Bud Powell, po něm již piano nikdy nebylo pianem

Naposledy aktualizováno: 31.10.2018

Bud Powell v roce 1949 během vystoupení v legendárním klubu Birdland
Bud Powell v roce 1949 během vystoupení v legendárním klubu Birdland

Bud Powell (27. 9. 1924 – 31. 7. 1966, narozen jako Bud Earl Powell), vynikající pianista a tragická jazzová postava, jenž podstatnou část života bojoval s drogovou závislostí a těžkými psychickými problémy. Více jak třetinu života prožil v nemocnicích a psychiatrických léčebnách.

jasná bebopová jednička

Společně se saxofonistou Charliem „Yardbirdem“ Parkerem patří mezi největší ikony bebopové muzikantské generace z počátků nástupu moderního jazzu v poválečném New Yorku.

Jazzoví fanoušci mají nesmírné štěstí, že existují společné nahrávky obou bebopových věrozvěstů. Namátkou doporučujeme Complete Live At Birdland with Fats Navarro (RLR, 1950) nebo Summit Meeting At Birdland with Dizzy Gillespie (CBS, 1951), na kterých oba prokazují svoje hudební mistrovství. Powell hraje s tehdy neslyšenou intenzitou a rychlostí, které nijak neovlivňují přesnost jeho úderů do klaviatury.

I po mnoha letech je stále obdivován, uznáván jako vzor a inspirace pro stovky jazzových pianistů, mezi nimiž najdeme jak jeho současníky – Arta Tatuma, Theloniouse Monka, tak i zástupce o generaci mladších hvězd, jako Bill Evans, Herbie Hancock, Chick Corea nebo McCoy Tyner.

Mezi velké Powellovi obdivovatele se řadil tenorsaxofonista Sonny Rollins, který se vyznal slovy: „Myslím si, že Bud byl génius. Všichni jsme samozřejmě obdivovali Birda. Když jsme slyšeli, jak Bud improvizuje, bylo nám jasné, že se ti dva minimálně rovnají. Pro spoustu lidí byl Powell jasná bebopová jednička.

Podle Sonnyho vzpomínání byl dalším Budovým příznivcem Duke Ellington. Při společném nahrávání společné LP desky Money Jungle s kontrabasistou Charliem Mingusem a bubeníkem Maxem Roachem Duke měl svým spoluhráčům naznačit: „Berte mě jako druhořadého Buda Powella.

Osudové přátelství s Theloniousem Monkem

Bud byl druhým nejstarším ze tří bratrů. Na piano se učil hrát u otce, nadšeného amatérského hudebníka. Ambiciozní rodiče se ve svých synech zhlédli a předpovídali jim dráhu klasických koncertních umělců. Mladší bratr Richie hrál na piano ve významné hardbopové kapele Clifford Brown and Max Roach Quintet. Zemřel při automobilové nehodě v roce 1956, během níž zahynul i trumpetista Clifford Brown.

Bud Powell: The Amazing Bud Powell (1951, Blue Note)
Bud Powell: The Amazing Bud Powell (1951, Blue Note)

Jako mladík se Bud spřátelil s Theloniousem Monkem, který mu zřejmě v řadě věcí nahrazoval otce. Monk ho bohužel seznámil i s doposud neznámým světem tvrdých drog a alkoholu.

Podle kontrabasisty Curly Russella Bud neměl žádné vyznamnější problémy s drogami. Alkohol ale nezvládal a stával se po něm agresivním.

Záhy se dostává do konfliktu se zákonem, když brání Theloniousovu zatčení a v roce 1945 je uvězněn. V průběhu potyčky byl policisty brutálně bit do hlavy. Po této události pokračoval v koncertování a nahrávání. Začíná ale trpět nesnesitelnou bolestí hlavy a okolí jej vnímá coby duševně nevyrovnaného a problematického.

Oběť psychiatrických experimentů?

Na žádost Powellovy matky se v roce 1946 podrobí v newyorské nemocnici Bellevue elektrošokové léčbě. Po několika letech se zaplete do rvačky v nočním podniku a schytá několik úderů do hlavy. Po převozu do nemocnice se musel podrobit další sérii elektrokonvulzivní terapie. V jeho biografiích se mluví až o čtyřiceti dávkách, což spíše zavání psychiatrickým experimentováním, než léčbou.

Powell natáčí s Charliem Parkerem, Sonny StittemDexterem Gordonem pro label Savoy. S vydavatelstvími Clef/Verve, Blue NoteRoost uzavře smlouvy na vydání nahrávek vlastního tria a kvintetu, v němž hráli trumpetista Fats Navarro a saxofonista Sonny Rollins.

Jednoznačným důkazem Powellovy hráčské geniality jsou gramofonová alba The Amazing Bud Powell (1951, Blue Note) a jeho pokračování The Amazing Bud Powell Vol. 2 (1954, Blue Note). Dodnes patří mezi nejlepší jazzové klavírní tituly. Dobrým příkladem rychlé bebopové hry jsou Glass EnclosureOrnithology se zběsilým tokem jednotlivých not.

Bud Powell: The Amazing Bud Powell - The Scene Changes, Vol. 5 (1959, Blue Note)
Bud Powell: The Amazing Bud Powell – The Scene Changes, Vol. 5 (1959, Blue Note)

Budova klavírní hra se po roce 1954 náhle rozpadá a je značně nevyrovnaná, což lze přičítat narůstajícím psychickým problémům. Přibývá technických nedokonalostí a klavírní projev ztrácí tempo. Vnitřní náboj a procítění jej naštěstí neopustily.

V poměrně dobré kondici jej zachycují nahrávky Duid DeedBorderick na albu The Amazing Bud Powell – The Scene Changes Vol. 5 (1959, Blue Note). Na povedené LP desce ho doprovází kontrabasista Paul Chambers a na bicí hraje Art Taylor.

Náš člověk v Paříži

V té době se na pět let přesouvá do Paříže. Ve Francii mu vychází album Our Man in Paris (1963, Reprise) s tenorsaxofonistou Dexter Gordonem a vzniká posmrtné Hawk in Germany (1972, Black Lion, nahráno v dubnu 1960) s Coleman Hawkinsem. Na obou albech je k dispozici vyrovnaný hudební materiál, včetně Powellových sólových nahrávek.

Pařížský pobyt se stal inspirací pro francouzský film Round Midnight (česky Kolem půlnoci, viz. ČSFD) s Dexterem Gordonem v hlavní roli. Ve filmu zazní i Budova výborná Una Noche Con Francis’.

Bud Powell: Blues For Bouffemont (1964, Fontana)
Bud Powell: Blues For Bouffemont (1964, Fontana)

V roce 1964 vychází u anglických Fontana dlouhohrající deska Powellova tria s basistou Michel Gaudrym a bubeníkem Arthurem Taylorem, pod názvem Blues for Bouffermont.

Album je zřejmě posledním Budovým interpretační vzepětím – určitě zaujme ultra rychlá verze Little Willie Leaps a v kontrastu s ní titulní pomalé blues Blues for Bouffermont.

Krátce poté se Bud vrací do New Yorku. Několikrát veřejně vystoupí, ale jeho hra působí zmateně. Brzy se stáhne do soukromí. Umírá v pouhých čtyřiceti jedna letech, dva roky po návratu do USA.

Svět jazzu tehdy přišel o jednoho z největších pianistů. Hrál s velkým citem a vnitřním prožitkem, čímž se dá přirovnat zpěvačce Billie Holiday. Powell je právem považován za základní kámen moderní jazzové klavírní školy.

Ukázky:

Ornithology – https://youtu.be/2O2xMqJH6Z8
Glass Enclosure – https://youtu.be/fWocYPGxX74
Duid Deed – https://youtu.be/qJO7m2fN1GA
Una Noche Con Francis’ (Dexter Gordon) – https://youtu.be/kF7z5ze-zGE
Blues for Bouffermont – https://youtu.be/EpoXAPewNdY

Autor

mingus

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..