Naposledy aktualizováno: 4.1.2019
Trestuhodně přehlížený a polozapomenutý talent. S odstupem pěti desítek let se může již uzavřená hudební kariéra vynikajícího jazzového pianisty, skladatele a aranžéra Elmo Hopea (27. 6. 1923 – 19. 5. 1967, narozen jako St. Elmo Sylvester Hope) jevit jako příklad nenaplnění velkých příslibů. Na vině byly především Elmovy dlouhodobé problémy s užíváním heroinu.
jeden ze tří bebopových klavírních mušketýrů
Od prvních krůčků mezi profesionálními hudebníky upřednostňoval klasicky vzdělaný pianista Elmo Hope uvolněný, odlehčený klavírní přednes. Výrazně se tím vymezil od panující bebopové estetiky.
Složité autorské kompozice byly asi nejblíže skladatelskému pojetí jeho letitého přítele Theloniouse Monka, se kterým měl společné jisté hudební hledačství a neklidnou touhu vynalézat a zkoušet netradiční postupy.
Na mnoha nahrávkách Elmo bohužel často jen zlehka naznačil, jak velkých interpretačních výkonů by byl schopen. Ačkoliv je stylově jedinečný, s vlastní, zvláštně nenapodobitelnou a jakoby neuchopitelnou klavírní hrou, býval dobovým hudebním tiskem vnímán pouze coby věčný imitátor dalšího kumpána z dětství – klavírního virtuoza Buda Powella.
Elmo, Bud a Thelonious byli ve čtyřicátých let dvacátého století označovaní jako trio výrazných klavírních talentů, jimž se od hudebních kritiků dostalo přezdívky Tři mušketýři.
nechat noty pozvolna plynout
Elmo Hope nechává noty během hry pozvolna plynout. Zní, jako když se rozlitý inkoust vpíjí do pijáku. Poměrně často je také nasměruje k disonanci.
Své dovednosti a talent dal mj. k dispozici trumpetistovi Donaldu Byrdovi, saxofonovým hvězdám Johnovi Coltraneovi a Hankovi Mobleymu na albu Elmo Hope Sextet: Informal Jazz (1956) vydaném u Prestige Records. Na rozdíl od bebopových začátků Hopeovi evidentně více prospívala hardbopová rytmická ráznost a tempo.
O pět let později zopakoval to samé, tentokrát při spolupráci se saxofonisty Frankem Fosterem, Jimmym Heathem a trumpetistou Blue Mitchellem na dlouhohrající desce Elmo Hope Sextet And Trio: Homecoming! (1961) v produkci Orrina Keepnewse z labelu Riverside Records.
Obě alba se dočkala reedice v roce 1976 u společnosti Milestone Records. Vychází na vinylovém dvojalbum Elmo Hope, John Coltrane, Donald Byrd, Jimmy Heath, Philly Joe Jones: The All-Star Sessions.
Nejlépe mu vyhovoval formát klavírního tria
Elmův jedinečný klavírní koncept, typický svojí překvapující elasticitou, nejvíce září v nahrávkách s vlastním triem.
Je zřejmé, že teprve ve formátu klasického, jazzového klavírního tria bezezbytku využil nabídnutý prostor k realizaci vlastních nápadů a k demonstraci vyspělé techniky.
V počátcích je Elmovým ideálním bubeníkem Philly Joe Jones. Mezi kontrabasisty byl jasnou volbou Percy Heath a později Paul Chambers. V této sestavě vznikají první desetipalcová dlouhohrající alba pro Blue Note Records, ať již New Faces New Sounds (1953), nebo o rok později fanoušky vyhledávané Elmo Hope Quintet (1954), na kterém Philly Joea nahradil hardbopový „ranař“ Art Blakey.
Hope nahrával rovněž s Johnem Orem (basa) a Willim Jonesem (bicí), se kterými se setkal na albu Meditations (1955, Prestige). Dlouhohrající deska High Hope! (1961, Beacon) je částečně tvořena kompilací dříve vydaných snímků. Na několika novějších spolupracují Edward Warren (basa) a Granville Hogan (bicí).
jízda na „heroinovém“ koni
Přibližně od roku 1956 je všem okolo jasné, že Elmo „rajtuje na heroinovém koni“. V průběhu studiových prací se kamsi vytratí. Vrátí se až za dva dny s výmluvou, že musel jít navštívit churavou tetu, co bydlí několik bloků od studia a údajně ztratil pojem o čase.
Díky podobným excesům se dostává do hledáčku protidrogového policejního oddělení. Evidovaný feťák ztrácí kabaretní licenci ve státě New York, čímž nemá šanci jako muzikant sehnat živobytí.
Stěhuje se do Kalifornie, ale jde z bláta do louže. Závislost se prohloubí v průběhu spolupráce s jiným těžce drogově závislým – trumpetistou Chetem Bakerem.
V roce 1959 Hope získá nahrávací smlouvu u Contemporary/Vocalion s famózním westcoastovým bubeníkem Frankem Butlerem a basistou Jimmym Bondem. Výsledkem je patrně jeho nejlepší triová dlouhohrající deska Elmo Hope With Frank Butler And Jimmy Bond (1959, Contemporary/Vocalion).
Palivo rytmik nejlepších hardbopových seskupení na západním pobřeží USA
Ve stejném roce jsou Hopeovo piano a Butlerovy bicí palivem rytmické sekce na albech jiných leaderů. Nejprve na LP Fox (1959, HiFi Jazz) tenorsaxofonisty Harolda Landa. Nahrávalo se v srpnu 1959 v hollywoodském Radio Recorders. V kvintetu ještě hráli trumpetista Dupree Bolton (další zmařený talent, opakovaně vězněný díky mnoha drogovým deliktům) a na kontrabas Herbie Lewis.
Podruhé společně přilévaji topivo na snímcích skupiny kontrabasisty Curtise Counce. Zakládajícími členy zajímavého kvinteta byli saxofonista Harold Land, trumpetista Jack Sheldon a pianista Carl Perkins. Kapela patřila v letech 1956 – 1958 mezi nejlepší hardbopová seskupení na západním pobřeží USA.
Za mistrovské dílo je považováno jejich poslední gramofonová deska Exploring The Future (1959, Dootone Records) – natočené s Elmo Hopem, jako náhradou za zesnulého Perkinse a s novým trumpetistou Rolfem Ericsonem.
Osm skladeb žhavého jazzu, vydaných v extravagantním obalu, na němž Curtis pózuje v jakémsi kosmickém obleku, jsou skládankami výtečného bopového titulu. Bohužel to bylo poslední album basisty Counce v roli leadera před jeho předčasnou smrtí v roce 1963.
Hope Full
Dva roky po příjezdu do Los Angeles se Hope potkává s učitelkou hudby a jazzovou pianistkou Berthou Rosemond. Svatbu oslaví v roce 1960. V průběhu několika následujících měsíců se Elmo dostává do výborné psychické a fyzické kondice.
V létě 1961 za ním přilétá producent Orrin Keepnews a společně připraví dva projekty. Nejdříve vznikají snímky pro album Homecoming! a v listopadu Elmo natáčí sólový klavírní recitál Hope Full (1962, Riverside), na němž ho ve třech skladbách doprovodí Bertha.
Zvuky z rikers island
Poslední Elmovy studiové frekvence se uskutečnily 19. srpna 1963. Natočil na nich materiál později vydaný na albu s příznačným názvem Sounds From Rikers Island (1963, Audio Fidelity) – (pozn. autora Rikers Island je jméno velkého vězeňského komplexu na ostrově ležícím mezi newyorskými čtvrtěmi Queens a Bronx.
Od té doby se přestal objevovat na veřejnosti. Znovu, a bohužel definitivně, se propadl do heroinové závislosti. Poslední, kdo se pokusil Elmovi pomoci byl v roce 1966 producent Herb Abramson ze společnosti Festival Records.
Herb zamluvil květnový a srpnový termín v newyorském studiu A1 Sound Studios. Jako Hopeovi spoluhráče přizval kontrabasistu Johna Orra, bubeníka Clifforda Jarvise a také dávného věrného parťáka Philly Joe Jonese.
Záznamy vychází až o jedenáct let později na dvou vinylových albech Last Sessions (1977) a Last Sessions Vol. 2 (1977) na značce Inner City Records.
elmo hope way
V dnešní době je Elmo Hope nepochopitelně odsouzen k fanouškovskému zapomnění. Je to další velká mysteriózní záhada jazzové historie.
V roce 2016 se rozhodla rada newyorské městské části Bronx uctít Elmovu památku. Na jeho počest přejmenovali ulici, na níž vyrůstal, na Elmo Hope Way.
Ukázky:
Stars Over Marakech – https://youtu.be/VoM9X5EuRJo
Crazy – https://youtu.be/7zFXiKobzCk
Barfly – https://youtu.be/JhRVP2CjrR4
Trippin‘ – https://youtu.be/63jW1slOtSg
