Joe Pass, zlobivé dítě jazzové kytary

Naposledy aktualizováno: 8.12.2018

Joe Pass
Joe Pass

Kytarista Joe Pass (narozen jako Joseph Anthony Jacobi Passalacqua, 13. 1. 1929 – 29. 5. 1994) byl velkým zlobivým dítětem moderního jazzu.

Kytarový univerzál

Ještě před tím, než se potomek sicilských emigrantů etabloval na americké jazzové scéně, coby vyhledávaný spoluhráč, odsloužil si pár let u U.S. MarineUnited States Public Health Service.

Již v počátcích kariéry se zařadil mezi jazzové hvězdy. Návštěvníci prvních bebopových koncertů na manhattanské 52. ulici byli fascinováni Passovými melodiemi a kytarovými sóly.

O dvě dekády později byl díky technické zdatnosti a univerzálnosti ideálním partnerem pro kanadského klavíristu Oscara Petersona a další mainstreamové umělce ze stáje Normana Granze.

Joe Pass v roce 1974
Joe Pass v roce 1974

Bez problémů zahrál bebop, klasický jazz nebo popovější balady. Nedělalo mu potíže odehrát vystoupení jen v duu nebo triu. Dokázal si najít svoje místo i v combech nebo větších orchestrech.

Díky novátorskému stylu je považován za jednoho z otců zakladatelů moderní jazzové kytarové hry. K ojedinělému harmonickému pojetí došel poslechem nahrávek saxofonistů Charlieho Parkera, Johna Coltranea a pianistů Oscara Petersona, Arta Tatuma nebo Billa Evanse.

Jeho velkým vzorem ale byl cikánský kytarista Django Reinhardt. Ostatně, první evropské jazzové hvězdě věnoval LP desku For Django (1964, Pacific Jazz Records).

Vyhledávaný sideman
Ella Fitzgerald - Joe Pass: Take Love Easy (1973, Pablo Records)
Ella Fitzgerald – Joe Pass: Take Love Easy (1973, Pablo Records)

Joe Pass hrával s řadou legendárních jazzových a swingových jmén. Nejčastěji s Dukem Ellingtonem, Oscarem Petersonem a doprovázel Ellu Fitzgerald.

Umělecké spojení s fenomenální zpěvačkou, jakou byla Ella, jej představuje coby suverénního a vnímavého doprovodného hráče.

V průběhu kariéry spolupracoval s dalšími velkými jmény hudební historie, jako byli Frank Sinatra, Sarah Vaughan, Joe Williams, Carmen McRaeGeorge Shearing.

Byl hudebně aktivní i v závěrečné fázi svého života. Namátkou si vyzkoušel spolupráci s basistou Rayem Brownem, vibrafonistou Miltem Jacksonem nebo houslistou Stephanem Grappelim.

Zvuky z odvykacího centra Synanon
Joe Pass: Sounds Of Synanon (1962, Pacific Jazz Records)
Joe Pass: Sounds Of Synanon (1962, Pacific Jazz Records)

Mnoho let se potýkal s drogovou závislostí. Často musel vzít za vděk nahodilými kšefty a také se objevoval v lasvegaských hotelových kapelách.

Jako registrovaný feťák si odseděl několik let ve vězení. Po propuštění nastoupil do odvykacího centra Synanon v kalifornské Santa Monice. Zážitky promítl do nahrávek na albu z roku 1962 Sounds of Synanon (Pacific Jazz Records).

Přibližně v této době začíná pracovat na převratné proměně svojí hry. Dokáže současně hrát melodické improvizace, doprovodné harmonie, ale také nezávisle na nich vytvářet basovou linku.

série úspěšných alb pro pablo records

Z Passovy bohaté diskografie rozhodně stojí za pozornost snímky vydané v polovině sedmdesátých let u labelu Pablo Records. Vydavatelství vlastnil vlivný producent Norman Granz.

Joe byl dokonce úplně prvním muzikantem, který pro Normanovu nově založenou značku nahrával. V prosinci 1973 připravil sólový kytarový recitál, který vyšel pod názvem Virtuoso.

Sérii Passových zajímavých nahrávek odstartovala LP deska Virtuoso: Joe Pass at the Montreux Jazz Festival 1975 (1975). Pokračovala tituly Oscar Peterson & Joe Pass Live At Salle Pleyel (1975), Portraits of Duke Ellington (1975). Připočíst k nim můžeme i Ella In London (1974).

Oscar Peterson, Niels Pedersen And Joe Pass: The Trio (1974, Pablo Records)
Oscar Peterson, Niels Pedersen And Joe Pass: The Trio (1974, Pablo Records)

V roce 1975 dostává cenu Grammy za koncertní nahrávku z roku 1973 v chicagském London House s názvem The Trio (Pablo Records). Hraje na ní s klavíristou Oscarem Petersonem a dánským kontrabasistou Neils-Henning Ørsted Pedersenem.

ještě v osmdesátých letech byl při síle

Po odeznění vlny fusion na začátku osmdesátých let 20. století se znovu přihlásí ke slovu generace bopových veteránů z páté dekády. Hoši, pokud přežili jízdu na heroinové herce, jsou stále při síle a mají chuť dokázat, že nepatří do šrotu.

Joe Pass u toho samozřejmě nemohl chybět – stejně, jako další kytaristé Tal Farlow, Kenny Burrell nebo Jim Hall. Milovníci škatulek přispěchali s novým termínem, jímž by pojmenovali poměrně širokou stylovou řeku, do které se vlévaly bop, pozdní swing, hard bop a cool – straight-ahead jazz.

Zájem o znovuobjevené bopové hvězdy mají i v Japonsku. Pass tam společně s triem Oscara Petersona vyráží na koncertní turné. Vytěží z něho nahrávky pro dvojalbum Freedom Song (1982, Pablo Records), zčásti inspirovanými dlouhodobým vězněním Nelsona Mandely v Jihoafrické Republice.

Naposledy koncertoval dva týdny před smrtí

Z pozdějších sólových alb lze určitě doporučit Summer Nights (1990, Pablo Records), na kterém se sešla dávná sestava z Passovy pocty Djangovi Reinhardtovi. Vynikající je také jeden z Joeových posledních CD disků ,vydaných ještě za jeho života, s názvem Appassionato (1991, Pablo Records).

Joe Pass veřejně vystoupil naposledy 7. května 1994 v losangelském klubu. Na konci vystoupení bylo zřejmé, že je na konci svých sil. Spoluhráčům se svěřil, že je vyčerpaný a již nemůže pokračovat… šestnáct dní poté podlehl rakovině.

Ukázky:

For Django (Full Album) – https://youtu.be/f1SUc9shTq0
Portraits of Duke Ellington (Full Album) – https://youtu.be/FfqTIOwmi7U
Oscar Peterson, Joe Pass & Niels-Henning Ørsted Pedersen
– Blues Etude https://youtu.be/85Frfyk4HDI
Belleville – https://youtu.be/sCHp2BLd1Bs

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..