Naposledy aktualizováno: 9.4.2018
Oklahomský bluesový zpěvák Jimmy Rushing (26. 8. 1901 – 8. 6. 1972, narozen jako James Andrew Rushing) byl uznávaným pěveckým králem kansaského riffového swingu a pravzorem pro všechny městské bluesové křiklouny.
městský bluesový shouter s převážně jazzovým repertoárem
Jimmy Rushing, coby zakládající člen legendárního Basieho předválečného big bandu tvoří důležitou součást možná nejlepšího jazzového orchestru třicátých a čtyřicátých let. Ještě před vznikem Countova seskupení sbírá zkušenosti v kapelách Waltera Page a Bennieho Motena.
Společně s Jimmym Witherspoonem a Big Joe Turnerem patří do extratřídy městských bluesových shouterů. Jeho repertoár ale netvořily výhradně bluesové skladby. Dokázal zazpívat stejně dokonale dobové popové novinky nebo swingový a jazzový repertoár, včetně standardů.
Znělý, vysoko posazený hlas svižně swingoval a frázoval s nebývalou jistotou. Ostatně, nejlépe ho charakterizoval jeden hudební kritik, který o něm napsal: „Dokonce i pauzy mezi notami samy swingovaly.“ To z něj dělalo ideálního zpěváka pro velkokapelové produkce.
na piano toho moc neuměl
Jimmyho umělecké počátky lze vystopovat již v letech 1924 – 1925. Nejdříve se během toulek po Středozápadě USA dostává do Chicaga, kde si přivydělává jako klubový pianista: „Na piano jsem uměl zahrát jen pár akordů.“ Doprovází například tamní bluesovou hvězdu Carrie Williams, od níž dostává cennou radu: „Než abys hrál takhle, začni raději zpívat.“
Seznamuje se s prvními nahrávkami tehdejší tradiční verze blues. V té době ji reprezentovaly především tzv. Blues Mamas, jako byly Ma Rainey, Bessie Smith a řada dalších zpěvaček, mezi nimiž bylo i několik nositelek příjmení Smith – mimo Císařovny Blues Bessie například Clara, Mamie a Trixie.
O třicet pět let později jim všem Jimmy vzdá poctu na vzpomínkovém albu Jimmy Rushing And The Smith Girls – Bessie – Clara – Mamie & Trixie (The Songs They Made Famous) (1961, Columbia Records).
Z Illinois se stěhuje do Kalifornie na pobřeží Tichého oceánu. Tehdy se živil hraním na piano a zpěvem blues na soukromých večírcích a v nočních klubech Los Angeles. Na jedné párty se dal dohromady s ragtimovým a jazzovým klavíristou Jellym Roll Mortonem.
Později vyráží na cesty se seskupením Billy King Road Show. Potulný život se mu příliš nezamlouval a po roce se vrací do rodné Oklahomy, kde přes den pracuje v otcově café baru.
Od modrých ďáblů k benniemu motenovi a hraběti basiemu
První obdivné zmínky o jeho vokálním mistrovství se objevují již v roce 1927 v souvislosti s kapelou Blue Devils kontrabasisty Waltera Page, s nímž se znal již z Kalifornie. V jejich sestavě najdeme také trumpetistu Hot Lips Page a pianistu Williama „Count“ Basieho.
Jimmy ale stvrdí hvězdné postavení až po přechodu k partě vystupující coby Kansas City Orchestra. Tak se oficiálně jmenoval big band Bennieho Motena, v jehož řadách Rushing působil v letech 1929 – 1935.
V té době byla Motenova parta jednoznačně nejpopulárnější jazzové těleso na celém Jihozápadě USA. Většinu repertoáru orchestru psal sám kapelník. Několik kompozic složil kytarista a trombonista Eddie Durham a pár skladeb dodal i sám Rushing. Doznívaly v něm ozvěny ragtimu, výrazně převládaly krátké riffové pasáže a vše ovlivňovalo nastupující blues.
Na prvních nahrávkách s Motenovým orchestrem, dostupných na LP desce Bennie Moten’s Kansas City Orchestra: Moten’s Swing Vol. 5 1929-1932 (1975, RCA Victor), jimiž jsou jeho a Motenovy společné skladby Won’t You Be My Baby?, That Too, Do, When I’m Alone nebo As Long As I Have teprve naznačuje svoje hlasové možnosti.
V roce 1935 Moten náhlé umírá na následky banálního zákroku na mandlích. Rushing se stává na neuvěřitelných třináct let součástí party okolo Counta Basieho, v níž pokračovala také většina Motenových muzikantů. Ještě předtím se nakrátko objeví v kapele Motenova bratra Bustera a párkrát se mihne na studiových frekvencích Bennyho Goodmana nebo Johnnyho Otise.
rád zpívám blues aneb plejáda hitů s basieho orchestrem
U Basieho nazpívá úctyhodnou sérii velkých hitů. Propojení Jimmyho patetického přednesu s Countovými riffaři, mezi nimiž v té době zářili jako sólisté tenorsaxofonisté Lester Young a Herschel Evans nebo trumpetista Buck Clayton bylo hudebně nesmírně silné a plodné.
Vyústilo v nahrávky, jež již dávno získaly výsadu nazývat se swingovou klasikou – Good Morning Blues, Blues In The Dark, So You Wanna Jump Children? a Evil Blues (všechny byly později vydány na albu Jimmy Rushing/Count Basie: The Blues I Like To Sing (1966, Decca Records).
Dalšími šlágry jsou Harvard Blues, Take Me Back, Baby, Blues (I Still Think Of Her), Nobody Knows a také proslavené How Long Blues, jež vychází na Count Basie: Blues By Basie (Columbia Records) nebo Jimmy’s Blues a Rusty Dusty Blues dostupné na Count Basie: Basie’s Best (1975, CBS).
O tom, že šlo o jedinečnou a vlastně neopakovatelnou éru, se mohou dnešní fanoušci přesvědčit také z koncertních vystoupení kapely. Dochovaly se na záznamech živě přenášených rozhlasových pořadů z roku 1937 resp. 1940 a byly vydány na albu Count Basie: Basie Live! (1976, Trip Jazz Records).
Rushing na nich předvádí své pověstné pěvecké nasazení s výrazným citem pro rytmus, jímž ozdobil verze písní When My Dreamboat Comes In nebo Rhythm In My Nursery Rhymes.
sólová odyssea s tříletým odkladem
V roce 1948 se Jimmy vydává na sólovou dráhu. Přesto se ještě v následujících dvou koncertních sezónách objeví coby host s Basieho kapelou na několika společných příležitostných vystoupeních.
Poté si již sestaví vlastní doprovodný septet, s nímž v letech 1950 – 1952 pravidelně koncertuje v newyorském sále Savoy Ballroom a vyráží na kratší koncertní turné. Až do poloviny padesátých let se mu příliš nedaří.
Hudební vydavatelství a koncertní agentury tehdy jeho talent trestuhodně přehlížely. Alespoň částečného comebacku se dočká ve druhé polovině páté dekády s nástupem nově obnoveného zájmu o mainstreamový jazz.
Nejdříve vychází první regulérní desetipalcová vinylová LP deska Sings The Blues (1955, Vanguard Records), na níž prokáže svoji výtečnou pěveckou kondici. Ve studiu ho doprovázelo několik nesmírně zkušených muzikantů v čele s texaským veteránem, tenorsaxofonistou Buddym Tatem. Nahrávka dosahuje fenomenálního obchodního úspěchu – především díky písním Boogie Woogie, Goin‘ To Chicago Blues a Sent For You Yesterday.
Podobně úspěšná je i následující album Listen To The Blues With Jimmy Rushing (1956, Vanguard Records) s oktetem složeném z pianisty Petea Johnsona a bývalých členů Basieho rytmiky – kytaristy Freddieho Greena, basisty Waltera Page a bubeníka Jo Jonese.
Vysokou kvalitu si udrží i třetí dlouhohrající titul The Odyssey Of Jimmy Rushing Esq. (1957, Columbia Records) s kapelou, v níž vedle Buddyho Tatea září další staří známí z let strávených v Basieho kapele – Buck Clayton a pozounista Vic Dickerson.
Vzhůru do evropy
V roce 1957 Jimmy vyráží na evropskou šňůru. Navíc se znovu připojí ke Countu Basiemu, aby v sestavě mj. se saxofonisty Lesterem Youngem a Illinois Jacquetem odehráli vzpomínkový koncert na Newport Jazz Festivalu.
Na Světové výstavě konané v belgickém Bruselu v roce 1958 Rushing vystupuje s klarinetistou Bennym Goodmanem a jeho orchestrem. Krátkodobý úvazek mu nabídne legendární kapelník Duke Ellington.
Na Starý kontinent se vrací v roce 1959 s partou Bucka Claytona a jeho All Stars. Agilní dánský jazzový label SteepleChase Records vydává o dvacet let později koncertní dokument z tohoto turné pod názvem Buck Clayton All Stars Featuring Jimmy Rushing: Copenhagen Concert (1979, SteepleChase Records)
pět stop citu
V šedesátých letech Jimmy několikrát vystoupí coby host na Basieho turné. Zároveň cestuje po celém světě jako součást několika koncertních akcí. Ať již okolo bopových pianistů Davea Brubecka a Theloniouse Monka, swingových trumpetistů Harryho Jamese, Joea Newmana nebo dixielandového kytaristy Eddieho Condona.
V této etapě se u něj začínají projevovat zdravotní neduhy a vybírají si svoji daň i na kvalitě jeho zpěvu. Přesto se dokáže ještě vzchopit, když nazpívá slušnou várku písní pro album Five Feet Of Soul (1963, Colpix Records) v doprovodu studiového big bandu pod řízením brooklynského rodáka, tenorsaxofonisty a aranžéra Ala Cohna.
Naposledy se Jimmy předvede ve skvělé vokální formě na dvou albových kompletech Gee Baby Ain’t I Good To You (1967, Master Jazz Recordings) a Who Was It Sang That Song? (1967, Master Jazz Recordings) natočených za podpory jeho All-Stars, vedených věrným spolupracovníkem Buckem Claytonem.
Členy tehdejšího výběru hvězd byli, vedle dalšího spolehlivého sidemana, bubeníka Jo Jonese, také klavírista Sir Charles Thompson, trombonista Dickie Wells, basista Eugene Ramsey a tenorsaxofonista Julian Dash.
závěrečný nebývale otevřený projev ironie a bolesti
Zřídkakdy ve své pěvecké kariéře Jimmy projevil tak pronikavou kombinaci uštěpačnosti a žalu, jako při studiových frekvencích, na nichž nazpíval materiál pro svoji poslední řadovou LP desku The You & Me That Used To Be (1971, RCA Victor) mj. s písní More Than You Know.
Ve studiu vypomohli saxofonisté Zoot Sims, Budd Johnson a Al Cohn. Na housle a kornet zahrál Ray Nance. Rytmiku tvořili Mel Lewis (bicí), Milt Hilton (basa) a na piano Dave Frieshberg.
Album obdrželo čtenářskou cenu časopisu Downbeat pro Best Records Of The Year a Jimmy byl zvolen jako Best Male Singer. Stejného ohodnocení se mu dostalo již třikrát v období 1958 – 1960.
Těsně po vydání The You & Me That Used To Be jej postihne silný srdeční záchvat. Několik měsíců poté, v červnu 1972, tlouštík Jimmy Rushing, jemuž se dostalo, pro jeho shodné tělesné rozměry na výšku i na šířku udávané ve stopách, přezdívky „Pan Pět krát pět“ (Mr. Five by Five), umírá na leukemii.
O dvacet dva let později se jeho fotografie objeví společně s podobenkami Ma Rainey, Muddyho Waterse, Billie Holyday, Mildred Bailey a Howlin‘ Wolfa na aršíku amerických poštovních známek.
Ukázky:
Jimmy Rushing
Goin‘ To Chicago Blues
– https://youtu.be/Eb9ez2JyUl8
‚Tain’t Nobody’s Biz-ness If I Do
– https://youtu.be/xIGq5KqWXOE
Did You Ever
– https://youtu.be/APNMUa8sggg
Everyday I Have the Blues
– https://youtu.be/BL6jxsFDQcs
Gee Baby Ain’t I Good to You?
– https://youtu.be/tbq7BXge410
More Than You Know
– https://youtu.be/4bqt-mQHTao
Bennie Moten’s Kansas City Orchestra
Won’t You Be My Baby?
– https://youtu.be/8tOJwPkst5M
Count Basie Orchestra
Good Morning Blues
– https://youtu.be/cIa1IYrmXoM
When My Dreamboat Comes In
– https://youtu.be/qJ_3KX4b1Eo
Take Me Back, Baby
– https://youtu.be/uaYVWcmPtfI
I Left My Baby
– https://youtu.be/k8Pzs9U_Z7Q
