Naposledy aktualizováno: 17.7.2025
Radosti New Orleans: Jazz a hřích ve Storyville
New Orleans kolem roku 1900 byl víc než jen město – byl to tepající organismus. V uličkách čtvrti Storyville se rodil zvuk, který změnil hudbu. Jazz tu byl stejně přirozený jako tělesná touha – klubal se na svět v bordelech, zaplivaných barech i saloncích, kde hrály klavíry rozladěné stejně jako lidské osudy. New Orleans nebyl jen kolébkou jazzu, ale i místem, kde se hudba a hřích spojily do jediné, nezapomenutelné melodie, která změnila svět.
Nelze přesně určit okamžik zrodu jazzu
Nelze přesně určit okamžik zrodu jazzu. Spíš jako letní bouře ve vlhkém dusnu se pomalu sbíral v mracích rytmů, emocí a kulturních vlivů, až naplno udeřil. Na přelomu 19. a 20. století začala hudba, kterou dnes nazýváme jazz – i když tehdy ještě neměla jméno – nabírat jasnější podobu. A právě v New Orleans se její kontury vynořily nejzřetelněji.
V základech zněly kmenové rytmy afrických předků, pracovní písně lidí co dřeli na plantážích, spirituály i gospel coby černošský výklad bílé víry. Přidalo se bolestné blues, taneční stompy a energické synkopy ragtimu. Vedle toho tu byly dechové kapely – bílé i černošské – pochodující v průvodech nebo hrající na piknicích, kolesových lodích, a taky kreolská hudba s francouzskými a španělskými kořeny. Všechny tyto vlivy se v New Orleans mísily jako koření v hutné jambalaye.
Historik Storyville Al Rose datuje tuto fotografii do roku 1909. (Credit Photo: Fotograf není uveden. Pravděpodobně George Francois Mugnier / Wikimedia, Creative Commons Public Domain)
Storyville – jazz a neřest
Město u ústí Mississippi bývalo rušným přístavem – živnou půdou pro podnikavé, hladové, nadané i ztracené. A také městem hříchu. V roce 1897 se rozhodlo, že „neřesti“ města dostanou jasné hranice – zónu zábavy ve Francouzské čtvrti a její části původně pojmenované jako The District.
Třicet osm bloků, proslulých jako Storyville, se stalo epicentrem prostituce, alkoholu, hazardu. V domech jako Mahogany Hall se setkávali muži s penězi a ženy s úsměvem. A mezi nimi i muzikanti. Jazz byl pro ně denní chleba – ne umělecký záměr, ale prostředek obživy a způsob bytí.
Je snadné spojovat jazz s neřestí, ale tahle hudba byla mnohem víc. Byla přítomná v celém městě, ve dne i v noci. Zněla při pouličních průvodech pod spalujícím sluncem, kdy kapely doprovázely pohřby, a při návratu z hřbitova se roztančily v rytmu písní jako „Didn’t He Ramble“.
Dechovky hrávaly i na náklaďácích. Z jejich korby mladý Kid Ory vystrkoval svůj pozoun. Kornetista a průkopník hry s dusítkem King „Joe“ Oliver si při vystoupeních dával pod čepici kapesník, aby zachytil pot.
Kreolská elegance i vzdělání
Zvláštní roli v tom všem sehrála kreolská komunita – potomci Francouzů, Španělů a Afroameričanů, často vzdělaní, jazykově vybavení a hudebně školení. Jejich přístup k hudbě byl jiný: měli noty, znali klasiku a hudební strukturu. A tu pak spojovali s rytmem a emocemi černé Ameriky.
Právě z této komunity pocházel třeba klarinetista Lorenzo Tio. Mistr učitel, jenž ovlivnil celou generaci. Hrál mj. s Armand J. Piron’s New Orleans Orchestra. To Jelly Roll Morton, sebevědomý pianista a skladatel, se rád označoval za „vynálezce jazzu“ – ať už právem, nebo ne, rozhodně formoval jeho podobu.
Sidney Bechet, divoký a vášnivý sopránsaxofonista a klarinetista, vnesl do raného jazzu drama a lyriku. Když se střetla elegance kreolů s energií chudších černošských muzikantů, vznikla hudba, která mluvila k oběma světům – a nakonec i ke světu celému.
Legenda i špína
Někteří raní jazzmeni se dochovali jen jako jména v legendách. Třeba Buddy Bolden, holič a první velká jazzová hvězda. Hrál na kornet, vedl vlastní kapelu a byl známý svým syrovým zvukem i schopností improvizace. Jeho hudbu nikdo nenahrál – žije jen v paměti svědků a legendách.
Říká se, že jeho kapela byla slyšet na míle daleko. Bohužel trpěl duševní chorobou a zbytek života strávil v ústavu. Ale jazz, který pomáhal zrodit, nezemřel s ním. Jiní, jako Louis Armstrong, vyrostli z těchto základů a přenesli jazz do celého světa.
Život jazzmenů v tehdejším New Orleans byl tvrdý. Legendy mluví o kouzlu tanečních sálů a poetice bordelů, ale realita byla spíš potemnělá. Hudebníci si vydělávali ve špinavých hospodách jako 601 Ranch, která po rvačce a smrti majitele jen změnila číslo – a jelo se dál jako 602. Nikdo z nich netušil, že právě tahle hudba se stane nejvlivnějším americkým uměním 20. století. Ale přesně to se stalo.
Historická poznámka: Storyville
Storyville, oficiálně vytvořený „zábavní okrsek“, byl pokus města New Orleans regulovat prostituci tím, že ji omezí na malý vymezený prostor. Byl pojmenovaný po radním Sidneym Storym. V praxi se z něj stalo kulturní a hudební epicentrum, kde se během dvaceti let (1897–1917) etabloval raný jazz.
Storyville zanikl – ve stejném roce, kdy vznikla první jazzová nahrávka. Americké námořnictvo po vstupu USA do první světové války totiž zakázalo bordely v blízkosti vojenských základen – údajně kvůli špatnému vlivu na vojáky. Mýtus však přežil.
Extra: Vybrané podniky Storyville
Mahogany Hall – Luxusní nevěstinec provozovaný známou madam Lulu White. Elegantní salon, v němž se setkávala vyšší klientela i nejlepší hudebníci.
Funky Butt Hall – Lidový taneční podnik spojený s legendou Buddyho Boldena. Drsný, živý a pulsující prostor, kde se jazz formoval v nejsyrovější podobě.
Tango Belt – Méně známá, ale živá část Storyville s levnějšími podniky, kde hrály rané ragtime kapely.
