Naposledy aktualizováno: 8.6.2017
Americký zpěvák, improvizátor a dirigent Bobby McFerrin proměnil lidský hlas v samostatný hudební vesmír. V době, kdy se jazz stále více institucionalizoval, připomněl, že hudba může vznikat z jediného hlasu, těla a okamžiku.
Když Bobby McFerrin vstoupí na pódium, chvíli se zdá, že se vlastně nic neděje. Žádná kapela, žádný mikrofonní stojan obklopený aparaturou, žádné notové pulty. Jen člověk a prostor. McFerrin udělá několik kroků po pódiu, jako by zkoušel akustiku místnosti, a pak začne tichým tónem, který se postupně rozvine do rytmu. Nejprve jen hlas, potom poklepání na hruď, pak jednoduchý motiv, který publikum po chvíli začne opakovat. Během několika minut se koncert promění ve zvláštní kolektivní hudební situaci: stovky lidí zpívají jednoduchou melodii a Bobby nad ní improvizuje další vrstvy. Není to show v tradičním smyslu. Spíš připomínka toho, že hudba může vznikat přímo tady a teď.
Bobby McFerrin (11. 3. 1950, narozen jako Robert Keith McFerrin Jr.) patří k těm hudebníkům, kteří se nikdy úplně nevešli do kategorií, jež pro ně hudební průmysl připravil. Pro široké publikum zůstává především hlasem světového hitu „Don’t Worry, Be Happy“, zatímco pro hudebníky a posluchače milující improvizaci je spíše virtuózním experimentátorem, dirigentem, skladatelem a pedagogem. Ve skutečnosti ale jeho dráha ukazuje něco prostšího a zároveň radikálnějšího: že hlas může být nástrojem svobody, pokud se nenechá uzavřít do žádné instituce.
Bobby McFerrin a doba, kdy se jazz stal institucí
Když se McFerrin začal na počátku osmdesátých let objevovat na amerických pódiích, jazz procházel zvláštní proměnou. Hudba, která vznikla jako spontánní městský jazyk improvizace, se postupně stávala předmětem kulturní péče. Vznikaly studijní programy, grantové systémy a nové festivalové struktury, jazz získával oficiální uznání a začínal být stále častěji prezentován jako kulturní dědictví.
Instituce, jako například National Endowment for the Arts, sehrály v tomto procesu důležitou roli. Jazz konečně získal prostor v akademickém i kulturním prostředí – zároveň se ale začal pomalu proměňovat v něco, co bylo možné organizovat, vysvětlovat a reprezentovat.
Právě v této době se objevila generace mladých hudebníků, která byla často prezentována jako návrat k tradici. Swing, akustické nástroje, elegantní styl vystupování – jazz jako kulturní kapitál, který lze srozumitelně předat publiku. McFerrin do tohoto obrazu nezapadal. Nepokoušel se obnovit estetiku minulosti ani definovat nový směr. Jeho hudba vycházela z mnohem jednoduššího přesvědčení: že improvizace není styl, ale způsob existence v hudbě.
Hudba jako rituál okamžiku
Proto se už na začátku své kariéry rozhodl pro formát, který byl v jazzovém světě téměř neobvyklý. Na pódium vstupoval sám. Bez kapely, bez doprovodu, bez připravených aranžmá. Pouze s vlastním hlasem, tělem a akustikou prostoru. Jeho koncerty nebyly klasickými recitály, ale spíše otevřenými situacemi, v nichž se hudba rodila přímo před publikem. McFerrin pracoval s rytmem těla, s rezonancí sálu i s reakcemi posluchačů, kteří se často stávali součástí samotného hudebního dění.
V rozhovoru s pianistou a publicistou Benem Sidranem tehdy poznamenal, že nejtěžší pro sólového zpěváka je okamžik, kdy publiku nedá dostatek podnětů, aby se s hudbou mohlo propojit. Proto se jeho koncerty často proměňují ve společný zpěv, v němž se hranice mezi pódiem a sálem téměř rozpouští. Rytmus, který při tom vzniká – někdy jen poklepáváním na hruď nebo jednoduchým hlasovým pulsem – připomíná podle McFerrina srdeční tep hudby, základní orientační bod, díky němuž se posluchač může v improvizovaném prostoru pohybovat.
Hudba, kterou zpívá celé publikum
Na jednom z vystoupení ukazuje Bobby McFerrin tuto schopnost téměř hravou demonstrací. Skáče po pódiu a publikum pokaždé spontánně zazpívá správný tón. Nikdo jim nic nevysvětlil, nikdo nedal pokyn. Přesto se během několika vteřin vytvoří jednoduchá melodie. McFerrin pak jen poznamená, že lidské ucho instinktivně reaguje na pentatonickou škálu — jeden z nejstarších hudebních systémů na světě. Publikum se na chvíli stává nástrojem a hudba vzniká z čisté intuice.
Rovnováha mezi kontrolou a odevzdáním
Improvizace pro něj nikdy nebyla jen technikou. Spíše způsobem, jak se pohybovat mezi dvěma póly – mezi kontrolou a odevzdáním. S oblibou říkával, že je to jako chůze po žluté čáře uprostřed silnice: přílišná kontrola hudbu zbaví života, úplné odevzdání zase jejího tvaru. Skutečná hudba vzniká někde mezi tím.
Paradoxem jeho kariéry je, že právě tato filozofie vedla i k jeho největšímu komerčnímu úspěchu. Píseň „Don’t Worry, Be Happy“ z alba Simple Pleasures (spotify link) se v roce 1988 stala první čistě a cappella nahrávkou, která vystoupala na vrchol americké hitparády. To, co původně vzniklo jako hravá improvizace, se proměnilo v globální popový symbol.
Hlas, který si vystačil sám
Jedním z nejodvážnějších momentů McFerrinovy diskografie je album The Voice (1984, spotify link). Vznikalo během série koncertů v Německu v roce 1984 a patří k historicky výjimečným projektům: jde o první jazzové vokální album nahrané zcela bez doprovodu a bez studiového vrstvení hlasu. Není bez zajímavosti, že tato „tichá revoluce“ vznikla právě v Evropě, kde měly improvizační experimenty amerických hudebníků často otevřenější publikum než doma.
V době, kdy jazzová produkce stavěla především na kapelách a aranžích, působila představa koncertu postaveného na jediném lidském hlasu téměř nepravděpodobně. Bobby McFerrin zde vytváří melodii, rytmus i basové linky pouze vlastním hlasem a tělem. Vedle autorských skladeb interpretuje také písně jako „Blackbird“ nebo „I Feel Good“, které proměňuje v improvizované vokální aranže. V době, kdy se hudební produkce stále více opírala o technologii a studiovou práci, působila tato deska jako připomínka toho, že jeden lidský hlas může vytvořit celý hudební prostor.
Hlas jako otevřený prostor
Přitom McFerrinova hudební cesta začala mnohem dříve. Narodil se 11. března 1950 v New Yorku do rodiny hudebníků. Jeho otec, Robert McFerrin Sr., patřil k prvním afroamerickým pěvcům, kteří dosáhli významného postavení v operním světě. Bobby McFerrin původně studoval klarinet a věnoval se také klavíru a kontrabasu, postupně ale objevil, že jeho nejpřirozenějším nástrojem je lidský hlas.
S hlasem o rozsahu přibližně čtyř oktáv zachází jako s otevřeným zvukovým prostorem. Kombinuje melodický zpěv, perkusivní rytmus, improvizaci i práci s rezonancí těla. Tuto představu rozvinul na řadě alb, mezi nimiž vynikají zejména Spontaneous Inventions (1986, spotify link), úspěšné Simple Pleasures, kolektivní vokální projekt Circlesongs (1997, spotify link) nebo experimentální VOCAbuLarieS (2010, spotify link).
Dialogy napříč hudebními světy
Jeho hudební svět se nikdy neomezoval na jeden žánr. Spolupracoval s pianistou Chickem Coreou, s violoncellistou Yo-Yo Ma, vystupoval s českou zpěvačkou a houslistkou Ivou Bittovou a na koncertních pódiích se potkal i s baskytaristou Richardem Bonou. Vedle toho si postupně vybudoval respekt také jako dirigent klasické hudby a spolupracoval s orchestry, jako jsou New York Philharmonic nebo Vienna Philharmonic.
Dirigent bez taktovky
McFerrinův dirigentský styl přitom připomíná jeho zpěv: místo autoritativních gest nabízí hudebníkům prostor k dialogu. Hudba je pro něj vždy především setkáním – okamžikem, v němž se může něco neočekávaného stát.
Možná právě proto po sobě Bobby McFerrin nezanechává školu ani styl, který by bylo možné snadno napodobit. Zanechává spíš něco méně uchopitelného — jakési tiché povolení důvěřovat tělu, okamžiku i vlastní představivosti. A také připomínku, že hlas — ten nejstarší nástroj, který máme — může být stále ještě místem svobody.
A někdy stačí, aby jeden člověk vstoupil na pódium a začal zpívat.
