Naposledy aktualizováno: 12.8.2025
Jazz bez balastu
Když Blue Note vydali album Afro-Cuban, bylo to jako by Kenny Dorham tiše představil dvě své tváře: jednu ponořenou do bopu, druhou napojenou na latinské rytmy. Dobové recenze si všímají obojího – a ukazují, jak silně dokázal Dorham hrát, když zrovna nemusel stát ve stínu jiných.
Mezi bopem a congy
„Snažil jsem se napsat vše tak, aby rytmus byl užitečný po celou dobu a nikdy nepřekážel,“ říkal Kenny Dorham o afro-kubánské polovině své desky. Přesně tak působí i celé album Afro-Cuban – jako hudba, která nehledá efekt, ale formu, ve které by mohla volně dýchat.
Z jazzových trumpetistů své generace byl Kenny Dorham jedním z nejvíc „všude – a přitom nikde“. Od poloviny 40. let nahrával s Charlie Parkerem, Dizzym Gillespiem, Billym Eckstinem i Budem Powellem, jenže místo lesku lídra ho provázelo cosi neviditelného – stálé čekání na uznání. Když mu v roce 1955 Blue Note konečně nabídli desku pod vlastním jménem, pojmenoval ji jednoduše, ale výmluvně: Afro-Cuban.
|
|
|
Album ale není žádný manifest identity ani exoticky přitažlivý výlet do „latinského jazzu“. Spíš důmyslná syntéza dvou jazzových poloh – rytmicky posunutého hard bopu a stylizovaného afro-kubánského feelingu, jak ho znali muzikanti z newyorských klubů.
Původně šlo o dvě samostatné nahrávací frekvence – jednu s oktetem plným perkusí (březen 1955) a druhou s čistým kvintetem (leden 1955). Zatímco první čtyři skladby vyšly už dříve na 10″ LP (1955), druhá polovina byla v době vydání (1957) novinkou.
Žádné sambové kudrlinky – jen groove
Ve skladbách jako „Afrodisia“ nebo „Lotus Flower“ Dorham dokazuje, že umí perkuse zapojit bez toho, aby z nich dělal atrakci. Tím se liší od mnoha jiných bopových trumpetistů, kteří „latinu“ obvykle používali jen jako koření. Tady naopak bicí Carlose „Patato“ Valdése a Arta Blakeyho tvoří jednolitou strukturu – podporují melodii, vytvářejí prostor i napětí. „Kubánský nádech zní jako součást celku, nikoli jako něco navrstveného,“ poznamenal Leonard Feather v původních sleeve notes. A měl pravdu.
Blakeyho bicí nejsou všude stejně přesvědčivé – jak trefně poznamenal Dom Cerulli v Down Beatu, občas přehlušují ostatní, obzvlášť na straně s kvintetem. Ale když se ztlumí, vzniká výjimečná rovnováha – například v působivé Dorhamově skladbě „The Villa“, kde má každý prostor zazářit a zároveň respektovat kolektivní tvar.
Dorham: mezi stíny bopových velikánů
Dorham si nesl cejch „věčně druhého“. Byl vždy po ruce, když Dizzy nemohl, a vždy spolehlivý, když ostatní selhali. V Cash Boxu roku 1957 napsali, že na Afro-Cuban „zní Dorham ve swingovém stylu a s působivou jistotou“ – a právě to je možná klíč. Jeho hra není okázalá, ale jistá. Neoslňuje hned, ale při opakovaném poslechu se rozvine jako tematická improvizace v pomalém blues.
Na kvintetové straně LP se Dorham opírá o spřízněné duše – Hanka Mobleyho, Cecila Paynea, Horace Silvera a Percyho Heathe. Skladby jako „Motion“, „Venita’s Dance“ nebo zmíněná „The Villa“ sice neslibují velkolepost, ale nabízejí kontinuitu a eleganci. Dorhamův tón je sytý, přemýšlivý, bez výkřiků, zato s promyšlenou dynamikou a melodickou linií, která si nic nedokazuje. A přesto přesvědčuje.
Tichá alchymie: skladatel, trumpetista, aranžér
Téměř každá recenze na Afro-Cuban zmiňuje, jak album „působí dojmem celistvosti“. Ať už deska stojí na pevném bopovém základu, nebo na ozvěnách afro-kubánských rytmů, které jí dodávají barvu a pohyb, drží pohromadě hlavně díky formální přesnosti.
Vzniká napětí, které není výsledkem střetu, ale souhry. Nejde jen o sóla. Dorham skládal s citem pro vývoj – místo opakujících se riffů stavěl na motivech, které se nenápadně mění, zahušťují a zase rozplývají. Jeho kompozice drží pohromadě jako dobrý jam – ne díky opakování, ale díky směru.
Billboard v roce 1957 vystihl, že „název je jen z poloviny pravdivý“ – jedna strana je totiž čistě hardbopová. Ale právě tahle dvojakost je na albu nejsilnější. Dorham tu ukazuje dvě tváře, které se nesnaží sjednotit, ale spíš nechává posluchače projít od jedné ke druhé.
Žánrové pnutí mezi dvěma póly
Afro-kubánské skladby mají podle Down Beatu „vzrušující momenty, ale rytmus je příliš omezující“. Na druhé straně Dorhamova trubka „v blues zní jako doma“. Recenzent tu, možná nechtěně, vystihuje něco hlubšího: Dorham byl hudebník mezi dvěma póly – formou a citem, barvou a strukturou. Jeho Afro-Cuban není žánrová výpověď, ale laboratorní esej o tom, co všechno jazz dokáže, když se oprostí od schémat.
Na první poslech možná zůstane deska nenápadná. Ale jak napsal Cash Box, jde o „impozantní výkony s velkým jménem“. Jméno, které si muselo pozornost vydobýt tiše – stejně jako tohle album.
| Archivní šum je rubrika postavená na komentované práci s dobovým tiskem, katalogy a materiály. Tento článek je interpretací dobových recenzí magazínů Billboard (20. 5. 1957), Cash Box (25. 5. 1957), Down Beat (9. 9. 1957) a poznámek Leonarda Feathera k albu Afro-Cuban (Blue Note, BLP 1535). Citace jsou užity dle § 31 autorského zákona č. 121/2000 Sb. pro účely kritiky a odborného komentáře. |
Kenny Dorham: Afro-Cuban
Label: Blue Note – BLP 1535
Format: Vinyl, LP, Album, Mono
Country: US
Released: Mar 1957
Genre: Jazz
Style: Hard Bop, Afro-Cuban Jazz
Tracklist
A1 Afrodisia (5:06)
A2 Lotus Flower (4:16)
A3 Minor’s Holiday (4:27)
A4 Basheer’s Dream (5:03)
B1 K.D.’s Motion (5:28)
B2 The Villa (5:23)
B3 Venita’s Dance (5:22)
Written-By – Gigi Gryce (tracks: A4), kenny Dorham (tracks: A1 to A3, B1 to B3)
Credits
Baritone Saxophone – Cecil Payne
Bass – Oscar Pettiford (tracks: A1 to A4), Percy Heath (tracks: B1 to B3)
Congas – Carlos „Potato“ Valdes (tracks: A1 to A4)
Drums – Art Blakey
Piano – Horace Silver
Tenor Saxophone – Hank Mobley
Trombone – Jay Jay Johnson (tracks: A1 to A4)
Trumpet – Kenny Dorham
Producer – Alfred Lion
Design [Cover] – Reid Miles
Liner Notes – Leonard Feather
Photography By [Cover Photo] – Francis Wolff
Notes
Recorded At – Van Gelder Studio, Hackensack, New Jersey
January 30, 1955 (tracks B1 to B3) and on March 29, 1955 (tracks A1 to A4).
