Naposledy aktualizováno: 6.9.2025
Autenticita místo poslušnosti. A cena, kterou za to zaplatil.
Petr Novák – rebel českého popu, který se nikdy neprodával. K nedožité osmdesátce vychází dvojalbum Povídej. Připomeňte si, proč jeho hlas zní napříč dekádami.
Žádný kompromis, jen syrová pravda
Petr Novák by 6. září 2025 oslavil osmdesátiny. K této příležitosti vyšlo na značce Supraphon dvojalbum Povídej s jeho původními nahrávkami ze 60. a 70. let – syrovými, neuhlazenými, plnými naléhavosti, která se nedá vyrobit ve studiu na objednávku. Podle hudebního kritika Jana Rejžka byl pro věkově jemu rovné:
Trubadúr, ve vzpomínkách neztrácející pečeť romantika, který s sebou od hradu k hradu táhne břímě všech nešťastných lásek své generace.
Novák byl na české scéně fenomén: na pódiu živel, mimo něj rockový mýtus po česku. Žil rychle, zpíval o lásce i ztrátách, a odmítal se ohnout před dobovým vkusem i mocí.
Beat, romantika a puberťáci v extázi
Jeho první amatérské nahrávky s George & Beatovens pořízené v kuchyni na magnetofon Sonet Duo byly československým popovým zjevením – romantika, beat a jemná poetika, které dokázaly promluvit k puberťákovi. S neomylnou jistotou po jedné z nich – „Já budu chodit po špičkách“ – sáhli manželé Černí a zařadili ji do rozhlasové hitparády Dvanáct na houpačce.
Petr pak nastoupil ke kapele Flamengo. V roce 1968 s obnovenými George & Beatovens podepsal smlouvu u vydavatelství Panton. Po sérii singlů s hity jako „Pokoj č. 26“, „Klaunova zpověď“, „Toreador se nesmí bát“, „Dětský oči“ nebo „Esther“ se dočkali tří LP desek Kolotoč svět, Modlitba za lásku a Ve jménu lásky. Kapela chtěla směřovat k muzice, kterou točili Blood, Sweat & Tears s Al Kooperem.
To se Novákovi příliš nelíbilo. Uvědomil si, že přichází o možnost uvádět písničky, kterými oslovoval svoje publikum. Nicméně jeho pěvecký výkon v písních na druhé straně vinylové edice alba Ve jménu lásky je na svou dobu jedinečný. Normalizační kulturtrégři další cestu Beatovens ale rozsoudili sami.
Rocková opera?!?
Po rozpadu Beatovens Novák protrpěl sezónu v divadle Semafor,. Zkoušel se uchytit v popině a objížděl hudební kluby jen s kytarou. V polovině 70. let dostal šanci nahrát i velmi dobrou LP Kráska a Zvíře na texty Zdeňka Rytíře. Byla to love story rozvedené matky a kluka poznamenaného po autohavárii. Velká škoda, že žalostný zvuk záznamu nikdy příběh nedokázal představit v plné síle.
Koncertní podoba desky bývala uváděna i na pražských středoškolských plesech ve velkém sále Lucerny. Petra Nováka se zpěvačkou Věrou Mazánkovou a skupinou Slávka Jandy (aka George & Beatovens) jsem s tímto programem zažil na maturitním plese ekonomické školy v Dušní. Jakmile začali hrát, nikdo již netancoval. Všichni jsme poslouchali novodobou verzi jedné z nejstarších indo-evropských pohádek.
„Třináctky“? Nesmysl!
Dnes se může zdát, že Petr Novák zpíval hlavně pro „třináctky“. Jenže to je zkratka, která mu křivdí. V době, kdy rockové kapely běžně zpívaly o lásce, byl Petr Novák na české scéně výjimkou – ne kvůli tématům, ale kvůli projevu. Na pódiu byl víc herec než zpěvák – jako kdyby se v něm potkala divadelní krev s bigbítovým srdcem. Intenzitou projevu připomínal Jima Morrisona, i když ho nikdy neviděl naživo.
Petr Novák byl vzácný skladatelský a zpěvácký talent od přírody, přestože chtěl být původně činohercem. Zaplaťpánbůh ho na tu hereckou konzervatoř nevzali a jeho první písničky se hned staly hity. Šťastně se u něj sešly silné melodie a chlapecký, lyrický způsob zpěvu, který mu zůstal skoro do smrti.
— Jiří Černý
Občas si klekl, občas se válel po zemi (nejčastěji v písni „Pokoj č. 26“). Když se do toho vokálně opřel – protože mu šlo o to něco sdělit, bylo ho slyšet až v poslední řadě. Nezpíval jen tak, on to prožíval – a publikum s ním. Rockeři si šeptali, že takovou show u nás ještě nikdo nepředvedl.
Pamětníci jeho vystoupení na druhém československém beatovém festivalu v prosinci 1968 vzpomínají na změnu refrénu písně „Špinavý ráj chudých“ na „špinavý ráj rudých“ a jeho bezmeznou víru v lepší bigbítové časy, když sotva lapal po dechu a sípal: “Naše kapely musí… prostě musí.“
A pak tu byl rok 1969, pár měsíců po okupaci. Na Bratislavské lyře Petr Novák dozpíval „Den štěstí“, vzal si slovo a vyhlásil minutu ticha za Jana Palacha. V sále bylo cítit napětí. Nedostal oficiální zákaz – normalizace uměla být při likvidaci lidí decentní. Stačil tichý distanc: nikdo ho pak už nepozval, aby si nenaběhl. V době, kdy z oficiálních pódii zněly neškodné písně o lásce a jaru, se Novákův občanský postoj k lidské tragédii rovnal profesní sebevraždě.
Holky, alkohol a cigarety
Měl blízko k alkoholu a byl vyhlášený sukničkář – což mládež oceňovala možná stejně jako jeho písničky. Jeho image „pražské upocené máničky“, jak ho jednou popsal zpěvák a „hodný hoch“ Pavel Novák v přestřelce na stránkách časopisu Melodie, byla pro část publika provokací a pro druhou magnetem.
Milovali ho i ti, kdo mu vlastně nerozuměli – a ti, co ho chápali, ho milovali dvojnásob. Jedno bylo jisté: Novák byl živel s nezaměnitelným hlasem a melancholií v očích. Odvážil se zpívat jinak, než určoval rozhlas a televize. Někdo takový se na scéně neobjevoval každý den.
Duchoň vs. Novák: poslušnost versus svoboda
Kontrast s kariérou slovenského zpěváka Karola Duchoně je drsný. Byť sdíleli stejnou slabost pro chlast. Duchoň se v roce 2025 dočkal „vzkříšení“. Najednou je z něj národniarska modla Ficova režimu. Možná byl pěvecky zdatný. Prý se líbil i Gottovi. No a co? Především byl umělecky poslušný. Ideální typ pro normalizační estrády. Bez odporu se proměnil v symbol doby, kdy bylo lepší nevyčnívat. Byl také jedním z těch, kteří v pražském Divadle hudby seděli za předsednickým stolem, když „populárové“ podepisovali prohlášení proti Chartě 77.
Petr Novák nikdy takovou roli nepřijal. Se svými názory na komunistický teror a okupaci Československa v roce 1968 se neskrýval. Stačilo, aby v „Klaunově zpovědi“ pronesl: „Aspoň dneska chci lidskou hrdost mít“ a všechny jeho domnělé i nedomnělé hříchy byly v očích jeho příznivců smyty. Pro jeho další uměleckou kariéru jednoznačně platí hodnocení vývoje rockové muziky v normalizační době v knížce Český rock’n’roll 1956-1969 (Jazzpetit č. 5, Jazzová sekce 1981) z pera Vladimíra Kouřila:
Na zlomu šestého a sedmého desetiletí zmizela naprostá většina jmen, která psala historii našeho rocku v 60. letech. Nezmizela ve fyzickém slova smyslu, ale ze sálů a klubů se vytratila jejich hudba.
ROCKOVÁ HUDBA SE NESTALA ROVNOCENNOU SLOŽKOU NAŠEHO HUDEBNÍHO ŽIVOTA.
Novák dál skládal písně, které byly nezakomplexované, nenucené a svobodné. Často s texty Ivo Plicky, jež jazykově zaváněly amatérismem. Ale kdo by potřeboval precizní slova, když měl Novák ten hlas! Svůdný, barvitý, přesně frázující. Dokázal udělat z každé slabiny přednost a každou píseň proměnit v živý projev, který si pamatujete i desetiletí po premiéře.
Symbol svobody projevu
Životní styl ho stál zdraví. Jeho hudba se dostávala na hranici tolerance režimu – ale právě proto zní i dnes opravdově. Duchoň zůstane navždy pomníkem normalizační „nijakosti“. Petr Novák je dodnes symbolem svobody projevu v zemi, kde byla svoboda zakázané slovo.
Žádný zvláštní hlas neměl a ani melodie písní, které zpíval, nebyly ničím zvláštní. Všechny písně však Petr Novák dokázal u mikrofonu neuvěřitelným způsobem prožít tak, jak to chtěli prožít i jeho posluchači. A proto jej milovali, protože byl jedním z nich.
— Jiří Černý
Kompilace Povídej zatím není k dispozici na streamovací službě. Tak alespoň nabídnu starší výběr 12 Nej / Originální nahrávky.
