Naposledy aktualizováno: 26.1.2018
Smlouvu dostali dřív než získali koncertní zkušenosti. Když se konečně naučili hudební řemeslo, punk už měl vlastní pravidla.
The Dictators získali smlouvu s velkou gramofonovou firmou dřív, než odehráli první koncert. Z vlastního bedňáka si vyrobili rockovou hvězdu, zpívali o televizi, hamburgerech a wrestlingu a na debutu se prohlásili za „příští velkou věc“. Část publika to považovala za vtip. Kapela však vlastnímu vtipu věřila.
Nejdřív smlouva, potom kapela
Když The Dictators vstoupili do studia, aby natočili první demo, neměli za sebou jediný skutečný koncert. Koncertní průpravu přeskočili. Přes rockového publicistu Richarda Meltzera se dostali k producentům Sandymu Pearlmanovi a Murraymu Krugmanovi, natočili pásku, zaujali Epic Records a teprve potom začali zjišťovat, co se děje na pódiu.
Kytarista Scott „Top Ten“ Kempner to nijak nepřikrášloval: smlouvu dostali dřív, než veřejně vystoupili. Richard Manitoba nabídl přesnější přirovnání – bylo to jako tříleté dítě, které dostalo práci. První dva koncerty odehráli v Portsmouthu ve Virginii, kde předskakovali Iggymu Popovi a Blue Öyster Cult. Baskytarista Andy Shernoff měl představu jak na to z desek a časopisů: napíšete písničku, natočíte album, vystoupíte před lidmi. Teprve na místě zjistil, co mezi těmito úkony chybí.
Českému čtenáři tenhle převrácený začátek vzdáleně připomene Visací zámek. Také ten nejdřív existoval jako pověst a teprve potom jako kapela. Pět studentů stavební fakulty rozšířilo po Praze zprávu, že nejlepší místní punkovou kapelou jsou právě Visáči. Nikdo je neslyšel, protože ještě neexistovali, jenže fáma se ujala natolik, že ji její autoři museli proměnit ve skutečnost. V prosinci 1982 odehráli v klubu 007 na Strahově koncert, který měl být zároveň poslední. Obě kapely dělil oceán, sedm let i československá normalizace. Legenda vyrazila napřed a muzikanti ji potom museli dohonit.
Shernoff ostatně vypadal spíš jako člověk, který bude o kapelách psát, než jako někdo, kdo jednu povede. Na univerzitě vydával fanzin Teenage Wasteland Gazette a pohyboval se v prostředí, v němž milovat desky znamenalo také hádat se o ně a vysmívat se pózám. Kytarový zvuk Ross „The Boss“ Friedmana byl dost mohutný pro velké sály, Kempner vyrůstal na starém rock’n’rollu a Shernoff uměl napsat melodii i verš, který napoprvé zněl pitomě a napodruhé přesně. Chyběla jim praxe. O představě o nejúžasnější kapele na světě nepochybovali.
Nejchytřejší pitomci v New Yorku
Debut The Dictators Go Girl Crazy! vyšel v roce 1975, rok před první deskou Ramones (spotify link). Zpětně se snadno označuje za „proto-punk“. Kapela však byla nejzajímavější ve chvíli, kdy se vzpírala novinářským kategoriím. Hrála tvrdě a hlučně, Friedmanův kytarový zvuk si však zachoval hardrockovou mohutnost. Shernoffovy písně vycházely z dívčích skupin i surfového popu, jen místo romantiky nabízely televizi, automobily, hot dogy, wrestling a znuděné kluky, jejichž svět končil u gauče. Hudba pro člověka, který chtěl být členem gangu, ale zatím se dokázal jen přehrabovat v lednici.
„The Next Big Thing“, „Master Race Rock“ nebo „Two Tub Man“ působily jako oslava rockové tuposti napsaná někým, kdo je na tupost příliš chytrý. The Dictators machistickou nabubřelost parodovali a zároveň si ji s chutí oblékali. Publiku nedávali bezpečné znamení, že jde o parodii. Tuhle pózu přehrávali s takovou chutí, že část posluchačů satiru přehlédla. Když se prohlásili za „příští velkou věc“, nebylo jasné, zda zesměšňují reklamní jazyk hudebního průmyslu, nebo si opravdu věří. Odpověď zněla: obojí.
Komerční propadák přebytku zábavy
Pod řečmi o pizze, cole a televizi se skrýval přesný portrét dospívání: přebytek zábavy, nedostatek smyslu a chuť něco zažít bez představy, co by to mělo být. V „(I Live For) Cars and Girls“ se dostali až k něze, aniž přestali působit jako chlapi, kteří by raději spolkli trsátko, než přiznali cit. V jejich podání se hrubost, popová melodie, brak a opravdová oddanost hudbě navzájem nerušily. Vedle vlastních skladeb se na desce objevily „I Got You Babe“ a „California Sun“. Staré písně odřeli a zesílili tak, aby zněly jako jejich vlastní.
Debut komerčně propadl a další smlouvu podepsali s Asylum. Pozdější kultovní pověst tehdy nepomáhala platit nájem. Kempner po vydání desky rozdával na ulici letáky, zatímco kritici psali, jak je album pozoruhodné. Jeho sarkastické „kritikům se to líbilo, hurá“ obsahuje celý rozdíl mezi uznáním a obživou. Deska byla příliš divná pro běžný hard rock, příliš muzikantská pro garážovou primitivnost a příliš nečitelná pro posluchače, kteří potřebovali vědět, kdy se smát. To, co dnes zní jako promyšlené spojení popové chytlavosti a brakové hrubosti, tehdy připomínalo nahrávku lidí, kteří nevědí, co dělají. V praktických věcech to chvílemi platilo.
Tajná zbraň bez pracovní náplně
Jejich převrácenou logiku nejlépe ztělesňoval muž, který zpočátku stál vedle pódia. Richard Blum neboli Handsome Dick Manitoba nebyl frontman čekající v zákulisí na příležitost. Dělal kapele bedňáka, road managera, maskota a živou reklamu. Na obalu debutu pózoval ve wrestlingovém úboru, v titulcích byl uveden jako „tajná zbraň“ a zpíval jen v několika skladbách. V obrazu kapely zabíral spoustu místa, na samotné nahrávce podstatně méně. The Dictators si vyrobili hvězdu dřív, než pro ni našli stálé místo u mikrofonu.
Manitoba navíc nevyrůstal s představou, že skončí v kapele. Představoval si, co všechno by změnil, kdyby ho vzali – třeba by zhubl – a potom se ocitl v kapele, aniž přesně věděl, co si s novou rolí počít. The Dictators nejprve stvořili postavu a teprve časem zjistili, že dokáže ovládnout koncert a stát se tváří písní, které psal někdo jiný. Z maskota se stal frontman.
Rvačka Manitoby s Waynem Countym pak kapele zkomplikovala už tak vratké postavení v newyorských klubech. Dobový reportér ji přímo spojoval s bojkotem kapely ze strany části nové scény. Debut se neprodával, první smlouva byla minulostí a tajná zbraň pomohla přibouchnout další dveře. The Dictators však pokračovali. Týž reportér připomněl koncert v rozpadající se tělocvičně na First Street, kouřové bomby a set hraný před svítáním. V podobných kulisách působili přesvědčivěji než pod pozdější bronzovou cedulkou „průkopníci punku“: kapela bez jistoty, zázemí a chvílemi skoro bez místa, kde vystoupit, se odmítala nechat odklidit.
Uhlazenost, která dřela
Druhé album Manifest Destiny z roku 1977 mělo dokázat, že první neúspěch nebyl finálním rozsudkem. Sestava se proměnila: Mark „The Animal“ Mendoza převzal baskytaru, Shernoff se přesunul ke klávesám, za bicí usedl Richie Teeter a Manitoba se stal hlavním zpěvákem. Zvuk byl sevřenější, těžší a na první poslech dospělejší. Kapela však přišla o část nebezpečné lehkomyslnosti. Studiová propracovanost si vybrala daň: podle dobového svědectví některé nové skladby na pódiu nefungovaly tak přesvědčivě jako na desce. Album obsahovalo „Science Gone Too Far“, „Young, Fast and Scientific“, „Sleepin’ with the TV On“ i jejich verzi „Search and Destroy“, celek však místy zněl, jako by se snažil působit jako normální hardrockové album. U The Dictators bylo slovo normální vždycky varování.
Debut selhal, protože byl příliš zvláštní a kapela příliš nezkušená. Na druhé desce chtěli znít zkušeněji a přístupněji. Za cenu obětování části vlastní osobitosti. Humor ustoupil, kytary ztěžkly a někdejší drzost vystřídala dřina. Kempner tomu říkal tlak neúspěchu. Už věděli, co znamená dobrá recenze bez peněz a jméno známější mezi kritiky než mezi kupujícími. Rock’n’roll začal připomínat práci, do níž se chodí, i když výplata nepřijde.
Mezitím se proměnila newyorská scéna. U Ramones hudba, vzhled i jméno okamžitě dávaly smysl jako celek. Ta už nepotřebovala kytarového hrdinu Friedmanova typu ani mohutnou hardrockovou produkci. The Dictators stáli u zrodu punku, do nové scény však vstoupili se Springsteenem v srdci, The Who v hlavě, hlasitým aparátem za zády a vírou, že refrén má být stejně důležitý jako urážka. Všechno před rokem 1976 pro ně do muzea nepatřilo.
Když se konečně stali kapelou
Na Bloodbrothers z roku 1978 poprvé fungovala sestava i písně jako celek. Mendoza odešel, Shernoff se vrátil k baskytaře a Manitoba stál u hlavního mikrofonu napříč celou deskou. Kapela kolem něj zhoustla, zrychlila a získala tah, který předchozím nahrávkám občas chyběl. Úvodní „Faster and Louder“, kterou odpočítal Bruce Springsteen, shrnovala jejich představu o rock’n’rollu: rychleji, hlasitěji, bez omluv. „Stay with Me“ měla sílu pouliční hymny a „Baby, Let’s Twist“ ukazovala, že starý rock’n’roll pořád zabírá, když se hraje dost nahlas.
Dobový reportér je zastihl ve zkušebně u doků na West Side a slyšel kapelu, která konečně držela pohromadě. „Minnesota Strip“ a „What It Is“ měly sílu a přesnost, které dřív chyběly. Zároveň se bál, že s disciplínou zmizí jejich pitomá krása. The Dictators už nebyli parta, jejíž neobratnost byla sama o sobě vtipná. Začali brát rock’n’roll jako řemeslo vyžadující každodenní práci a jistou dávku ústupků. Konečně se naučili být kapelou, za jakou se prohlašovali od začátku. Jenže slogan „příští velká věc“ mezitím připomínal zásilku doručenou na adresu, kde už bydlel někdo jiný.
Do punkového příběhu nezapadají tak snadno jako Ramones, protože si nesli důraznou kytaru, popové harmonie, obdiv k hrdinům a představu, že rock’n’roll má publikum nejen zasáhnout, ale také pobavit. Připomínají, že žádný rok nula neexistoval a že mezi arénou, fanzinem, televizním gaučem, rozpadající se tělocvičnou a klubem na Bowery vedlo víc cest, než dokládá učebnicová poznámka.
The Dictators si nejdřív vymysleli vlastní pověst a potom se ji několik let učili hrát. „Příští velkou věcí“ se nestali. Byli něčím méně výnosným a pro dějiny užitečnějším: kapelou, která se objevila dost brzy na to, aby ostatním ukázala cestu, a zároveň byla dost nešikovná, aby po ní sama nedošla jako první.
