Naposledy aktualizováno: 15.12.2025
Příběh o tom, jak se Jim Osterberg změnil v Iggyho Popa — a jak z nasraného Motor City vylezla kapela, která přepsala dějiny rocku.
#SoundOfDetroit
Detroit neměl nikdy rád, když mu někdo zvenku vyprávěl, jaký je jeho „zvuk“. Už v šedesátých letech varovali místní, že jestli se někdo pokusí s Detroitem naložit jako se San Franciskem nebo Bostonem – zabalit ho do hezkého příběhu a prodat jako módní scénu – dopadne to špatně. A přesně uprostřed téhle podezíravé, tvrdé a hrdé hudební krajiny se vynořila kapela The Stooges, která byla tak trochu omyl, tak trochu vtip a nakonec jeden z největších rockových zlomů 20. století.
Hluk, tělo, instinkt: Anatomie stoogesovského běsnění
The Stooges. Místní „velkolepý rockový odpad“, jak psal Dave Marsh, který lidi buď přitahoval, nebo odpuzoval. Kapela, u níž se v Detroitu dlouho nevědělo, jestli je to geniální provokace, nebo jen parta přerostlých puberťáků. A taky příběh kluka z obytného přívěsu, který chtěl hrát „pravé chicagské blues“, než zjistil, že jeho osudem je rock’n’roll, který se s ničím nemaže.
Působili jako syrová destilace adolescentní temnoty a neklidu. Jejich koncerty se od počátku vymykaly všemu, co tehdejší rock znal: Iggy Pop se vrhal svým zjizveným tělem na podlahu pódia, inscenoval extrémní sebedestrukci, provozoval orální sex s mikrofonem a nechal se zezadu bodat krkem kytary svého spoluhráče.
Jejich hudba stála na hypnotickém opakování jediného hromového akordu, nad nímž Iggy štěkal, křičel a improvizoval výlevy o plachosti, osamělosti, pubertálních mukách a sexuálním zmatení. Vše bylo extrémní: agresivní neuróza, chaotický zvuk, primární krize identity i životní styl, který kapelu nakonec dohnal k drogám, dluhům a rozpadu. Stooges byli zkrátka kapelou, která žila na hraně — a někdy i za ní.
Tohle je příběh jejich začátku.
Detroit, který si své legendy hlídá
Detroit konce šedesátých let byl město se špatnou náladou a dobrou pamětí. V továrnách se montovaly auta, ve čtvrtích bublala nespokojenost, v klubech se hrálo všechno od soulu přes garážový rock až po začínající experimenty, které ještě nikdo neuměl pojmenovat.
Lidé byli na své kapely hrdí a zároveň neuvěřitelně přísní. Místní scéna se bránila všem, kdo přijeli zvenčí vysvětlovat, co je „detroitský zvuk“. V San Francisku se na to dalo udělat plakát, Boston připravil marketingovou kampaň. A Detroit? Tam jste za to dostali po hubě.
V tomhle prostředí se kolem roku 1967 začalo docela nenápadně mluvit o partě z Ann Arbor, která prý na pódiu dělá věci, před nimiž i ostřílení Motowňáci obraceli oči v sloup. The Stooges. Místní legenda, klubová báchorka, kapela, kterou jedni milovali právě proto, že „nic neumí“, a druzí nesnášeli ze stejného důvodu.
A v jejím středu stál kluk, který se ještě nedávno jmenoval docela obyčejně: Jim Osterberg.
Jim Osterberg před Iggym: bluesový student
James Newell Osterberg (21. 4. 1947), později proslavený jako Iggy Pop, vzpomínal, že ještě coby mladíček často utíkal z domova a trávil hodiny u obří průmyslové zóny River Rouge – desítek čtverečních mil bez jediné překážky, žádné domy ani ulice, jen nekonečný hukot lisů a strojů, který poslouchal jako hudbu.
Sám vyrůstal v Ypsilanti, válečném průmyslovém městě uzpůsobeném pro výrobu bombardérů B-25. místě rasového napětí a tvrdých podmínek, odkud docházel do škol bohatšího Ann Arbor. Tahle města byla známa jen vysokoškolákům, přistěhovalcům a dočasným továrním dělníkům. Rychle pochopil, že jeho původ i prostředí ho staví mimo „společensky přijatelné“ mantinely.
Začínal jako bubeník v místních kapelách. Zápis drobnými písmenky do michiganské hudební historie, kdesi pod čarou, udělaly jen dvě – The Iguanas a The Prime Movers. První byla klasická středoškolská kapela. Spíš nástroj na oblbování šestnáctek. Zato Prime Movers hráli černošské blues – Muddy Waters, Howlin’ Wolf. Když hledali bubeníka, Jim byl nejlepší, koho měli po ruce, a hlavně sdílel jejich náboženský vztah k „pravému“ blues. „Měl jsem pocit, že musím hrát pravý černý blues,“ vzpomínal Iggy. „Když ti černí chlapi hrají blues, chlape, je to psychedelický.“
Večer po hraní vedli až dojemně vážné debaty o tom, jestli může Livonia nebo Ann Arbor vychovat „autentického praktika černého blues“. Jak může běloch hrát hudbu, která vznikla z otroctví, segregace a chudoby? Jak je možné, že Paul Butterfield, bílý harmonikář, zní tak přesvědčivě?
Chicago: lekce autenticity, která změnila směr
Zlom přišel, když se v Detroitu objevila první kapela Paula Butterfielda. Pro Prime Movers to bylo něco jako příjezd proroka. A pro Jima vstupenka do jiného světa. Butterfieldův bubeník Sam Lay si všiml mladého Osterberga a vzal ho pod svá křídla.
Jim se sbalil a odjel do Chicaga – do skutečného epicentra elektrického blues. Bydlel ve sklepě Boba Koestera, šéfa labelu Delmark, který vydával jen blues a jazz. Venku šedé město, uvnitř sklepa desky, hudebníci, noční jamy. Tady dostal Jim odpověď na všechny své otázky. Hrál s černými mistry, poslouchal jejich příběhy a hlavně jejich tón. A postupně mu docházelo, že tuhle zkušenost nikdy úplně nedohoní. Podle jeho pozdější vzpomínky tehdy pochopil, že:
„Pravé“ blues je pravé především pro ty, kteří v něm vyrůstali – pro lidi s konkrétními kořeny, konkrétním životem. Ne pro ambiciózního bílého kluka z Michiganu, byť jakkoliv oddaného.“
Tahle lekce ho nezlomila. Jen ho otočila o devadesát stupňů. Jim si uvědomil, že pokud chce být autentický, nesmí napodobovat cizí zkušenost. Musí si najít vlastní jazyk.
A rozhodl se, že tím jazykem nebude nic menšího než rock’n’roll.
Návrat do Ann Arbor: Iggy a Ron Asheton vymýšlejí „skutečnou kapelu“
Když se Jim vrátil z Chicaga, měl za sebou nejen bluesovou školu, ale i přiznání si, že tudy cesta nevede. V Ann Arbor se znovu potkal s Ronem Ashetonem (17. 7. 1948 – 6. 1. 2009) – kamarádem, kterého znal z doby u Prime Movers. Ron se teprve učil hrát, ale jejich přátelství bylo pevnější než jeho technika. Trávili spolu celé dny ve zkušebně, bez velkých plánů, jen s obrovským nadšením. Zatímco se v okolí skládaly a rozpadaly kapely, oni dva si budovali vlastní mikrosvět.
Nikdy jsem nepotkal přesvědčivého hudebníka, který by nevypadal trochu nemocně a trochu špinavě. Ron Asheton splňoval obě podmínky.
— Iggy Pop
Ron už hrál v kapele Chosen Few, která se opírala o repertoár Rolling Stones, Yardbirds a dalších britských idolů. V den, kdy se Osterberg vrátil, se Chosen Few zrovna rozpadli. Náhoda, která si říká osud. Chvíli to vypadalo, že vznikne „normální“ kapela: Scott Richardson jako zpěvák, Jim za bicími, Ron na basu. Jenže tahle idea se rychle vyčerpala. Jim i Ron chtěli něco jiného.
Chtěli kapelu, která nebude další derivát Stones, ale něco s „opravdovou duší“. Možná ani přesně nevěděli, co to znamená. Ale cítili, že existuje hudba, která je jejich a která se teprve musí vymyslet. Ta naivita, se kterou do toho šli, je zároveň jejich největší síla. Ve světě, kde každý „hráč“ chtěl znít jako jeho idol, oni dva chtěli znít jako… oni dva.
Rok chaosu: varhany, havajská kytara a „šílený profesor“
Ještě neexistovalo jméno The Stooges, ještě nebyly desky ani smlouvy. Byl jen dům, skupina kamarádů a vágní představa kapely, která „bude jiná“. Jim, Ron a jeho bratr bubeník Scott Asheton (16. 8. 1949 – 15. 3. 2014)se nastěhovali do společného baráku s manažerem, kterému dnes Iggy říká „šílený profesor“. Vyrostl někde mezi komiksem a psychiatrií: člověk, který měl na starosti finance, organizaci i každodenní chaos a u toho prý sám působil jako chodící experiment.
Hudebně na tom kapela nebyla o moc lépe. Iggy hrál na varhany, protože to byl nástroj, který byl po ruce. Scott se učil bubnovat prakticky za pochodu. Ron zůstal u basy. Celé to spíš připomínalo komunitní dílnu než profesionální band. Vrchol téhle embryonální fáze přišel na Halloween 1967, kdy dostali možnost zahrát na soukromé párty. Jejich „premiéra“ nebyla nic, co by Motown zanesl do dějin. Šlo o čistě instrumentální set. Iggy seděl na zemi a hrál na havajskou kytaru. Ta se mu během vystoupení rozbila.
A bylo po koncertě. Pár minut na to letěl i „šílený profesor“. Nahradili ho dalším manažerským objevem přímo z téhle párty. Jenže právě tahle směšná scéna – tři nezvládnuté nástroje, rozbitá kytara a kapela, která ještě ani nemá pořádné jméno – je začátkem. Z chaosu se začíná rodit něco jako metoda. Možná to nikdo ještě neviděl, ale The Stooges už existovali. Jen to nikdo nevěděl, ani oni sami.
Domluvili se na společném hraní a založili The Psychedelic Stooges. Název kapely i zpěvákův pseudonym se později změnily. Stalo se tak poté, co ostatní členové kapely začali Jamesovi Osterbergovi říkat Pop podle populární místní postavy Jima Popa, které se podobal, když si oholil obočí. Říkat si Iggy Pop začal až poté, co viděl detroitskou kapelu MC5.
Jimmy Silver: člověk, který je dokázal držet pohromadě
Na té samé halloweenské párty, kde skončila kariéra havajské kytary, začal příběh další zásadní postavy: Jimmyho Silvera. Byl přesně ten typ člověka, kterého podobný ansámbl potřeboval. Podnikavý, makrobioticky založený, s hlavou v oblacích a nohama v Ann Arbor. Dlouhé vlasy, zájem o astrologii, ale zároveň smysl pro řád a systém.
Podle některých dobových svědectví byl „jediným člověkem, který by mohl řídit Stooges“. V překladu: někdo, kdo dokázal tomu bordelu dát aspoň minimální strukturu. Zkoušky, hraní, jídlo, peníze – to všechno najednou dostalo nějaký rytmus.
V momentě, kdy se neorganizovaný experiment stal kapelou s manažerem, se otevřely dveře k něčemu, co se jmenuje „hudební průmysl“. A skrz ty dveře přišla značka, která se bude v jejich příběhu pořád vracet: Elektra Records.
hranicE mezi performancí a divákem se neustále posouvala
Druhý koncert přišel až v lednu 1968. Na baskytaru již měli Davea „Zandera“ Alexandera (3. 6. 1947 – 10 2. 1975). Ron Ashenton přešel ke kytaře. Alexander byl absolutní začátečník, který se ale velmi rychle učil a zlepšoval. Kapele pak ještě nějakou dobu trvalo, než se vypracovala na známé tváře detroitské scény. Jejich první diváci se shodovali na tom, že Psychedelic Stooges dělají jen hluk. Možná to byla pravda. Tehdy sotva ovládali své nástroje.
Začali jsme hrát hudbu, která nám byla blízká. Naším hlavním závazkem bylo nedělat žádné ústupky v našich skutečných hudebních pocitech tomu, co by možná chtěli slyšet ostatní. Rozhodli jsme se, že nakonec budeme mít větší úspěch a budeme se více bavit, když budeme hrát jen pro sebe.
— Iggy Pop
Iggy Pop tvrdí, že při psaní písní kombinuje vlastní konkrétní zkušenost s něčím, co podle něj prožívají i lidé kolem něj, a přidává prvek, s nímž se může ztotožnit každý. „1969“ označuje za svou první skladbu, kterou dokončil a jíž se mu podařilo dostat na celostátní úroveň.
Protože rok v jejím názvu má univerzální sílu a dodnes nese symbolický náboj. Klíčový verš o „dalším roce, kdy nemám co dělat“ vycházel z jeho frustrace a pocitu, že nemá prostředky ani dovednosti prosadit svou vizi — zatímco jeho kapela ten pocit sdílela, i když by na to ani nepomysleli. Jenom říkali: „Ach jo, není co dělat.“
Na pódiu se Iggy většinou objevil jen v teniskách a kraťasech z ustřižených džínsů. Každý jeho pohyb vyzařoval syrovou energii – zpíval o „žádné zábavě“ a „nicnedělání“, zatímco publikum reagovalo pobavením i pohrdáním. Někteří sledovali každý jeho pohyb, jiní házeli kelímky s pomerančovým džusem. Většinou ale stáli fascinovaně. Dalo by se to přirovnat pocitu, s jakým dav povzbuzuje člověka na římse, aby skočil. Pódium se postupně proměnilo v bojiště mezi chaosem a hudbou. Iggy hranici mezi performancí a divákem neustále posouval.
Útočili syrovostí, vzdorem a garážovou vervou
Legendárním se stalo společné vystoupení Psychedelic Stooges a MC5 v detroitském Grande Ballroom. Potvrdilo jejich reputaci. Iggy si na sebe navlékl starou bílou noční košili z 19. století a nalíčil se jako mim. Na hlavu si dal afro, které si vyrobil z alobalu. Impresário John Sinclair prý stál celou dobu pod pódiem s otevřenými ústy. Hráli zrovna „I Wanna Be Your Dog“, když se Ronovi odlomil krk od těla kytary.
Jako začátečníci neměli dost financí na to nejlepší vybavení. Dokonce používali ručně vyrobené nástroje a předměty z domácnosti, včetně mixéru a vysavače. K vytvoření surových zvukových výbojů a zesilování zpětné vazby se jim osvědčil domácí efektový přístroj Jim-a-phone. Každopádně publikum bylo ohromeno kombinací hudební energie a vizuální agrese s cílem šokovat.
Bylo to tak zprdele opravdový, až to bylo k neuvěření. Iggy nepřipomínal nic, co jsem do tý doby viděl. Neznělo to jako žádná jiná kapela, jako MC5, jako Jeff Beck, jako nic jinýho. Nebyl to ani rokenrol.
— John Sinclair v knize Please Kill Me (Grove Press, 1996)
Zatímco hudba byla syrová, neumělá a divoká, chování Iggyho Popa bylo často konfrontační a pobuřující. Nebyl klasickým frontmanem té doby. Mazal si obnaženou hruď arašídovým máslem a masem na hamburgery, skákal do davu (počátky stage divingu). Občas s cílem někoho napadnout v publiku – jindy naopak diváci zaútočili na něj. Jemu to ale vyhovovalo. Jindy si pořezal tělo válením ve skleněných střepech. Při jiných příležitostech se před publikem obnažil. Vše bylo součástí hudebních výbojů kapely – drsných, primitivních, nezkrotných.
Iggyho filozofie a energie kapely
Jedním z památných okamžiků raných Stooges byl koncert, na který zavítal motownský DJ Dan Carlisle. Kapela tehdy působila nevyhraněně a jejich vystoupení spíše budilo rozpaky než obdiv. Carlisle se proto obrátil na Johna Sinclaira s otázkou, kdo že to vlastně hraje. Sinclair bez zaváhání odpověděl: „To jsou Stooges – jediná skutečně psychedelická kapela na světě.“
Iggy později vše vysvětlil: „Když jsme začínali, nebyli jsme rocková kapela. Hráli jsme hudbu, která nám byla vlastní, bez ústupků. Lidi si mysleli, že je to jen hluk. Byli překvapeni, že to něco znamená.“ Hudbu Stooges označoval za „špinavou“ a manažer Jimmy Silver ho doplnil: „Je to taneční a zábavná muzika pro děti.“ Pro Iggyho měla ale hlubší význam:
Vlastně je to tanec – rituální píseň a tanec, vrchol našich životů. Vychází z klasických a lidových témat, jen zkreslených naší náladou. Neřídíme, co z nás při hraní vychází – a proto je ta hudba náladová, jednoduchá a syrová.
Na pódiu byl Pop dál zcela nezvladatelný a nepředvídatelný – ostatní členové naproti tomu stáli stranou a během vystoupení se pohnuli jen o několik centimetrů. Zpěvákovi přenechali celé pódium, často i první řady v hledišti. Pitvořil se v groteskních pózách, tahal se za kůži, bil se pěstí do obličeje, šťoural se v nose nebo rozbíjel lahve. „Na začátku jsem měl náladu na sebedestrukci,“ jednou prohlásil. „Později jsem chtěl na lidi zaútočit a vyvolat střet.“
Debutové album a první nahrávací frekvence
V Detroitu a okolí je dlouho nikdo nebral vážně. To se změnilo až s dlouhohrajícím debutem po kterém se najednou ozývali i ti, kdo je dřív odepisovali. Jak k tomu došlo? V roce 1968 kapelu podepsala Elektra na doporučení disc-jockeye a publicisty Dannyho Fieldse. V branži měl renomé podnikavého hippíka. Ve firmě prý měl za úkol „udržovat ty pitomý úředníky v nějakém spojení s tím, co děje mezi lidma„. (Lee Childers v knize Zab mě, prosím, s. 27, Volvox Globator, 1999)
Pokud zrovna Fields někde nepíchal se sběračema nádobí, chodil každou noc na koncerty v Max’s Kansas City. Původně se šel podívat do Grande Ballroom jen na MC5, ale ten večer viděl také The Stooges. Když si uvědomil potenciál obou kapel, podepsal s oběma nahrávací smlouvu. MC5 dostali 20.000 dolarů, The Stooges jen 5.000, což vyvolalo napětí. Brzy nato Iggy a spol. nahráli eponymní debutové album ve studiu Hit Factory v New Yorku.
Nikdy jsme nenapsali, nehráli ani nezazpívali celou píseň, ať už naši nebo někoho jiného. Museli jsme improvizovat a vymýšlet melodie přímo na místě.
— Iggy Pop
Šlo o pět skladeb, které tvořily jádro jejich koncertů: „I Wanna Be Your Dog“, „No Fun“, „1969“, „Ann“ a „We Will Fall“. Každá začínala jednoduchým riffem nebo opakujícím se motivem, pak se propadla do improvizace. „I Wanna Be Your Dog“ drtí primitivní energií, „No Fun“ hypnotizuje monotónní repeticí, „1969“ kombinuje lenost s náznaky exploze, „Ann“ dusí temnou atmosférou a „We Will Fall“ se rozvíjí do psychedelického rituálu. Krátké motivy a dlouhé improvizace odhalují syrovou, nezkrotnou povahu debutu The Stooges.
brutalizovaná směs protopunku a garage rocku
To, co vzniklo, lze nejlépe popsat jako směs brutalizovaného garážového rocku a protopunku. Jakmile bylo pět skladeb, jež natočili s producentem Johnem Calem, hotových, pásky putovaly ke schválení na vedení Elektra. Pro kapelu to byl okamžik hrdosti, protože dokončili svou první LP. Alespoň si to mysleli.
John Cale chodil do studia ve svém velkém černém plášti. Myslím, že zrovna viděl film Beyond the Valley of the Dolls. Jo, přišel ve svém velkém černém plášti a otočil pár knoflíků.
— Iggy Pop o spolupráci s producentem prvního alba Stooges
Bohužel pro ně, když si management společnosti album poslechl, okamžitě ho odmítl. Zdůvodnili to tím, že na desku to není dost skladeb. Když se to Stooges dozvěděli, blafovali a tvrdili, že mají spoustu dalších skladeb, které mohou okamžitě dodat.
Samozřejmě, že to nebyla pravda. Svoji zásobu nazkoušených skladeb již vyčerpali. Stáli tedy před úkolem napsat tři skladby přes noc. Nebyla to snadné, ale nějak se jim podařilo dokončit a nahrát skladby „Real Cool Time“, „Not Right“ a „Little Doll“. S osmi písněmi měli již dostatek materiálu. Dokonce jim zbyla jedna píseň, „Asthma Attack“, která se na LP nedostala.
John Cale se ujal prvního mixu a jako referenci použil „closet mix“ Lou Reeda ze stejnojmenného třetího alba The Velvet Underground (spotify link), které bylo také nahráno v Hit Factory. Manažeři jej však neodsouhlasili. Finální verzi mixu, vydanou 5. srpna 1969, připravili narychlo Iggy Pop a Jac Holzman.
Hráli, jako by šlo o život
Kritici debut The Stooges zrovna nevítali s otevřenou náručí. Robert Christgau mluvil o „hloupém rocku v nejlepší podobě“, Edmund O. Ward o „hlasitých, nudných a dětinských“ písních – a John Mendelssohn dokonce album pasoval na „druhé nejhorší“ roku, hned po Kick Out the Jams (spotify link) od MC5.
O to pikantnější je, že dnes obě desky patří mezi nejvlivnější v dějinách rocku. Gratulace všem, kdo tehdy nepoznali zrod legendy.
Na pódiu i na desce hráli Stooges, jako by šlo o život – osm skladeb debutu stále útočí syrovostí, vzdorem a garážovou vervou. Iggy později hrdě přijal definici jejich muziky coby “ultimátní výbušné směsice divokého nihilismu”. Možná to nebyla dokonalá deska, ale stačila k tomu, aby Elektra utratila za propagaci kapely velké peníze. Čas ukázal, že sázka vyšla – The Stooges se stali průkopníky punku.
Pro fajnšmekry je tu ještě Detroit Mix Johna Calea, který vyšel až v roce 2018. Zachycuje syrovou energii začínající kapely, ale finální verze Iggyho a šéfa Elektry Jaca Holzmana už dávno platí za tu pravou.
Když vztek dohoří a zůstane jen popel
The Stooges byli od začátku úplně jiná liga než MC5. Iggy programově odmítal jejich politickou agitaci. „Řekl jsem jim, ať si to strčí někam, a sklidil za to hodně kritiky, ale nevěřil jsem tomu. Nikdy jsem tomu nevěřil a nikdy tomu věřit nebudu,“ vzpomínal. Fungovali bez manifestu, bez směru – jen s totálním chaosem a neomylným pocitem, že je jim to celé vlastně jedno. Iggy popsal jejich začátky s odzbrojující přesností: „Trvalo to přes rok a půl, protože na začátku jsme měli společné jen vztek.“
Dokázali si přiznat, že žijí v době, kdy víra nemá téměř žádnou cenu a publikum by nejraději svůj hněv vyzvracelo přímo na zeď. Ne proto, aby se spojilo v nějakou komunitu, ale aby rozbilo všechno, co se mu připlete do cesty. Problém takového nastavení je prostý: negativní energie má krátký poločas rozpadu. Není z čeho stavět, jen co spálit – a Stooges to spálili do posledního uhlíku.
Debut The Stooges vznikal ještě kolektivně – skladatelsky i myšlenkově byl dílem celé kapely, sevřené společnou vizí a elementární potřebou hluku. Jejich druhý titul Fun House (spotify link) už je naproti tomu především deskou Iggyho Popa, albem, na němž se jeho instinkt, posedlost a sebedestruktivní tah stávají hlavním hnacím motorem všeho ostatního. Dva dny před začátkem natáčení druhé LP se ke Stooges připojil saxofonista Steve Mackay (25. 9. 1949 – 10. 10. 2015), než ho Pop pár týdnů po vydání Fun House vyrazil.
Fun House proto nepůsobí jen jako vrchol krátké existence původních Stooges, ale i jako nekompromisní záznam okamžiku, kdy se rock přestal tvářit jako zábava a začal znít jako fyzický konflikt. A právě proto se po těchto šestatřiceti minutách držících bod varu od prvního tónu až k rozpadlé agónii závěrečného „L.A. Blues“ rozpad kapely jeví jako nevyhnutelný následek, nikoli překvapení.
Raw Power a vyhledej a znič
Stooges nebyli jediná kapela rozložená heroinem, jen ta nejviditelnější. A v létě 1971 bylo téměř jisté, že tenhle příběh je u konce. Elektra je pustila k vodě – nové písně zněly prý stejně jako ty z předešlých alb – a oni se rozpadli. Nástroje i aparát jim zabavili. Iggy zmizel a několik měsíců trávil hraním golfu, jako by se snažil přepnout na úplně jiný život.
Nakonec skončil v Anglii. A tam, téměř z popela, zformoval další inkarnaci kapely: Ron Asheton přešel na basu, James Williamson (29. 10. 1949) převzal sólovou kytaru a bubeník Scott Asheton držel tep, který tomu všemu dával tvar. Na plakátech nově stálo Iggy & the Stooges a ve studiu dokončovali Raw Power (1973, spotify link) pro Columbii – desku, která zněla tak, jako kdyby se rozhodli vrátit všem ohňům, které mezitím vyhořely, jejich ztracenou energii…
Jiskra, od níž chytli Bowie i Cooper
Stooges předběhli svou dobu a vnutili světu estetiku, na kterou publikum ještě nebylo připraveno. Ještě před Davidem Bowiem či Alice Cooperem začali kombinovat lesk, sexuální dezorientaci, subkulturní šok a narcistickou teatrálnost s brutální upřímností a živočišnou intenzitou. Jejich pódiové excesy se staly vzorem, z něhož Bowie i Cooper později volně čerpali, aby oživili své vlastní, jinak kontrolovanější show. Právě kvůli Stooges vznikl tehdy nový výraz „heavy metal“, protože v jejich zvuku se koncentrovala neředěná hutnost, hluk a monolitická energie. Ať už vzbuzovali odpor nebo fascinaci, byli průkopníky: zvukem budoucnosti, který se tehdy možná zdál až příliš hlučný, přímý a nebezpečný.
Proč to celé přežilo – a proč to nepřestalo žhnout
Když se dnes vracíme k počátkům The Stooges, může to z dálky působit jako klasický rockový mýtus: chudý kluk, tvrdé město, pár šílených historek a nakonec deska na velkém labelu. Jenže příběh Stooges je jiný. Je to příběh lidí, kteří se pokusili být autentickými bluesmeny – a skončili u něčeho, co s blues sdílí spíš postoj než formu. Příběh kapely, která technicky vzato „nic neuměla“, ale dokázala dát tvar pocitu, který v Detroitu visel ve vzduchu.
Z obytného přívěsu v Ann Arbor přes sklep Boba Koestera, rozbitou havajskou kytaru na halloweenské párty, makrobiotického manažera až po podepsanou smlouvu s Elektrou vede linka, která dává zpětně smysl. Ale tehdy to smysl nemělo. Byla to směs naivity, tvrdohlavosti a odmítnutí hrát podle pravidel.
Detroit se nikdy „nesklonil“ před vnějšími výklady. The Stooges to vzali doslova – odmítli se sklonit před jakoukoliv představou, jak má vypadat správná rocková kapela. Možná proto jejich začátky pořád fungují. Ne jako učebnice, ale jako varování a inspirace zároveň. Že někdy nejdůležitější hudba vzniká tam, kde se to podle všech pravidel nemá podařit. A že na začátku může stát klidně jen kluk, co hraje na havajskou kytaru, která se mu uprostřed večírku rozbije.
