Naposledy aktualizováno: 14.11.2025
Vzpomínka na muže, který proměnil smutek v rytmus a pohřeb v tanec
Byl to zvuk, který se nedal zapomenout – drsný, pokorný a plný lidskosti. George Lewis dokázal, že i pohřební pochod může být oslavou života. Jeho klarinet zněl ulicemi New Orleans s takovou naléhavostí, že se stal nezbytným hlasem města. A i když se jeho jméno dnes ztrácí mezi legendami, jeho tón stále přežívá – v ozvěnách Burgundy Street i ve vzduchu nad vodami Mississippi.
Jazz, který se vrátil z hrobu
Ve čtyřicátých letech zažil New Orleans zvláštní zázrak – jazz, který se kdysi zrodil na jeho ulicích, se znovu nadechl. A jednou z jeho nejvýraznějších tváří byl právě George Lewis, klarinetista, který dokázal vdechnout staré hudbě nový život. Proslavil se po boku takových velikánů, jako byl pozounista Edward „Kid“ Ory a trumpetista Bunk Johnson. V roce 1942 se podílel na Bunkových prvních nahrávkách. Díky nim se rozjela tzv. druhá revivalová vlna, snaha o návrat ke kořenům tradičního jazzu.
Když Allan a Sandra Jaffeovi v roce 1961 založili Preservation Hall, chtěli dát domov tradiční neworleanské hudbě, která tehdy přežívala hlavně na ulicích a v zapadlých čtvrtích města. Lewis, klarinetista z algierského předměstí, se stal jedním z hlavních magnetů Preservation. V době segregace to bylo místo mimořádné – černí i bílí hudebníci tu hráli spolu, pro černé i bílé publikum. Brzy se z něj stala svatyně, kam přicházely legendy jako Sweet Emma, Percy a Willie Humphreyovi – a kde dnes vystupují desítky nejuznávanějších hudebníků města.
Chlapec z Burgundské
George Joseph François Louis Zeno – jméno, které zní spíš jako z francouzského románu než z doků na Mississippi – se narodil 13. července 1900 v New Orleans. Na klarinet se naučil hrát sám. Lewisova kariéra začala v 20. letech 20. století, kdy hrál po boku svých současníků, jako byli Buddy Petit, Joe Renou a v partách Eureka Brass Band, Olympia Orchestra. Pak sestavil vlastní ansámbl New Orleans Stompers. V něm se objevil mladičký Henry „Red“ Allen.
Lewis přitahoval již od prvních nahrávek Stompers pozornost. Jeho krásný tón a neuvěřitelný rozsah vylepšují každou skladbu, jak dokazuje úchvatné provedení skladby Buddyho Boldena „Don’t Go ‘Way Nobody“. K perlám jejich repertoáru můžeme počítat také krásnou verzí skladby „Whenever You’re Lonesome (Just Telephone Me)“. Její melancholická nálada „zpívá“ sladké sbohem.
Hudba George dlouho neuživila – když nebylo kde hrát, bral do rukou lopatu a pracoval jako přístavní dělník. Na prahu čtyřicítky se však karta obrátila. V roce 1945 se společně s Johnsonovou kapelou vydal do New Yorku a doslova ho dobyl. Náhle se z dlouho přehlíženého klarinetisty stal symbol návratu neworleánského zvuku.
Jazz Funeral, který nebyl pohřbem
Jedním z nejvýraznějších momentů jeho kariéry zůstává nahrávka Jazz Funeral in New Orleans. Zní jako záznam smutečního průvodu kráčejícího za rakví, ale pravda je jiná – šlo spíš o chytrý marketingový tah labelu Atlantic, který se pokusil prodat neworleánský rituál světu.
Většina nahrávek vyšla již v roce 1953 na desetipalcovém vinylu George Lewis‘ Ragtime Band – Vol. 1 (Jazz Man Records), a pak v rozšířené verzi například na LP George Lewis‘ Ragtime Band (1957) u britského labelu Tempo Records. Lewise doprovází osvědčená parta: Avery „Kid“ Howard (trubka), Jim Robinson (trombón), Alton Purnell (klavír a navíc zpívá – nejenom „When the Saints Go Marching In“), Lawrence Marrero (banjo), Alcide „Slow Drag“ Pavageau (kontrabas), Joe Watkins (bicí) a Monette Moore (zpěv).
Producentem reedice nebyl nikdo jiný než Ahmet Ertegun, který tehdy v Atlanticu hledal syrový zvuk, jenž by měl duši. A našel ho právě tady. Název sice klame, ale hudba je pravdivá. Skladby se pohybují mezi gospelovým povznesením a tanečním swingem. A přestože tu nejde o skutečný pohřeb, celé album působí jako připomínka rituálu, který New Orleans dodnes drží při životě – ze smutku se rodí rytmus, z loučení slavnost.
„Ice Cream“, „Riverside“ a jiné modlitby
Repertoár alba míchá staré oblíbené písně i duchovní hymny: „Ice Cream“, „Down by the Riverside“, „Panama“, „Dr. Jazz“ a samozřejmě „Just a Closer Walk with Thee“. Všechny snímky jsou záznamy kolektivní improvizace v té nejčistší podobě – kapela dýchá jednotně, každý nástroj se zapojuje, ale nikdo nepřebíjí ostatní. A nad tím vším se vznáší tón Lewisova klarinetu: průrazný, ale průzračný, prostý, ale pronikavý. Byl totiž jiným hráčem než jeho slavnější předchůdci – Jimmie Noone, Johnny Dodds nebo Sidney Bechet. Lewis nechtěl ohromovat technikou, chtěl vyprávět.
„Burgundy Street Blues“ – píseň, která přetrvala
Pomyslným ústředním bodem LP je skladba, která se stala Lewisovou signaturou – „Burgundy Street Blues“. Je pomalá, křehká a neobyčejně intimní. Poprvé ji nahrál už v roce 1944 a pozdější verze s vokálem Monette Moore z roku 1953 je jediná, kde k ní zazní i text. Moore, která kdysi vykládala tarotové karty na Jackson Square, do ní vnesla zvláštní klid – jako by zpívala zpoza smutečního závoje. Lewisův klarinet tu neplní roli doprovodu, ale vypravěče. Kapela hraje tlumeně, jen na pozadí a nechává prostor tichu mezi tóny. Z těch prázdných míst se rodí něco, co by se dalo nazvat duší Crescent Ciity.
Hudba před obrazovkami
„Pro některé je neworleanský jazz jen sada jednoduchých písní – zahrajete je a máte splněno,“ říká Dr. Michael White v rozhovoru z roku 2018. Natočil album A Song for George Lewis (2000, spotify link), které téměř celé vychází z tvorby klarinetisty z Algiers. „Jiní ale vědí, že jazz z New Orleans je něco víc: styl, jazyk. A v něm se dá dělat cokoli.“
Není fér srovnávat tehdejší kapely s těmi dnešními. George Lewis a jeho spoluhráči začínali dávno předtím, než do hudby vstoupila televize, rozhlas a všechny ty rušivé prvky moderního světa. Jejich jazz byl fyzický, určený k tanci i k prožití naživo. Ale přesto to nebyla jen taneční hudba – byla to vycizelovaná forma umění, které vzniklo z nutnosti vyjádřit se bez slov. Každý úder bubnu, každý klavírní akord, každý tón klarinetu nesl příběh, který nepsaly noty, ale život.
A nakonec
George Lewis žil život plný rozporů – skromný dělník a zároveň básník klarinetu. Muž, který se celý život pohyboval mezi doky a chrámem jazzu. Téměř dvě dekády objížděl svět, nahrál desítky desek a jeho poslední tóny zazněly 31. prosince 1968 – jako by si sám zvolil symbolické rozloučení. Ovlivnil stovky klarinetistů po celém světě, ale zůstal věrný prostotě a lidskosti, s nimiž kdysi začínal.
Když posloucháte Jazz Funeral in New Orleans nebo nahrávky z jiné doby, jako je veselá a hravá „St. Philip Street Breakdown“ či tklivá hymna „Old Rugged Cross“, slyšíte všechno, co New Orleans znamená: slzy i smích, modlitbu i tanec, odchod i návrat. A možná právě proto tenhle „pohřeb“ není koncem, ale začátkem – jako každý průvod, který se při odchodu z hřbitova nakonec promění v tanec a oslavu života.
