystavěné, zasněné sólo, svědčí snímky Willow Weep For Me, P.S. I Love You nebo Blue & Sentimental, zařazené na LP desku z roku 1960 Ballads By Cobb, na níž si přizval slavného bopového pianistu Reda Garlanda. O dva roky později si spolupráci s Redem zopakují. Výsledkem bylo album Sizzlin‘ (1962, Prestige).
nebývale rozsáhlá koncertní a studiová aktivita
Arnett vystupuje až do konce šedesátých let pouze na texaské klubové scéně. Bohužel, kvůli vážným zdravotním komplikacím musel několikrát omezit počet koncertů.
Evropští fanoušci se jej dočkají až v roce 1973. Přilétá na Starý kontinent coby člen all-star výběru Lionela Hamptona.
Od té doby se také datuje Cobbova zvýšená koncertní a studiová aktivita. Nabízí se teorie, že za tím vším stála jeho dcera, ze které udělal svého agenta a manažera.
Ve stejném roce odehraje návštěvníky nadšeně přijatý koncert v rámci Newport Jazz Festivalu. Záznam z vystoupení, na němž s Cobbem účinkovali Illinois Jacquet, jehož nahradil v roce 1942 u Hamptona, varhaník Milt Buckner a bubeník Panama Francis, vychází pod názvem Jazz At Town Hall (1973, J.R.C. Records).
vzhůru na cesty
Během následujících let navštíví také Japonsko a několikrát se vrací do Evropy. Nejdříve přijme pozvání na francouzský Dunkerque Jazz Festival a v roce 1975 přilétá coby člen kapely Milta Bucknera, se kterou odehraje většinu svých evropských koncertních vystoupení.
Díky labelu Black & Blue Records jsou mnohé z nich zaznamenány na magnetofonový pás a později se objeví na raritních vinylových kompletech. Ještě v roce 1974 vychází live album Jumpin‘ At The Woodside s materiálem z květnového pařížského koncertu.
Nahrávka společného vystoupení s trombonistou Al Greym na festivalu v Nice v červenci 1977 je zveřejněna až v roce 2008 na CD Al Grey & Arnett Cobb: Ain’t That Funk For You. Arnett si v Evropě zahrál i v roce 1980, jak dokumentuje velice povedený živý záznam spolupráce se saxofonistou Guym Lafittem, který dostal název Tenor Abrupt.
Od roku 1985 jej na cestách doprovází vlastní combo, plakátované pod názvem Texas Jazz And Blues featuring Jewel Brown. Zpěvačka Jewel Brown byla známá v šedesátých letech jako součást koncertních turné Louise Armstronga.
V dubnu 1988 se Arnett podílí na tenorsaxofonovém summitu, jehož se účastnili Joe Henderson a Jimmy Heath. Spolupráci zachytily snímky pro vinyl Tenor Tribute (1990, Soul Note Records)
Arnett Cobb naposledy nahrává pro připravované koncertní CD Show Time (1988, Fantasy Records). Na disku je zaznamenáno vystoupení v rámci narozeninového koncertu k jeho šedesátým devátým narozeninám. Mezi gratulanty byl mj. i trumpetista Dizzy Gillespie.
Půlroku poté Arnett odchází z našeho světa.
Ukázky:
Flying Home [No. 2]
– https://youtu.be/CiCRybgKDq8
Go Red Go
– https://youtu.be/SYpfUwvgkOo
Smooth Sailing
– https://youtu.be/7Unyudwl7VM
Arnett Cobb and Buddy Tate Tenorsax Battle
– https://youtu.be/THXENfWaSoI
Misty (Live 1982)
– https://youtu.be/UKy0fa1SjvA
