Naposledy aktualizováno: 14.7.2026
Tvrdá škola rockabilly a rock’n’rollu
Arkansaský showman Ronnie Hawkins našel svou zaslíbenou zemi v kanadských barech. Přivezl tam hlučné rockabilly a rock’n’roll, jeho Hawks hráli šest večerů týdně a po zavírací době ještě zkoušeli. Kolem sebe shromáždil muzikanty, z nichž později vyrostli The Band. Nejlepší sestava jeho kariéry se nakonec osamostatnila. Hawkinsova škola však zůstala otevřená.
Byla ho plná pódia
Po zavírací době se v torontském Le Coq d’Or často nezačalo balit. Hosté odcházeli, personál uklízel sklenice a Ronnie Hawkins posílal muzikanty zpátky na pódium. Několik setů měli za sebou. Teď se mělo zkoušet. Klidně až do rána.
Hawkins držel kapelu zkrátka. Pokutoval pozdní příchody, hlídal oblečení a během hraní vyžadoval naprostou pozornost. Skladbu mohl prodloužit, zrychlit nebo bez varování utnout. Kdo se přestal dívat, zůstal pozadu. Kdo nestačil, dlouho v Hawks nevydržel.
O několik schodů výš se nacházela ložnice a boxerský ring. Stejný dům, jiná disciplína. Během vystoupení vojenský pořádek, po něm alkohol, rvačky a noční provoz. Ronnie Hawkins byl přísný kapelník i jeden z hlavních pachatelů chaosu, který kolem jeho kapely vznikal.
Druhý večer však museli všichni stát včas na pódiu.
Právě tady začíná jeho skutečný příběh. V klubu, kde se rock’n’roll nevysvětloval a kapela nedostávala čas na rozkoukání. Musela sál plný tanečníků získat během několika taktů.
Kapelník s čichem na odolné hudebníky
Hawkins nebyl výrazný kytarista, klavírista ani autor, který by zásoboval svou generaci písněmi. Jeho hlavním nástrojem byla kapela. Uměl poznat hráče, který něco vydrží. Dokázal odhadnout, kdo v sobě má rychlost, hlad a dostatek ješitnosti, aby se chtěl každou noc zlepšit. Takového muzikanta naložil do dodávky a během stovek večerů z něj vymlátit nejistotu.
Ronald Cornett Hawkins pocházel z Arkansasu. Narodil se roku 1935 v Huntsville, vyrůstal ve Fayetteville a na tamní univerzitě studoval tělesnou výchovu. Školu nedokončil. K metodám trenéra však nikdy neměl daleko. Během krátké vojenské služby sestavil ve Fort Sillu skupinu Black Hawks složenou z černošských muzikantů. Za zdmi kasáren je nikdo nevítal…
Po návratu do civilu zamířil do West Heleny v deltě Mississippi. Kytarista Jimmy Ray Paulman přivedl klavíristu Willarda „Popa“ Jonese a mladého bubeníka Levona Helma. Helm vyrůstal v prostředí, kde country, blues a gospel nesousedily v encyklopedii. Hrály ve stejné krajině. Hawkins v něm získal bubeníka, zpěváka a prvního člověka, kolem něhož mohl postavit opravdu silnou kapelu.
Na americkém Jihu se však podobných skupin pohybovaly desítky. Elvis Presley už změnil trh, Jerry Lee Lewis zapaloval piana a každý další okres měl vlastního rockabilly divocha. Harold Jenkins, pozdější Conway Twitty, Hawkinsovi poradil, aby zkusil Kanadu.
V roce 1958 vyrazili na sever.
Zaslíbená země měla barový pult
Hawkins později nazýval Kanadu svou zaslíbenou zemí. Nebyla to velká romantická vize. Znamenala víc práce, slušnější promotéry, bez okolků vyplácené honoráře a publikum, pro které americký rock’n’roll stále představoval událost. Na Jihu byl jedním z mnoha. V Hamiltonu a Torontu působil jako zásilka z jiné části kontinentu.
|
|
|
Na pódiu pracoval s celým tělem. Padal na kolena, válel se po podlaze, křičel na muzikanty a předváděl svůj „camel walk“, krok připomínající pozdější jacksonovský moonwalk. Hawkinsova show nestála na jednom triku. Všechno mířilo k tomu, aby se lidé začali hýbat dřív, než stačí dopít první sklenici.
Ještě před smlouvou s Roulette mu na kanadské značce Quality vyšel singl „Hey! Bo Diddley“ / „Love Me Like You Can“. V roce 1959 následovaly „Forty Days“ – Hawkinsova úprava Berryho „Thirty Days“, a „Mary Lou“. Dostaly se do hitparád a Hawkinsovi zajistily jméno na plakátech. Žádná z těch nahrávek z něj neudělala nového Elvise. Umožnily mu něco užitečnějšího: udržet kapelu v nepřetržitém provozu.
V lednu 1960 odletěl s Levonem Helmem do Británie. V televizním pořadu Boy Meets Girls zpíval „Southern Love“ a doprovázeli ho britští muzikanti. Zbytek Hawks zůstal v Kanadě. Roulette tím zkoušela svého zpěváka posunout na další trh. Těžiště Hawkinsovy kariéry však dál leželo v ontarijských barech.
Právě tam se ukázalo, v čem je nejlepší. Hawkinsova hlavní práce totiž nevznikala ve studiu. Odehrávala se šest nocí týdně před lidmi, kteří se přišli bavit a neměli povinnost obdivovat muzikantské řemeslo. Když kapela nestačila, parket se vyprázdnil. Když zabrala, hosté zůstali a majitel klubu objednal další termín.
Hudba si na sebe musela každý večer vydělat.
Kluk z Toronta se protáhl dovnitř
Robbie Robertson poprvé spatřil Hawkinse, když jeho tehdejší skupina The Suedes dělala Hawks předkapelu v torontské Dixie Areně. Na pódiu viděl profesionální kapelu v plném provozu: Hawkinse vpředu, muzikanty sledující každý jeho pohyb a sál, který museli získat na svoji stranu co nejrychleji.
Robertson se začal kolem Hawks pohybovat. Když zjistil, že Hawkins hledá nové skladby, napsal „Someone Like You“ a „Hey Boba Lu“. Hawkins je nahrál na EP desku Mr. Dynamo. Šestnáctiletý kytarista ještě nestál s Ronniem na pódiu, jeho písně už však převzal zpěvák, k němuž se chtěl dostat.
Roku 1960 se místo uvolnilo. Robertson nastoupil nejprve jako baskytarista, později přešel k sólové kytaře. Cvičil s téměř buldočí vytrvalostí. Poslouchal Raye Charlese, Howlin’ Wolfa, B. B. Kinga a T-Bone Walkera. V Hawks se krátce potkal také s Royem Buchananem. Oba mladí kytaristé soutěžili o prostor a Hawkins se jejich rivalitu nesnažil mírnit. Dokud kapela hrála ostřeji, všechno bylo v pořádku. Robertson se u něj naučil, že v hlučném baru nestačí hrát dobře. Kapela se musí prosadit.
Stejnou školou procházeli další. Rick Danko přinesl svižnou basu a hlas plný napětí. Richard Manuel ovládal klavír i bicí a zpíval s gospelovou silou člověka, jemuž se tón může každou chvíli rozlomit. Garth Hudson slyšel v jednoduchém klubovém repertoáru další možnosti a dokázal je otevřít varhanami, saxofonem i nástroji, které běžná barová kapela nepotřebovala.
Hawkins dokázal cenu každého z nich odhadnout. To byla jeho velikost. Jejich cena však začala být větší než práce, kterou pro ně měl.
Motor už nepotřeboval řidiče
Ve „Who Do You Love“ už Hawks nezní jako několik muzikantů seřazených za zpěvákem. Helm tlačí rytmus dopředu, Robertsonova kytara řeže do skladby a kapela se pohybuje jako jeden motor. Hawkins stále stojí vpředu. Motor pod ním však získal vlastní sílu.
Během let se Hawks naučili reagovat ve zlomku vteřiny. Dokázali pokračovat, když praskla struna, vypadl zesilovač nebo se pod pódiem začali prát chlapi. Každý večer se museli poslouchat, protože od Hawkinsova dalšího pohybu nemohli čekat písemný pokyn. Postupně přestali být jeho doprovodem.
Začali poslouchat soul, současné rhythm’n’blues a tvrdší elektrické blues. Měli tři výrazné zpěváky, Hudsonovy varhany a chuť měnit repertoár. Hawkins potřeboval prvotřídní kapelu pro svou show. Muzikanti už ale snili o muzice, v níž hlavní postava nebude stát před nimi.
Rozchod nepřišel během jediné velké hádky. Hromadily se spory o peníze, pracovní režim, přítelkyně v klubech a skladby, které chtěli hrát. V roce 1964 odešli a začali vystupovat jako Levon and the Hawks. Hawkins přišel o nejlepší sestavu své kariéry. Oni ztratili pravidelnou práci, známé jméno na plakátu a člověka, který za ně vyjednával další večer.
Odcházeli však jako kapela. O rok později vystupovali po boku Boba Dylana. Publikum tentokrát nezajímalo, zda hrají dost dobře. Odmítalo samotnou představu, že tam stojí. Hawkins je na takovou situaci připravit nemohl. Naučil je však něco, bez čeho by ji nepřežili: dívat se jeden na druhého, držet skladbu a pokračovat bez ohledu na hluk pod pódiem.
Škola, která přežila svého šéfa
Ronnie Hawkins bezpochyby patřil k posledním velkým rock’n’rollovým divochům první vlny – k lidem, kteří tu hudbu hráli dřív, než se z ní stal zavedený žánr. Odchodem budoucích The Band jeho nasazení nepolevilo. Sestavil další Hawks a jeho kapelami prošly desítky muzikantů. Roy Buchanan, Domenic Troiano, David Foster nebo John Till. Různé nástroje, různé další kariéry, stejný základní dril. Hawkins neučil jeden styl. Vychovával lidi hrát v kapele.
V roce 1976 se postavil před svou nejslavnější sestavu ještě jednou. Při The Last Waltz (spotify link) zazpíval „Who Do You Love“ a na několik minut se obnovil starý obraz: Ronnie vpředu, jeho někdejší muzikanti za ním. Čas se však nevrátil. Hawkins už nestál před vlastní doprovodnou skupinou. Byl hostem kapely, kterou kdysi sestavil a dávno přestal řídit.
Hawkinsovou školou neprošli jen budoucí členové The Band. Když se roku 1962 na Yonge Street objevil čerstvě propuštěný David Clayton-Thomas, Hawkins v drsném mladém zpěvákovi rozpoznal talent a vzal ho pod svá křídla. Clayton-Thomas si brzy založil vlastní kapely a o několik let později přenesl torontský rhythm’n’bluesový tah do naleštěných dechových aranžmá Blood, Sweat & Tears.
Ronnie dál koncertoval, nahrával a objevoval se ve filmu i televizi. Za album Making It Again (spotify link) získal v roce 1984 ocenění Juno v kategorii nejlepšího countryového zpěváka. Roku 2002 byl uveden na Canada’s Walk of Fame a v roce 2013 jmenován čestným důstojníkem Řádu Kanady; insignii převzal o rok později. Arkansasan, který vyrazil na sever za lepšími výdělky, se stal jednou ze zakládajících postav kanadského rock’n’rollu.
Zemřel 29. května 2022 ve věku sedmaosmdesáti let.
Jeho diskografie nikdy nezastínila hudbu, kterou vytvořili bývalí členové Hawks. Hawkinsův význam se však neodehrává jen na deskách. Zůstal v jejich způsobu práce: v rychlé reakci, v pozornosti k ostatním a ve schopnosti získat lidi v sále, kteří kapele předem nic nedluží.
Nejlepší muzikanti od něj odešli, protože je připravil příliš dobře. To, co do nich během stovek nocí natloukl, si vzali s sebou.
