Naposledy aktualizováno: 25.10.2024
The Stooges nabídli na albu Fun House (1970, Elektra Records) šestatřicetiminutovou dávku vlastní posedlosti, chaosu a fyzické energie. Všechny skladby si sami napsali a zaranžovali – bez filtru, bez ochranných rukavic. Výsledkem je syrové, dodnes nepohodlně živé mistrovské dílo, které působí spíš jako dokument nehody než jako pečlivě vystavěná rocková deska.
Syrový, inovativní zvuk s agresivními kytarovými riffy a útočným zpěvem
Album Fun House vzniklo v květnu 1970 v losangeleských studiích Elektra Sounds Recorders. Bývá právem označováno za jeden z klíčových mezníků protopunku i pozdější punkové estetiky. Texty otevřeně přiznávají existenci společenského chaosu, brutality i sebedestrukce. Iggy Pop tu opakovaně vyzývá posluchače, aby přijali vlastní autentické já – a žili bez ohledů na společenské brzdy či očekávání.
Je to také poslední řadové album původní sestavy: Iggy Pop (zpěv), Ron Asheton (kytara), Scott Asheton (bicí) a Dave Alexander (baskytara), který byl z kapely v srpnu téhož roku vyhozen.
|
|
|
Syrový zvuk, žádné bezpečné zóny
Proslýchá se, že členové Doors sledovali nahrávání alba skryti za obousměrným zrcadlem ve studiu. Ať už je to pravda, nebo další legenda, kontext dává smysl. Chapadla losangeleské psychedelické scény byla všude a přítomnost tenorsaxofonisty Stevena Mackaye – jediného hosta na desce – tehdy některým připomněla reakci na hit „Touch Me“ od Doors. Náhoda, kontext nebo otevřený dialog mezi scénami? Možná od každého trochu.
Debutem The Stooges (1969, spotify link) si kapela vydobyla renomé i díky producentovi Johnu Caleovi z Velvet Underground. Zatímco Iggyho pohanské excesy během nahrávání se už tehdy staly legendou. Cale jim tehdy naordinoval nekompromisní, ostře ořezaný zvuk, který dal jejich hudbě strukturální pevnost, aniž by otupil její beznaděj. Pamětníci ovšem dodnes připomínají, že naživo byli Stooges ještě hrozivější než na desce.
Bod varu během okamžiku
Na Fun House sehrál klíčovou roli producent Don Gallucci, bývalý člen Kingsmen – tedy kapely, která světu dala ikonickou verzi „Louie Louie“. Gallucci nepřinesl krotkost, ale řád. Nechal kapelu dýchat, ale zároveň udržel nahrávání v mezích, které z chaosu udělaly tvar. Tohle nebyly hippie sny na LSD, nýbrž cílené tlačení na pilu.
Úvodní „Down on the Street“ okamžitě dosahuje bodu varu – a pak už jej nepustí. Album drží konstantní napětí až k závěrečnému „L.A. Blues“, divoké směsi free jazzu, hluku a frustrace. Skladba vznikla sestříháním zhruba dvacetiminutového improvizovaného materiálu známého pod pracovním názvem „Freak“ a zní jako rozpad struktury v přímém přenosu.
Teď ti to říkám přímo z pekla
Na relativně krátké ploše desky si Iggy Pop vyzkouší celé spektrum vokálních poloh – od vzteklého štěkání po chorobnou naléhavost. V „Loose“ zazní památný verš „Now, I got somethin’ to say, and it’s comin’ from my heart“, v českém překladu často parafrázovaný jako výkřik „přímo z pekla“. Přesně tomu odpovídá i obal alba: Iggy vržený do hořícího moře, někde mezi pódiem a apokalypsou.
V „1970“, otevírané větou „I feel alright, I feel alright“, se skladba rychle zvrhne v nervózní běh bez cíle. Ron Asheton a Mackay se tu vzájemně hecují k téměř šestiminutovému vyvrcholení, které připomíná spíš rituál než rockovou skladbu.
„T.V. Eye“ ohlašuje příchod výbušného chtíče a surového adrenalinu. Titulní „Fun House“ pak odpaluje skutečnou nukleární detonaci: směs raného punku, drásavého rhythm’n’blues a elektrizujícího jazzu, vypuštěná s takovou intenzitou, že by zastínila i démony rockové mytologie.
příběh závislosti a zoufalství
Zbývá jediná skladba – „Dirt“. Často bývá označována za předchůdkyni grunge, a ne bez důvodu. Stojí na Alexanderově ploužící se base a rozkolísaných bicích Scotta Ashetona. V ponurém příběhu závislosti a zoufalství, prosyceném evropským noirem i americkým blues, zpívá Iggy s mrazivou intenzitou o rozpadu identity.
Postupně se mění v samotáře, který se vysmívá blížící se smrti. Teprve v závěru se přidává druhá kytara – hypnoticky se opakující motiv, jenž celé skladbě dodává znepokojivou jinakost. „Dirt“ uzavírá Fun House nikoliv explozí, ale tichým, pomalým dozníváním destrukce. O to hůř se na něj zapomíná.
The Stooges: Fun House
Label: Elektra – EKS-74071
Format: Vinyl, LP, Album, Stereo, Pitman Pressing; Gatefold; Butterfly Labels
Country: US
Released: 1970
Genre: Rock
Style: Punk, Hard Rock, Experimental, Garage Rock
Tracklist
A1 Down On The Street (3:42)
A2 Loose (3:33)
A3 T.V. Eye (4:17)
A4 Dirt (7:00)
B1 1970 (5:15)
B2 Fun House (7:46)
B3 L.A. Blues (4:55)
All selections written and arranged by The Stooges
Recorded At – Elektra Sound Recorders
Credits
Bass – Dave Alexander
Drums – Scott Asheton
Guitar – Ron Asheton
Tenor Saxophone – Steven Mackay
Vocals – Iggy Pop
Art Direction – Robert L. Heimall
Engineer – Brian Ross-Myring
Photography By – Ed Caraeff
Producer – Don Gallucci
