Naposledy aktualizováno: 10.7.2025
Píseň Come On Eileen je jen špička ledovce
Dexys Midnight Runners (od roku 2003 jen Dexys) nejsou jen kapela, jsou příběhem víry, posedlosti a neustálého hledání vlastní cesty. Od debutu Searching for the Young Soul Rebels až po temné introspektivní momenty posledních let – Kevin Rowland a jeho parta rebelů se nikdy definitivně nevytratili.
„Jsem samotář. Ale to neznamená, že nechci být milován.“
Když v roce 1983 zaburácela z amerických rádií „Come On Eileen“, byla to malá kulturní revoluce. Smyčce, akordeon, banjo, sbor hlasů a neuvěřitelný tah. Dexys Midnight Runners najednou znali všichni – ale málokdo tušil, co se skrývá za tou cikánskou image, montérkami a výrazným zpěvákem.
Nikdy totiž nebyli „jen kapela“. Dexys jsou posedlost. A Kevin Rowland? Jejich srdce, duch i trestající svědomí v jednom. Pět let po globálním průlomu se svěřil britskému hudebnímu tisku o vztahu k víře a pocitu osamění. A taky o tom, proč Dexys nejsou a nikdy nebudou běžná skupina.
Hledání mladých soulových rebelů
Zpěvák, skladatel a inspirační zdroj kapely Kevin Rowland (17. 8. 1953) byl vždy posedlý literárními aspekty hudby a její ryzostí. Poprvé na sebe upozornil se svoji birminghamskou punkovou partou Killroys. Tvrdí, že se za jejich hudbu strašně stydí. Prý se snaží skoupit všechny existující kopie jejich singlu.
Přesto spolu s Markem E. Smithem z The Fall patří mezi ty, kdo zůstali věrní své straně barikády. Pro něj totiž neexistovaly žádné kompromisy, což kapele Dexys Midnight Runners možná dodávalo stejnou duchovní i zvukovou sílu. Pro undergroundovou uměleckou scénu byli považováni za příliš „komerční“ a bez jakékoli podpory ze strany hudebních vydavatelství.
I v nejsilnějších nahrávkách vždy zůstával prostor pro pochybnosti – pro ten tenký, nejistý hlas na pomezí lásky, víry a bolesti. Významně to zazní již v textu rané „Tell Me When My Light Turns Green“.
Za svých třiadvacet let jsem toho viděl docela dost / Měl jsem maniodepresivní stavy a vyplakal jsem pár slz / Naplivat a srát na to / (Řekni mi, až se mi rozsvítí) / Mohl bys mi prosím říct, kdy se mi rozsvítí zelená?
— Kevin Rowland
dexedrine, Intenzita a Zakrvácené rty
Nikdy neměli nic společného s prefabrikovanou, falešnou pop hudbou: „Proboha, spalte ji,“ řekl by Kevin. „Vím, že některé naše písně nejsou jednoduché na poslech, ale vždycky jsem věřil, že mají sílu dotknout se lidí, pokud jim dají čas.“ Říkalo se o něm, že během dlouhých konkurzů na nové muzikanty vyhodil spoustu potenciálních hráčů na dechové nástroje, protože prostě nehráli dost nekompromisně.
Velká intenzita byla u Dexys Midnight Runners vždy klíčová, o čemž svědčí i podivné video, na kterém mají členové dechové sekce zakrvácené rty. Stejně působila i jejich vystoupení. Byla totiž vždy ohromující. Mimořádná. Sálala z nich síla, energie a soudržnost.
A jak vlastně Rowland přišel na název Dexys Midnight Runners? Dexys byla běžně používaná zkratka pro Dexedrine, látku často používanou jako nelegální stimulant mezi muzikanty a fanoušky ostrovního Northern Soulu, z něhož čerpal inspiraci.
vlastní verze rebelie a Volání do zbraně
Někdy je potřeba se ohlédnout, aby bylo možné skutečně vyrazit vpřed. Debutové album Searching for the Young Soul Rebels (1980, Parlophone Records, spotify link) je přesně takovým voláním do zbraně – hlasem mladých, kteří chtějí něco změnit, ale ještě hledají svou cestu. V době, kdy punk už začínal vyprchávat, přinesli Dexys Midnight Runners do popředí vlastní verzi rebelie. S energií, která čerpala z irských kořenů i z amerického rhythm’n’blues, se jejich zvuk stával něčím úplně novým.
Debutový singl „Dance Stance“ vyšel na nezávislé značce Oddball Records. Píseň se zabývá protiirskými náladami, které se rozšířily v Anglii během nepokojů v Severním Irsku. Pod původním názvem „Burn It Down“ dostala nové, ostřejší zpracování jako úvodní skladba albového debutu. Tady v ní již rezonuje nepřesluchnutelná inspirace Motownem i Staxem – zřetelné ve zvuku žesťů a varhan, které kapela použila jako své hlavní zbraně. Svůj postoj potom stvrdili písní „Geno“, oslavou soulové legendy Gena Washingtona s nezaměnitelným saxofonovým riffem a emocionálním vokálem.
V roce 1968 v zapoceném klubu / Před Jimmy’s Machine a Rocksteady Rub / V noci, kdy mi květiny neladily k botám / Po týdnu flákání a záškoláctví / Té noci jsem byl v davu nejmenší / Jen jsem nacvičoval kroky a vyhýbal se rvačkám / Geno vystoupil na pódium s ručníkem a mával s ním vysoko nad hlavou / Byl to můj idol, můj dexy, moje droga.
částečně manifest, částečně romantika
Ale Dexys nebyli jen o hudbě. Na prvních fotografiích jako pro obal singlu Geno vypadají jako parta newyorských dokařů nebo gang z De Nirova Mean Streets – bundy Donkey Jackets, těžké kožené kabáty a vlněné čepice stažené hluboko do čela. Mimo jiné spolu bydleli v squatu a jezdili veřejnou dopravou, za kterou nikdy neplatili.
Byli i o postoji. Tak moc, že se vloupali do nahrávacího studia a vzali si zpět master nahrávku k dotočenému albu Searching for the Young Soul Rebels. Nelíbila se jim totiž nahrávací smlouva: „Uvědomil jsem si, že ve srovnání s jinými skupinami v té době nic nevydělávám. Tak jsem si vzal pásky a úspěšně vyjednal novou nahrávací smlouvu. Nevymyslel jsem to – to je běžná praxe. Dělá se to tak už roky. Společnosti nakonec stejně ustoupí.“
Kdo jiný si mohl dovolit takový krok, než kapela vedená neústupným Kevinem Rowlandem? Mluvil o tom, že Irové jsou „černochy Evropy“. Zní to jako pozérství, ale od něj to nebyla póza. On tomu věřil. Dexys Midnight Runners tehdy společně vytvořili něco, co bylo částečně manifestem, částečně romantikou. Není to album, které by chtělo vše zbořit a začít od nuly jako punk. Je to debut kapely, která už přesně věděla, co chce – a co bude následovat.
Na obal alba vybrali fotografii tehdy třináctiletého Anthonyho O’Shaughnessyho, který uprchl z Belfastu během tzv. „Troubles“ nepokojů v Severním Irsku. Symbolická momentka dokonale vystihuje ducha alba – odhodlání, hledání identity, domova a vnitřní pravdy uprostřed chaosu. V očích toho kluka je všechno, co Dexys znamenají: cit, odhodlání a víra v něco opravdového.
|
|
|
Culíky, gospel a duchovní seance
Po první vlně úspěchu přišla radikální změna. Oblékli si teplákové soupravy, chodili v boxerských botách. Na hlavu si někteří nasadili čelenky nebo si vlasy zagumičkovali do culíků. Mantrou se stalo fitness a členové kapely byli vidět, jak společně trénují a běhají. Dexys najednou vypadali jako sekta – ale fungovalo to.
Vystoupení z té doby se jmenovala Projected Passion Revue. Připomínala duchovní očistec. „Tahle koncertní šňůra a nahrávky byly moje srdcovka. Měli jsme všechno – vášeň, tah, jednotu. Ale nahrávací firma to nechtěla vydat. Říkali, že je to příliš divné,“ svěřil se Rowland.
Absolvovali tři velmi úspěšné večery v londýnském Old Vic Theatre. „Bylo to úplně jiné než to, co se dělo v té době,“ vzpomínal Kevin. „Lidé říkali, že to bylo spíš jako gospelové setkání než popový koncert. Buď to bylo trapně špatné, nebo geniální.“ Z této fáze bohužel nevzniklo žádné plnohodnotné album, jen živé záznamy, pár singlů a rarit.
Ty jsou dostupné až od roku 2007 na kompilaci The Projected Passion Revue (Mercury Records, spotify link). Rowland dnes říká, že je to největší promarněná šance Dexys: „Stále věřím, že když má hudba váhu a upřímnost, lidé ji uslyší. Ne hned, ale uslyší.“ Pak se zjevila houslistka Helen O’Hara – a s ní i další stylová otočka.
„Lidi si mysleli, že jsme se zbláznili.“
Rok 1982. Nová sestava. Nová image. Montérky, šátky, vlasy do očí. Housle, mandolína, akordeon. Dexys najednou zněli jako irská pouliční kapela, jež propojila domácí folk se soulem a popem a taky tak vypadali.
Rowland se ale jen usmíval: „Lidi si mysleli, že jsme se zbláznili. Ale mně to dávalo smysl. Byl to další krok. Dexys nejsou kapela. Dexys jsou tvůrčí proces.“ Výsledkem byla LP deska Too-Rye-Ay (1982, Mercury Records, spotify link) – a samozřejmě píseň „Come On Eileen“.
Ale i další skladby z téhle desky stojí za zmínku. Intimnější skladba s emotivním vokálem „Let’s Make This Precious“, oslava irských kořenů v unikátní soulovce „The Celtic Soul Brothers (More, Please, Thank You)“ nebo silná a vášnivá „Until I Believe in My Soul“, v níž Rowland zpívá, jako by mu šlo o život. „Když jsme hráli tuhle věc živě, měl jsem slzy v očích. Lidi si myslí, že to je přehrávání, ale já to fakt cejtil. Jinak bych to nedělal.“ V této chvíli si přiznejme ale jeden fakt. Kevin po celou dobu kráčí po hudební cestě, kterou mu prošlapal Van Morrison.
Rozpad. Pochybnosti. Víra.
Po dalších dvou singlech – jeden z nich byl cover Van Morrisonovy písně „Jackie Wilson Said (I’m in Heaven When You Smile)“ – a turné v Americe bylo jasné, že tenhle stroj nemůže dlouho fungovat. Dexys Midnight Runners byli Rowlandovou vizí, ale ne každý ji sdílel. Někteří odešli dobrovolně, jiní byli odejiti. On sám zůstal sám, vyčerpaný, ale s dalším předsevzetím: nová deska, nový směr, nové kostýmy – a album Don’t Stand Me Down (1985, Mercury Records, spotify link) to mělo naplnit.
|
|
|
Bývá označováno za nejambicióznější a zároveň nejnepřístupnější počin v katalogu Dexys. Rowland se zde zcela zříká kompromisů i očekávání. Po úspěchu Too-Rye-Ay kapela odhodila vizuální styl cikánských romantiků i hitové ambice – místo toho se vrací jako elegáni v oblecích, připraveni vést dlouhé rozhovory o všem, co je trápí. Jejich oblečení Kevin označil jako Ivy League nebo Brooks Brothers. Hudební výsledek je podivuhodně civilní i teatrální zároveň – mluvené pasáže střídají výbuchy vášně, ironie se mísí s tragikou a celé album působí spíš jako filmový scénář než běžná popová deska.
Album otevírá „The Occasional Flicker“ – křehký monolog, který se nenápadně promění v rock’n’rollovou jízdu. Vtipem i kritikou současné popkultury překvapí „One of Those Things“, zatímco „Knowledge of Beauty“ evokuje melancholii a pocity kulturního dědictví skrze decentní housle a vokál ve stylu Scotta Walkera. Nechybí ani jemná miniatura „Reminisce Part Two“, v níž Rowland vzpomíná na první lásku s odzbrojující upřímností. Deska sice tehdy sklidila jen vlažné přijetí, dnes ale platí za ztracený klenot – upřímné, mnohovrstevnaté a hluboce osobní prohlášení, které překračuje hranice popu, soulu i politického komentáře.
Kevin chtěl hudebně experimentovat více, než bylo nahrávací společnosti po chuti
„Nechtěl jsem hit. Chtěl jsem pravdu. I když jsem tím přišel o skoro všechno,“ vysvětloval si Rowland. Pro houslistku Helen O’Hara bylo na albu Don’t Stand Me Down nejlepší „to, že vůbec vyšlo“, ale nedostatek komerčního úspěchu byla „docela těžká rána, zejména pro Kevina“. V rozhovoru pro jedny noviny řekla, že „bylo jasné, že chtěl hudebně experimentovat více“, než bylo nahrávací společnosti po chuti, a že ještě před vydáním alba „bylo zřejmé, že ho nikdo nebude opravdu propagovat“.
Jsem samotář. Ale to neznamená, že nechci být milován. Jen nechci lhát. Nechci dělat kompromisy.
— Kevin Rowlnad
Vypráví se, že Rowland v té době napadl novináře z Melody Makeru, který ho podle něj špatně citoval, a byl proto nepřímo zodpovědný za špatný prodej alba. Poklepal mu na rameno, dal mu pěstí do obličeje a pomocí taktiky zkušeného rváče mu přetáhl sako přes hlavu a začal ho mlátit. Na Oxford Street. V pravé poledne. Poté se rychle stáhl do anonymity. Bojoval s drogami, s depresí. Když se znovu objevil v roce 1988, byl jiný. Otevřenější, možná klidnější, ale stále posedlý.
Dexys nejsou zpět. Dexys nikdy neodešli.
To, co se jevilo jako kariérní sebevražda, byl ve skutečnosti dlouhodobý plán. Dexys Midnight Runners nikdy nebyli o úspěchu. Byli o hledání. Pravdy, identity, tónu, který rezonuje hluboko uvnitř. Zmiňuje to často v rozhovorech: „Někdy mám pocit, že mě lidi nenávidí. Ale když pak vidím, jak někdo brečí na našem koncertě… Vím, že to má smysl.“ To byl pravý důvod, proč Dexys nikdy neztratili smysl. A právě proto za to všechno stáli – a pořád stojí.
Dexys v roce 1988 nebyli na vrcholu. Ale byli živí. A Kevin Rowland? Pořád hledal. Měl pocit, že se mu svět proměnil v trosky, ale současně věřil, že to všechno má smysl.
Víra je pro mě všechno. Někteří lidi ji nacházejí v náboženství, já ji hledám v hudbě. Někdy vypadám arogantně, ale to je jen maska. Jsem přecitlivělý, nejistý člověk. Ale když jsem na pódiu nebo ve studiu, vím, co chci.
— Kevin Rowland
Tenhle přístup nebyl novinkou. Už na přelomu 70. a 80. let přišli Dexys s proklamací místo promo fotek. Kabáty, čepice, ostře zahraný soul, který neměl nic společného s punkem ani new wave. „Dance Stance“, „Geno“ – místo rebelie mluvili o loajalitě, vnitřním boji a důvěře.
„Hudba Dexys je víc než hudba. Je to způsob života. Potřebuju kolem sebe lidi, co tomu věří stejně jako já. Když to necítí, nemůžou tam být,“ vysvětloval tenkrát Kevin Rowland.
Po roce 1988 šli Dexys na dlouhou dobu „k ledu“ a Rowland se během 90. let vydal na sólovou dráhu – ovšem s minimálním ohlasem. Jeho slavně neslavné album coververzí My Beauty (1999, Creation Records, spotify link), kde zpívá v ženských šatech osvědčené trvalky jako „The Greatest Love of All„, vyvolalo posměch i pobouření.
Zasloužilo si lepší osud – hudebně silná deska, která ale spoustu lidí odradila už jen obalem. Propagaci alba vzal doslova – v Readingu vystoupil v tom samém oblečku jako na obalu. Publikum zareagovalo rychle. A pivní lahve házelo přesně. Ale jak už to u něj bývá, pod provokací byla opět snaha říct pravdu, ať to stojí cokoliv.
Návrat v roce 2003 – poprvé oficiálně pod zkráceným názvem Dexys
V roce 2003 se Dexys vrátili – poprvé oficiálně pod zkráceným názvem Dexys – a vydali retrospektivní album Let’s Make This Precious – The Best of Dexys Midnight Runners (EMI Records), na kterém zazněly dvě nové písně „Manhood“ a „My Life in England (Part One)„. „Měl jsem opravdu radost, že jsme dostali šanci udělat tuhle kompilaci pořádně,“ popisoval Rowland a dodal. „První výběr z roku 1991 The Very Best of Dexys Midnight Runners mi připadal hrozně uspěchaný – řadili jsme to skoro náhodně, bez ladu a skladu. Teď jsem se snažil vytvořit posloupnost, která dává smysl – nejen v hudbě, ale i v příběhu Dexys.“
Skutečný comeback přišel až o deset let později. Rok 2012 znamenal návrat ve velkém stylu. S novým albem (v pořadí čtvrtým, ale po sedmadvaceti letech) One Day I’m Going to Soar (BMG, spotify link), a vyzrálým zvukem s moderním nádechem, Kevin všechny překvapil. „Chtěl jsem mít materiál, o kterém jsem byl dostatečně přesvědčen… Mám vysoké nároky, což je požehnání i prokletí. Perfekcionismus mě neopustil, i když dnes už nevybíhám z místnosti s nadávkami a křikem na lidi,“ prohlásil v rozhovoru pro pořad 6music.
Nové skladby odrážejí jeho posedlost upřímností, touhu po pravdě a neustálé návraty ke kořenům – irským, hudebním i osobním. Třeba v nádherně zranitelné skladbě „Lost“ nebo v temné, podivně dojemné „It’s O.K. John Joe“, v níž se zpověď zoufalce mění v křehkou útěchu. V této éře hrál s Dexys klávesista Mick Talbot známý ze seskupení The Style Council. Potom tu je ženský protipól v podobě hostující zpěvačky Madeleine Hyland, a hlavně: víra, že i po tolika letech má smysl začít znovu. Rowland to dokazuje v emocemi překypující baladě „Nowhere Is Home“ o pocitu vykořenění a hledání místa ve světě.
irské balady a americký gospel
V roce 2016 přišlo tématicky ucelené album Let the Record Show: Dexys Do Irish and Country Soul (100% Records, spotify link). Kapela se ponořila do irských balad i amerického gospelu. K nim přidali coververze skladeb jako „The Town I Love So Well“, „I’ll Take You Home Again, Kathleen“ nebo „Carrickfergus“.
Kevin Rowland, pro něhož irské kořeny představují zásadní součást identity, dal dohromady album, které spojuje tradiční irské písně s coververzemi Johnnyho Cashe, Roda Stewarta či Joni Mitchell. Přestože do materiálu vložil vášeň i upřímnost, nevyhne se posluchač otázce, proč se raději nevěnoval výhradně irskému repertoáru.
|
|
|
Dexys tu stále jsou – jiní, ale věrní tomu, co je kdysi definovalo
Své prozatím poslední album The Feminine Divine (100% Records, spotify link) Dexys vydali v roce 2023. Ukončili tak jedenáctileté čekání na následovníka předchozí desky. Na obálku si Rowland vybral obraz inspirovaný havajskou bohyní ohně a sopek – Pelé.
Vizuální koncept i samotný titul odkazují k hlavnímu tématu alba: k tomu, jak se v průběhu let mohou proměnit názory na ženy i celý koncept mužství v západní společnosti. Hrdina písní dochází k poznání, že jeho dřívější postoje a chování byly mylné – a to bolestně i osvobozujícím způsobem.
The Feminine Divine je temná, zranitelná a mimořádně intimní nahrávka, na níž Rowland poprvé významněji pracuje se syntezátory. Předchozí album Let the Record Show: Dexys Do Irish and Country Soul lze vnímat jako volný předstupeň – pocta tradici, která zároveň otevírá cestu k odvážnému výrazu novinky.
Kevin Rowland na poslední desce rozvíjí témata mužskosti a ženskosti s hlubokou emocí. V silných skladbách jako „The One That Loves You“ nebo „It’s Alright Kevin (Manhood 2023)“ se mísí různé podoby soulu s irskou baladou v nezaměnitelném stylu Dexys. Jeho vize i po letech zůstává jednou z nejosobitějších, nejotevřenějších a nejodvážnějších v dějinách britského popu.
Dexys tu stále jsou – jiní, ale věrní tomu, co je kdysi definovalo: víra, posedlost a hledání něčeho opravdového.
