Naposledy aktualizováno: 7.9.2026
Carrův klavír a kytara Scrappera Blackwella daly městskému blues nový hlas
V červnu 1928 usedl Leroy Carr v Indianapolis ke klavíru a natočil svoji první gramodesku. „How Long, How Long“ nebylo blues, které se muselo prodírat hlukem v lokálu. Carr zpíval, jako by seděl proti jedinému posluchači, a Scrapper Blackwell nechával kytaru hrát krátké, přesné odpovědi.
Hlas zrozený pro mikrofon
„How Long, How Long Blues“ má od prvních taktů lehký, houpavý tah. Klavír drží krok, kytara vstupuje do mezer a Leroy Carr frázuje bez spěchu. Večerní vlak už odjel a s ním také žena, na kterou zpěvák čekal. Zůstala otázka: jak dlouho je pryč?
Carrův hlas na desce se nedere před hudební nástroje, ale je uvnitř jejich souhry. Čistá dikce a lehké vedení melodie nechávají prostor klavíru i kytaře; slova se díky tomu neztrácejí. Tuto blízkost umožnil elektrický záznam. Elijah Wald proto přirovnal účinek Carrovy první desky k tomu, co v bělošské populární hudbě přinesl zesílený zpěv Binga Crosbyho mikrofonem.
Vocalion vydal „How Long, How Long Blues“ v srpnu 1928. Singl se prodával ve statisících a z neznámého pianisty udělal jednoho z nejúspěšnějších bluesových interpretů své doby. Carr s Blackwellem našli způsob, jak staré bluesové tvary převést do moderní klubové hudby pro černošské městské publikum.
Dva lidé, jeden prostor
S Blackwellem hrál Carr nejpozději roku 1927. Na začátku desetiletí se vrátil do Indianapolis, kde vyrůstal po narození v Nashvillu roku 1905. Klavír ovládal jako samouk; za sebou měl také cestování s cirkusem a krátkou službu v armádě.
Jejich spojení nebylo sestavou sólisty a doprovázeče. Carrův klavír udržoval pevný krok, naznačoval melodii a nechával v ní mezery. Blackwell do nich vstupoval ostrými jednohlasými linkami a krátkými odpověďmi. Kytara nemusela zdvojovat klavír a klavír nemusel přikrývat kytaru.
Pauzy nebyly jejich jedinou polohou, jen s nimi uměli hospodařit. „Blues Before Sunrise“, „Sloppy Drunk Blues“ a „Midnight Hour Blues“ pokaždé jinak rozdělují tah rytmu, melodii a prostor kolem hlasu. Carr s Blackwellem uměli navýšit napětí, aniž by přehrávali slova nebo zaplňovali každou mezeru.
V následujících sedmi letech vytvořili rozsáhlý katalog písní o vlacích, vězení, nočním městě, alkoholu, penězích a vztazích, které se právě rozpadají. Názvy jako „Prison Bound Blues“, „Sloppy Drunk Blues“ nebo „Hurry Down Sunshine“ mohou působit jako inventář bluesových rekvizit. Carr z nich ale nedělal melodrama. Psal úsporně, s citem pro hovorovou řeč, suchý humor a detail, který se dal zapamatovat po prvním poslechu.
Jejich úspěch přežil první roky hospodářské krize, kdy se trh s gramodeskami propadl. Carr nebyl osamělý tulák zachycený náhodou někde na Jihu. Byl profesionál: nahrával pro velkou značku a cestoval po Středozápadě. Dobře střižený oblek k této hudbě patřil stejně jako Blackwellova kytara.
Budoucnost, která později vypadala příliš uhlazeně
Carrův problém nezačal u jeho desek, ale u posluchačů, kteří se k nim vraceli o dvě desetiletí později. Od padesátých let hledala nová generace na předválečných nahrávkách syrovost a venkovský původ. Čistá dikce, klavír a městská elegance mohly působit jako ústupek, ačkoli ve třicátých letech znamenaly modernost. Z někdejší hvězdy se stalo jméno pro znalce.
Muddy Waters vzpomínal na „How Long“ jako na první píseň, kterou se naučil zahrát podle gramodesky. Carrův vliv tu není abstraktní: jeden hudebník položí desku na gramofon a učí se od druhého. U dalších hudebníků se měnila forma: Count Basie převáděl Carrovy skladby do klavírních sól, T-Bone Walker a Charles Brown je po svém rozvíjeli na západním pobřeží. V chicagských studiích se mezitím množila klavírně-kytarová dua.
Také Robert Johnson vstupoval do světa, který už Carr pomohl změnit. Jeho „Love in Vain“ vychází z melodického modelu Carrovy skladby „When the Sun Goes Down“. Johnsonovy zásluhy to nesnižuje. V blues se převzaté věty a melodické obraty měnily v nové odpovědi.
Poslední dvě strany
Alkohol nebyl v Carrových písních vypůjčenou dekorací. Pil dlouhodobě a jeho zdraví se zhoršovalo. Není však nutné skládat z těchto faktů další legendu o prokletém bluesmanovi. Ještě 25. února 1935 přišel v Chicagu do studia firmy Bluebird a během jediné frekvence pořídil několik dalších snímků.
Blackwell na většině z nich hrál. U posledních dvou už chyběl a Carr natočil „Going Back Home“ a „Six Cold Feet in the Ground“ pouze s vlastním klavírem. Bez Blackwellovy kytary musí klavír obstarat rytmus i odpovědi. Carr zpívá stejně věcně jako předtím. Titul „Six Cold Feet in the Ground“ dnes svádí k představě vědomého rozloučení. Podobné obrazy však patřily k blues dávno předtím a Carr nemohl vědět, jak málo času mu zbývá.
Zemřel na nefritidu přibližně o dva měsíce později, krátce po třicátých narozeninách. Scrapper Blackwell pak svému partnerovi věnoval „My Old Pal Blues“ a na čas se stáhl z hudby.
