Bob Cranshaw, nikam jsem se necpal, nechtěl jsem být hvězdou

Naposledy aktualizováno: 24.5.2019

Bob Cranshaw
Bob Cranshaw

Dravý, harmonicky takřka dokonalý a hudebně zapálený basista Bob Cranshaw (3. 10. 1932 – 2. 11. 2016, narozen jako Melbourne Robert Cranshaw) právem náleží do naprosté špičky mezi jazzovými hráči. Od roku 1962, více jak padesát let, byl důležitou součástí hudebního světa Sonnyho Rollinse, jednoho z nejuznávanějších světových tenorsaxofonistů.

Baskytarová revolta

Byl jedním z prvních jazzmanů, kteří na začátku sedmdesátých let definitivně přesedlali na baskytaru. Občas se sice vracel k akustickému nástroji, ale po komplikovaném zranění zad při automobilové nehodě si coby náhradu nechal vyrobit menší elektrifikovaný typ.

Mezi jazzovými puristy se zvedla vlna protestů. Baskytara v jejích očích představovala nástroj charakteristický pro rockové skupiny a neodpovídala tehdejší ustálené estetice. Bob je ale dokázal přesvědčit, že se mylí. Hrál shodné fráze a jeho pověstný cit při doprovodu změnou nijak neutrpěl.

To potvrdil i Rollins, byť se s výměnou instrumentu údajně nikdy zcela nesmířil: „Přizpůsobil zvuk elektrické basovky tak, že zněla jako kontrabas.“ Později na Bobovu adresu řekl: „Samozřejmě se stávalo, že Bob neměl čas a já musel vzít někoho jiného. Pokud ale byl volný, nebylo co řešit a já byl rád, že s ním můžu hrát.

Blues zkrátka nedokážu zahrát pořádně
Bob Cranshaw v roce 1985
Bob Cranshaw v roce 1985

Cranshaw se narodil ve středostavovské rodině chicagského sbormistra. Rodák z Windy City s pokorou přiznával: „Jak jsem říkal, rád si zahraju blues, ale díky mému třídnímu původu ho nikdy nedokážu zahrát pořádně. Nemám ho zkrátka odžité.

Při nedělních náboženských setkáních často s kamarády prolézal suterénní prostory kostela v jeho rodném Evanstonu, protože díky základům budovy tam mohl vnímat basové tóny varhan a vokálních sborů. Postupně si uvědomil, že kontrabas bude jeho hudebním osudem.

Hrál na něj již ve školním orchestru. Také se naučil číst z notového listu. Ve studiu pokračoval na univerzitě Chicago College of Performing ArtsRooseveltu, kde získal bakalářský titul. Poté sloužil v armádě a byl nasazen v Koreji. Po návratu do civilu se živil coby doprovodný hráč a vystupoval po chicagských hudebních klubech.

V pětadvaceti se podílí na vinylovém kompletu Get A Load O‘ Cole (1957, Bally Records) kvartetu pianisty Ikea Colea, mladšího bratra slavného Nata King Colea.

V roce 1958 byl společně s výrazným trumpetistou Bookerem Littlem, saxofonistou Georgem Colemanem a pianistou Eddiem Bakerem, členem kvintetu okolo bubenické extratřídy Maxe Roache, jemuž vyšlo na značce EmArcy Records album Max Roach + 4 On The Chicago Scene.

Na přelomu páté a šesté dekády se přestěhoval do New Yorku. Jedním z prvních lidí, s nimiž se v Big Apple setkal, byl solidní basista a náruživý fotograf Milt Hinton, kterého Bob dlouhou dobu zbožňoval.

Sporty, jak zněla Hintonova přezdívka, se objevil mj. v sestavách orchestrů Caba Callowaye, Lionela Hamptona nebo Lousise Armstronga, okamžitě rozeznal talent a Cranshawa doporučil na první nahrávací sekvence.

Životní setkání se Sonnym Rollinsem
Sonny Rollins hraje na mostě přes East River
Sonny Rollins hraje na mostě přes East River

Se Sonnym Rollinsem si poprvé zahrál již v roce 1959 na chicagském festivalu Playboy Jazz Festival. Saxofonista tenkrát potřeboval narychlo zajistit náhradu za původního basistu. Vystupoval pouze s rytmikou basa – bicí a doprovázet ho bez přípravy nebyl rozhodně žádný med. Rád bez jakéhokoliv upozornění měnil tempo.

Tu nabídku jsem vzal bez nějakého dlouhého váhání,“ vyprávěl Bob s typickým nadhledem. „Až po chvíli mi došlo, k čemu jsem se zavázal. Nebyl jsem si jistý, zda vůbec zvládnu hrát bez pianisty.

Od léta 1959 do podzimu 1961 se Rollins, zklamaný a nespokojený sám se sebou, stáhnul z hudební branže. Po celou dobu dobrovolného muzikantského celibátu chodil hrát a cvičit na most Williamsburg Bridge, jenž přes řeku East River spojuje ManhattanBrooklynem. Nedávno dokonce vznikla na twitteru (@RollinsBridge) celosvětová iniciativa a podpisová akce za to, aby byl most přejmenován na Sonny Rollins Bridge.

Sonny Rollins: The Bridge (1962, RCA Victor Records)
Sonny Rollins: The Bridge (1962, RCA Victor Records)

V mezidobí se Bob zúčastnil řady nahrávacích seancí. Byl členem hardbopové skupiny MJT+3, jíž sestavil společně se spolužákem z Roosevelt University bubeníkem Walterem Perkinsem.

Natáčel s tenorsaxofonisty Sandym MossemJohnnym Griffinem, trumpetistou Cy Touffem, altkařem Sonnym Redem, pianisty Juniorem MancemDukem Pearsonem či pozounisty Kaiem Windingem nebo Slidem Hamptonem.

Když se na začátku roku 1962 Sonny Rollins rozhodl vrátit na koncertní pódia a do nahrávacích studií, požádal Boba, aby se němu připojil. Tehdy vznikla Rollinsova možná nejlepší klasická LP deska The Bridge pro label RCA Victor Records. Kvartet doplnili kytarista Jim Hall a bubeník Ben Riley, kterého ve snímku God Bless The Child nahradil Harry „H.T.“ Saunders.

Nikam jsem se necpal, nechtěl jsem být hvězdou

Navzdory klasické průpravě a dokonale zvládnuté hráčské technice nikdy neprojevil sólové nebo kapelnické ambice. Na místo toho se soustředil na svoji koncertní a studiovou kariéru. V roce 2014 to řekl prostě: „Nikam jsem se necpal, nechtěl jsem být hvězdou. Toužil jsem být jen spoluhráčem… super-spoluhráčem.“

Od Rollinse si často odskočil k hostování u jiných interpetů. V šedesátých letech dvacátého století odehrál několik turné po boku vynikající zpěvačky Elly Fitzgerald.

Nalezneme ho na muzikantských soupiskách takových zásadních nahrávek, jako bylo album The Sidewinder trumpetisty Lee Morgana z roku 1964; jedno z komerčně nejúspěšnějších dlouhohrajících počinů všech dob.

Hraje na desítkách dlouhohrajících vinylů z produkce labelu Blue Note Records – namátkou Cape Verdean Blues kvintetu Horace Silvera s trombonistou J.J. Johnsonem, Inner Urge saxofonisty Joea Hendersona, A Caddy For Daddy dalšího výtečného plátkaře Hanka Mobleyho či Idle Moments kytaristy Granta Greena.

Bob Cranshaw doprovází Sonnyho Rollinse (photo copyright Dragan Tasic - www.nga.ch)
Bob Cranshaw doprovází Sonnyho Rollinse (photo copyright Dragan Tasic – www.nga.ch)

Během následujících let spolupracoval snad s každým, kdo v americkém hudebním průmyslu něco znamená – mj. s klasickým popovým zpěvákem Bingem Crosbym, swingovou superstar Frankem Sinatrou, zpěvačkami Lenou Horne, Carmen McRaePeggy Lee, folkrockovým bardem Paulem Simonem, britským rockovým chraplákem Rodem Stewartem, ale i s fenomenálními jazzmany, jako byli pianisté Thelonious MonkMcCoy Tyner, vibrafonista Milt Jackson nebo tenorsaxofonisté Coleman HawkinsWayne Shorter.

Tři roky před odchodem drobného klavíristy Errolla Garnera z našeho světa na rakovinu plic mu pomůže nahrát velice zajímavou LP desku Magician (1974, London/Pye), na níž Erroll výjimečně nehraje pouze s triem. Bob ho doprovází se třemi perkusionisty Josem Mangualem, Jackiem WilliamsemGradym Tatem a na Hammond B3 Organ exceluje Norman Gold.

Práce na televizní a filmové hudbě

Čtvrtstoletí působil ve studiové kapele sestavené pro potřeby produkčních týmů dětských televizních výukových pořadů Sesame StreetElectric Company, s níž natáčel filmovou a televizní hudbu.

Na konci šesté dekády hrál ve skupině, jež byla součástí zábavního pořadu David Frost Show. Od druhé poloviny sedmdesátých let jej mohli američtí televizní diváci vídat v první verzi orchestru vystupujícím v oblíbené sobotní show Saturday Night Live na národním televizním kanálu NBC.V osmém desetiletí zastával funkci hudebního režiséra v hojně sledovaných talk show Dicka CavettaMerva Griffina.

Zodpovědnost a role odborového předáka

Bob Cranshaw se dlouhé roky angažoval ve vedení newyorské Local 802, což byla organizace muzikantských odborů a v nadaci Jazz Foundation. Byl považován za nesmlouvavého nepřítele drog a jiných pokušení, jež čekaly na jazzové hudebníky.

Byl jsem známý tím, že jsem dochvilný a spolehlivý. Účast na jakékoliv dohodnuté studiové frekvenci byla pro mě v té chvíli obchodní záležitostí. Díky tomu jsem natočil spoustu desek pro Blue Note,“ vyprávěl v jednom interview a pokračoval. „Byli tu samozřejmě jiní skvělí basoví hráči; někdy do studia přišli a někdy, však víš…

Ukázky:

Max Roach +4: Stella by Starlight
https://youtu.be/0L4EK9ulXCo

Sonny Rollins Quartet: Without a Song
https://youtu.be/7hP3snBSzYU

Wayne Shorter Quartet: Second Genesis
https://youtu.be/CRNmmUYavXg

Lee Morgan: The Sidewinder
https://youtu.be/qJi03NqXfk8

Grant Green: Idle Moments
https://youtu.be/gwaFDFP7m_E

Bob Cranshaw at JazzImprov show in NYC
https://youtu.be/bxdODszh8nk

Autor

mingus

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..