Naposledy aktualizováno: 3.12.2018
Jak tvrdá práce, nečekaná náhoda a nezdolná odvaha vytvořily hudební legendu
Clifton Chenier proměnil zvuk louisianského zydeca v hudbu s mezinárodním dosahem. Od tvrdých začátků na ropných polích přes první lokální hity až po Grammy oceněný comeback — jeho příběh je průřezem odhodlání a hudební vášně, která stále rezonuje.
Clifton Chenier, jižanský král zydeca
Když se řekne zydeco, většina lidí si představí divoký tanec, drsné akordeonové riffy a hudbu, která vyvěrá přímo z dusného jihu Louisiany. A za tím vším stojí jedna výjimečná postava — Clifton Chenier (25. 6. 1925 – 12. 12. 1987). Rodák z farmy nedaleko Opelousas, v srdci kdysi francouzské kolonie, kde se mísily jazyky i kultury jako v pestrobarevném gumbo, se postupně vypracoval na „nekorunovaného krále zydeca“. Nejenže byl akordeonistou s osobitým rukopisem, ale i skladatelem a zpěvákem, jehož hlas a hra rezonují dodnes.
Narodil se do rodiny kreolských zemědělců, kteří každý den zápasili s tvrdou realitou života na plantáži. Hudba pro Cliftona nebyla jen zábavou — byla únikem, vyjádřením vlastní identity a zároveň způsobem, jak spojit tradici s tím, co se kolem něj dělo v širším světě. Cajun, louisianský kreolský hudební styl, se v průběhu padesátých let začal proměňovat. Do svého rytmu vpustil novou krev — bluesové riffy, rock’n’rollovou drzost i rytmický šarm rhythm’n’blues.
pravá zydeco atmosféra — hlasitá, drsná, ale přitom hluboce upřímná
Výsledkem byl právě zydeco — styl, který Chenier nejen spoluvytvořil, ale na desetiletí mu vtiskl svůj charakter. Patří mezi největší tvůrce žánrových mostů v americké hudbě – po bok Boba Willse, Raye Charlese či Elvise Presleyho. A většina z jeho mnoha alb vydaných u Arhoolie jasně ukazuje, proč tomu tak je.
Zydeco je taneční hudba ovlivněná blues, kterou hrají francouzsky mluvící kreolští Afroameričané z jihozápadní Louisiany. Samotný termín často znamená víc než jen hudbu – odkazuje i na celou společenskou událost, která je s ní úzce spjatá.
— Chris Strachwitz (šéf Arhoolie Records)
Místní muzikanti jako Amédé Ardoin, Sidney Babineaux, Claude Falk nebo Joe Liggins byli jeho prvními učiteli a zdroji inspirace, ale Chenierova cesta nebyla jednoduchá. Z rodné farmy, kde se staral o bavlnu, kukuřici a třtinu, odešel v roce 1947 za starším bratrem do Lake Charles. Práce na ropných polích a v rafinerii společnosti Gulf nebyla snem, ale nutností. Hudba byla ta část dne, kdy mohl na chvíli vypnout a pustit ze sebe všechno, co ho tížilo.
Večer a o víkendech s bratrem hrávali v hospodách a tančírnách, kde se rodila ta pravá zydeco atmosféra — hlasitá, drsná, ale přitom hluboce upřímná. A právě tam se začínal rodit zvuk, který Clifton Chenier přetavil v legendu.
Alespoň jsem vešel do povědomí
Rok 1954 znamenal pro Cliftona důležitý milník — podepsal první nahrávací smlouvu u Elko Records (šelakový singl na 78 otáček „Lousiana Stomp“ / „Cliston Blues“). O rok později natočil pro Specialty Records svůj první menší hit, píseň „Ay-Tete-Fee (Hey Little Girl)“, kterou produkoval Bumps Blackwell, známý z práce s Little Richardem. Ačkoliv to byla lokální záležitost, pro Cheniera to byla brána do širšího hudebního světa.
Skutečná profesionální dráha se ale rozběhla až v roce 1956, kdy si Clifton založil vlastní skupinu The Zodico Ramblers. V kapele se objevili bluesoví kytaristé jako Lonnie Brooks, Phillip Walker nebo Lonesome Sundown — kluci, kteří později také zanechali výraznou stopu v americkém blues. Krátce se Chenier pokoušel prorazit u prestižního chicagského labelu Chess Records, ale nic z toho nevzešlo.
Následující léta strávil nahráváním třinácti singlů pro louisianský label Zinn Records. Žádný z těchto 45rpm vinylů se však na hitparádách neobjevil. Hudební cesta Cliftona byla v té době spíš o přežití a o tom „pojídání notně okoralé kurky profesionálního muzikantského chleba“. S odstupem však Chenier s typickým nadhledem a lehkou ironií zhodnotil tuto etapu: „Alespoň jsem vešel do povědomí.“
Byla to doba, kdy cesta ke skutečnému úspěchu byla trnitá a často závisela na náhodě, štěstí a vytrvalosti. Clifton si ale už tehdy pomalu budoval základ, na kterém později vystavěl svůj neotřesitelný status krále zydeca.
Neočekávaný úspěch french music
Rok 1964 se stal pro Cliftona momentem, který mu navždy změnil život. Na koncertě v texaském Houstonu si ho všiml jeho bratranec, kytarista a zpěvák Lightin‘ Sam Hopkins, a doporučil ho Chrisu Strachwitzovi — majiteli malého, ale respektovaného kalifornského labelu Arhoolie Records.
Chris byl známý tím, že se specializoval na tzv. Low Down Blues — tu surovou, opravdovou hudbu černošských zemědělců jihu USA. Do Houstonu přijel s nízkými očekáváními, nevěřil, že tu najde něco, co ho zvedne ze židle. Přesto s Hopkinsem zajeli do části města nazývané French Town, což byla čtvrť houstonských kreolů a francouzsky mluvících obyvatel.
To, co tam uslyšel a viděl, ho nadchlo. Clifton k publiku promlouval v akadské francouzštině (kterou většina z nich mluvila – je to něco jako fonetická francouzština s jižanským přízvukem). Hrál po svém, jen s bubeníkem po boku — jednoduchá sestava, ale naplněná energií a autenticitou, jakou Strachwitz tak obdivoval. Hned večer se domluvili na nahrávání ve studiu Gold Star.
Jenže ráno dorazil Clifton s celou kapelou — kytaristou, baskytaristou, pianistou a bubeníkem — a s jasnou vizí: chce nahrát „rock’n’roll“ tak, jak ho chápe on, hlavně covery tehdejších rockových pionýrů.
Na nahrávání jen s bubeníkem a akordeonem ani nepomyslel. Byl přesvědčený, že jednoduchá kreolská hudba založená na cajunu, two-steps a waltzu — to, co nazýval French Music — by bavila maximálně pár starců.
Pak ale přišla ta pravá náhoda, která často píše dějiny. Při přípravě shořel kytarový zesilovač. Kytarista i baskytarista zůstali bez nástroje. Výsledek? Píseň „Ay, Ai, Ai“ natočená ve dvou, která se stala hitovým singlem u Arhoolie a přinesla Chenierovi konečně opravdový průlom.
Singl se začal točit v rádiích, do juke-boxů v texaských a louisianských hospod putovaly výlisky jako čerstvý chléb. Clifton byl spokojený, víc než to — stal se králem zydeco singlů. Vinylová sedmipalcová placka rozhodovala, kdo má šanci prorazit. Taková byla doba.
Louisiana Blues a Zydeco
Rok 1965 přinesl další významný krok. Chris Strachwitz, už s pevnějším přesvědčením o hodnotě Chenierovy hudby, ho přesvědčil k dalším nahrávkám. Výsledek? Album Louisiana Blues and Zydeco (spotify link), které u Arhoolie Records představilo celou šíři Cliftonova talentu.
První polovina desky je energický mix rock’n’rollu s celou kapelou, druhá pak věnuje prostor skladbám zpívaným v kreolském nářečí, tzv. French — části, která měla pro Strachwitze osobní i hudební význam. Na nahrávání B-strany mu vypomohl Cliftonův bratr Cleveland Chenier na valchu a bubeník Madison Guidry, kteří dodali autentický louisianský nádech.
A jak to dopadlo? Písně jako „Louisiana Blues“ a „Zydeco et Pas Sale“ překvapivě bodovaly v hitparádách, což bylo pro Cliftona i jeho tým příjemné překvapení. Hudba, kterou někteří považovali za záležitost „několika důchodců“, začala oslovovat širší publikum.
V roce 1966 přišel zásadní moment — vystoupení na Berkeley Blues Festivalu v Kalifornii. Chenierova show byla senzací a on sám se stal neoficiálním vyslancem zydeca. Díky němu začal tenhle louisianský hudební styl pomalu dobývat Spojené státy i Evropu.
Okolo Cliftona se pak vytvořila parta muzikantů, Red Hot Louisiana Band, v níž hráli jeho bratr Cleveland, tenor saxofonista Blind John Hart a kytarista Paul Senegal. Desítky let spolupráce s Arhoolie Records přinesly řadu studiových alb, mezi nimiž vyniká legendární Bogalusa Boogie (spotify link) z roku 1976 — vrchol Cliftonovy kariéry.
z akordeonu dostaneš jen to, co mu ty sám dáš
Náhody i osudové rány Cliftona nešetřily. V roce 1978 mu byla diagnostikována cukrovka, která začala stínit jeho hudební kariéře. Čtyři roky se musel stáhnout z aktivního koncertování i nahrávání.
Až v roce 1982 přišel triumfální návrat — album I’m Here! (spotify link). Vyšlo u chicagského bluesového labelu Alligator Records a přineslo Cliftonovi prestižní cenu Grammy v kategorii Best Ethnic or Traditional Folk Recording. Na nahrávkách se podílel i jeho syn C.J. Chenier, který pokračoval v rodinné hudební tradici jako saxofonista a multiinstrumentalista.
Ve víru tance, vůně a rytmu
Clifton Chenier vládl „království zydeca“ s legendární korunou Imperial Margarine na hlavě a show, které v 80. letech odehrál v okolí Los Angeles, byly poctou životu, tanci a vůni Louisiany. V jednoduché tělocvičně, kde si každý přinesl svůj drink, se potkávali přistěhovalci z rodného státu, hollywoodské hvězdy včetně Micka Jaggera i místní nadšenci. Tanec začal brzo a často trval až do brzkých ranních hodin, zatímco Chenier a jeho kapela – ne vždy dokonale sehraní, ale vždy plní vášně – rozproudili bluesový groove, který bylo slyšet i cítit na kůži.
Jeho akordeon, zpěv v kreolském dialektu a kovový rubboard (někdy taky přezdívaný washboard nebo francouzsky frottoir) – „hudební zástěra“ na kterou bratr Cleveland škrábal starými pivními korunkami – tvořily ostrý rytmický grunt, který s bubny poháněl tanec a rozvibroval celý sál. Repertoár se klouzal od pomalých cajunských valčíků přes blues s ohnivými sóly až po převzaté standardy od Raye Charlese, Hanka Williamse a dokonce i Herbbieho Manna. Hudba neměla hranice – na parketu se mísili mladí i staří, černí i bílí, domorodci i imigranti. A to, i když už tehdy Cheniera sužovaly zdravotní problémy.
Tančil s Los Angeles, ale srdcem zůstával v Louisianě
Přestože Clifton dokázal na pódiu zářit jako neochvějný král zydeca, srdce měl pevně zakořeněné v Louisianě. Necestoval rád za hranice státu a raději upřednostňoval domácí kluby, kde znal každého a každý kout. Jeho domovem byl zejména Richard’s Club v Opelousasu, nenápadná stavba připomínající ranch se sedmdesáti různorodými stolky kolem velkého parketu. Pro místní v plné parádě znamenala mnohem víc než pouhý klub – byla to instituce. Přišli tam za svým králem cajunu, čarodějem zydeca, nejlepším akordeonistou akádské tradice na světě.
Chenier měl po okolí dalších tucet podniků, kde ho kdykoli rádi uvítali, a dokud udržel v rukách akordeon, nikdy nehrál před prázdným sálem. „Černoši milují blues, běloši zase cajun,“ říkal. „Já to míchám – čistý rock’n’roll se zdejší french music.“ Nikde jinde nevytvořil takovou jiskřivou atmosféru jako při svých dlouhých čtyřhodinových setech v Richard’s. Tradovalo se rčení: „Na parketu padlo tolik potu, kolik Clifton vylil na pódiu.“
Na vozíku, ale s hudbou pevnou jako skála
Na podzim 1985, pár měsíců před smrtí, se Chenier objevil v San Francisku na jednom z posledních koncertů – už na vozíku, ale s hudbou pevnou jako skála. Jeho hit „Aye Tete Fee“ prorazil zydeco do amerických hitparád už před třiceti lety, a on svou korunu nikdy nesložil.
Jeho koncertní verze Red Hot Louisiana Bandu – se C.J. Chenierem na altsaxofon, trumpetistou a kapelní „cheerleaderem“ Warrenem Cesarem, bratrem Clevelandem na rubboardu a bubeníkem Robertem St. Judym – tvořila rytmicky pulzující obraz Mardi Gras. Metalické šustění, synkopované bubny a dechové party se proplétaly s Cliftonovým Hohnerem, který zněl jako harmonium okořeněné kajenským pepřem.
Ze soulových standardů jako „What’d I Say“ vytvářel taneční erupce, střídané melancholickými cajunskými valčíky nesoucími tíhu minulých časů. Přes vážnou nemoc a omezenou pohyblivost zůstal Chenier neochvějným vládcem zydeca – hudby, která oslavuje život, ale nezapomíná ani na blues, co dříme v srdci vládce.
Glosa
Cliftonův zdravotní stav se ale bohužel dál zhoršoval. Hudba pro něj byla sice stále vším, ale tělo už neposlouchalo. Když v roce 1987 odešel, ztratila Louisiana nejen svého hudebního krále, ale i hlas, který dokázal spojit blues, rock’n’roll a francouzskou tradici v jednu nezkrotnou radost. Jeho hudba ale dál zní z desek, v paměti těch, kdo tančili, i v kapelách, které se nebojí hrát srdcem a rytmem.
Syn C.J. vzpomíná na otce slovy:
Obdivoval jsem jeho nezdolnou výdrž a odvahu prosazovat vlastní styl hry na akordeon, i když ho mnozí odrazovali. Říkával mi, že z akordeonu dostaneš jen to, co mu ty sám dáš. Když chtěl, aby zněl jako bluesový nástroj, zahrál blues. Když hrál baladu, byl nástroj něžný a sladký. Stejně tak to bylo se zydecem.
Clifton Chenier hudební fanoušky naučil, že hudba je otázkou odvahy a srdce. Z akordeonu tahal zvuky, které vyprávěly blues i něžné balady, vždy poctivě a autenticky. Přes zdravotní potíže i nezdary hrál dál — protože, jak říkal, z akordeonu dostaneš jen to, co mu sám dáš. A když tohle pochopíš, zvuk, co z něj vyjde, může být legendární.
Poznámky autora článku:
Na Spotify najdete hodinu čistého zydeco kouzla v kompilaci Sixty Minutes With the King of Zydeco, která shrnuje to nejlepší z Cliftonových alb – ideální start pro každého, kdo chce tancovat i poslouchat.
Vlastním o bonusy rozšířenou reedici Chenierova debutového alba na CD (2005, Arhoolie Records – CD9053). Pořadí skladeb, které se objevily na originální verzi alba LP1024, je na něm změněné. Prvních pět skladeb na CD reedici bylo původně zařazeno na B stranu vinylového LP a jsou tak prohozeny se skladbami z původní A strany.
