Naposledy aktualizováno: 9.10.2025
Hudba jako prohlášení – od samby a bossanovy po elektroniku a futuristický manguebeat
Brazílie není jen země samby a bossanovy. Hudba tu vždy byla příležitostí, jak mluvit o životě, odporu i radosti. Tento playlist propojuje šest tváří, které dokazují, že melodie může být vzdorem i útěchou, proklamací i tancem.
Jak přežít, vzdorovat i radovat se v zemi, kde hudba není kulisou, ale životní nutností
Brazílie je země, kde se samba a bossa nova dávno přestaly tvářit jako exotické pohlednice pro turisty a staly se základem živoucí kultury. Jenže co dělat, když vás místo sametových akordů čeká pískot, kytara rozbitá o pódium nebo otevřené texty, které by v bolševickém kulturním středisku svou upřímností vyvolaly poprask? Připravte se: následující playlist není k pití koktejlu na pláži, ale pro člověka s otevřeným přístupem k světu.
Kytara vzteku a zklamání: když pískot publika změní hru
Sérgio Ricardo: Calabouço (1973)
Na Festivalu da Record v roce 1967 vypískali Sérgia Ricarda kvůli písni „Beto Bom de Bola“. On na to odpověděl po svém – rozbil kytaru a hodil ji mezi publikum. „Výbuch na jevišti,“ psaly noviny. Mainstream ho přehlížel, přesto zanechal stopu: jako zpěvák bossanovy, filmový skladatel (Deus e o Diabo na Terra do Sol) i režisér (Bandeira de Retalhos). Jeho „Calabouço“ zní jako výzva: „Oči otevřené, uši nastražené… Zmlkni, chlapče. Ne, promluv!“
Hlas kořenů dodává sílu odmítaným
Dessa Ferreira: Pulso (2020)
Dessa Ferreira se narodila v Brasílii, ale svou pravdu našla v Porto Alegre. V písni „Pulso“, vydané k Mezinárodnímu dni černých, latinskoamerických a karibských žen, zpívá o afrických a domorodých kořenech i o ponižujících krocích „kulturního bělení“, jež ji upíralo identitu. „Jsem neustále odmítána, i když dokazuji svou hodnotu,“ říká. Její hlas je kronikou jizev a ran, ale i odhodlání nepodřídit se obrazu, který většinová společnost očekává.
Sofrência pop: tanec zlomeného srdce
Duda Beat: Bixinho (2018)
Eduarda Bittencourt Simões z Recife si říká Duda Beat – na počest hnutí manguebeat. Její hudba, „sofrência pop“, mísí bregu, MPB i elektronické beaty s popovou melancholií. V písni „Bixinho“ zpívá o lásce, která bolí i přitahuje: „Nikdy jsem k nikomu necítila lhostejnost / S tebou jsem to zažila.“ Duda Beat je mistryní kontrastů – umí roztančit srdce, které právě někdo zklamal.
Malandragem naživo: samba jako životní krédo floutků
Geraldo Pereira: Acertei no Milhar (1940)
Rodák z Minas Gerais Geraldo Pereira patřil mezi největší sambisty Ria. V Mangueire se učil od Cartoly a nasával ducha „malandragem“ (portugalsky doslova „zlobivost“, životní styl charakterizovaný leností, rychlým životem a drobnou kriminalitou). Zemřel mladý, po rvačce v baru, ale jeho odkaz přežil. V písni „Acertei no Milhar“ spojil Geraldo Pereira síly s Wilsonem Batistou. Moreira da Silva ji svým hlasem proměnil v oslavu radosti i šibalství dobře oblečeného lotra, který obchází společenská pravidla, aby žil podle svého: „Vyhrál jsem 500 kont / Už nebudu pracovat / A dej všechny staré šaty chudým…“ Samba tu funguje jako lekce ze života: trochu podvodu, hodně radosti.
Futuristický sertão: tradice v elektronickém kabátu
Luana Flores: Guerreira de Lança (2019)
Luana Flores z Paraíby obléká tradici severovýchodu do futuristického kabátu. V „Guerreira de Lança“ spojuje elektroniku s folklórem sertãa a vytváří hudbu, kde léčitelky, krajkářky i bojovnice promlouvají k současnosti. „Jsem lesba z Paraíba… bojovnice, krajkářka, čarodějnice, léčitelka… Už nebudu ustupovat. Všude jsem doma.“ Flores píše poezii odporu, která se nebojí být taneční.
Manguebeat a tep města: Recife, které nikdy nespí
Chico Science: A Cidade (1990)
Chico Science (1966-1997) byl srdcem hnutí manguebeat, které v 90. letech vyrašilo z bahnitých břehů Recife a propojilo maracatu s rockem, funkem i hip hopem. Spolu s kapelou Nação Zumbi vymyslel zvuk, jenž byl víc než hudbou – byl to hlas města, energie ulice a nová podoba brazilské identity. V jeho slavné skladbě „A Cidade“ slyšíme pulzující obraz Recife, kde se setkávají chudí i bohatí, dealeři drog s policisty, auta i motorky. Hudba se stává kronikou života, který nikdy nepřestává bít svým rytmem. Chico Science zůstal symbolem toho, jak může hudba proměnit chaos města v kolektivní vyznání.
Epilog
Šest různých hlasů, šest způsobů, jak přežít, vzdorovat i radovat se v zemi, kde hudba není kulisou, ale životní nutností. Od samby Geralda Pereiry až po futurismus Luany Flores, od pískotu, který Ricarda donutil hodit rozmlácenou kytaru do davu, až po elektronický puls současnosti.
